Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Jaroslav Seifert

Z Multimediaexpo.cz

Jaroslav Seifert (1981)

Jaroslav Seifert (* 23. září 1901, Praha, † 10. ledna 1986, Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel poetismu.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984) a národní umělec.

Život

Studoval na několika gymnasiích, ale studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin. V této době Seifert trávil mnoho času po pražských pivnicích, kde skládal básně za pivo.

Jeho první básnická sbírka byla vydána v roce 1921, v tomto roce též vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.

V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl oficiálním předsedou Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu.

V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor. Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu. Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.

Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.

Jeho přáteli z mládí byli např. Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Později se z nich stali dobří přátelé. Dodnes předčítá každoročně Chudík o Vánocích Seifertovy básně.

Dílo

  • Město v slzách – představa světa bez bídy a nenávisti, touha potěšit, léčit.
  • Děti z předměstí – děti jsou nemocné a slabé, ale musí se připravit na blížící se revoluci
  • Samá láska (1923) – tato sbírka patří ještě do proletářské poezie, ale začínají se objevovat náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje pozornost drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat.
  • Hodina míru – zde se především projevily nové tendence, v dalších básních zůstávají ještě staré tendence, objevují se milostné verše o revoluci:
„na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“
  • Ukolébavka
  • Verše na památku revoluce

Období poetismu

  • Na vlnách TSF (1925) – ovlivněno jeho cestami do SSSR a Francie. Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus. Verše jsou zde pečlivé a jednoduché – mají blízko k písni. Později byla vydána pod názvem Svatební cesta TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu. Významová stránka těchto veršů je nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho.
  • Slavík zpívá špatně (1926)
  • Poštovní holub (1929) – láska k matce a domovu, pocity skepse a tragiky, ale i nostalgie
  • Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – místo her žižkovských dětí, autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus (Obdoba Nezvalova díla „Z mého života“)
  • Jablko z klína (1933) – tato sbírka je jemně ironická (místy sebeironická). Básně v ní jsou lyrické. Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými krásami). Postupně se ztrácí intimnost jeho citu a prožitky získávají obecnější platnost. Tato sbírka znamenala velký zlom v jeho tvorbě a vlastně zde byl vytvořen prostor pro další období a pro tvorbu jinou než poetistickou. Ovlivnění poetismem však Seifertovi zůstalo do konce života.
  • Ruce Venušiny (1936)
  • Jaro sbohem (1937) – tyto dvě (Ruce Venušiny) sbírky, znamenají návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naší zem. Jedná se o ohlasy na nastupující fašismus. To potvrzují básně:
  • Píseň – lásky k vlasti a rodné zemi, kterou symbolizuje dívka
  • Rok 1934
  • Jaro 1936
  • Májová krajina

Válečné období

Další období bylo válečné období, na Seiferta velmi zapůsobily události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda. Toto období lze nazvat válečné:

  • Zhasněte světla – (1938) – vlastenecká poezie, kde se projevuje obava o osud země, vydáno s podtitulem Lyrické glosy
  • Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí
  • Vějíř Boženy Němcové (1940) – lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
  • Světlem oděná (1940) – spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii
  • Kamenný most (1944) - cyklus 5 romancí a legend zasazených do májové Prahy

Poezie po roce 1945 (poválečné období)

Po roce 1945 se Seifertova tvorba začala dotýkat stále širších oblastí a to nakonec vedlo k jeho nepopularitě u tehdejších mocných, která vyústila v jeho zákazu.

  • Přilba hlíny (1945) – vzdává dík osvoboditelům, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách, radost z osvobození
  • Ruka a plamen (1948)
  • Šel malíř chudě do světa (1949) – verše k obrázkům Mikoláše Alše
  • Píseň o Viktorce (1950) – pojednává o osudu Viktorky a její autorky Boženy Němcové
  • Maminka (1954) – vzpomínky na dětství, na maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí
  • Chlapec a hvězdy (1956) – určeno pro děti
  • Praha a Věnec sonetů (1956)
  • Koncert na ostrově (1965) – vzpomínky na mládí, dětství, okupaci atd.
  • Odlévání zvonů (1967)
  • Halleyova kometa (1967)
  • Kniha o Praze (1968)

70. – 80. léta

Publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze.

  • Deštník z Piccadilly
  • Morový sloup
  • Býti básníkem (1983) – jeho poslední sbírka, loučení se světem
  • Všecky krásy světa

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly dvojí, od 50. let spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou, či druhý pokus narychlo organizovaných spisů po udělení Nobelovy ceny za literaturu. Oba pokusy byly poznamenány neúplností a mnohdy i dobovou cenzurou. První kritické vydání Seifertova díla je tak postupně přinášeno až od roku 2001 v Díle Jaroslava Seiferta. Do 17 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec.

Ukázka z díla

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudých
zázrak křtitelnice
i zašlých korun
osleplý již topas,
být jako dělník
vysvlečený po pás,
být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,
když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

J. Seifert, Ruce Venušiny, Chrlič

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jaroslav_Seifert“