Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Benešovy dekrety

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 4. 12. 2013, 09:55; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Benešovy dekrety je běžně užívaný souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní). Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).

Obsah

Přehled

Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

  • 1940–1944
    Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
  • 1943–1945
    Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
  • 1945
    Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v Národní frontě pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle zákonů o znárodnění většiny průmyslových podníků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří zákony spojené s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university a německých vysokých škol technických.[1]

V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 143/1945 Sb., o omezení žalobního práva v trestním řízení, ze dne 27. října 1945. Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány (zpětně ratifikovány) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.
Přibližně polovina dekretů byla později zrušena.

Seznam některých kontroverzních dekretů

  • 5/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů
  • 12/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
  • 16/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech
  • 27/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení
  • 28/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci
  • 33/1945 Sb.– Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
  • 108/1945 Sb.– Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

Dnešní diskuse

V současných politických sporech o platnost a účinnost „Benešových dekretů“ se tohoto spojení obvykle používá v užším smyslu pro skupinu poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů. Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volbu místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechovi nebo Slovákovi k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana. Zastánci dekretů poukazují na to, že jde o opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, německy totes Unrecht), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta, není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii. Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip kolektivní odpovědnosti. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich).

Související články

Reference

  • Blumenwitz, D.: Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
  • Hanzlík, F.: Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců, in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
  • Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
  • Pavlíček, V.: O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.

Externí odkazy

Články

Vybraná bibliografie

  • Jakob Cornides:The Sudeten German Question after EU Enlargement - Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht - Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung - Teil 2. Ed. Gilbert H. Gornig, Hans-Detlef Horn, Dietrich Murswiek. Berlin: Duncker & Humblot, 2009. 213-241.
  • Perzi, Niklas: „ Die Beneš-Dekrete“ (Benešovy dekrety), ISBN 3-85326-099-3, Vídeň 2003.
  • Škrábek, Josef: „ Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci ? “, 3. vydání, ISBN 80-7021-838-X, nakladateství VYŠEHRAD, Praha 2006.
  • Diskuze nezávislých historiků, Češi, Němci a odsun, Academia Praha 1990
  • Milan Sládek, Němci v Čechách, nakladatelství Pragma 2002
  • Kolektiv autorů, Rozumět dějinám, Gallery s.r.o. pro Ministerstvo kultury ČR 2002
  • Tauchen, Jaromír: "Beneš-Dekrete" von einer rechtlich historischen Perspektive. Journal on European History od Law. London, STS Science Centre, roč. 1, 2010, č. 1, s. 41 – 45. (ISSN 2042-6402)
  • Berwid-Buquoy, Jan: „ Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920. Theorien der Nationalismen “ (Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920. Teorie nacionalizmů), disertace na FU Berlin, ISBN 80-239-4433-9, nakladatelství HERBIA, České Budějovice 2005.

Reference

  1. ↑ Visegrad Four dispute over Benes Decrees


Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Bene%C5%A1ovy_dekrety“