Rusko

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 19. 9. 2018, 10:51 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) (+ Výrazné vylepšení) ← Porovnání se starší verzí		Verze z 27. 5. 2021, 10:44 (zobrazit zdroj) Sysop (diskuse | příspěvky) (++) Porovnání s novější verzí →
Řádka 331:		Řádka 331:
-	{{Flickr|Russia}}{{Commonscat|Russia}}{{Článek z Wikipedie}}	+	{{Flickr|Russia}}{{Commonscat|Russia}}{{Rusko}}{{Článek z Wikipedie}}
	[[Kategorie:Rusko| ]]		[[Kategorie:Rusko| ]]
	[[Kategorie:Státy Evropy]]		[[Kategorie:Státy Evropy]]
	[[Kategorie:Státy Asie]]		[[Kategorie:Státy Asie]]
	[[Kategorie:Hudební články Multimediaexpo.cz]]		[[Kategorie:Hudební články Multimediaexpo.cz]]

---

Verze z 27. 5. 2021, 10:44

Rusko
Ruská federace
Российская Федерация Rossijskaja federacija
Ruská vlajka   Státní znak Ruska
The media player is loading... Prehravac se nahrava...
Hymna Ruské federace
Geografie
Hlavní město:	Moskva
Rozloha:	17 075 400 (1. na světě) z toho 0,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Elbrus (Эльбрус) (5633 m n.m.)
Časové pásmo:	od +2 do +12
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	141 888 900[1] (9. na světě)
Hustota zalidnění:	8 (209. na světě)
HDI:	0,806 (vysoký)
Jazyk:	ruština, jazyky jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství:	křesťanství (silně převládá pravoslaví), islám, buddhismus
Státní útvar
Státní zřízení:	Federativní republika
Měna:	rubl (RUR)
HDP/obyvatel:	USD ()
Mezinárodní identifikace
MPZ:	RU
Telefonní předvolba:	+7
Národní TLD:	.ru

Rusko (Россия), oficiálním názvem Ruská federace (Российская Федерация), je s rozlohou 17 075 400 km² největší zemí na světě. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 141,9 milionů obyvatel^[1] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy jsou na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 11 časových pásem^[2] a do 83 samosprávných celků.

Rusko je hlavním následnickým státem Sovětského svazu,^[3] který se rozpadl roku 1991; převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je také členem G8, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací.

Ruské hospodářství se po vleklé krizi 90. let opět zařadilo mezi první desítku světových ekonomik.^[4] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů^[5] — nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody — a je považováno za energeticky soběstačný stát.

Ruská kultura vychází z tradic pravoslavného křesťanství, přestože ji silně ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.^[6]

Obsah 1 Geografie 1.1 Vodstvo 1.2 Podnebí 1.3 Města 2 Obyvatelstvo 2.1 Národnostní složení a jazyky 2.2 Náboženství 3 Členění Ruska 4 Dějiny 4.1 Počátky Ruska 4.2 Sjednocení Rusi pod Moskvou 4.3 Carské Rusko 4.4 Ruská revoluce a Sovětský svaz 4.5 Nezávislé Rusko 5 Problémy současného Ruska 6 Ekonomika 6.1 Těžba surovin a zemědělství 6.2 Statistika 6.3 Žebříček firem 7 Ruská kultura 8 Věda a technika 8.1 Kosmonautika 9 Související články 10 Reference 11 Externí odkazy

Geografie

Související informace lze nalézt také v článku: Geografie Ruska

Rusko je se 17 miliony kilometry čtverečními největším státem na světě. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa - bažinatá Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Vodstvo

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantického). Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantického oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.^[7] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Podnebí

Rusko je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), mírný pás, subpolární pás, subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Města

Související informace lze nalézt také v článku: Seznam ruských měst

Města Ruské federace nad 1 000 000 obyvatel (odhad 2008)
#	Město	Federální okruh	Obyvatelstvo
1.	Moskva	Centrální	10 485 075
2.	Petrohrad	Severozápadní	4 880 620
3.	Novosibirsk	Sibiřský	1 462 015
4.	Jekatěrinburg	Uralský	1 378 441
5.	Nižnij Novgorod	Povolžský	1 343 553
6.	Samara	Povolžský	1 243 346
7.	Omsk	Sibiřský	1 178 822
8.	Kazaň	Povolžský	1 142 673
9.	Čeljabinsk	Uralský	1 122 958
10.	Rostov na Donu	Jižní	1 104 865
11.	Ufa	Povolžský	1 092 600

Moskva je s více než 10 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří Jekatěrinburg, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, nechvalně proslulý coby nejznečištěnější město světa.

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska — prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je pak černomořské město Soči.

Petrohrad

Pskov

Perm

Nižnij Novgorod

Obyvatelstvo

Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa, avšak počet jeho obyvatel od 90. let klesá; odhad pro rok 2008 hovoří o 141 888 900 obyvatelích,^[1] což je o 3,3 miliónu méně než při oficiálním sčítání roku 2002. Úbytek obyvatelstva se v posledních letech zpomalil a je částečně vyvažován imigrací.

Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (79,3 %, tj. přes 100 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – proto činí průměrná hustota osídlení pouhých 8 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.), nejvíce se naopak vylidňuje jednak severovýchod, jednak oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). Průměrná délka života je 67 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 60,5 roku u mužů a 74 u žen.

Národnostní složení a jazyky

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, čuvaština ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.

Náboženství

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí více než poloviny obyvatelstva a která je uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska, přestože je Rusko sekulárním státem;^[8] křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků, protestantů, židů, buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva); u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství.

Členění Ruska

Související informace lze nalézt také v článcích: Členění Ruska a Administrativní dělení Ruska

Rusko se dle určení může členit na 83 federálních subjektů různých druhů, na 7 federálních okruhů či na 12 ekonomických rajónů.

Federální subjekty v současnosti dělí Ruskou federaci na 21 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále na 2 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou se hovoří o snížení počtu členských entit z dnešních více než 80 až na 30. Autonomní okruhy by patrně zcela zanikly.

Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nelidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.

Dějiny

Související informace lze nalézt také v článku: Dějiny Ruska

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).

Počátky Ruska

První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.^[9] Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev a založil Kyjevskou Rus, která se načas stala hlavní východoevropskou mocností. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.

V 11. a 12. století byla Rus oslabena vnitřními boji a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Čingischána a byla ovládnuta Zlatou Hordou, jež se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Expanzi ze strany Švédů a Řádu německých rytířů zastavil kníže Alexandr Něvský.

Sjednocení Rusi pod Moskvou

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále závislá na Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskevský stát se však stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.^[10] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii.

Carské Rusko

Související informace naleznete v článku: Ruské impérium

Rozmach ruského carství se zastavil v období vnitřních bojů (tzv. smuta) po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.—17. století. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov; dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století získalo Rusko většinu Sibiře a Levobřežní Ukrajinu. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu; na počátku 18. století dovedl Rusko k vítězství v tzv. Severní válce proti Švédsku a na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 přijal Petr titul imperátora a stát změnil název na Ruské impérium.

Vláda Kateřiny II. Veliké (1762—1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska (1794–1795). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem a Polsko, které doufalo v osvobození, se naopak muselo podrobit Rusku.

Po dalších územních ziscích (Gruzie, Ázerbájdžán, Dálný východ) oslabila zemi Krymská válka v letech 1853—1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj, který je vedle Puškina a Dostojevského největší postavou ruské literatury 19. století. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904—1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války.

Ruská revoluce a Sovětský svaz

Související informace lze nalézt také v článku: Sovětský svaz

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševikům silným protivníkem, a to ani přes intervenci Francie či Británie. Bojů se účastnily také československé legie. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.

Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.

22. června 1941 Nacistické Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. Jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.^[11] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.

Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Ukrajinec Nikita Chruščov v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.^[12] Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.

Nezávislé Rusko

Po roce 1989 měl být Sovětský svaz, pro jehož zachování se vyjádřila v referendu většina voličů, reorganizován ve volnější federaci. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, kdy Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem.

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Problémy současného Ruska

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita; odhaduje se, že organizovaný zločin kontroluje 40–65% ruského hospodářství a Rusko tedy lze označit za kriminálně-syndikalistický stát.^[13]

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Závažný problém představuje nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.^[14] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě.

Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.^[15]

Ekonomika

Související informace lze nalézt také v článku: Ekonomika Ruska

Ruská ekonomika je v současnosti osmá nejsilnější na světě.^[4] Rusko má stále, i po obtížných 90. letech, klíčový význam ve světovém hospodářství. Od roku 1999 zažívá ekonomický růst, na němž se podílí jak zdražení surovin na celosvětových trzích, tak i restriktivní politika vlády vůči dovozu. Rusko má tak aktivní obchodní bilanci: více vyváží než dováží.

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze desetinu obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň v zemi. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

Těžba surovin a zemědělství

Hlavními těženými surovinami jsou ropa, zemní plyn, hnědé uhlí a nikl. Rusko má ohromné zásoby ropy a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy (Jukos, Sibněft, Juganskněftěgaz). Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě zabývající se těžbou plynu. Příjmy z těžby tvoří podstatnou část ruské ekonomiky. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov.

Statistika

	1995	2000	2005	2008
Příjmy na 1 obyvatele (rubl)	515,9	2 281	7 938	17 320
Průměrná mzda (rubl)	472,4	2 223,4	8 550,2	19 400
Průměr penze (rubl)	188,1	694,3	2 364	6 800

Žebříček firem

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno	Kapitalizace (mil. RUB)	Kapitalizace (mil. Kč)	Odvětví
Gazprom	5 804 745	4 020 018	ropná a plynová
NK Rosněft	2 284 861	1 582 358	ropná a plynová
NK Lukoil	1 583 655	1 096 744	ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF	1 254 849	869 033	bankovní
GMK Norilskij nikěl'	923 317	639 434	hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz	643 247	445 474	ropná a plynová
Vympělkom	596 957	413 417	telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat	569 536	394 426	hutnictví železa a oceli
Gazprom něft'	560 042	387 851	ropná a plynová
Novatek	545 624	377 866	ropná a plynová

Ruská kultura

• Seznam ruských spisovatelů
• Ruská kuchyně

Věda a technika

Kosmonautika

Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru, a také jako 1. stát vyslal živého tvora a člověka do vesmíru.

Související články

• Eurasie
• Ruské impérium
• Sovětský svaz
• Unie Ruska a Běloruska
• Ruská sovětská federativní socialistická republika
• Rossijskije železnyje dorogi

Reference

1. ↑ ^{1,0 1,1 1,2} Росстат: Демография údaje k červnu 2008.
2. ↑ Mapa časových pásem Ruské federace
3. ↑ Termín государство-продолжатель Союза ССР byl uzákoněn 15. července 1995. Viz zákon N 101-ФЗ «О международных договорах Российской Федерации»
4. ↑ ^{4,0 4,1} MMF, zpráva z dubna 2008
5. ↑ MSN Encarta, heslo Russia
6. ↑ Всероссийская перепись населения 2002
7. ↑ Encyclopædia Britannica: Ob River
8. ↑ Ústava Ruské federace, čl. 13. Viz originální text na Wikisource
9. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Rusko - dějiny politické - vznik ruského státu (IX. stol.)
10. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Rusko - dějiny politické - tatarské nájezdy (1237-1408) a litevské nebezpečí
11. ↑ Taiwan Documents Project: Yalta (Crimea) Conference
12. ↑ Překlad projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích
13. ↑ Nožina, M. (2003): Mezinárodní organizovaný zločin v České republice, Praha: Themis, s. 73–74.
14. ↑ Graf: porodnost v letech 1958–2005 Демоскоп Weekly
15. ↑ Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize

Externí odkazy

• Oficiální vládní stránky (rusky, anglicky)
• Prezidentské stránky (rusky, anglicky)
• Informace ministerstva zahraničí ČR
• Rusko na Businessinfo.cz
• Rusko na bedekr.cz
• Informačně-analytický server RuskoDnes.cz (činnost ukončena v září 2008)

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Rusko

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Rusko

Rusko – Россия – (RUS)
Republiky Ruské federace
Adygejsko (Majkop) • Altajsko (Gorno-Altajsk) • Baškortostán (Ufa) • Burjatsko (Ulan-Ude) • Čečensko (Groznyj) • Čuvašsko (Čeboksary) • Dagestán (Machačkala) • Chakasie (Abakan) • Ingušsko (Magas) • Kabardsko-Balkarsko (Nalčik) • Kalmycko (Elista) • Karačajevsko-Čerkesko (Čerkesk) • Karélie (Petrozavodsk) • Komi (Syktyvkar) • Krym (Simferopol) • Marijsko (Joškar-Ola) • Mordvinsko (Saransk) • Sacha (Jakutsk) • Severní Osetie-Alanie (Vladikavkaz) • Tatarstán (Kazaň) • Tuva (Kyzyl) • Udmurtsko (Iževsk)
Federální města Ruské federace
Moskva • Petrohrad • Sevastopol
Kraje Ruské federace
Altajský (Barnaul) • Chabarovský (Chabarovsk) • Kamčatský (Petropavlovsk-Kamčatskij) • Krasnodarský (Krasnodar) • Krasnojarský (Krasnojarsk) • Permský (Perm) • Přímořský (Vladivostok) • Stavropolský (Stavropol) • Zabajkalský (Čita)
Oblasti
Amurská (Blagověščensk) • Archangelská (Archangelsk) • Astrachaňská (Astrachaň) • Bělgorodská (Bělgorod) • Brjanská (Brjansk) • Čeljabinská (Čeljabinsk) • Irkutská (Irkutsk) • Ivanovská (Ivanovo) • Jaroslavská (Jaroslavl) • Kaliningradská (Kaliningrad) • Kalužská (Kaluga) • Kemerovská (Kemerovo) • Kirovská (Kirov) • Kostromská (Kostroma) • Kurganská (Kurgan) • Kurská (Kursk) • Leningradská (Petrohrad) • Lipecká (Lipeck) • Magadanská (Magadan) • Moskevská (Moskva) • Murmanská (Murmansk) • Nižněnovgorodská oblast (Nižnij Novgorod) • Novgorodská (Veliký Novgorod) • Novosibirská (Novosibirsk) • Omská (Omsk) • Orelská (Orel) • Orenburská (Orenburg) • Penzenská (Penza) • Pskovská (Pskov) • Rjazaňská (Rjazaň) • Rostovská (Rostov na Donu) • Sachalinská (Južno-Sachalinsk) • Samarská (Samara) • Saratovská (Saratov) • Smolenská (Smolensk) • Sverdlovská (Jekatěrinburg) • Tambovská (Tambov) • Tomská (Tomsk) • Tverská (Tver) • Tulská (Tula) • Ťumeňská (Ťumeň) • Uljanovská (Uljanovsk) • Vladimirská (Vladimir) • Volgogradská (Volgograd) • Vologdská (Vologda) • Voroněžská (Voroněž)
Autonomní okruhy Ruské federace
Čukotský (Anadyr) • Chantymansijský (Chanty-Mansijsk) • Jamalo-něnecký (Salechard) • Něnecký (Narjan-Mar)

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii