Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Alpy
Z Multimediaexpo.cz
Alpy (německy Alpen, francouzsky Alpes, rétorománsky Alps, italsky Alpi, slovinsky Alpe) jsou rozsáhlým evropským pohořím. Název „Alpy“ resp. francouzský a latinský název „Alpes“ pravděpodobně pochází z latinského albus (bílý) nebo altus (vysoký). Dalším možným vysvětlením je keltský výraz „alp“, který označuje vysoké pohoří.
Obsah |
Geografický popis
Celé pohoří se táhne v šířce od 130 až 260 kilometrů a v délce kolem 1200 kilometrů celkem přes sedm států od francouzské riviery a pobřeží Středozemního moře na jihozápadě až k Vídni na východě. Zaujímá rozlohu kolem 180 000 km2. Řeka Rýn na švýcarsko - rakouských a švýcarsko - lichtenštejnských hranicích a přibližná spojnice Lichtenštejnska s italským městem Como vytyčují hranici mezi dvěma základními podcelky: Západními a Východními Alpami.
Geologie
Vznik
Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křídy, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3 000 km² ledovců, četné kary a jezera (největší Bodamské).
Složení
Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby můžeme Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alp (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je zbytky starších hor z karbonu.
Vodstvo a zalednění
Řeky
Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na mnoha jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky nebo povodí se po dlouhé cestě vlévají do moří (Středozemní moře, Jaderské moře, Černé moře, Severní moře. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhóna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší údolí, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhóna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců a proto jsou v létě bohaté na vodu.
K nejvýznamnějším alpským tokům náleží :
| název | délka (km) |
|---|---|
| Rýn | 1 360 |
| Sáva | 946 |
| Rhôna | 812 |
| Dráva | 720 |
| Pád | 652 |
| Inn | 510 |
| Mura | 445 |
| Adiže | 410 |
| Durance | 305 |
| Isère | 290 |
Jezera
Obrovské ledovce z období Pleistocénu doslova vymačkaly na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti.
Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou zase italská jezera Lago di Como (Comské jezero, 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (Gardské jezero, 346 m).
K nejvýznamnějším jezerům Alp se řadí:
| název | plocha (km²) |
|---|---|
| Ženevské jezero | 581 |
| Bodamské jezero | 538 |
| Gardské jezero | 370 |
| Neuchâtelské jezero | 218 |
| Lago Maggiore | 212 |
| Komské jezero | 146 |
| Vierwaldstätter See | 113 |
Ledovce
Dnešní zalednění Alpského systému (3 200 km²) jsou asi 2% původního plochy pleistocéních ledovců. Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky, kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt způsobuje velkou měrou globální oteplování planety.
- Aletschský ledovec
Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Délka je 24 km, plocha asi 115 km². Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m.
Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách(délka 15 km a rozloha 67 km²) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km²).
Členění
Nejběžněji se Alpy dělí na dva velké celky - Západní a Východní Alpy. Hranici těchto celků tvoří spojnice mezi Bodamským jezerem, Rýnem, sedlem Splügenpass, řekami Liro a Mera a Comským jezerem. Západní Alpy zabírají asi 40% a Východní Alpy 60% celkové rozlohy systému.
Současně uznávaná hranice mezi těmito celky nebyla odjakživa vedena tímto směrem. Do roku 1919 bylo rozdělení Východních a Západních Alp podle politické hranice. Nejvyšším vrcholem tehdejších Východních Alp byl Ortler. Tato východní část se totiž nacházela na východ od švýcarských hranic. Členění do jednotlivých pohoří je v literatuře nejednotné a mnohdy zcela rozdílné nebo až chaotické. Z mnoha skupin jsou osamostatněny jejich významné části (Savojské Alpy a Mont Blanc). Od řady horských masivů se zase oddělují tzv. Voralpen (alpská předhůří). Hranice těchto předhůří (Bavorské předhůří, Hornorakouské předhůří apod.) nejsou pevně vytýčeny. Nejvyšší vrcholy systému se až na výjimky nacházejí v Západních Alpách. Vrcholů dosahujících výšky 4 000 m je 60, ovšem pouze jeden (Piz Bernina, 4 049 m) náleží do Východních Alp.
Západní Alpy
Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy a některé části Italských Alp. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero - horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nalézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko - francouzských hranicích je se svými 4 807 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropy (pokud nepočítáme kavkazský Elbrus s 5 642 metry). Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách.
Západní Alpy se dělí na sedmnáct hlavních skupin :
| název | plocha (km²) |
|---|---|
| Ligurské Alpy | 4 500 |
| Přímořské Alpy | 7 000 |
| Provensalské Alpy | 9 300 |
| Kottické Alpy | 6 900 |
| Dauphineské Alpy | 2 400 |
| Grajské Alpy | 3 200 |
| Vanoise | 1 800 |
| Mont Blanc | 1 500 |
| Jura | 4 200 |
| Walliské Alpy | 8 300 |
| Freiburské Alpy | 2 300 |
| Bernské Alpy | 3 900 |
| Tessinské Alpy | — |
| Adulské Alpy | 2 100 |
| Urnské Alpy | 1 300 |
| Glarnské Alpy | 2 300 |
| Appenzellské Alpy | 2 100 |
| Gotthard | 1 100 |
Východní Alpy
Východní Alpy se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Sem naštěstí zasáhl turistický boom o něco citlivěji, než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km² narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km.
Východní Alpy se dělí na 66 horských skupin :
Nejvyšší vrcholy
| Název | Výška | Stát | Pohoří |
|---|---|---|---|
| Mont Blanc | 4 808 | Francie, Itálie | Masiv Mont Blanc |
| Dufourspitze | 4 634 | Švýcarsko, Itálie | Walliské Alpy |
| Nordend | 4 609 | Švýcarsko | Walliské Alpy |
| Zumsteinspitze | 4 563 | Švýcarsko, Itálie | Walliské Alpy |
| Signalkuppe | 4 556 | Švýcarsko, Itálie | Walliské Alpy |
| Dom | 4 545 | Švýcarsko | Walliské Alpy |
| Lyskamm | 4 527 | Švýcarsko, Itálie | Walliské Alpy |
| Weisshorn | 4 505 | Švýcarsko | Walliské Alpy |
| Täschhorn | 4 491 | Švýcarsko | Walliské Alpy |
| Matterhorn | 4 478 | Švýcarsko, Itálie | Walliské Alpy |
Podnebí
Alpy jsou rozhraním klimtů středoevropského podnebí a suchého podnebí Panonské nížiny. V horách je zde výška, návětrná a závětrná strana. Nejvyšší roční srážky spadnou v průměru v Julských Alpách (2500 mm), nejnižší potom ve Walliských Alpách (500 - 600 mm). Nad výškou 3000 m jsou průměrné roční srážky v Alpách téměř 1500 mm. S přibývající výškou klesá teplota a to zhruba o jeden stupeň na každých +170 m výšky. Alpy se nacházejí v pásu pouhých 5 stupňů zeměpisné šířky, ale setkáme se tady prakticky se všemi druhy klimatu od mírného podnebí až po arktické. V Alpách se vyskytují také padavé větry, takzvané fény. Na severu Alp jsou to jižní fény. Přes Alpy se přenášejí vzduchové vrstvy od Středozemního moře. Jižní svahy jsou svlažovány dešti, získávají tak kondenzační teplo a padají, na severní stranu hor. Přitom může být na severu tepleji než na jihu. Při severním proudění se vyskytuje i na jižních svazích hor tzv. severní fén, tady zde již nevytváří výraznější oteplení.
Příroda
Flora
Pásmo lesů se je na severních okrajích hor ve výšce kolem 1 600 m, na jižních zasahuje i do výšek 2 200 m, ve vysokých horách až do 2 300 m. V nižších stupních lesů rostou buky a javory. Výše se nacházejí jehličnaté lesy složené převážně ze smrků, jedlí, limb a modřínů. Nad tímto pásmem jsou porosty kosodřeviny, jalovců, olší a vrb. Ve vyšších výškách se pak nalézají alpinské louky s rostoucími rododendrony a typickou alpskou květenou. Na vápencích podložích v severních Alpách se v pásmu lesů daří olši, bříze a borovici limbě. Výše jsou mimo kosodřeviny také zakrslé vrby, pěnišníky nebo lýkovece. Kvetoucí rostliny ve vysokých polohách jsou velice druhově rozmanité. (např. medvědice alpské, mydlice, kopretinay, zvonky). Za symbol Alp se považuje alpská protěž (jinak zvaný plesnivec alpský). V nejvyšších polohách se daří pochybkům, lýkovci, zvonečníkům (stal se symbolem města Cortina d´Ampezzo), silenkám a nízkým prvosenkám. Další typickou květinou Alp je hořec, kterých se zde vyskytuje velké množství druhů (např. v jižních částech Alp druhy Gentiana froelichii, Gentiana lutea, Gentiana terglouensis a hořec Cluisův).
Fauna
V Alpách je fauna zastoupena druhy typickými i pro jiné horské systémy v Evropě. K těmto známým zvířatům patří např. kamzík, svišť, kozorožec, medvěd, rys, zajíc atd. Vlk byl v Alpách vyhuben. Až do výšek kolem 4 000 m se dostává hraboš sněžný. Z ptáků zde lze vidět tetřeva, tetřívka, bělokura horského či pěnkavu sněžnou. Dravce zastupují nejčastěji orel skalní, orlosup bradatý, sokol stěhovavý, jestřáb a jiní. Z ryb se zde hojně vyskytují pstruzi, kteří se vyskytují v horských jezerech i ve výškách 2 600 m, líni či lipani. V alpských plesech nalezneme živočichy, jenž jsou přímými potomky druhů z doby ledové. Někteří plazi se dostávají až do výšek 3000 m (zmije obecná a ještěrka živorodá).
Turismus
Alpský turismus začal po „objevení“ Alp anglickými horolezci v 19. století. Dnes jsou Alpy turisticky známým a oblíbeným místem od náročných sportů po rekreaci. Častým jevem je skot volně se procházející po silnicích, vedoucích pastvinami, na kterých jezdí autobusy s turisty fotografujících a filmujících alpskou scenérii.
Obyvatelstvo
Kdysi byly Alpy osídleny Rétoromány, indoevropskými kmeny Ilyrů, kelty. Za opravdu původních obyvatelstvo se považují Ladinové (Jižní Tyroly) a Rétorománi (Graubünden). Při Stěhování národů do oblasti Alp migrovali zejména Germáni a Slované. V současnosné době jsou zde zastoupeny národy: Francouzi, Italové, Rakušané, Němci, Švýcaři a Slovinci. Původní rétorománské obyvatelstvo je rozptýleno malých menšin, které v dnešní době již splývá s místními obyvateli. Zhruba 34% obyvatel hovoří německy (s mnoha rozličnými dialekty), 26% francouzsky, 29% italsky a 11% slovanskými jazyky.
Související články
Literatura
- publikace Světová pohoří (Evropa, Jiří Šlégl a kolektiv) - ISBN 80-242-0822-9
Externí odkazy
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |