Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Apartheid

Z Multimediaexpo.cz

Rasistický apartheid je v České republice na prudkém vzestupu a mimořádně se mu daří (leden 2022)

Apartheid je výraz označující zejména rasistickou politiku takzvaného odděleného soužití obyvatel různých ras. Výraz pochází z afrikánštiny a znamená oddělení či odloučení.

První doložené užití tohoto slova pochází z projevu Jana Smutse z roku 1917. V právním smyslu označuje pojem apartheid zločin, definovaný v roce 2002 v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu jako nelidské činy „páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim.“ Apartheid je rovněž definován v Mezinárodní úmluvě OSN o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973. V České republice je apartheid trestným činem podle § 402 trestního zákoníku.

Obsah

Apartheid v Jihoafrické republice

Pláž určená městskou vyhláškou jen pro bílé (1989)

V Jihoafrické republice byl apartheid oficiální státní politikou v letech 1948 až 1990, i když již dříve byla tato politika uplatňována. Projevoval se oddělením dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům.

Nemocnice a školy určené původnímu obyvatelstvu byly podstatně méně vybaveny než ty, které směli využívat běloši.

Na přibližně 13 % území Jihoafrické unie (pozdější JAR) byly zřízeny takzvané bantustany - černošské rezervace s určitou mírou samosprávy. Bantustany jihoafrická vláda zřizovala jako „nezávislé“ (ovšem mezinárodně nikým neuznané) státy s vlastním „občanstvím“, aby jejich obyvatelstvo mohla zbavit jihoafrické státní příslušnosti a učinit z nich bezprávné dělníky, dojíždějící za prací do zbytku JAR. Jihoafrické vojsko však tuto „suverenitu“ stejně příliš nerespektovalo a zasahovalo kdykoliv se v rámci bantustanu jevily známky odporu vůči ústřední vládě.

21. března 1960, se shromáždilo 20 000 černošských demonstrantů v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s novým zákonem nařizujícím černochům, aby u sebe nosili tzv. Dompas, identifikační průkazy s otisky prstů, údaji o zaměstnavateli, povolenky ke vstupu do určitých oblastí aj. 69 stávkujících bylo zastřeleno, 180 zraněno.

V reakci na tuto událost byl zakázán Africký národní kongres a Panafrický kongres. Zároveň však v roce 1962 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 1761 odsuzující jihoafrickou politiku apartheidu a vyzývající členské země OSN k přerušení obchodních a vojenských styků s JAR.

Rostoucí mezinárodní tlak přiměl JAR politiku apartheidu v 80. letech zmírňovat. Frederik Willem de Klerk, jihoafrický prezident od roku 1989, ihned po nástupu do úřadu apartheid odsoudil, nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu, uvězněného roku 1964 na doživotí a umožnil obnovení politické činnosti ANK. Ale ani tímto aktem si prezident DeKlerk příliš obliby nevysloužil. Kvůli politické nestabilitě a násilným srážkám na počátku 90. let ovšem zemřelo více osob než v předchozích 42 letech. Nástupem N. Mandely do prezidentského úřadu v roce 1994 byl jihoafrický apartheid definitivně odstraněn. 15. dubna 2003 prezident Thabo Mbeki přislíbil rozdělit 660 milionů randů jako odškodnění 22 000 občanům, kteří byli vězněni, mučeni či ztratili z důvodu apartheidu své příbuzné.

Rasové soužití v JAR při apartheidu a po něm

Nádraží ve městě De Aar (1980)
Památník – Hector Pieterson Memorial
Památník – Gugulethu Seven Memorial

Historie rasových (ne)soužití

Rasa je již po 300 let jedním z nejdůležitějších aspektů jihoafrické sociální reality. Do příchodu evropských kolonialistů žili obyvatelé dnešní Jihoafrické republiky poměrně v poklidu, v bezpečí svých chýší, avšak konec 19. stol. přinesl koloniální expanzi do celé oblasti jižní Afriky a s ní i kategorizaci lidských populací. Ta byla na území dnešní JAR poměrně dosti různorodá důsledkem synkretismu, který se zasloužil o podobu dnešního jihoafrického obyvatelstva.[1]

Ještě v 17. století docházelo poměrně často ke smíšeným svazkům mezi domorodými ženami, většinou otrokyněmi, a holandskými, francouzskými nebo německými emigranty. Děti, rodící se z těchto vztahů nebyly vnímány příliš pozitivně, avšak tehdejší společnost je přijímala. Postupem času byl legislativou prosazován zákon zakazující smíšená manželství, který vyvrcholil v době zavedení apartheidu, jehož ideologií byl, mimo jiné, i ideál tzv. „čistého Afrikánce,“ neposkvrněného barbarskou krví černých obyvatel země.[1]

Prakticky od 16. století, kdy byla jižní část afrického kontinentu osidlována emigranty z Evropy, si noví bílí přistěhovalci vybudovali výlučně dominantní postavení mezi domorodými obyvateli. Tato dominance později přerostla ve snahu společnost rozdělit. Základem vzniku a realizace rasismu i rasové diskriminace v JAR byl však okamžik, kdy Velká Británie předala politickou moc do rukou bílých Afrikánců v roce 1910, kteří ve společnosti tvořili výraznou menšinu.[1]

Počátky rasových problémů při apartheidu

Vrcholem rasové nesnášenlivosti byl pro dnešní JAR rok 1948, kdy tehdejší apartheidní režim rozdělil společnost do uzavřených komunit bez jakékoli možnosti soužití.

Po volebním úspěchu Afrikánci použili apartheid jako východisko ze svého zbídačeného stavu po prohrané jihoafrické válce a k vyjádření odporu vůči britským Jihoafričanům, anglikánství a jejich celkové nadřazenosti.[1] Byla to však také příležitost vyrovnat se s domorodým obyvatelstvem, které díky své početní převaze představovalo pro dominantní bělošskou menšinu hrozbu. Základní ideologií tohoto režimu bylo vytvoření tzv. volku – vyvoleného národa, který v Africe musí přežít. K dosáhnutí takového cíle tak bylo nutné aby společnost žila odděleně. Tehdejší režim k tomuto oddělení přistoupil ve víře, že celá jihoafrická komunita je natolik kulturně odlišná, že nemůže žít pohromadě.[1] Stát každému jednotlivci přidělil jeho etnickou identitu i národnost, včetně politického, ekonomického a sociálního statusu, jenž mu zůstal připsán na celý život v závislosti na jeho rase. Stát určoval s kým se jednotlivé komunity mohou stýkat, kde mohou pracovat nebo s kým mohou uzavírat manželství.

Apartheidní segregační politika

Mezi lety 1950 a 1962 byly v Jižní Africe přijaty nejvýznamnější apartheidní zákony, jejichž zavedení znamenalo upevnění mocenských pozic bělošské minority a zároveň byla výrazně omezena práva a životy ostatních obyvatel země.[2] Jedním z pilířů apartheidní vládní politiky byl zákon o registraci obyvatelstva, který rozdělil celou jihoafrickou společnost do tří populačních skupin: na bělošské, barevné a domorodé obyvatelstvo. Toto pořadí také určovalo jejich prestiž ve společnosti. Druhým významným pilířem apartheidu byl zákon o skupinových oblastech, který všem jihoafrickým občanům předepisoval, kde smějí žít. K tomuto účelu byly vybudovány tzv. bantustany, speciální samosprávná území na periferiích měst, které se po více než třicet let staly domovem pro milióny černošských obyvatel.

Svou nemorální politiku vláda obhajovala a předkládala svým lidem jako krok, který znamená dobro pro všechny obyvatele JAR, jejichž společné soužití by údajně zpomalovalo bílé v jejich rozvoji a černé demoralizovalo. Faktickým cílem apartheidu však bylo upevnit a stabilizovat Afrikánskou moc.[1] Toho bylo dosáhnuto nejen pokrytím celé sítě institucí a organizací v oblasti politiky, kultury, ekonomiky a vzdělání, ale také vysokou mírou korupce v celé zemi.

Konec apartheidu a následné změny

Začátkem sedmdesátých let došlo ve fungování apartheidu k velkým trhlinám především z důsledku velkého odporu obyvatel, nesouhlasících s rozdělením země na oddělené domoviny. Do roku 1980 došlo k výraznému přesídlení více než tří miliónů černých Jihoafričanů, což výrazně ovlivnilo demografickou situaci v celé zemi.[1] Bílí, kteří donedávna představovali výraznou menšinu ve společnosti, již nyní nepředstavovali jen nepatrný zlomek populace.

Znepokojení z porušování lidských práv v JAR ze strany mezinárodního společenství způsobilo tlak na tamější vládu, která byla v důsledku nepříznivých vnitropolitických událostí nucena provést určité reformy. Jednou z nejvýznamnějších byla změna ústavy, která zaručovala účast v parlamentu barevným a Indům, tedy obyvatelům, kteří donedávna neměli žádná politická práva. Tento akt však měl v plánu jen uklidnit mezinárodní společenství a nikoli zaručit těmto minoritám skutečný podíl na moci.

Následovalo tak období nebývalého násilí, které přetrvalo až do let devadesátých, kdy došlo ke zrušení většiny apartheidních zákonů. S propuštěním Nelsona Mandely z vězení a jeho zvolením na post prezidenta JAR skončila éra apartheidu nadobro.

Rasová kategorizace za apartheidu

Následující skupiny obyvatel, rozdělené podle apartheidních zákonů, sehrály klíčové role v rasové segregaci i v částečném společném soužití v JAR.

Barevní (coloureds)

Jako barevní byli označováni africko-afrikánští míšenci, potomci Indonézanů, Malajců a emigrantů z Holandska, Německa či z Francie. Kulturně se příslušníci této skupiny vyvíjeli podobně jako bílí Afričané, avšak se sílícím afrikánským nacionalismem byli barevní nuceni přijmout segregační zákony, na základě kterých jim byly odebrány volební a později i jiné občanská práva. Zvyšující se regulace jejich života vedla některé z nich k rozhodnutí přidat se do řad ANC. S jejich zařazením do parlamentu v roce 1983 byli ještě více nenáviděni černými Jihoafričany, kteří jimi částečně pohrdali.[1] Bílými Afrikánci nebyli považováni za součást národa ani za tzv. „rasově čisté“, ač s nimi sdíleli stejný jazyk, náboženství i vztah k rodné vlasti.

Černí (swartmens)

Černošské populace netvořily v Jižní Africe jednotnou homogenní skupinu, neboť vlivem koloniální nadvlády došlo k jejich kategorizaci do několika etnických skupin. Ani černé Jihoafričany nebrali Afrikánci jako příslušníky jednoho národa. Jejich snahou bylo naopak rozbít jejich dosavadní jednotu a nastolit vládu „bílých“.

Afrikánci neboli bílí (Afrikanermens – witmens)

Rasové důsledky apartheidu

Po zrušení apartheidu přijala JAR tzv. princip nerasovosti, jehož dodržování mělo být pojištěno zakotvením v ústavě z roku 1996.[1] Ovšem fakt, že byl apartheid zrušen před dvaceti lety, jakoby pro soudobou jihoafrickou společnost nic neznamenal. Ku příkladu ve vysokoškolských menzách i jiných univerzitních prostranstvích jsou i dnes stále vidět pospolu jen rasově homogenní skupinky studentů. Tento tzv. „dobrovolný apartheid“ je ukázkou toho, že rasová sounáležitost hraje i v dnešní JAR značnou roli.

Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla společnost Plus 94 Research v roce 2006, jsou dokonce největšími rasisty černoši. Jeho cílem bylo zjistit, jaké mají lidé zkušenosti s diskriminací na různých místech, jako jsou úřady, nemocnice, restaurace nebo obchody. Vůči bělochům se černoši stále cítí méněcenní, což způsobuje, že se v některých případech mohou chovat rasisticky.[1]

Rasismus v JAR dnes

Rasismus v JAR nevymizel a mnoho obyvatel vnímá společnost, ve které žijí, na základě rasového rozdělení. Navyklé formy chování, postoje, výchova a zvyky totiž žádným právním normám nepodléhají.

Ti, kteří se odváží kritizovat vládní politiku v jakémkoli směru, jsou ihned označeni jako rasisté a tak lze také říci, že „rasa“ kryje korupci i jiné nešvary jihoafrické politiky.[3]

Ani dvacet let po zrušení apartheidu není „duhový národ“ v JAR jednotný. Bílý nacionalismus vystřídalo prosazování pročernošské politiky, kterou vede Africký národní kongres (ANC), a i když důsledkem toho začíná v Jižní Africe vznikat černošská střední třída, korupce ani zvýhodňování „jednoho od druhého“ nevymizela.[4] Rozdíly mezi novou elitou a chudým obyvatelstvem se zvětšují neúměrnou rychlostí. Podle bývalého velvyslance USA v Jižní Africe Princetona N. Lymana je jediným způsobem, jak učinit z Afriky jednotnou a rovnoprávnou zemi, prolomení bariér chudoby.[5]

Smluvní státy Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu:
tmavě zelená – státy, které úmluvu ratifikovaly,
světle zelená – státy, které úmluvu uznaly, ale neratifikovaly

Důsledky pádu apartheidu

Pád apartheidu zapříčinil výrazné změny ve společnosti. JAR má nyní velmi vysokou míru zločinnosti, jednu z nejvyšších na světě. Od roku 1994, tedy od pádu apartheidu jsou denně brutálně vražděni příslušníci bílé menšiny bez ohledu na věk, a to zejména v oblastech Mpumalanga, Gauteng a Limpopo. Seznam datovaný ke konci roku 2000 uvádí téměř 2000 zavražděných bělochů. V důsledku toho dochází k odlivu bílého obyvatelstva do anglofonních zemí jako je Austrálie, Velká Británie a Irsko. Od roku 1994 opustilo Jihoafrickou republiku odhadem na dva miliony bělochů.[6] Ekonomika JAR na to v současnosti doplácí, protože jí chybí kvalifikovaná pracovní síla.

Pozitivní diskriminace

Další z příčin, proč bílí z JAR odcházejí, je systém pozitivní diskriminace, tj. zvýhodnění černého obyvatelstva. Toto vedlo k paradoxní situaci, kdy byla čínská menšina v JAR klasifikována jako „bílá“, nyní je rozhodnutím soudu klasifikována jako „černá“, čímž získala přístup k řadě výhod.[7]

Pozitivní diskriminace má být prevencí dominance bělochů v privátním sektoru.Přesto jihoafričtí běloši vydělávají i více než 14 let po skončení politiky apartheidu 4,5 krát více než jejich černí kolegové. Na druhou stranu se zvýšila chudoba bělošské menšiny, což je důsledkem znevýhodňování a politiky pozitivní diskriminace. Běloši jsou diskriminováni také ve vzdělání.[8]

Literatura

  • BYRNES, Rita M. South Africa : a country study [online]. Washington : GPO, 1996 [cit. 2010-03-17]. Ethnic Groups and Language. Dostupné z WWW: [1]
  • BYRNES, Rita M. South Africa : a country study [online]. Washington : GPO, 1996 [cit. 2010-03-17]. Legislative Implementation of Apartheid. Dostupné z WWW: [2]
  • HORÁKOVÁ, Hana . Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Vyd. 1. Hradec Králové : GAUDEAMUS, 2007. 275 s. ISBN 978-80-7041-836-9
  • LYMAN, Princeton N. Paying the Price for Apartheid . Council on Foreign Relations [online]. January 5, 2010, no. 2, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: [3]
  • TOMKO, Ján. Boj za odstránenie rasovej diskriminácie a apartheidu z hl\'adiska medzinárodného práva . Vydanie prvé. Bratislava : VEDA, 1980. 216 s.
  • VONDRA, Pavel. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře. Aktuálně.cz [online]. 13.4.2008, 24, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: [4]

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 1,9 HORÁKOVÁ, Hana . Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Vyd. 1. Hradec Králové : GAUDEAMUS, 2007. 275 s. ISBN 978-80-7041-836-9
  2. ↑ BYRNES, Rita M. South Africa : a country study [online]. Washington : GPO, 1996 [cit. 2010-03-17]. Legislative Implementation of Apartheid, s. . Dostupné z WWW: <http://countrystudies.us/south-africa/25.htm>
  3. ↑ VONDRA, Pavel. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře. Aktuálně.cz [online]. 13.4.2008, 24, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=602340>
  4. ↑ VONDRA, Pavel. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře. Aktuálně.cz [online]. 13.4.2008, 24, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW:<http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=602340>
  5. ↑ LYMAN, Princeton N. Paying the Price for Apartheid . Council on Foreign Relations [online]. January 5, 2010, no. 2, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: <http://www.cfr.org/publication/21113/paying_the_price_for_apartheid.html?breadcrumb=%2Fregion%2F151%2Fsouthern_africa>
  6. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=601710
  7. ↑ http://zahranicni.ihned.cz/c1-25634210-soud-v-jizni-africe-uredne-prohlasil-cinany-za-cernochy
  8. ↑ http://card.wordpress.com/2007/01/09/racism-against-white-students-in-south-africas-universities/

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Apartheid
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Apartheid
Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Apartheid“