Včela medonosná

Z Multimediaexpo.cz

Včela medonosná Apis mellifera Carl Linné, 1758 patří mezi blanokřídlý hmyz a je to jeden z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Původně žila jen v Evropě, Asii a v Africe.

Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v 17. století. Svá hnízda staví na chráněných místech přičemž jsou jednotlivé plásty umístěny vedle sebe. Mezi ostatními druhy včel je nejvíce hospodářsky využívána.

Obsah 1 Stavba těla 1.1 Hlava 1.2 Hruď 1.2.1 Nohy 1.2.2 Křídla 1.3 Zadeček 2 Vývoj včely 3 Včelstvo 3.1 Matka 3.1.1 Vývoj matky 3.2 Dělnice 3.2.1 Vývoj dělnice 3.3 Trubec 4 Potrava, krmení, med a další včelí produkty 4.1 Bílkovinná složka potravy 4.2 Glycidová složka potravy 4.3 Propolis 4.4 Vosk 4.5 Voda 5 Orientace a komunikace 5.1 Včelí tanec 5.2 Feromony 6 Obranné strategie 6.1 Agresivita 6.2 Hygiena 7 Nemoci a škůdci včel 7.1 Nemoci plodu 7.2 Nemoci dospělců 7.3 Škůdci včel 8 Taxonomická poznámka 9 Význam chovu včel 9.1 Opylování rostlin 10 Poddruhy včely medonosné 11 Vybrané poddruhy včely medonosné 11.1 Související články 12 Reference 13 Externí odkazy

Stavba těla

Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí – hlava, hruď, zadeček. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost.

Hlava

Hlava (caput) včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy (vertex) má včela dvě složené oči (oculi compositi) a na vrcholu temena tři jednoduché oči (ocelli), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (carina), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel.

Hlava	Tvar
matky	srdcovitý
dělnice	trojúhelníkový
trubce	kruhovitý

Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11.

Hruď

Hruď (thorax) má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď (prothroax), středohruď (mesothroax), zadohruď (metathroax), a přesunutý kroužek (propodeum).

Nohy

Včela má 3 páry nohou (pedes). Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl. Články nohou: kyčel (coxa); příkyčlí (subcoxa); stehno (femur); holeň; pata a články (poslední nese drápky a polštářky)

Křídla

Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel (alae), která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela je má neustále napjatá. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

Zadeček

V zadečku (abdomen) včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem).

Vývoj včely

1. Vajíčko
2. Larva
3. Předkukla
4. Kukla
5. Dospělec (imago)

Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plás­tu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3 - 1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg. Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5 - 2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky. Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele. Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánu. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů, glykogenu a tuku, které si vytvořila v larválním stádiu. Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16 dní, dělnice 21 dní, a trubce 24 dní.

Včelstvo

Včely žijí ve společnosti, kterou nazýváme včelstvo. Včelstvo je zpravidla složeno z jedné matky, mnoha dělnic, a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a následně zahyne (např. osamělá dělnice, matka, či trubec, nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce:

• Matka – její úlohou je klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva
• Trubec – jeho úlohou je oplodnit mladé matky; v případě potřeby pomáhá zahřívat včelí plod, díky své vyšší tělesné teplotě, než jakou mají dělnice
• Dělnice – vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je: vyhledávání a přinášení potravy (nektar, medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností.

Matka

Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20-25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175-240 mg. Oplozená matka váží 225-290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá orgány uzpůsobené ke sběru, tedy pylové košíčky, voskotvorné žlázy, ani hltanové žlázy. Matka se také na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Své žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (a to pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne, jako je to u dělnic) ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život jí krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel), bohatou na bílkoviny.

Vývoj matky

Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larvička matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství, než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají "umělé" matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku, nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu a je dlouhá 20-30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která velmi rychle roste, a za 5 dní zaplní mateřskou buňku. Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí, a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel, kdy vykouše ve víčku otvor, a víčko odklopí. Tento otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí jí přijdou dělnice nakrmit. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná. V některých případech dokonce zahynou obě. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se pak vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně. Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká "mateří látka". Včely dělnice tento feromon z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Tato chemická informace tak ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stádiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Tato procedura je vždy s rizikem, že včelstvo matku nepřijme a úspěch záleží na zkušenostech včelaře.

Dělnice

Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější složku. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12-14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm² přibližně 400. V době hlavní snůšky se v úlu nachází dělnic 30 000 - 50 000 , v době zimního klidu 10 000 - 20 000.

Vývoj dělnice

Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky. Po vylíhnutí začnou sílit a po 2-3 hodinách se z nich stávají na dobu 3 dnů tzv. včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. V dalším stádiu vývoje, 4. dne, se stávají krmičkami a jejich úkolem je starat se o zásobování larev potravou. Po odeznění stádia krmičky se dělnicím zvyšuje sekreční činnost hltanových žláz a 6. dne se z nich stávají kojičky, které mají za úkol krmit matku mateří kašičkou. V dalším stádiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. dne se z nich stávají stavitelky, které staví včelí dílo. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek 18. dne stávají strážkyně česna, a v posledním stádiu, 21. dne, se ze strážkyň stávají létavky, jejichž úkolem je donášení potravy a vody do úlu. Touto činností se včela opracuje a následně uhyne. Včely uhynou i v případě, že použijí své žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Délka života včely závisí na výživě a množství práce. V době snůšky, kdy je jejich činnost nejintenzivnější, se dělnice dožívají 30-40 dnů. Mimo toto období se dožívají až několika měsíců.

Den	Stádium	Činnost
po 2-3 hodinách	čistička	čistění buněk => příprava pro matku k zakladení
4. den	krmička	zásobování larev potravou
6. den	kojička	krmení matky mateří kašičkou
12. den	stavitelka	stavění včelího díla
18. den	strážkyně česna	střežení vchodu do úlu
21. den	létavka	dopravování potravy do úlu

Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic. Pokud včelstvo osiří, a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť tyto trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují. Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod.

Trubec

Trubec je včelí sameček. Měří 15-17 mm a váží okolo 220 mg. Narozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1dm² trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. Na konci léta dělnice z úlu trubce vyženou z důvodu přerušení snůšky v důsledku déle trvajícího nepříznivého počasí. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech.

Potrava, krmení, med a další včelí produkty

Potrava včel^[1] sestává z:

• bílkoviné složky – pyl květů
• glycidové složky – nektar hmyzosnubných květů a medovice, což je odpadní produkt metabolismu mer a mšic.

Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice-létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. volátka – rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do košíčků na holenním článku třetího páru nohou.

Bílkovinná složka potravy

Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žlaz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu – larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku.

Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení „mateří kašička“.

Glycidová složka potravy

Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu.^[2] Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu. Matka a trubci se nechají krmit kojičkami.

Propolis

Propolis je lepkavá pryskyřičná substance, kterou včely sbírají na pupenech stromů a keřů. Obsahuje vysoký podíl látek bránících rozvoji mikroorganismů. Včely ji používají k tmelení vnitřních stěn úlu, ucpávání nežádoucích štěrbin a mumifikaci mrtvých těl vetřelců.

Vosk

Včelí vosk je vysoce odolný ester jednofunkčních alkoholů a vyšších mastných kyselin. Mladé úlové včely ho produkují jako výpotek tzv. zrcátek na spodní straně článků zadečku. Včelí roj, který se volně usadí např.v dutině stromu, zahájí neprodleně výstavbu díla. Včely se zavěsí na strop dutiny a nožkami zaklesnuté jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. Voskové výpotky promíchávají se slinami a postupně modelují plást, což je svislá tenká vosková stěna osázená z obou stran hustou sítí šestistěnných buněk. Včely v umělém prostředí úlu stavějí buňky na předem vylisovaných voskových polotovarech (mezistěnách). Mezistěny dodává do úlu včelař v potřebném množství a velikosti. Velikost mezistěny je limitována rozměrem dřevěného rámku – rámkovou mírou. Voskový plást je pozoruhodný svojí strukturou. Základem je dutý šestistěn trubkovitého tvaru (buňka) až 15mm hluboký. Šestiboký tvar umožňuje, že stěny buňky jsou společné buňkám sousedním a navzájem do sebe bezezbytku zapadají. Dno buňky je uzavřené a zároveň společné s buňkami na opačné straně plástu. V příčném řezu se plást jeví jako stromečková struktura. Střední osu tvoří dna buněk resp. mezistěna a jednotlivé buňky vybíhají do stran vzhůru v mírném úhlu asi 5°. Nevodorovný sklon přispívá spolu s adhezí k tomu, že obsah buněk (řídká sladina, med či voda) nemohou vytéci.

Voda

Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží). Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklima. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí.

Orientace a komunikace

Včela medonosná jako sociální hmyz s vysoce rozvinutou schopností komunikace. ^[3]

Včelí tanec

Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance:

• Na svislé ploše plástu včela vybíhá určitým směrem, bzučí křídly a vrtí zadečkem. Po ukončení vrčivého přímého běhu se vrací v klidu po elipse k výchozímu bodu a opět vybíhá.
• Vektor vrčivého běhu svírá se svislicí plástu úhel shodný s úhlem, který svírá směr k potravě a poloha slunce.
• Při tanci je včela průzkumnice obklopena tzv. rekrutkami. Rekrutky její taneček sledují a po určité době vyrážejí z úlu ve směru, o kterém byly takto informovány. I když je slunce za mraky, včely vnímají rozptýlené polarizované světlo a podle něho určí polohu slunce.

Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch.^[4]

Feromony

Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů:

• Feromony jedové žlázy - Nápadný i člověkem vnímatelný je chemický signál k hromadnému útoku. Při vbodnutí je žihadlo včely vytrženo z jejího těla. Dojde k obnažení výstelky jedové žlázy. V této části včelího těla je syntetizovaná směs hormonů, jejichž vůně uvolněná do prostoru aktivuje ostatní včely k agresi.
• Feromony Nasanovy žlázy - Nasanova žláza je umístěna v horní části ukončení zadečku. Možno pozorovat včely dělnice, jak při návratu ze snůšky v okolí vchodu do úlu zvedají zadečky a vířením křídel rozptylují feromon přitahující ostatní včely v poli. I takto lze vysvětlit časté zalétávání včel do cizího úlu.
• Feromon "mateří látka" (nezaměnit s mateří kašičkou). Vyústění žlázy produkující mateří látku je v blízkosti kusadel (mandibuly) matky. Feromon se uplatňuje v řadě případů. Uvedeny jsou nejdůležitější:

1. Přitahuje k sobě dělnice pečovatelky a upevňuje soudržnost včelstva. Včely při krmení matky přejímají mateří látku a kontaktem s ostatními včelami ji rozšiřují do celého společenství.
2. Působí jako sexuální atraktant; přitahuje trubce ke kopulaci při snubním letu
3. Nedostatek feromonu:

• při uhynutí matky vede včely k naražení nouzových matečníků pro výchovu matky náhradní
• snížením produkce u staré matky nastartuje přípravy k rojení, (matečníky a výchova nových matek)

Obranné strategie

Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva.

Agresivita

Podrobnější informace naleznete na stránce: včelí jed

Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdáleností před česnem je asi 5 metrů. Po přiblížení za touto hranicí lze očekávat útok. Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají, varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu (viz komunikace včel). To je signál i pro ostatní včely k útoku. Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být:

• obtěžování ze strany mravenců, vos, ptáku, hlodavců
• sečení trávy křovinořezem, broušení kosy
• těžba dřeva, pohyb koní či jiných velkých zvířat

Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, nakolik letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě.^[5]

Hygiena

Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě "hygienických návyků" (čistící pud, desinfekce propolisem). V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít^[6].

Nemoci a škůdci včel

Nemoci plodu

• virózy:
  • virus deformovaných křídel, Deformed Wing Virus (DWV)
  • virus pytlíčkovitého plodu, Sacbrood Virus (SBV)
  • virus černání matečníků Black Queen Cell Virus (BQCV)
  • kašmírský virus Kashmir Bee Virus (KBV)
• mor včelího plodu (n)
• hniloba (n)
• zvápenatění včelího plodu
• varroáza (n)

Nemoci dospělců

• viróza
  • virus akutní paralýzy včel Acute (Bee) Paralysis Virus (ABPV)
  • virus chronické paralýzy včel Chronic (Bee) Paralysis Virus (CBPV)
• nosemóza
• akarapidóza (n)
• varroáza (n)
• otrava

(n) - nebezpečné choroby podle veterinárního zákona

Škůdci včel

• lesknáček úlový (výskyt v ČR nebyl dosud potvrzen)^[7]
• včelomorka obecná
• zavíječ voskový

Taxonomická poznámka

Carl Linné, který pojmenoval včelu medonosnou jako včelu med nosící (mellifera), později poznal určitou nepřesnost, protože včely nosí jen nektar, který v úlu zpracují na med. Navrhl proto nový název Apis mellifica L. V současnosti se používají oba názvy.

Význam chovu včel

Včely lidé chovají ze dvou hlavních důvodů:

• získávání včelích produktů (med, vosk, propolis, mateří kašička, jed, pyl)
• opylovací činnost. Existují totiž plodiny (např. ovocné stromy), kde bez opylení včelami není zajištěna úroda. Včelaři proto přisunují včely v kočovných vozech přímo do kvetoucích porostů v době květu.

Opylování rostlin

Na světě je opylováno asi 85% všech kvetoucích rostlin hmyzem; z toho 85% včelami. U ovocných stromu asi 90% květů navštěvují včely. Seznam kvetoucích rostlin navštěvovaných včelami čítá na 170 000 druhů. Rostliny, které by se bez opylování včelami těžko obešly tvoří skupinu 40 000 druhů.^[8]

• Jabloň: 90,0%
• Třešeň: 98,5%
• Hrušeň: 92,0%
• Angrešt: 73,3%
• Višeň samosprašná: 58,3%
• Slivoň samosprašná: 42,9%
• cizosprašné: 96,4%
• řepka olejka: nárůst výnosu při opylení včelami je o 30%

Poddruhy včely medonosné

Biologický druh včela medonosná (Apis melifera Carl Linné, 1758) je rozčleněn do početné škály poddruhů^[9]

skupina poddruhů původem ze STŘEDOZEMÍ
české jméno VČELA MEDONOSNÁ…	vědecké jméno Apis melifera…	původní rozšíření
TMAVÁ	melifera Carl Linné, 1758	Korsika, na S od Pyrenejí, na S od Alp, Britské ostrovy, Jižní Švédsko, Čechy, severní Morava, Pobaltí, sev. Ukrajina, až po střední Rusko
VLAŠSKÁ	ligustika Spinola, 1806	Apeninský poloostrov, Sardinie
ŘECKÁ	cecropia Kiesenwetter, 1866	oblast kontinentálního Řecka
KRAŇSKÁ	carnica Pollmann, 1879	JV od Alp, jižní Morava, Slovensko, celá karpatská kotlina, sev. Albánie, S od Makedonie
SICILSKÁ	siciliana Grassi, 1881	ostrovní plemeno na Sicilii
SAHARSKÁ	sahariensis Baldensperger, 1932	SZ Afrika – ve vegetačním pásu na jih od pohoří Atlas
KRYMSKÁ	taurica Alpatov, 1935	Krym
TELLSKÁ	intermissa Maa, 1953	Maroko, Tunisko – v pásu mezi pohořím Atlas a pobřežím Středozemního moře
MAKEDONSKÁ	macedonica Ruttner, 1988	již. Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, již. Albánie
MALTSKÁ	ruttneri Sheppard, Arias, Grech & Meixner, 1997	ostrovní populace na Maltě
RUSKÁ	artemisia Engel, 1999	středoruské stepi
IBERSKÁ	iberiensis Engel 1999	Pyrenejský poloostrov
UKRAJINSKÁ	sossimai Engel, 1999	Ukrajina od vých. svahů karpatského oblouku kromě severního pásu země až po Kavkaz, Moldávie,
skupina poddruhů AFROTROPICKÉ OBLASTI
české jméno VČELA MEDONOSNÁ…	vědecké jméno Apis melifera…	původní rozšíření
ZÁPADOAFRICKÁ	adansoni Latreille, 1804	pobřežní státy od Senegalu na Z až po Kamerun, včetně Burkiny Faso a Středoafrické republiky
MADAGASKARSKÁ	unicolor Latreille, 1804	ostrovní populace na Madagaskaru
KAPSKÁ	capensis Eschscholz, 1822	kapská oblast jižního cípu Afriky
STŘEDOAFRICKÁ	scutellata Latreille, 1836	Střední Afrika, zejména povodí Konga
EGYPTSKÁ	lamarckii Cockerell, 1906	podél povodí dolního Nilu
HORSKÁ	monticola Smith, 1961	horské obl. vých. subsaharské Afriky (Keňa, Tanzánie, Malawi)
VÝCHODOAFRICKÁ	litorea Smith, 1961	pás východoafrického pobřeží od „afrického rohu“ po vých. Jihoafrické republiky.
ARABSKÁ	yemenitica Ruttner, 1976	horské obl. Somálska, Súdánu, Etiopie, dále Saúdská Arábie, Jemen, Omán
skupina poddruhů BLÍZKÉHO VÝCHODU
české jméno VČELA MEDONOSNÁ…	vědecké jméno Apis melifera…	původní rozšíření
ARMÉNSKÁ	remipes Gerstäcker, 1862	Malý Kavkaz, přibližně na území Arménie
KYPERSKÁ	cypria Pollmann, 1879	ostrovní populace na Kypru
KAVKAZSKÁ	caucasia Pollmann, 1889	Horský poddruh oblasti Kavkazu
SYRSKÁ	syriaca Skorikov, 1929	od sev. hranice Sýrie po Syrskou poušť na jihu
PERSKÁ	meda Skorikov, 1929	Irák, Írán, Afghánistán
ANATOLSKÁ	anatolica Maa, 1953	Turecko
KRÉTSKÁ	adami Ruttner, 1975	ostrovní populace na Krétě
KAZAŠSKÁ	pomonella Sheppard & Meixner, 2003	jihovýchodní Kazachstán

Vybrané poddruhy včely medonosné

Včela medonosná syrská

Včela medonosná tmavá

Včela medonosná kraňská

Včela med. středoafrická

Související články

• Včela

Reference

1. ↑ VESELÝ, Vladimír. Včelařství. Praha : Brázda, 2003. ISBN 80-209-0320-8.  
2. ↑ DOC. RNDR.PTÁČEK, CSC, Vladimír. Zpracování nektaru úlovými včelami. Včelařství, časopis ČSV, 2003, roč. 56, čís. 5, s. 97. ISSN 0042-2924.  
3. ↑ HANUS, ŠOBOTNÍK, Hanus Robert, Šobotník Jan Včelí tance jako zdroj informací. Včelařství, časopis ČSV, 2005, roč. 58, čís. 8, s. 213-215. ISSN 0042-2924.  
4. ↑ HANUS, ŠOBOTNÍK, Hanus Robert, Šobotník Jan Význam feromonů v životě včel. Včelařství, časopis ČSV, 2005, roč. 58, čís. 9, s. 233-235. ISSN 0042-2924.  
5. ↑ SYNEK, Vladimír. Příčiny bodavosti včel. Včelařství, časopis ČSV, 2004, roč. 57, čís. 3, s. 63. ISSN 0042-2924.  
6. ↑ PROF. ING, PETR, DRSC, Jaroslav. Nový objev: K čemu slouží včelí tance (Na co včely nestačí). Včelařství, časopis ČSV, 2007, roč. 60, čís. 6, s. 149. ISSN 0042-2924.  
7. ↑ PROKEŠ, Petr. Tumida je v Evropě. Včelařství, 2004, roč. 57, čís. 12, s. 309. ISSN 0042-2924.  
8. ↑ TAUTZ, Jürgen. Fenomenální včely. Praha : Brázda, 2010. ISBN 978-80-209-0379-2. Kapitola Včela medonosná – model úspěšnosti, s. 65.  
9. ↑ ING. PŘIDAL, PH. D., Antonín. Včela medonosná a její plemena. Včelařství, časopis ČSV, 2005, roč. 58, čís. 2, s. 44-49. ISSN 0042-2924.  

Externí odkazy

• Stránky o včelařství
• vcelky.cz/nemoci.htm Nemoci včel
• VČELÍ STRÁŽ
• Telegraph.co.uk – Honey bees in US facing extinction (anglicky)

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Včela medonosná

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Včela medonosná

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii