Motorem našeho webového serveru bude pekelně rychlý
procesor AMD Ryzen Threadripper 7960X (ZEN 4).
Malá dohoda
Z Multimediaexpo.cz
Malá dohoda (francouzsky: Petite Entente, německy: Kleine Entente, anglicky: Little Entente) bylo vojensko-politické spojenectví v letech 1921-1939 složené z Československa, Jugoslávie a Rumunska, výrazně podporované Francií. Název Malá dohoda byl původně myšlen ironicky, jako narážka na Trojdohodu[1].
Obsah |
Charakteristika
Dohoda tvořila součást francouzského spojeneckého systému. Byla to typická francouzská diplomatická konstrukce dvojstranných vzájemných spojenectví. Rozhodující úlohu hrála ČSR, jejíž kapitál se významně podílel na vyzbrojování rumunské a jugoslávské armády. Československý ministr zahraničí Edvard Beneš byl spolu s rumunským ministrem zahraničí Nicolaem Titulescu hlavním tvůrcem a představitelem Malé dohody. Hospodářská spolupráce ČSR, Jugoslávie a Rumunska nepřekročila stádium dobrých úmyslů. Mimo několika úprav v oblasti dovozu nevznikly žádné konkrétnější hospodářské dohody, protože se zemědělské státy Jugoslávie a Rumunsko obávaly převahy průmyslového Československa.
Cíl
Cílem Malé dohody bylo udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě daný výsledkem Pařížské mírové konference (1919-1920), zabránit obnově Rakouska-Uherska, anšlusu Rakouska a hlavně čelit maďarským snahám o revizi trianonského míru. Na území všech tří států se nacházely početné maďarské menšiny a Budapešť měla výrazný zájem o jejich začlenění a připojení ztracených území zpět. Signatáři dohody proto vystupovali proti všem snahám o znovuvytvoření habsburské monarchie na území Maďarska. Ve skutečnosti byla Malá dohoda namířená i proti případným snahám Německa, ale současně i proti vlivu Sovětského svazu a komunistickému hnutí ve střední a jihovýchodní Evropě (Cordon sanitaire). Malá dohoda se měla stát jedním z nejdůležitějších článků zabezpečujících francouzskou hegemonii v západní Evropě po první světové válce (československo-francouzská smlouva).
Vývoj
Právní základ
Základem Malé dohody byly dvoustranné vojenské smlouvy uzavřené mezi těmito státy v letech 1920-1921:
- 14. srpna 1920 – Československo a Jugoslávie
- 23. dubna 1921 – Československo a Rumunsko
- 7. června 1921 – Jugoslávie a Rumunsko
Tyto byly v roce 1922 doplněny třemi multilaterálními smlouvami o politické a hospodářské spolupráci (např. 31. srpna 1922 spojenecká smlouva). 26. listopadu 1925 státy Malé dohody podepsaly protokoly o možnosti přepravy vojenského materiálu přes své území. 13. května 1927 v Jáchymově a 20.-21. června 1928 v Bukurešti proběhly konference účastníků věnované rozvíjení hospodářských vztahů, bez výrazného výsledku. V roce 1921 byla též uzavřena smlouva mezi Rumunskem a Polskem, která se také často počítá do Malé dohody.
Po uzavření Locarnských smluv, kterými byla oslabena pozice Francie a jejích spojenců, uzavřela Paříž a státy Malé dohody zvláštní politické smlouvy (s Československem 25. ledna 1924, s Rumunskem 10. června 1926 a s Jugoslávií v roce 1927). Smlouva s Československem byla uzavřena ještě v rámci Locarnských smluv. 16. října 1925 přislíbila Francie Československu pomoc v případě napadení. Dalším krokem k posílení Malé dohody měla být smlouva z 27. června 1930 kodifikující organizační praxi aliance (dohoda o pravidelném setkávání ministrů zahraničí členských států) a organizační pakt Malé dohody, podepsaný 16. února 1933. Motivem byla hrozba nastupujícího fašismu v Německu a příprava tzv. paktu čtyř mocností z podnětu Itálie.
Vývoj před druhou světovou válkou a rozpad
Ohrožení států Malé dohody ze strany hitlerovského Německa a fašistické Itálie donutilo vlády Malé dohody k účasti na politice kolektivní bezpečnosti, jejímž iniciátorem byl Sovětský svaz. Roku 1933 podepsaly státy Malé dohody se Sovětským svazem a s Tureckem dohodu o definici agrese. Československo, Rumunsko a Jugoslávie se zúčastnily příprav tzv. východního Locarna. Po neúspěchu tohoto plánu podepsalo Československo 16. května 1935 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem navázanou na francouzsko-sovětskou smlouvu. Odklon Francie od politiky kolektivní bezpečnosti a politika ústupků západních mocností fašistickým mocnostem (appeasement) vedly k oslabení významu Malé dohody. Tu rovněž ničila hospodářská politika Německa, jemuž se podařilo ovládnout jugoslávské a rumunské hospodářství, neboť soustředilo ve svých rukách 40 % jejich importu. Obchodní politika Československa tomuto vývoji napomáhala zavedením vysokých dovozních cel na zemědělské výrobky. V letech 1935-1939 v Jugoslávii a v Rumunsku sílil vliv nacistického Německa a fašistické Itálie. Postupně docházelo k celkové dezintegraci paktu. Rozpad Malé dohody fakticky začal tím, že:
- Jugoslávie začala uzavírat smlouvy s prorevizionistickými státy (jugoslávsko-bulharská smlouva o věčném přátelství z 24. ledna 1937, jugoslávsko-italská smlouva o neutralitě z 25. března 1937)
- Rumunsko odmítlo podepsat kolektivní pakt o vzájemné pomoci z roku 1937
- státy Malé dohody uzavřely pakt s Francií, navržený československou vládou
- Malá dohoda souhlasila s přiznáním stejných práv v oblasti zbrojení Maďarsku (srpen 1937)
- profašistická jugoslávská vláda prince regenta Pavla a ministerského předsedy Stojanoviće mlčky souhlasila s anšlusem Rakouska
Poslední zasedání se konalo 21. srpna 1938. Po Mnichovské dohodě (29. září 1938) a změně československé politiky došlo k faktickému rozpadu Malé dohody. V lednu 1939 vypověděly Jugoslávie a Rumunsko oficiálně své spojenecké závazky.
Reference
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |