Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !
Samopal PPŠ-41 Špagin
Z Multimediaexpo.cz
Samopal PPŠ-41 (Špagin) byl jednou z nejslavnějších zbraní druhé světové války zavedený do výzbroje sovětské armády v prosinci 1940 a široce používaný v zemích Varšavské smlouvy a rozvojových státech ještě dlouho po válce.
Obsah |
Vznik a výroba
Samopal PPŠ-41 byl pokračovatelem starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940. Tento nový typ byl navržen konstruktérem G. S. Špaginem, kterému se podařilo odstranit neduhy předchozích typů. V porovnání se starším samopalem PPD byl tento samopal přesnější, jednodušší a méně nákladný a náročný na výrobu. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, ovšem rozsáhlejší výroba započala až v roce 1942. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů, z toho drtivá většina v ruských zbrojních závodech. Malá část samopalů válečné produkce (asi 10 000 ks)[1] však vyšla z íránské kulometky v Teheránu.
Konstrukce
Samopal PPŠ-41 se vzhledově se podobal svým předchůdcům PPD, šlo ale o zcela jinou konstrukci. Jeho výroba probíhala nejen ve zbrojovkách, ale i v mnoha dříve civilních závodech. Měl pouzdro závěru spojené s pláštěm hlavně, masivní neuzamčený závěr s pojistkou na napínací páce, přepínač způsobu střelby před jazýčkem spouště. Původní varianta měla stavitelné klapkové hledí s maximální hlední dálkou 1000 metrů, což byl ze strany konstruktéra optimismus hraničící s nedostatkem soudnosti (uvedená hodnota je cca 5x větší, než činí reálný dosah mířené palby ze samopalu na pistolový náboj). Většina zbraní však obdržela jednoduché překlápěcí hledí, určené pro střelbu do 200 m.
Samopal PPŠ-41 Špagin v akci
 Voják Wehrmachtu s ukořistěným PPŠ-41 v bitvě o Stalingrad. |
 Němečtí zajatci odvádění Sovětem ozbrojeným samopalem PPD-40. |
 Zrestaurovaný PPŠ-41, na výstavě zbraní používaných Severokorejskou lidovou armádou v Korejské válce. |
 Replika uniformy řadového sovětského vojáka & PPŠ-41. |
Plášť vpředu přesahující hlaveň je šikmo seříznut a uzavřen ocelovou destičkou s otvorem pro průlet střel (otvor má průměr 11 mm, kdežto střely cca. 7,8 mm) Úsťová část pláště má tři výřezy (dva boční a jeden horní). Tyto otvory slouží jako kompenzátor a brzda zpětného rázu, kdy při výstřelu tlačí prachové plyny unikající z vývrtu hlavně zbraň zároveň dopředu a dolů. PPŠ-41 rozhodně nebyl dokonalou zbraní. Vrchní část pouzdra závěru, lisovaná z jednoho plátu kovu společně s pláštěm hlavně, měla po čase tendenci se deformovat a ohýbat v důsledku namáhání rázy vznikajícími při střelbě. Vratný systém závěru byl opatřen fíbrovým nárazníkem, uloženým v zadní části pouzdra, který se dost rychle opotřebovával. Ruští vojáci však v pro ně typické improvizaci tento problém řešili tím, že si v polních podmínkách vyráběli jinak nedostatkové náhradní nárazníky z tvrdého dřeva. Bubnový zásobník používaný u prvních výrobních sérií měl sice značnou kapacitu, ale nevynikal žádnou zvláštní spolehlivostí. Zádržky při podávání byly nejčastější u prvních a posledních 10 nábojů v zásobníku. Navíc byl těžký a nedal se doplňovat náboji, dokud nebyl úplně vyprázdněn - při otevření bubnu totiž napnutá pružina podávacího mechanismu vymrštila zbylé náboje ze zásobníku a rozházela je po okolí. Kromě toho vyprazdňování zásobníku při střelbě dosti zásadním způsobem měnilo těžiště zbraně. Zavedení jednoduššího, spolehlivějšího a lehčího zásobníku segmentového tvaru s kapacitou 35 nábojů bylo tedy zcela logickým řešením. Dokonce i v podmínkách uspěchané válečné výroby si všechny PPŠ-41 podržely charakteristickou vymoženost ruských vojenských zbraní: tvrdě chromovaný vývrt hlavně. Použitý náboj 7,62 Tokarev vytváří při výstřelu v hlavni značné teploty a tlaky. Vrstva tvrdochromu omezovala erozi (vypalování) materiálu hlavně a krom toho bránila korozi vývrtu v důsledku používání nábojových zápalek na bázi třaskavé rtuti (ruská armáda zřejmě tyto zápalky upřednostňuje dodnes, neboť v extrémně nízkých teplotách vykazují vyšší spolehlivost zážehu než zápalky s moderní netoxickou složí). Při výrobě prvních sérií samopalů údajně dokonce došlo na využití hlavní starých vyřazených vojenských pušek Mosin-Nagant 1891, když byly rozřezány napůl a každá tak poskytla hlaveň pro dva samopaly PPŠ (A. B. Žuk). Ohromující byla kadence – neuvěřitelných 900 ran za minutu, další jeho výhodou byla jeho nenáročná údržba. Obsluhu PPŠ-41 zvládali i vystresovaní, promrzlí a zcela nedostatečně vycvičení branci bez technického (nebo vůbec jakéhokoli) vzdělání.
Další technická data
- Hmotnost plného zásobníku (bubnový): 1,84 kg
- Hmotnost plného zásobníku (schránkový): 0,680 kg
- Kapacita zásobníku: 71 nebo 35 nábojů
- Princip činnosti: využití zpětného rázu dynamického /neuzamčeného/ závěru
- Způsob palby: polo-/plně automatická
Použití mimo SSSR
Samopal byl oblíbenou kořistí vojáků Wehrmachtu, kteří ho oceňovali zejména v boji zblízka. Proto byl zaveden i v německé armádě jako MP 717(r) – „r“ v označení znamená russisch („ruský“) – případně překomorován na náboj 9 mm Luger, upraven na používání zásobníku z MP 40 a označen jako MP 41. Samopal PPŠ-41 sloužil po válce v celé řadě armád, československou nevyjímaje. Poslední kusy byly z ČSLA pravděpodobně vyřazeny až na přelomu 50. a 60. let s nástupem nové kategorie vojenských zbraní – samopalů (útočných pušek) na náboj středního balistického výkonu, u nás reprezentovaných typem Sa. vz. 58. Licenčně se vyráběl v Číně, ve Vietnamu na jeho konstrukčním základě vznikl samopal K-50. Se svým typickým designem se pepeška stala jakousi ochrannou známkou a charakteristickým znakem vojáků Rudé armády, a dodnes je k vidění na mnoha obrazech, sochách a pomnících v zemích bývalého východního bloku.
Literatura
- A. B. Žuk - Pušky a samopaly - Naše vojsko, Praha 1992 - ISBN 80-206-0150-3
Externí odkazy
- Samopal sovětský vz. 1941 (Špagin-41) na Palba.cz
- Samopal PPŠ-41 na Modern Firearms
| Sovětské lehké zbraně druhé světové války |
|---|
| Pistole a revolvery |
| Pušky a karabiny |
|
AVS-36 • SVT-40 • Mosin-Nagant |
| Samopaly |
| Kulomety |
|
Maxim 1910 • DS-39 • DP • SG-43 • DŠK |
| Protitankové pušky |
| Granáty |
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |
Chybná citace Nalezena značka
<ref> bez příslušné značky <references/>.