Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Čečensko
Z Multimediaexpo.cz
Čečensko, oficiálně Čečenská republika, někdy také Čečna (rusky Чеченская Республика, čečensky Нохчийн Республика) je autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze o rozloze cca 16 tisíc km2. Hraničí s ruskými republikami Dagestánem na východě, Ingušskem na západě a na severu se Stavropolským krajem. Na jihu sousedí s Gruzií.
Přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 zatím žádný stát neuznal nezávislost Čečenska. Jediný stát, který do roku 2001 uznával Čečensko jako samostatný stát, byl Afghánistán pod vládou Talibanu. Světové veřejné mínění je rozděleno do dvou táborů - část pozorovatelů si myslí, že Čečenci brání svou nezávislost před Ruskem, druzí jsou zase názoru, že boje jsou projevem separatistických snah některých skupin Čečenců. V době rozpadu SSSR vyhlásila skupina čečenských představitelů samostatnost republiky, která trvala od roku 1991 do 1994, i když žádný stát nezávislost oficiálně neuznal. V roce 1992 odmítlo Čečensko spolu s Tatarstánem podepsat přidružovací smlouvu s Ruskou federací, což Rusko neuznalo a v roce 1994 zahájilo válku, která měla za cíl ovládnout Čečensko. Válka skončila v roce 1996 de facto vítězstvím povstalců. Další pokus Rusko zahájilo v roce 1999 a válka trvá v podstatě dodnes. Většina čečenského území je pod kontrolou ruských vojsk. Obě války zemi zcela zruinovaly. Oficiální zdůvodnění války ze strany ruských úřadů hovoří o ochraně územní celistvosti Ruska a o bojích se separatistickými, fundamentalistickými muslimskými skupinami.
Obsah |
Dějiny
Po válkách probíhajících od dob Petra I. a po zahájení povstání v roce 1834 pod vedením legendárního národního hrdiny imáma Šamíla, bylo Čečensko roku 1859 dobyto ruskou armádou a stala se součástí impéria se zvláštními právy. Boje z tohoto období popisoval v literatuře Alexandr Sergejevič Puškin (Kavkazský zajatec). Účastnili se jich vyhnanci (mj. Michail Lermontov). Po vytvoření SSSR vzniká 30. prosince 1922 v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky Čečenská autonomní oblast, jejíž součástí původně nebyl Groznyj, který byl přičleněn až roku 1929. 15. ledna 1934 vznikla sloučením Čečenské autonomní oblasti a Ingušské autonomní oblasti Čečensko-Ingušská autonomní oblast, přeměněná 5. prosince 1936 na Čečensko-Ingušskou ASSR. Během druhé světové války a obsazení části Kavkazu německými vojsky zahájily některé skupiny Čečenců a Ingušů - s nadějí na vybojování si nezávislosti - spolupráci s Němci, což po vytlačení Němců vedlo (na základě principu kolektivní viny) k rozhodnutí sovětských úřadů v čele s Josifem Stalinem o likvidaci republiky (1944) a vysídlení Čečenců s Inguši do Kazachstánu a na Sibiř. Ve stejné době ale v bojích druhé světové války umíralo mnoho Čečenců a Ingušů, přičemž jejich hrdinské činy nebyly náležitě oceňovány právě z důvodu národnostní příslušnosti. Jedním z Čečenců, kterému medaile za mimořádné zásluhy byla udělena byl Chanpaša Nuradilov, který v různých bitvách vlastnoručně zabil více než 900 německých vojáků. V této souvislosti se lze domnívat, že deportace Čečenců a Ingušů byla pouze zbavením se "nepohodlných" skupin obyvatelstva a spolupráce s Němci byla pouhou záminkou k ospravedlnění vyhnání obyvatel těchto republik ze svého historického území, v rámci kterého například v některých horských oblastech byli obyvatelé zaživa upalování a stříleni, protože byla stížena jejich přeprava a samotná přeprava byla uskutečňována v nelidských podmínkách. Během deportací jich asi čtvrtina zemřela. Od 7. března 1944 tak byla dosavadní republika součástí Groznyjské oblasti. Návrat části Čečenců a Ingušů byl umožněn až čtyři roky po Stalinově smrti. Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena.
První nezávislost (1991-1994)
Po rozpadu SSSR vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost v listopadu 1991 vznik Čečenské republiky Ičkerie. Rusko odpovědělo zavedením výjimečného stavu v Čečně a v Ingušsku. O měsíc později se od Čečenska oddělilo Ingušsko. Čečensko odmítlo podepsat federální smlouvu z 31. března 1992, čímž formálně zůstalo mimo ruský stát. To dalo podnět k ruským vojenským intervencím, počínaje listopadem 1991, kdy na letišti v Grozném přistál oddíl speciálních jednotek, který měl za úkol obnovit ústavní pořádek. Úkol skončil naprostým fiaskem. Moskva zahájila také zákulisní operace vedené zvláštními službami, které podporovaly mj. opozici vůči prezidentovi Dudajevovi a uskutečnilo se také několik nepovedených pokusů o ozbrojený převrat. V roce 1992 za vlády prezidenta Džochara Dudajeva (který byl zvolen v prezidentských volbách 27. října 1991), vůdce hnutí za samostatnost, Čečensko schválilo vlastní ústavu. V dubnu 1993 po dalších konfliktech s parlamentem se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a zavést prezidentský systém. Opoziční hnutí však fungovalo nadále a snažilo se mírovými prostředky převzít moc. Už v tomto období se občas staly na území sousedních ruských krajů (Stavropolský a Krasnodarský) početné případy čečenských teroristických akcí, jako únosy autobusů a letadel.
První rusko-čečenská válka (1994–1996)
- Související informace naleznete v článku: První čečenská válka
Počátek první války v Čečensku se datuje na 11. prosince 1994, kdy do republiky vstoupila ruská vojska. Přes počáteční neúspěchy (např. na rozkaz tehdejší ruského ministra obrany Pavla Gračova pokus o dobytí Grozného na Nový rok nekrytými pancéřovými vojsky) Rusové obsadili hlavní čečenské město Groznyj (únor 1995). Velitelem ruských vojsk byl generál Lev Rochlin, který odmítl přijmout titul Hrdina Ruska za dobytí Grozného, protože nepovažoval vítězství nad vlastními občany za hodné cti. Od této chvíle začala partyzánská válka, ve které Rusové utrpěli značné ztráty v bojích s čečenskými bojovníky přeskupenými v horách a kontrolujícími stále několik měst. Pro ruské síly byly velkým problémem zejména boje ve městech, ke kterým byli ruští velitelé i vojáci naprosto nepřipraveni, stejně tak jako přenesení bojů mimo území Čečny. V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonovsku a v lednu 1996 akci stejného charakteru na nemocnici v Kizljaru provedl jiný čečenský velitel, Salman Radujev. V prosinci 1995 Čečeni dobyli druhé největší město republiky Gudermes, ale po několikatýdenních bojích byli donuceni zase ustoupit. Dne 21. dubna 1996 po zaměření svého satelitního telefonu byl raketovým útokem zabit Džochar Dudajev a funkce se po něm ujal Zelimchan Jandarbijev. Po překvapivém letním útoku v srpnu 1996 se Čečenům podařilo znovu dobýt Groznyj. Přechod konfliktu do rozvleklého stavu, porážky Ruska a také období prezidentských voleb v Rusku (červen-červenec 1996) zaktivizovaly politická jednání, ve kterých hrál velkou roli generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Rady bezpečnosti Ruska, v jejichž důsledku bylo 31. srpna 1996 Chasavjurtu podepsáno příměří, které ukončilo první rusko-čečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let.
Druhá nezávislost (1996-1999)
Ve volbách 27. ledna 1997, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale které nebyly v Rusku uznány s ohledem na méně než 50% účast oprávněných voličů, byl prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do vypuknutí druhé války. Nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos a vláda různých kmenových vůdců, kteří byli zároveň polními veliteli. Na situaci se nic nezměnilo ani po krátkodobém jmenování premiérem Šamila Basajeva, kterého Rusko považovalo za teroristu. Početné byly únosy lidí, zejména cizinců, s cílem získat výkupné, včetně jejich zavraždění, když výkupné nebylo zaplaceno. Nejznámější je vražda čtyř Britů a Novozélanďana v prosinci 1998. V květnu 1998 byl unesen představitel ruského prezidenta v Čečně Valentin Vlasov a v březnu 1999 ruský generál Gennadij Špigun. Čečenské úřady vznášely obvinění, že tyto akce jsou inspirovány ruskými tajnými službami. Z vraždy šesti lékařů Červeného kříže v roce 1996 byl obviněn Adama Denijev jako agent (snad plukovník) FSB a ze zavraždění Britů a Novozélanďana byl obviněn Arbi Barajev jako kolaborant a agent FSB. V souvislosti s vyplácením výkupného se objevily informace, že je z různých důvodů financuje tehdejší zástupce tajemník Rady Bezpečnosti Ruska Boris Berezovskij, a jsou také četné známky toho, že anarchie v Čečně byla pro mnoho skupin v Rusku i Čečně, včetně ruské armády, výhodná a že využívaly Čečnu k např. nelegální přepravě ropy, zbraní a zřejmě i drog. Ve velkém stupni byla situace v republice způsobena zasahováním z ruské strany – hospodářská a politická izolace země, provokativní akce připisované Čečenům, diskreditace na mezinárodním fóru i uvnitř samotné ruské federace.
Druhá rusko-čečenská válka (1999-2009)
- Související informace naleznete v článku: Druhá čečenská válka
Období relativního klidu bylo přerušeno na podzim 1999. Důvodem k další vojenské intervenci byl vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu pod heslem ustanovení islámského kálifátu na Kavkaze podle záměru vahabitů a také bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku v září téhož roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Po vzoru intervence NATO v Bosně byly v počáteční fázi konfliktu využity letecké nálety. Začaly už v září 1999. Pozemní oddíly překročily rusko-čečenské hranice 1. října 1999 a velmi rychle obsadily nížinnou část republiky až k řece Těrek, na jejímž břehu se na delší dobu zastavily. Začátkem prosince tak bylo přes 50 % území pod kontrolou federálních vojsk. Hlavní město Groznyj bylo ruskými vojsky obklíčeno a 6. prosince 1999 byli obyvatelé města vyzváni, aby ho opustili s tím, že osoby, které ve městě zůstanou „budou považovány za teroristy a bandity a budou zničeny dělostřelectvem a letectvem“. Útok byl zahájen 12. prosince. Poslední oddíly čečenských bojovníků (asi 2 tisíce lidí) opustily město v noci z 31. ledna na 1. únor 2000. Dne 29. února 2000 federální síly obsadily poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou - Šatoj. Rusko oznámilo vítězství, které se stalo prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000. Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v Čečně zavádět pomocí politických akcí plán „normalizace“ s účelem marginalizace a zbavení volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády, kterého se ruským jednotkám nepodařilo chytit. Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmad Kadyrov, dříve islámský duchovní a jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf administrace republiky. Ústava byla schválena v referendu 23. března 2003 a začala platit 2. dubna 2003. V ústavě se jednoznačně píše, že Čečensko je integrální částí Ruska. Kadyrov vyhrál prezidentské volby 5. října 2003, ale jejich poctivost byla zpochybněna mezinárodními pozorovateli. Kadyrov byl zabit 9. května 2004 při pumovém atentátu na stadioně v Grozném. Povinnosti prezidenta převzal premiér Sergej Abramov. Ramzan Kadyrov, Achmadův syn a dosavadní ředitel bezpečnostních služeb, byl jmenován vicepremiérem a vedl práci vlády. Termín prezidentských voleb byl určen na 29. srpna 2004. Zpočátku byl favoritem Ramzan Kadyrov, hned po atentátu ho v Kremlu přijal Vladimir Putin, ale brzy se „ukázalo“, že nedosáhl ústavou požadovaných 30 let a nemá mimořádné intelektuální a politické vlastnosti. Mezi favority se také uváděl generál milice a ministr vnitra Alu Alchanov, který nakonec volby vyhrál. Ačkoliv oficiálně nebylo zaznamenáno žádné porušení volebního zákona, mezinárodní organizace měly vůči průběhu voleb řadu výhrad. Partyzánské boje trvají dodnes. Část separatistů, která je spojena se Šamilem Basajevem a islámským fundamentalismem, začala provádět atentáty na ruské civilisty. Známá byla akce uvěznění 700 rukojmí v moskevském divadle na Dubrovce v říjnu 2002 - během vysvobozování rukojmí zahynulo asi 150 osob. V srpnu 2004 byla vyhozena do povětří dvě ruská civilní letadla sebevražednými útočnicemi (tzv. šáhidky). Čečenský prezident Aslan Maschadov se oficiálně distancoval od těchto akci. Podobná situace je v Palestině, kde vedle sebe působí organizace používající atentátu na civilisty (Hamas, Džihád) a oficiální struktury (OOP), které tyto akce neschvalují. Maschadov byl jakožto jeden z viditelnějších představitelů Čečenců 8. března 2005 zabit ruskými vojsky.
Lidská práva a válečné zločiny
Podle pozorovatelů porušování lidských práv a válečné zločiny byly páchány na obou stranách. Byly dokumentovány nevládními organizacemi, např. Moskevské centrum lidských práv. Podle oficiálních údajů v konfliktu zahynulo na ruské straně asi 5 tisíc vojáků. Podle organizace spojující matky zabitých vojáků však skutečné číslo představuje asi 12 tisíc vojáků. Oběti na čečenské straně jsou nepochybně velké, ale je velmi obtížné je zjistit. Podle některých údajů mohou dosahovat dokonce 100 až 200 tisíc osob. Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům. Na denním pořádku byly vraždy, znásilnění, únosy, obchody s mrtvolami a lidskými orgány, mučení, zmrzačování ze strany ruské armády vůči civilnímu obyvatelstvu.
Obyvatelstvo
V roce 1989 v zemi žilo 1,27 mil. obyvatel, z toho 57,8 % Čečenů, 12,9 % Ingušů a 23,1 % Rusů – počet posledně jmenovaných však klesl k roku 2002 na cca čtvrtinu. Válečné ztráty a masový exodus způsobily, že se počet obyvatel značně snížil. Podle nezávislých pozorovatelů nyní v Čečensku žije asi 600 tisíc až 1 milion lidí (asi 30 % ve městech). Čečensko má také jednu z nejmladších populací v Ruské federaci, průměrný věk je 22,7 let, u mužů sotva 21,6 let. Většina Čečenců vyznává islám (sunnité). Úředními jazyky jsou čečenština a ruština.
Ekonomika
Během války za nezávislost hospodářství země upadlo, její národní produkt představuje pravděpodobně jen zlomek stavu před rozpadem SSSR, což je důsledkem zničení asi 80 % ekonomického potenciálu republiky. Obnoven byl v podstatě jen ropný průmysl. Funguje také primitivní zemědělství a chovatelství, které uspokojují vlastní potřeby venkovanů a dává skromné přebytky na směnu. Míra nezaměstnanosti činí asi 73 %, což je jeden z nejvyšších ukazatelů na světě, a svědčí o naprostém rozkladu země. Obyvatelé se často zabývají pašeráctvím, směnným obchodem, často díky pomoci zvenčí. Podle oficiálních údajů ruské vlády byly od roku 2000 určeny na obnovu Čečenska cca 3 mld. USD, ale ve skutečnosti byla vydána suma asi šestinová - část byla pravděpodobně zdefraudována úředníky na všech úrovních. V nejtěžší situaci se nacházejí lidé žijící z rozpočtových prostředků (důchodci apod.). Na život má také vliv špatný stav infrastruktury, nedostatky v zásobování vodou a elektřinou.
Jsou zaznamenávány také různé finanční zločiny, jako padělatelství peněz, zejména dolarů, v Čečně je nejvyšší poměr dolarových operací vůči rublovým. Separatisté také zahájili tisk vlastní měny, Nahar, ale ruská armáda zabránila jejímu rozšíření.
Literatura
- SOULEIMANOV, Emil: Rusko a postsovětský prostor : sborník příspěvků, 2007, Eurolex Bohemia, Praha
- GALLOVÁ, Carlotta, WALL, Thomas de: Čečensko : vítězství a prohry, 2000, Themis, Praha
Externí odkazy
- Prague Watchdog - internetový server věnovaný konfliktu v Čečensku
- 1. čečenská válka -1994 - Nástup
- 1. čečenská válka -1994 - Bitva o Groznyj
- Buďonnovsk 13-20.červen 1995
- Rusko-Čečenský konflikt - Historické pozadí
- 1. čečenská válka – Chronologie roku 1995 Dobytí okolí Grozného,Boje v horách, Příměří, Partyzánská válka
- 1. čečenská válka – Chronologie roku 1996 Pervomajskoe, Partizánské boje, Krachy mírových dohod, 2.bitva o Groznyj, Příměří
- Rozhovor v ČRo 6 s Jaromírem Štětinou, Petrou Procházkovou a Liborem Dvořákem
- Historie čečensko-ruských vztahů (článek v časopisu Navýchod)
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |