V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Arménská genocida

Z Multimediaexpo.cz

Arménští civilisté pochodují do nedaleké věznice v doprovodu tureckých vojáků. Kharpert, Osmanská říše, duben 1915

Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách.[1][2][3]

Začátek genocidy je každoročně připomínán 24. dubna.

Obsah

Předehra

Berlínskou smlouvou z roku 1878 se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. Turecký sultán Abdülhamid II. se z obavy ze ztráty vlivu nad tímto územím rozhodl pohrozit evropským mocnostem a Arménům tím, že jich v letech 1894–1896 cca 80 000 až 300 000 nechal vyvraždit (tzv. „arménské řeže“).[4] Tím v podstatě začala série genocid. Arménská odbojová hnutí začala sílit, ale nenávist Osmanských Turků rovněž. V roce 1909 se odehrál další masakr v Kilikii. Zabito bylo 30 000 Arménů[5]. Iniciátorem byla turecká strana Jednota a pokrok (tzv. mladoturci)[6].

Vliv balkánských válek

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, která skončila porážkou Osmanské říše, při níž přišla o 85 % evropského území. Mnozí z obyvatel říše viděli porážku jako „Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.“ Turecké národní hnutí postupně začalo spatřovat v Anatolii své poslední útočiště. S tím, že arménská populace vytvořila v této oblasti významnou menšinu, samozřejmě museli ve svých plánech počítat i Tři pašové (trojice tvořená předsedou vlády a ministrem vnitra Talatem, ministrem námořnictva Džamalem a ministrem války Enverem), kteří nakonec arménskou genocidu uskutečnili.

Významným důsledkem balkánských válek bylo masové vyhnání muslimů z Balkánu. Ve skutečnosti byli již od poloviny 19. století v důsledku rusko-tureckých válek a balkánských konfliktů vyhoštěni nebo jinak přinuceni k odchodu z Kavkazu a Balkánu stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Muslimská společnost v říši byla tímto přílivem uprchlíků rozlícena. Jeden z konstantinopolských deníků vyjádřil náladu té doby: „Toto ať je varováním… Nedělejte si pohodlí! Nenechte svou krev vychladnout, dokud se nepomstíte.“ Až 850 000 z těchto uprchlíků se usadilo v oblastech, kam již v letech 1878–1904 přišli a usadili se Arménci. Uprchlíci (anglicky muhacirs) nelibě nesli status jejich poměrně dobře zajištěných sousedů a, jak poznamenal historik Taner Akçam i další, tito uprchlíci později sehráli při vraždění Arménů a zabírání jejich majetku během genocidy klíčovou roli.[4]

Genocida

Mapa deportačních a vyhlazovacích center, také masakrů
Rafael de Nogales Méndez, venezuelský důstojník, který sloužil v osmanské armádě a napsal podrobnou zprávu o zabíjení ve své knize Cuatro años bajo la media luna

2. listopadu 1914 se Osmanská říše zapojila do první světové války (na straně centrálních mocností). Krátce na to v lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla v bitvě u Šarikamiše poražena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Vládní strana Jednota a pokrok („mladoturci“) začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. Tato komanda od května 1915 deportovala Armény z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili. V Dajr az-Zaur byl na památku obětem genocidy vystavěn křesťanský památník. V září 2014 byl tento památník poničen radikálními muslimskými stoupenci Islámského státu.[7]

Pouze malé části se podařilo vyhlazování uniknout. Byli to hlavně obyvatelé provincie Van a ti, kteří uprchli během transportu do Istanbulu. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněno bylo asi 600 000 lidí. Už v době organizace vyvražďování mnoho významných veřejných činitelů, diplomatů (americký velvyslanec v Turecku Henry Morgenthau)[8] a duchovních (německý kněz Johannes Lepsius)[9] se pokusilo poukázat na události, které se v té době v Osmanské říši děly, ale bez výsledku.

Operace Nemesis

Podrobnější informace naleznete na stránce: Operace Nemesis

Neschopnost dohnat viníky masakrů arménského a potažmo křesťanského obyvatelstva k zodpovědnosti zapříčinila vznik různých skupin volajících po pomstě a odplatě. Na základě těchto okolností tedy vznikl po ukončení první světové války arménský plán provést odvetnou akci, která získala krycí název „Nemesis“. V rámci operace Nemesis byli hlavní strůjci genocidy za svůj podíl postupně zlikvidováni prostřednictvím série atentátů.

Současný pohled

Tmavě zelená – státy, které oficiálně uznaly genocidu, světlé zelená – státy, v nichž některé politické subjekty uznaly genocidu
Turecko a Arménie mají na události zásadně odlišný pohled. Představitelé Arménie trvají na tom, že se jednalo o genocidu, odhadují počet zabitých na 1 až 2 miliony a žádají po Turecku odškodnění a poučení se z události do budoucna. Představitelé Turecka vnímají údajnou genocidu jako smrt několika set tisíc lidí obou národností v důsledku zmatků způsobených nutností rychle řešit problém kolaborace Arménů. Oba národy si většinově stojí za názory svých státních představitelů. Genocida je mezinárodně uznána v Arménii, Rusku, Kanadě, Francii, Švédsku, Litvě, Polsku, Německu, Itálii, Řecku, Venezuele, Slovensku a Česku.

V roce 2015 bylo přijato usnesení zahraničního výboru Sněmovny České republiky, které označilo hromadné vyvražďování Arménů za genocidu,[10][11] Při státní návštěvě Arménie v roce 2016 se prezident Miloš Zeman vyslovil pro uznání genocidy Arménů českým parlamentem.[12][13] Oficiálně Česko uznalo genocidu Arménů až v dubnu 2017, kdy parlament přijal příslušné usnesení.[14]

V některých státech, především USA, se o její uznání vedou tradiční spory. Vlády USA a Velké Británie odmítají uznat masakry Arménů za genocidu, především s ohledem na Turecko jako významného člena NATO a regionálního spojence.[15]

V sedmdesátých letech dvacátého století vznikla teroristická organizace ASALA, jejímž hlavním cílem bylo přinutit Turecko k uznání viny za Arménskou genocidu.

Spolkový sněm SRN přijal 2. června 2016 rezoluci, kterou byly události v Osmanské říši označeny za genocidu.[16]

Den připomenutí arménské genocidy

Památník genocidy v Jerevanu

24. dubna se každoročně připomíná začátek arménské genocidy z roku 1915, kdy bylo odvezeno do zadržovacího tábora okolo 250 arménských intelektuálů. Ministerstvo vnitra tehdy nařídilo zatknout všechny arménské politické a regionální vůdce podezřelé z protistátní, nebo nacionalistické činnosti. Jen v Istanbulu bylo během příštích pár týdnů zadrženo a popraveno 2 345 Arménů. Velká část z nich nebyli nacionalisté, ani nebyli nijak spojeni s politikou, nikdo z nich nebyl souzen z válečných ani jiných zločinů a naprostá většina nepřežila.[17]

V Arménii je tento den státním svátkem. První připomínku organizovala skupina přeživších genocidy a konala se v Istanbulu v roce 1919 v místním arménském kostele sv. Trojice. V Jerevanu navštěvují k připomínce 24. dubna desetitisíce lidí věčný plamen u památníku genocidy, na vrcholu arménské hory Tsitsernakaberd. Tato událost byla popsána historiky jako dekapitace, která měla zbavit arménské obyvatelstvo vedení a šance na odpor.

Český pohled

Češi měli svědectví o genocidě Arménů z první ruky už krátce po vzniku samostatného Československa. Oblastí se pohyboval Karel Hansa, jehož kniha Hrůzy Východu vyšla v roce 1923 v Berouně.[18] Stihl v ní shromáždit očitá svědectví a popsat dozvuky masakrů.

  • „Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané.“

Jeden český inženýr zaměstnaný v Osmanské říši na železnici, podal Hansovi svědectví:

  • „... během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Všechny svázali a odvedli za město, kde je na odlehlém místě řezníci poráželi jako jateční dobytek.“

Obraz v umění

Pozůstatky Arménů zmasakrovaných v Erzincanu

O arménské genocidě pojednává rozsáhlý historický román rakousko-židovského spisovatele Franze Werfela Čtyřicet dnů (v originále Die vierzig Tage des Musa Dagh) z roku 1933 (do češtiny přeložil poprvé už v roce 1934 Pavel Eisner). Čtyřicet dnů je doba, po kterou trval zoufalý a beznadějný boj Arménů s Turky.

Dále vytvořil plastický obraz života arménské komunity a jejích tradic v této pohnuté době německý Žid Edgar Hilsenrath, a to svým románem Das Märchen vom letzten Gedanken, česky Pohádka o poslední myšlence[19] Autor zde přibližuje tehdejší události prostřednictvím pohádky vyprávěné v nekonečném dialogu doplněném pro autora charakteristickým černým humorem.[19] Téma arménské genocidy se ocitlo i v tvorbě hudební skupiny System of a Down, jejíž členové spolupracovali na dokumentu Screamers (2006) a také mají arménské předky.[20] Téma genocidy Arménů bylo zpracováno i v mnoha filmech jako např. ve filmu režisérů Paola a Vittoria Taviani Skřivánčí dvůr (2007). O genocidě se zmiňuje ve své knize Ptáci bez křídel britský spisovatel Louis de Bernières.

Inspirace pro nacisty

Není náhoda, že nacisté zvolili při přípravě židovského holokaustu ten arménský. Základní cíl je stejný a prostředky také (Turci zřídili 25 koncentračních táborů a vymysleli pochody smrti). Když v září 1915 poslal turecký ministr vnitra instrukce na téma, co dělat s Armény, znělo to skoro doslova jako rozkazy, které byly později vydávány jednotkám SS.

  • Heinrich Himmler: „Jejich existence musí být ukončena, je nezbytné přijmout jakkoliv tvrdá opatření, nesmí být brán ohled na věk či pohlaví ani na jakékoliv morální zábrany.“

Turci také spočítali, kolik Arménů se vejde do „dobytčáku“. Bylo jich přesně 90 (stejný počet vězňů vozily dobytčáky i ve Třetí říši). V Syrské poušti jsou komplexy podzemích jeskyní. Turci do nich napřed Armény nahnali, pak u vstupů rozdělali ohně a následný kouř a popel postupně všechny v jeskyních udusily. Byly to primitivní, první plynové komory.

Fotografie z genocidy

Arménští uprchlíci

Arménka klečí u mrtvého dítěte

Potravinová pomoc

Žena s dítětem

Transport Arménů

Transport do Řecka

Rovněž do Řecka

Další uprchlíci

Ve Vanu

Stany v Aleppu

Aleppo, Sýrie.

Sýrie

Arméni v Sýrii

Bejrút

Port Said, Egypt.

Bitlis

Sivas

Reference

  1. ↑ Council of Europe Parliamentary Assembly Resolution, April 24, 1998.
  2. ↑ Niall Ferguson. The War of the World: Twentieth-Century Conflict and the Descent of the West. New York: Penguin Press, 2006, p. 177. ISBN 1-59420-100-5.
  3. ↑ A Letter from The International Association of Genocide Scholars on 13/06/05.
  4. ↑ 4,0 4,1 Akçam, Taner. A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility. New York: Metropolitan Books, 2006, p. 42. ISBN 0-8050-7932-7.
  5. ↑ TERNON, Yves. Genocidy XX. století. 1. vyd. Praha : Themis, 1997. 358 s. ISBN 80-85821-45-1. S. 152.  
  6. ↑ TERNON, Yves. Genocidy XX. století. 1. vyd. Praha : Themis, 1997. 358 s. ISBN 80-85821-45-1. S. 152.  
  7. ↑ http://zpravy.idnes.cz/pamatnik-armenske-genocidy-deir-az-zor-znicil-isis-fwu-/zahranicni.aspx?c=A141007_151632_zahranicni_aba
  8. ↑ Ambassador Morgenthau's Story (anglicky)
  9. ↑ http://www.armenocide.de/armenocide/armgende.nsf/GuidesView/MagischesViereckDe?OpenDocument
  10. ↑ Čeští poslanci mají jasno: vyvražďování Arménů Turky byla genocida [online]. iDNES.cz. Dostupné online.  
  11. ↑ Proč Česko oficiálně neuznalo genocidu Arménů [online]. . Dostupné online.  
  12. ↑ ČTK. Český parlament by měl uznat genocidu Arménů, řekl Zeman. Očekává odchod tureckého velvyslance. Aktuálně.cz [online]. 2016-06-08 [cit. 2016-09-18]. Dostupné online.  
  13. ↑ ČTK. Genocidu Arménů by měl odsoudit i český parlament, prohlásil Zeman v Jerevanu [online]. Novinky.cz, 2016-06-08, [cit. 2016-09-18]. Dostupné online.  
  14. ↑ Sněmovna poprvé uznala genocidu Arménů z období první světové války. Zeman události označil za zvěrstva. Ihned [online]. . Dostupné online.  
  15. ↑
  16. ↑ www.rozhlas.cz [online]. www.rozhlas.cz, [cit. 2016-06-02]. Dostupné online.  
  17. ↑ DADRIAN, Vahakn N.. The History of the Armenian Genocide. [s.l.] : Berghahn Books, 2003. Dostupné online. ISBN 1-57181-666-6. S. 221.  
  18. ↑ HANSA, Karel. Hrůzy východu. (faximile z pův. vydání u Josefa Šefla v Berouně v r. 1923 se 60 původními fotografiemi), Praha 2006 (ISBN 80-239-8157-9).
  19. ↑ 19,0 19,1 Stránka o knize Pohádka o poslední myšlence na webu nakladatelství HOST (česky)
  20. ↑ Článek o arménské genocidě na stránkách Reader's digest (anglicky)

Související články

YouTube

The Armenian Journey: A Story Of An Armenian Genocide
The Armenian Genocide: THE GREAT WAR (Week 37)


Literatura

  • Kubanovič Zlatko, Veľké Zlo. In: Týždeň, č. 33/2005, s. 37 - 39.

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Arménská genocida
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Arménská genocida
Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Arm%C3%A9nsk%C3%A1_genocida“