Československo

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 14. 3. 2021, 00:04

Československo ČSR – ČSSR – ČSFR

vlajka používaná v letech 1918 až 1920 vlajka od roku 1920 velký znak střední znak malý znak znak 1960–1990 znak ČSFR (od 1990)

Mapy

Československo Vznik Československa po 1. světové válce hranice nově vzniklých států (červeně) a tehdy právě zaniklého Rakouska-Uherska (šedě, pokud rozdílné od nových) Česko-Slovensko v letech 1938–1939 expandující Německo (modře), Maďarsko a Rumunsko (šedě), na opětovné rozdělení Polska (zeleně, včetně právě připojeného i československého Těšínska) se chystají Německo a SSSR (červeně)

Československo (úředními názvy: Československá republika – ČSR (uváděno také jako Republika československá – RČS), Československá socialistická republika – ČSSR, resp. Česká a Slovenská Federativní Republika – ČSFR; podle pravidel současného slovenského pravopisu Česko-Slovensko) byl stát ve střední Evropě, který existoval od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Vznikl po 1. světové válce jako jeden z nástupnických států rozpadlého Rakouska-Uherska. Zahrnoval území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“). Zanikl rozdělením na Česko a Slovensko.

Historie

Hlavní článek: Dějiny Československa

První republika 1918–1938

Milan Rastislav Štefánik

Hlavní článek: První republika

Po vzniku Československa bylo snahou zakladatelů Československa - reprezentovaných např. T.G. Masarykem, E. Benešem, M. R. Štefánikem a dalšími - vytvořit jednotný, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí.

Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý, zcela v souladu s ideou čechoslovakismu, a také i národnostně nebyla republika členěna na Čechy a Slováky, ale na Čechoslováky, kteří tak jednoznačně tvořili populačně nejsilnější národnost ČSR.

Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Od roku 1937 se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938.

Československo 1920-1938

Národnosti ČSR, 1930

Mnichovská dohoda a druhá světová válka, 1938–1945

Podívejte se na: Druhá republika, Protektorát Čechy a Morava, Slovenský štát, Československý protinacistický odboj

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné ČSR, tzv. První republiky. Němci osídlené Sudety, byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska Polsku. Podobně byla Maďarsku na jeho severních hranicích postoupena slovenská území a celá Podkarpatská rus.

Okleštěné Československo existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí se 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv: „rasově nečistí“ kteří zůstali zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský.

Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se ze Sudetskými Němci a kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byl prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem.

Reinhard Heydrich byl v 27. květenu 1942 zabit skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid. (Jedná se o nejvýše postaveného nacistického politika zabitého během války.) V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stáli život mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byli srovnány se zemí vesnice Lidice a Ležáky a jejich obyvatele odvezeni do koncentračních táborů.

V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wermachtu rozhodli obsadit území Slovenského štátu. Tento krok vyvolal středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje.

5. května 1945 propuklo v Praze povstání, které se rozšířilo na většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímž de-facto skončila druhá světová válka v Evropě.

Třetí republika 1945–1948

Podívejte se na: Československá třetí republika

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ.

Na základě dohod z Postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protože Postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětský svaz jako vítěze nad nacizmem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.

V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (8 členů SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina 20. února nekomunistických ministrů demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.

Komunistický režim 1948–1989

Podívejte se na: Komunistický režim v Československu

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“, následně jeden z hlavních státních svátků, režimem oslavován až do roku 1989. Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství.

9. května bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. Na což nemocný Eduard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal Klement Gottwald.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. A byli zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byli též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 000 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.

V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kultu Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) ustoupili nátlaku a okupaci schválili.

K 1. lednu 1969 vy Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverenních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ nastalo definitivně období normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.

V sedmdesátých letech probíhá industrializace Slovenska a buduje se převážně těžký průmysl. Dále se buduje dálniční síť, metro a panelová sídliště. Ideologicky nepohodlní lidé jsou odstraňováni z významných pozic a stát tak ztrácí schopné lidi. Petiční akce Charta 77 poukazuje na porušování lidských práv v ČSSR.

Krize hospodářství se naplno projevuje v 80. letech. Průmysl je neefektivní a zejména těžký průmysl výrazně poškozuje životní prostředí v Severních Čechách a na Severní Moravě.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

Československá federativní republika 1990–1992

Podívejte se na: Česká a Slovenská Federativní Republika

1. března 1990 došlo k přejmenování Slovenské socialistické republiky na Slovenskou republiku (SR), 6. března 1990 pak došlo i k přejmenování České socialistické republiky na Českou republiku (ČR). 29. března 1990 následovalo přejmenování Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku, 23. dubna 1990 však došlo k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako důsledek vleklých národnostních sporů Československo zaniklo k 1. lednu 1993, kdy se Česká republika a Slovenská republika osamostatnily.

Výhrady ke koncepci Československa (revizionismus)

Území, jež bylo v roce 1918 spojeno do nového státního útvaru, netvořilo nikdy předtím společný stát, navíc jím byla značně neorganicky propojena do jednoho celku historicky i kulturně velice odlišná etnika – Cheb a Karlovy Vary s německým osídlením se staly součástí téhož unitárního státu jako dnes ukrajinský Užhorod a Čop. Dalším problémem byl politický koncept čechoslovakismu, který ovšem opomíjel zásadní rozdíly mezi historií, kulturou a politickými ambicemi Čechů a Slováků a usiloval o to, aby v novém státě mohla být třímilionová německá komunita prohlášena za regulérní národnostní menšinu, spojil Čechy a Slováky do jediného umělého etnika (tzv. československého národa), jemuž připsal užívání fiktivního „československého“ jazyka.

Tvářnost 1. československé republiky poznamenaly značnou měrou politické koncepce z doby národního obrození, zejména teze, že dějinným posláním Čechů je být hrází Slovanů proti německému živlu, a odpor ke katolické církvi, jež byla Čechy vnímána jako opora bývalé monarchie. Po vzniku republiky byla proto také založena církev Československá.

Je proto logické, že ani Němci, ani Maďaři, ale ani Slováci se s takto pojatou státní ideou nikdy neidentifikovali a hledali pro své národní aspirace jiný rámec než společný stát s Čechy. V případě neslovanských obyvatel Československa k tomu přistoupil jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a první reforma veřejné správy v letech 1920–1921, při níž byli československou státní správu nuceni opustit kariérní němečtí a maďarští úředníci.

Značná nerovnost mezi národnostními skupinami československých obyvatel se nejvíc projevila v době velké hospodářské krize, kdy – Němců zbavený – státní aparát upřednostňoval české obyvatelstvo před německým, přestože důsledky krize postihly tíže sudetské okresy, jejichž průmysl byl orientován na výrobu zbytného spotřebního zboží (oděvy, bižuterii, sklo…).

Na druhé straně měli Němci stejně jako každý občan ČSR rovné právo přístupu k veřejným úřadům, službám a hodnostem, k výkonu jakékoliv živnosti a povolání, právo zakládat školy s národním vyučovací jazykem, právo náboženské. Němci, kteří žili v oblastech s převahou německé národnosti mohli komunikovat na úřadech svým mateřským jazykem, což se týkalo asi 90% německé populace v ČSR. Německá menšina měla zastoupení ve vládě, měla svůj svébytný a úplný školský systém završený německými vysokými školami. Vytvářela si svobodně svoji vlastní kulturu, společenský a spolkový život.

Napětí mezi Čechy a Němci eskalovalo přijetím zákona o obraně státu (č. 136/1936 Sb.), podle něhož mohla okresní policejní ředitelství – bez odůvodnění a s velmi omezenou možností soudního přezkumu – označit kteroukoli osobu za státně nespolehlivou. Státně nespolehlivé osoby pak nesměly pracovat v podnicích, které dostávaly zakázky související s obranou země, a pokud v nich již pracovaly, zaměstnavatel byl povinen je propustit (§ 21 odst. 4 zákona o obraně státu dokonce stanovil, že „pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní“).

Idea Československa tedy představovala dokonalé a konečné naplnění národnostních a politických ambicí pro Čechy, kteří se s novým státem plně ztotožnili (viz např. novinářská a publicistická díla Karla Čapka), pro ostatní národy byla však druhořadým, dočasným řešením, z něhož legitimně a posléze úspěšně usilovaly se vymanit.

Administrativní dělení

Související články

Dějiny

• Dějiny Česka, Rakousko-Uhersko, Vznik Československa

Části Československa

• Česko (Čechy, Morava a České Slezsko), Slovensko, Podkarpatská Rus

Sousedé

• Německo, NSR, NDR, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina, SSSR, Rumunsko

Představitelé

• Seznam československých prezidentů, premiérů, hlav českého státu, československých vlád
• Edvard Beneš, Tomáš G. Masaryk, Milan R. Štefánik – ČSR
• Andrej Hlinka, Jozef Tiso – Slovenský štát
• Václav Klaus, Vladimír Mečiar – rozdělení ČSFR, vznik ČR a SR

Reference

1. Škorpila F. B.; Zeměpisný atlas pro měšťanské školy; Státní Nakladatelství; druhé rozšířené vydání; schváleno výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dna 3. září 1930, č. j. 120.474-I-30; Čkm. 295.
2. Počty Němců odsunutých z ČSR. Fronta.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online. pozn: počty Němců odsunutých během tzv. divokého odsunu během roku 1945 nejsou přesně známy
3. Maďarská menšina na Slovensku. bohumildolezal.lidovky.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online.
4. Armádní kontrarozvědka v boji o poválečný charakter státu / 1945 - 1948 /. Vojenské zpravodajství ČR, [cit. 2009-04-06]. Dostupné online.

Externí odkazy

• Nerealizované župní zřízení v českých zemích ve 20. letech
• Mapa nerealizovaného župního zřízení