Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Vysídlení Němců z Československa

Z Multimediaexpo.cz

Transport vysídlených českých Němců po druhé světové válce

Vysídlení Němců nebo také vyhnání či odsun byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa, především z území Sudet, ke které došlo po druhé světové válce mezi lety 1945–1946.

Obsah

Plány na vysídlení

Vznik myšlenky vysídlení a jeho realizace

Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce; řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“. Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl např. francouzský sociolog Bernard Lavergne. Tato metoda byla skutečně použita, a to při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně. Jednalo se však v meziválečné Evropě o výjimečné řešení. Problémy komplikovaného národnostního složení byly spíše řešeny soustavou tzv. ochrany minorit (opatření versailleské konference).[1] Myšlenkou odsunu Němců z Československa se též zabývala britská vláda.[2] Ochrana menšin pod patronátem Společnosti národů v meziválečném období se ukázala neúčinná, naproti tomu způsob, jak problém řešily mocnosti v Mnichově, totiž odtržení sporného území není přijatelné pro země, kterých se to týká.[3]

Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo, že další česko-německé soužití není možné. V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován.[4] K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů.[4]

Exilová vláda

V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.[5] Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942.[6] Následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců.[7] 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA. Při této návštěvě obdržel Beneš i souhlas sovětské vlády, a to prostřednictvím sovětského velvyslance v USA Bogomolova.[8] V prosinci 1943 souhlas vyslovilo vedení KSČ.[5] Ovšem již na počátku roku 1945 zaujaly Spojené státy k odsunu německých menšin v Evropě rezervovaný postoj.[9]

Někteří historici připisují autorství myšlenky deportace prostředí pomstychtivých maloměšťáků, kteří se etablovali jako československá exilová vláda v Londýně[10]. Ve svých „Pamětech“, kde se Beneš tomuto tématu poměrně obšírně věnuje, píše, že si na začátku války stanovil politickou směrnici zásadního řešení problému, jenž bude muset zůstat naším nezměnitelným cílem, jak v této nové politice, tak i po ní, která se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem.[11] Benešovo autorství podporovali autoři z tábora jeho přívrženců i odpůrců[12]. Odsun začal fakticky ještě před koncem války evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu Květnového povstání, kdy také začaly útoky na německé civilisty a někdy i vojáky. Podle odpůrců odsunu to měly na svědomí „krvelačné“ projevy tehdejších představitelů státu a veřejného života.

Postupimská dohoda

Podrobnější informace naleznete na stránce: Postupimská dohoda


Role Edvarda Beneše

Edvard Beneš přemýšlel o odsunu ihned po odchodu do exilu a stál v čele týmu (exilové vlády), který ji postupně během války prosadil. Až do roku 1942 neměl jasno v otázce, kolik Němců by mělo být odsunuto. Věděl však, že k takovému kroku budou Češi potřebovat alespoň tichý souhlas velmocí. Z počátku považoval deportaci tří a půl milionu lidí za nemožnou. Během války taktizoval a počet lidí k transferu různě zvyšoval a snižoval. Wenzel Jaksch v roce 1944 přirovnal periodická vzedmutí a poklesy rozsahu plánovaného vysídlení ke hře na tahací harmoniku. Z počátku byli spojenci k deportaci zdrženliví. Edvard Beneš požadoval něco, co bylo pro mnohé tehdejší představitele pochybné. Britský státník Lord Curzon ve dvacátých letech označil podobný způsob řešení řecko-tureckých poválečných vztahů za veskrze špatné a podlé řešení, za které bude svět v příštích sto letech těžce pykat.[13] Jak se uvádí výše, Benešovi se nakonec v roce 1943 podařilo částečný souhlas získat.

3. dubna 1943 byl Beneš přijat Winstonem Churchillem, který s Benešem souhlasil v tom, že transfer obyvatelstva bude nejspíše nutný. Neměl však na mysli deportaci, spíše umožnění dobrovolného odchodu. Transfer obyvatelstva je nutný. Kdo chce opustit pobaltské státy, může jít. Stejně tak z Východního Pruska, pokud připadne Polákům a taky ze Sudet. Dostanou krátkou časovou lhůtu, aby si mohli vzít to nejnutnější a jít. Doufám že to prosadíme u Rusů. Tento postup se osvědčil v Turecku a Řecku a osvědčí se také nyní, řekl Churchill Benešovi. Poté Beneš odcestoval do Spojených států Amerických a také Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. Šlo možná jen o pokusný balonek, protože o tomto čísle s Rooseveltem nemluvili. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům.

Zatím neměl Beneš souhlas od Sovětů. 11. prosince 1943 byli se Zdeňkem Fierlingerem a Jaromírem Smutným přijati J. V. Stalinem. Beneš na jednáních zdůrazňoval, že některé problémy ještě neprojednal s Brity a Američany, neboť chce nejprve znát stanovisko Sovětů. Jeho náklonnost k SSSR plynula ze zklamání nad tím, že Velká Británie a Francie podepsaly s Hitlerem Mnichovský diktát Československu. Politici se shodli, že Německo je třeba rozbít a Beneš počítal s tím, že v důsledku deportace bude muset proběhnout sociální revoluce.

Těmito jednáními se Stalinem nastavil Beneš výhybku na velmi těsné přimknutí své země k SSSR: vývoj po válce se bude ubírat v podstatě směrem ke komunismu. Chci, aby reparace byly uskutečněny tak, že majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci od nás dostanou potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. (...) Budeme konfiskovat v zemi závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát, aby z toho nevznikly nemožné boje, tak všechno převezme stát. Bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak totéž žádat od Čechů. (...) Transfer německého majetku bude počátkem této nacionalizace. Chápete tudíž, co to pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.

V roce 1943 nechal Edvard Beneš svého ministerského předsedu podepsat Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci ještě dříve, než se Stalinem a Molotovem jednal. Od té doby Beneš často říkal, že to či ono bude s Brity nebo Američany vyjednáno definitivně až potom, co se Rusové s Čechy dohodnou. Edvard Beneš již po Mnichovu západním velmocem nevěřil tak jako dříve. Kritici mu vyčítají neprozíravost: Sovětský svaz na počátku války stál na straně Hitlera a své spojence běžně napadal nebo anektoval. Podle kritiků Beneš mohl vědět, že ohledně Ruska platí: Smlouvou o přátelství to začíná a okupací končí, což se v případě Československa 21. srpna roku 1968 skutečně naplnilo.

Cílem Beneše a exilové vlády bylo mít z Československa stát pouze Čechů a Slováků. Maďaři z jihu Slovenska mají být také odsunuti, jako tzv. nebezpečná menšina. Slováci nemají být kladeni na roveň s Němci a Maďary, potrestáni budou pouze viníci. Beneš si uvědomuje, že není dobré, aby otázka potrestání Slováků byla řešena mezinárodně. Zároveň si je vědom, že by mohl někdo vnitropoliticky zneužívat, že Češi trestají Slováky. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, žádal od Molotova, aby všichni na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci, abyste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války. (...) Chci, aby to byla jen otázka mezi námi a vámi. Já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní. Bude to jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi trestají Slováky. Proto vás žádám o vaši pomoc.

Beneš líčil vysídlení jako určitý druh bezpečnostního opatření, jako ochranu před spontánní odplatou. Nedá se však říci, že by se snažil vášně utlumovat. Spíše naopak. Buďte ujištěni, řekl Edvard Beneš 27. října 1943 v rozhlase, že také naše vojsko přijde v pravý čas ze zahraničí. (...) To bude skutečný den odplaty. Přátelé, hovořím k vám důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás napsán krví. 12. května 1945 v Brně ve svém projevu prohlásil: Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný velký lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat. S touto prací bylo započato ihned. Již za pár dní museli všichni Němci bez ohledu na vinu či nevinu nosit bílou pásku. Zde se postupuje zcela bezohledně, ať jde o dítě či ženu, ať je člověk rudý nebo modrý, všechno je jedno. Jsi prostě Němec a jako takový jsi míň než pes.

Z Edvarda Beneše činit univerzálního strůjce a organizátora deportací a podněcovače násilí nelze. Je třeba mít na paměti, že Edvard Beneš byl představitelem exilové vlády. Prosazení deportací byl jednak výsledek práce týmu lidí (exilové vlády), v jehož čele stál. Odsun odsouhlasili představitelé SSSR, Velká Británie i USA. Je samozřejmé, že svůj cíl by nikdy nemohl zrealizovat, kdyby neměl podporu velmocí i lidí doma. Podle Beneše a jeho exilové vlády dávala krutost nacistického režimu, který expandoval z Německa, představitelům mocností i domácímu odboji morální právo k rozbití Německa, k deportacím Němců a spravedlivému zúčtování. Kritici i obhájci odsunu se shodují, že zdvihání nacionalismu, rasismu nebo náboženského boje byla hra s ohněm.

Díky organizaci odsunu za nimi kromě slov stály i činy. Po volbách v roce 1946 se stala KSČ nejsilnější stranou ve všech pohraničních okresech. (Možná proto ojedinělí oponenti vyčítají Ústavu pro studium totalitních režimů, že pokud ve svém výzkumu vynechá dobu mezi léty 1945 a 1948, nelze od něj očekávat, že se veřejnost ohledně historie komunismu dozví něco nového.) Obhájci Edvarda Beneše namítají, že sice byl v čele tehdejšího státu, ale síla, kterou disponoval byla malá. Komunisté nabírali na síle v podstatě nezávisle na činnosti Edvarda Beneše, který navíc byl již starý a nemocný. Kritici tvrdí, že nebýt odsunu, nemusel tu být komunismus. Obhájci jsou přesvědčeni, že nebýt odsunu, byly by zde neustálé střety a konflikty.

Odněmčení

Američtí vojáci přinutili sudetské Němce ve Volarech projít kolem mrtvol židovských žen, které zemřely při pochodu smrti, květen 1945

Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považovaly za něco normálního. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty. S nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu německému.

Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou. Po vyhnání Němců z Československa volá ilegální časopis V boj už v březnu 1940, tedy rok po začátku okupace. Linie je jasně stanovena. Zúčtování do poslední kapky krve, do posledního haléře. V tomto čísle vyšel článek Co se má stát se sudetskými Němci, ve kterém se mimo jiné psalo: Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. (...) A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř hranic.

Velmoci souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Během odsunu však došlo k excesům. V Česku jsou tyto excesy obecně považovány za spontánní výbuchy hněvu. Na základě dnes známých faktů však lze o spontánnosti v některých případech pochybovat. Mnohých excesů se účastnili nejen partyzáni a revoluční gardy, ale i jednotky československé armády.

Nicméně tyto jednotky jednaly z vlastní iniciativy. Tato iniciativa byla podněcována projevy tehdejších představitelů státu. Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce, vyzýval tajemník Edvarda Beneše a pozdější ministr spravedlnosti Prokop Drtina v pražské Lucerně v polovině května roku 1945. Začneme s vyhnáním Němců hned. Použijeme všechny prostředky, před ničím neváhejme. Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.

Oponenti tvrzení o spontánních výbuších hněvu poukazují na okolnosti ústeckého masakru, který vypukl nezávisle na čtyřech místech ve městě bezprostředně po výbuchu v Schichtových závodech. Tento masakr páchali vojáci Československé armády, Revoluční gardy a Rudoarmějci, kteří sem podle některých svědectví přijeli den před tím vlakem.

Tvrzení, že za výbuchem stojí například oddělení Z ministerstva vnitra, nikdy nebylo potvrzeno. Je známo i z jiných měst, že místní Češi místním Němcům spíše pomáhali. Zločiny měli často na svědomí lidé odjinud. Podle některých svědectví je možné, že některé excesy byly organizovány s cílem dokázat nevyhnutelnost odsunu. Slyšeli jsme, že se v Berlíně (nakonec to byla Postupim) má setkat velká trojka (zástupci SSSR, USA a Velké Británie), a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili.[14] Tyto "excesy" zahrnovaly upalování za živa, uřezávání končetin, vypíchání očí, znásilňování, ... Tyto zločiny nebyly nikdy potrestány.

Statistika o deportacích

Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500 tisíc sudetských Němců padlo jako vojáků Wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války nebo bylo zabito při válečných událostech.

Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700 tisíc sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a českého sudetského Slezska. Dalších cca 400 tisíc bylo vyhnáno při tzv. divokém odsunu. Dle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc. Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.

Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. (Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.) Ve vánočním projevu roku 1946 Edvard Beneš řekl: Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. (...) Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti. Na území dnešního Česka zaniklo po roce 1945 cca tři tisíce obcí, mezi nimi i okresní města, například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných VVP. Na internetu je těmto místům věnován například web Zanikleobce.cz. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí se očekávalo, ale chápalo jako nutná daň za osvobození půdy od Němců. Přednosta pražského osídlovacího úřadu v roce 1947 napsal. Celý národ si byl vědom toho, že odsun musí být proveden, i kdyby měl v pohraničí růst plevel. Některá místa byla přeměněna na vojenské újezdy.

Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu, se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. národních hostů na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o Sudetské Němce).

Židé

Odněmčení Československa se nevyhnulo ani Židům nebo lépe lidem židovského vyznání, kteří se většinou hlásili k německé národnosti. Pro Hitlera to byli Židé, pro Čechy Němci. Komukoliv, kdo se dopustil toho zločinu, že se přihlásil k němectví, nesmí být vrácen dům, podnik a majetek. O většinu majetku přišla například rodina Rudolfa Jelínka ve Vizovicích. Některé restituční spory se táhnou dodnes. (Například kauza vily Tugendhat.) V některých případech Židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů, sundali žlutou hvězdu a navlékli bílou pásku.

Do roku 1948 zmizelo z Československa 750 Židů neslovanské příslušnosti. Židů po holokaustu zbylo v Československu jen málo. V roce 1944 se Václav Kopecký nechal slyšet: S Židy, kteří se přihlásili k německé národnosti se musí jednat jako s Němci. Bojovat proti antisemitismu neznamená připustit likvidaci národního a slovanského charakteru republiky. Někteří Židé byli odsunuti. Jeden z pamětníků Brněnského pochodu smrti vzpomíná, že to byl zvláštní průvod na svátek Božího těla. Ochrnutý židovský chlapec musel s námi. Jako Žid proklet, jako Němec vyhnán. Nenávist nezná slitování.

I když o cíli vyčištění Československa od neslovanských obyvatel se mluví ke konci války stále častěji, nakonec naplněn není. Pohraničí je po odsunu dosidlováno Cikány, Rumuny nebo Maďary ze Slovenska.

Problém ztráty občanství

Občané německé nebo maďarské národnosti byli definitivně zbaveni občanství dekretem z 2. srpna 1945. Českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří získali na základě předpisů cizí okupační mocnosti německou nebo maďarskou státní příslušnost, ztratili dnem nabytí této státní příslušnosti československé státní občanství. (Změna občanství byla automatická. Pouze v odstoupeném území žijící Češi si mohli na základě československo-německé mezivládní dohody české občanství uchovat. Mohli tak učinit opčním prohlášením, podaným na příslušném čs. konzulátu, což bylo možné do 15. března 1939, kdy začala německá okupace okleštěného zbytku Čech a Moravy.)

Odpůrci odsunu namítají, že tato formulace je rozporná, neboť exilová vláda od počátku popírala platnost Mnichovské dohody. Uznání neplatnosti této dohody od samého počátku i smluv a nařízení vzniklých v této souvislosti exilová vláda nakonec dosáhla, jenže tím se stal neplatným i akt automatické změny občanství. Z tohoto faktu plyne další problém, který kritici připomínají, problém reparací. Bylo-li tomu s Mnichovskou dohodou skutečně tak, odpustilo Československo Německu reparace na základě zabavení majetku svým vlastním občanům. Československo tedy udělalo s Německem výměnu, kdy přes hranici do Německa odešla pracovní síla, přes hranici do Československa nepřešel ani pětník a reparace Německu byly odpuštěny.

Argumenty pro odsun

Nejen podle komunistického, ale i podle převažujícího pojetí historie na české straně, byly deportace nevyhnutelným důsledkem následujících příčin:

  • nacismu a německých válečných zločinů
  • protičeskoslovenskému vystupování českých (sudetských) Němců od třicátých let, kdy se k moci v Německu dostal Adolf Hitler. Sudetoněmeckou stranu (SdP), volilo ve svobodných parlamentních volbách roku 1935 zhruba 70 procent českých Němců, v komunálních volbách roku 1938 získala tato strana, která byla filiálkou Hitlerovy NSDAP, 88 % (1 279 000) hlasů Němců, kteří k volbám přišli. Celkové číslo odpovídá zhruba třetině Němců žijících na československém území. V roce 1935 ovšem měla SdP pouze autonomistický program.
  • Mnichovské dohody, která stvrdila odtržení Sudet, požadované Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina
  • následného vysídlení a útěku obyvatelstva ze Sudet (přes 150 000 lidí, z toho 115 000 Čechů podle policejních hlášení, dalších přibližně 70 – 100 tisíc emigrantů ve druhé vlně po dokončení obsazování). Značnou část ovšem tvořili státni zaměstnaci, kteří odešli na příkaz československých úřadů (Češi nebyli oficiálně nuceně odsunuti ze Sudet, ti Češi, kteří zůstali v Sudetech byli systematicky diskriminováni).
  • poté následující okupace zbytku Československa.
  • brutality okupačních úřadů vůči všem formám protestů a odboje českého lidu vůči nacismu
  • poprav i divokých exekucí českého civilního obyvatelstva - obětí nacismu
  • toho, že se za 2. světové války sudetští Němci, jimž bylo v Protektorátu přiznáno nadpráví říšského občanství, valnou většinou postavili na stranu okupační moci
  • skutečnosti, že cílem nacistů po vítězném ukončení války měla být úplná germanizace českého území t.j. kombinace poněmčení, likvidace v koncentračních táborech nebo odsun na východ (a zotročení)
  • jako reakce na nacionálně socialistická zvěrstva při pochodech smrti, které procházely přes české území
  • jako reakce na holokaust Židů, Romů, Poláků, Rusů
  • jako bezprostřední živelná reakce na brutální postup nacionálně socialistické okupační moci při potlačování českého protinacistického povstání v Praze, Přerově aj. počátkem května 1945
  • snahy o etnickou čistotu, aby se neopakovala historie.

Argumenty proti odsunu

  • nepřijatelnost kolektivní viny
  • odsunuti byli v drtivé většině běžní obyvatelé (převážně ženy, děti a starší muži), kteří měli na rozhodování vrcholných představitelů nacistického Německa pramalý vliv
  • je naprosto nepřípustné vyhnat někoho z rodné země a zabavit mu prakticky veškerý majetek jenom pro to, že používá jiný jazyk[15]
  • čeští a slovenští kolaboranti a udavači odsunuti nebyli
  • z odsunu byli vyjmuti jen Němci, kteří se "aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky" (tedy nestačilo být antifašistou viz. 12/1945 Sb.)
  • z odsunu nebyli vyjmuti Židé
  • provinění Maďarů a Slováků bylo víceméně srovnatelné
  • zabavený majetek, zvláště movitý, byl z větší části rozkraden, ne použit na obnovení státu
  • zabavený majetek byl "přidělován" netransparentním způsobem
  • nepřijatelnost posouzení člověka na základě úředních dokumentů místo na základě jeho činů
  • nepřijatelnost pronásledování lidí z důvodu jazyka či národnosti
  • němečtí obyvatelé se museli zúčastnit vojenských tažení na rozdíl od Čechů
  • v současné době, při porovnání s obdobím 1. republiky, nepatří oblast dnešních Sudet mezi ekonomicky silné regiony (vysoká nezaměstnanost, nízké průměrné mzdy apod.), např. Šluknovsko, Frýdlantsko, Ústecko, Mostecko.
  • ČSR získala svůj celosvětový věhlas také za pomoci německy mluvícího obyvatelstva, např. jablonecká bižuterie, sklářství, textilní výrobky, elektrotechnika a strojírenství (Emil Kolben), automobilismus (Hans Ledwinka), věda (Johannes Kepler, Ernst Mach, Kurt Gödel), technika (Josef Ressel), architektura (Petr Parléř), lázeňství (Vincenz Priessnitz) filozofie (Edmund Husserl) atd.
  • část německy mluvicího obyvatelstva se s politikou nacistického Německa neztotožňovala (např. sociální demokraté)[16]
  • před r. 1938 nebyl německý jazyk zcela rovnoprávný s českým: místopisné názvy, bezpečnostní složky, zahraniční politika státu, jeden z německých poslanců napadl ve své interpelaci označení čsl. měny písmeny Kč, jelikož "Č" se podle něj v německém jazyce nevyskytuje. Odpovědí mu bylo, že "Č" jako grafém se sice v němčině nevyskytuje ale jako foném je v daném jazyce velmi častý.

Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní.

Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Je však nutné odlišovat souhlas s odsunem a souhlas se způsobem jeho provedení. Ne každý, kdo schvaluje odsun, schvaluje násilnosti, které jej doprovázely. Z hlediska moderního pojetí práva (jež však v té době nebylo obecně respektováno) má každý právo žít v zemi, kde se narodil; deportovat lze pouze cizince, a to jen pokud jsou splněny další podmínky. Zastánci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy (kolektivní trest by však měl být úměrný "průměrné" míře provinění).

Z politického hlediska byly deportace výhodné zejména pro komunisty, kteří mohli rozdělováním konfiskovaného majetku uplatit své voliče [1],[2] a zároveň vytvořit umělého nepřítele, odsunuté Němce, proti nimž může československému obyvatelstvu zajistit obranu pouze pevné spojenectví se Sovětským svazem. V komunistické propagandě měl tento mýtus a vyvolávání strachu z revanšismu a revizionismu pevné místo a je dodnes jedním úhelných kamenů ideologie KSČM a částečně i ODS.

Vyhnání Němců je ospravedlňováno postupimskou dohodou, přesněji protokolem postupimské konference, který v čl. XIII uvádí: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho součásti, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba přesunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že přesun musí byt prováděn spořádaně a humánně. Ve skutečnosti bylo Československo vítěznou mocností a suverénním státem, kterému jiná mocnost nemohla nic nařizovat. Velmoci zde jen v podstatě uznaly fait accompli: probíhající vyhánění Němců.

Průběh

Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska (asi 5 milionů Němců) největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí,[17] i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy:

  • Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. volit, shromažďovat se a spolčovat se.[18]
  • Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé (stanoveno dekretem prezidenta republiky)[19]
  • Museli se policejně hlásit.
  • Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
  • Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
  • Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.
  • Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.
  • Někde nesměli chodit po chodníku.
  • Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.
  • Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
  • Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.
  • Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.
  • Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.
  • Korespondence podléhala cenzuře.
  • Byly zrušeny všechny vysoké, střední i základní školy, Němci byli vyloučeni z učebních oborů.
  • Někde byly zakázány i německé bohoslužby.
  • Byly zrušeny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.
  • Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.
  • Antifašisté, kterým bylo vráceno Československé občanství, neměli volebni právo (např. v roce 1946),[20] byli vyhazováni z práce.

Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni, ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.[21][22]

Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se dodnes pohřešuje.

Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje. I ti však byli ve 40. a 50. letech státem diskriminováni. Jsou doloženy četné příklady Židů a politických vězňů, kteří byli do odsunu zařazeni. Naopak nebyli odsunuti někteří bývalí nacisté, kteří pak byli užiteční StB a jiným složkám komunistického režimu.

Největší masakry Němců v létě 1945

  1. Vysídlení Němců z Brna tzv. „Brněnský pochod smrti“, 30. – 31. května 1945: „vyvedení“ 20 000 brněnských Němců. Dle historicky doložených údajů přišlo do 20. 8. 1945 o život 1 691 osob, z toho 2 kvůli náhodnému výstřelu, ostatní zemřeli na následky nemocí, vyčerpání, či přirozenou smrtí.[23]
  2. Postoloprty, koncentrační tábor v bažantnici, 31. května – 15. června 1945. 800-1000 zavražděných, mezi nimi i děti. Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl. Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele, nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války. Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě a policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.[24]
  3. Doupov: 24 zavražděných. Pohřbeni na školním hřišti. (V knize Perzekuce 1945 (Praha, 1996) T. Staněk uvádí asi 40 obětí, z toho "je o 22 konkrétní údaj".
  4. Tocov, 5. června 1945: 32 zavražděných.
  5. Podbořany, 7. června 1945: 68 zavražděných.
  6. Chomutov, 9. června 1945: 12 umučených po předchozím týrání na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno 140 Němců.
  7. Masakr na Švédských šancích (Horní Moštěnice u Přerova, noc z 18. na 19. června 1945): zavražděno 265 lidí, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 nedospělých (včetně kojenců). Jen část z toho byli Karpatští Němci, zbytek pak Maďaři a Slováci (Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce)
  8. Domažlice: asi 200 zavražděných.
  9. Ústecký masakr, 31. července 1945. Asi 80-100 zavražděných.[25]

Odpovědnost za odsun ze Žatecka

Odpovědnost nesou jednoznačně tehdejší funkcionáři ministerstva obrany a vrchního velení československé armády, zejména příslušní velitelé tzv. obranného zpravodajství (OBZ), kteří zajišťovali tzv. vyčišťovací akce v severočeském pohraničí zvláště v oblasti Postoloprt a Žatce za účelem dislokace velitelského stanoviště 1. divize 1. čs. armádního sboru. Spoluzodpovědnost za zacházení s německým obyvatelstvem nesou i příslušní funkcionáři tehdejšího ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz internačních, sběrných a pracovních táborů, do kterých byly soustřeďovány osoby německého původu, určené k odsunu.

Na základě politické dohody signatářů Košického vládního programu z 5. dubna 1945 ovládli komunisté ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra, jejichž prostřednictvím uskutečňovali soustřeďování a odsun německého obyvatelstva z území ČSR se zřetelem na vlastní zájmy a cíle. Tyto zájmy a cíle vycházely z politické strategie SSSR, zaměřené na poválečné uspořádání Evropy. Neprostupnost západní hranice měla posílit doktrína pěstované vzájemné nenávisti Čechů a Němců.

Dílčí realizační hypotézy:

  1. Již v době formování československé jednotky v Buzuluku na Ukrajině v roce 1942 uplatňovalo moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem svůj vliv při výběru a přípravě velitelského sboru, a to v úzké spolupráci se stranickým vedením, armádními a bezpečnostními orgány SSSR. Do důstojnických funkcí byli jmenováni komunisté, kteří následně absolvovali sovětské kurzy pro politickou a zpravodajskou činnost v armádě. Tito absolventi byli v roce 1945 zařazeni do funkcí v OBZ československé armády.
  1. Na území osvobozeném Rudou armádou byly zřizovány revoluční národní výbory jako územní orgány revoluční moci, jejichž členové byli většinou z řad komunistů. Bezpečnostní komise národních výborů byly základem budoucího bezpečnostního aparátu, řízeného ministerstvem vnitra. Tyto komise úzce spolupracovaly s orgány OBZ a podílely se na soustřeďování německého obyvatelstva v internačních, sběrných a pracovních táborech.
  1. V období od ukončení válečných operací na území ČSR dne 9. května 1945 resp. 11. května 1945 do konce září 1945 se uskutečňovaly tzv. divoké odsuny německého obyvatelstva, které byly výsledkem zneužívání pravomoci orgánů v působnosti ministerstva národní obrany, velení československé armády a ministerstva vnitra. Mnohdy se však jednalo o reakci příslušníků východní armády na jejich čerstvé vzpomínky z osvobozování ČSR, kdy viděli zejména na Slovensku vypálené vsi a zmasakrované civilní obyvatelstvo, což v nich vyvolávalo touhu po pomstě. Mezi těmito vojáky byli i Volyňští Češi, kteří byli svědky zvěrstev Němců na Ukrajině. Šlo o způsoby soustřeďování a věznění německého obyvatelstva včetně dětí v zařízeních táborového typu a nevyhovujících materiálních, režimových a zdravotních podmínkách s tragickými následky. Tyto praktiky ovlivnily československé vězeňství po roce 1948, kdy komunistická propaganda společenské msty přešla od národního nepřátelství k třídnímu.

Potrestání zločinců

  1. Karol Pazúr, hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen nejprve na 7 let a 6 měsíců (1947), po odvolání trest změněn na 20 let (1949), propuštěn po cca 3 letech na amnestii
  2. Bedřich Smetana, spoluiniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen do vězení, ale nenastoupil trest a patrně uprchl ze země

Vsechny tzv. poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 i jejich vyšetřování je popsáno v knížce s tímto názvem od Tomáše Staňka, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, ISBN 80-7285-062-8.

Tzv. Amnestijní zákon

Podrobnější informace naleznete na stránce: Zákon č. 115/1946 Sb.

Některé poválečné zločiny byly vyšetřovány, ale jejich vyšetřování bylo později zastaveno a až na výjimky nebyly potrestány: drtivá většina zločinců byla vyviněna na základě zákona č. 115/1946 Sb. schváleného Prozatímním Národním shromážděním 8. května 1946. V tomto dekretu se v paragrafu 1 píše: Jednání, k němuž došlo v období od 30. září 1938 až do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji za znovuzískání svobody Čechů a Slováků nebo mělo za cíl spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů, není protiprávní, i když by jinak bylo podle platných předpisů trestné. Nutno říci, že tento zákon (alespoň dle zákonodárců a dnešních československých představitelů) neměl být generální amnestií vůči zločinům na Němcích, nicméně jeho zneužívání dosáhlo takových rozměrů, že se jí de facto stal.

Legislativa

Československé plány na transfer německé a maďarské menšiny z ČSR souvisely s projednáváním předlohy dekretu o československém státním občanství v roce 1944. Formulovány byly ve dvou dokumentech: v aide-mémoire čs. vlády ze dne 24. srpna 1944 a memorandu čs. vlády ze dne 23. listopadu 1944. V nich se ze strany čs exilové vlády objevil požadavek vůči Spojencům na přejetí bývalých československých státních občanů, kteří budou občanství zbaveni. Těmito občany bylo míněno 1 600 000 příslušníků německé menšiny (čs. vláda se zároveň zavázala ponechat si maximálně 800 000 Němců).[26]

V poválečném období se v zásadě jednalo o Benešovy dekrety v užším slova smyslu.

  1. Dekret č. 5/1945 Sb., ze dne 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti byli prohlášeni za státně nespolehlivé a na jejich majetky byla uvalena národní správa.
  2. Dekret č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům byl zabaven veškerý zemědělský majetek (tj. pole, louky, lesy, rybníky apod.) bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek nekonfiskoval. Nestačilo tedy trpět v koncentračním táboře nebo uprchnout před nacismem do exilu, podle úředního výkladu trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace výslovně nestačilo „vzhledem ke značnému potenciálu nebezpečí takové držby“. Aktivním bojem nebylo, ačkoliv za všechny tyto skutky hrozil trest smrti:
    1. poslech zahraničního československého rozhlasu, rozšiřování zpráv z takového pramene, neudání osob poslouchajících takový rozhlas, sbírání a rozšiřování letáků shazovaných spojeneckými letadly
    2. vědomost o existenci nebo pobytu parašutistů a partyzánů
    3. neudání prchajícího vězně z koncentračního tábora nebo zajatce, anebo nemocného parašutisty
  3. Dekret č. 16/1945, ze dne 19. června 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech (velký retribuční dekret). Retroaktivní stanovení přísných trestů za skutky, které v době spáchání zhusta ani trestnými činy nebyly. Byly jím zřízeny mimořádné lidové soudy jako stanné soudy.
  4. Dekret č. 28/1945 Sb., ze dne 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Jiný slovanský národ nebyl definován.
  5. Dekret č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Němci a Maďaři byli zbaveni československého občanství, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky nepřihlásili za Čechy nebo nezískali vysvědčení národní spolehlivosti. Postižené osoby ztratily veškerá občanská práva.
  6. Dekret ze dne 18. října 1945, o zrušení německých vysokých škol v Praze a Brně. Na rozdíl od 17. listopadu 1939, kdy byly české vysoké školy uzavřeny jen dočasně, německé vysoké školy byly zrušeny trvale.
  7. Dekret č. 108/1945, ze dne 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy. Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům byl zabaven veškerý zbylý (tedy ne zemědělský) majetek bez náhrady. Konfiskace se netýkala osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Z konfiskace byla vyňata ta část movitého majetku, které bylo nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje).
  8. Dekret ze dne 27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti (malý retribuční dekret).
  9. Zákon č. 115/1946 Sb., ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. amnestijní zákon). Amnestoval ty zločiny, které „směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů" a staly se do 28. října 1945, tedy celý tzv. „divoký odsun“.

Česko-německá deklarace a oficiální česká pozice

Jednim z prvních oficiálních představitelů na české straně, který vyjádřil politování nad deportacemi sudetských Němců, byl v lednu 1990 prezident Václav Havel. Po vlně kritiky, která se za to na jeho hlavu ze všech stran snesla, však Havel svůj postoj přehodnotil a v následujících projevech (např. v r. 1995 v Bonnu) se již vrátil k tradičnímu českému stanovisku, tj. že deportace byly spravedlivou odplatou za kolaboraci sudetských Němců s nacismem. Určitou míru politování vyjádřil Havel (a spolu s ním další čeští politici) pouze nad excesy při tzv. divokém odsunu. Vyváženější postoje k odsunu zaujímá Petr Pithart, který se touto problematikou zabýval už před rokem 1989.

Obavy z ekonomické a politické moci Německa a hrozba stálého napětí s ním vedly některé české politiky (především Josefa Zielence z ODS) k tomu, že vyjednali s německou stranou tzv. Česko-německou deklaraci, která měla obsahovat závazek německé strany, že do budoucna nepodpoří majetkové požadavky sudetských Němců. Deklarace je často kritizována za příliš obecné formulace, ke zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi však pravděpodobně přece jen přispěla.

I další polistopadová česká politická reprezentace si je vědoma, že většina českých občanů je proti revizi odsunu, a proto ve svých projevech důrazněji (Miloš Zeman) nebo umírněněji (Václav Klaus) toto většinové stanovisko svých voličů adresuje zahraničním i domácím odpůrcům odsunu.

Odvážněji se k vysídlení Němců z Československa na jaře 2007 postavil ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (nestraník za Stranu zelených), když tento akt označil za „vyhnání“.[27] Za tento krok byl kritizován KSČM v dubnu 2007, která jeho výrok označila za urážku českých a mezinárodních antifašistů.

Různé postoje k vysídlení

Český pohled na odsun

Většina obyvatel a politiků České republiky, stejně jako současná česká historiografie, používá termínů odsun či vysídlení. Edvardem Benešem byl také v prvních mírových dnech roku 1945 poprvé použit termín vylikvidování německého problému.

Německý pohled

Vyhnaní Němci, za jejichž mluvčí se v bývalém Československu považuje především Sudetoněmecké krajanské sdružení (něm. Sudetendeutsche Landsmannschaft), hovoří o vyhnání (něm. Vertreibung). Jejich postoje reprezentuje také například Svaz vyhnanců (něm. Bund der Vertriebenen)[3] a jeho Charta německých vyhnanců z 5. srpna 1950[4].

Související články

Reference

  1. ↑ Jan Křen: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 14-15
  2. ↑ http://www.lidovky.cz/odsuny-nemcu-naplanovali-britove-dl3-/ln_zahranici.asp?c=A081031_114142_ln_zahranici_nev
  3. ↑ KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 66.
  4. ↑ 4,0 4,1 Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str.78-9, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Václav Kurala: „Deutsche Besetzung und Tschechische Reaktion 1939-1945. Ein Beitrag zur Vorgeschichte der Aussiedlung.“ Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Bremen 1985)
  5. ↑ 5,0 5,1 Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str.79, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Detlefa Brandese: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940-1945. Das tschechische Beispiel“. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Bremen 1985)
  6. ↑ KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 66.
  7. ↑ "...da die Zahl der Vertriebenen dadurch zu gering ausfallen könnte." Detlef Brandes: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940-1945. Das tschechische Beispiel“, str. 150. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Bremen 1985
  8. ↑ KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 67.
  9. ↑ KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 67.
  10. ↑ R. Rilf, Die Stellungnahmen der Komintern und der KSČ zur Frage der Deutschen in den Sudetenländern. Bohemia č. 5, 1964, str. 495. Citováno dle: Jan Křen: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 7
  11. ↑ E. Beneš, Paměti. Praha 1947, str. 315-316. Citováno dle: Jan Křen: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 7
  12. ↑ Jan Křen: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, str. 7
  13. ↑ "thoroughly bad and vicious solution, for which the world would pay a heavy penalty for a hundred years to come" (Alfred-Maurice de Zayas: Nemesis at Potsdam. The Anglo-Americans and the expulsion of the Germans, 2. upravené vydání, Routledge & Kegan Paul Ltd. 1979, str. 11; úryvky k dispozici na Google knihách)
  14. ↑ Vzpomínky Jiřího Loewy
  15. ↑ Definice zločinu proti liskosti - ICC
  16. ↑ http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/publ/4219-06-1920_az_1935 Volby do Národního shromáždění 1920 až 1935 - Český statistický úřad
  17. ↑ http://iuridictum.pecina.cz/w/Genocidium
  18. ↑ Sb. 65/1946 Ústavní zákon ze dne 11. dubna 1946 o ústavodárném Národním shromáždění
  19. ↑ http://praguecoldwar.cz/reakce_premysla_pittra.htm
  20. ↑ Sb. 65/1946 Ústavní zákon ze dne 11. dubna 1946 o ústavodárném Národním shromáždění
  21. ↑ Např. čeští lékaři doc. Karel Raška a prof. František Patočka, kteří přijeli potlačit epidemii Tyfu do Terezína, byli poměry v táboře a brutálním zacházením s vězněnými natolik otřeseni, že sepsali obsáhlé svědectví o tom, co viděli a co se dověděli, a odeslali ho spolu s rozhořčeným protestem (v němž výslovně označili věznici za „koncentrační tábor po německém způsobu“) na Úřad předsednictva vlády.; viz Tomáš Staněk: „Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 157-159; Nešlo vůbec o ojedinělý případ, Staněk krom tohoto dokládá i celou řadu dalších, např. tábor v Hranicích na Moravě, kdy byli vězni vražděni a okrádáni a ženy masově znásilňovány, viz tamtéž, str. 279-281
  22. ↑ další zdroje: viz například Reakce Přemysla Pittra na obvinění ze strany ředitelství národní bezpečnosti; dostupné: http://praguecoldwar.cz/reakce_premysla_pittra.htm (navštíveno 5. 12. 2008)
  23. ↑ http://www.ksl.wz.cz/Vysidleni_z_Brna.htm
  24. ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=638627
  25. ↑ http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
  26. ↑ KUKLÍK ML., Jan. Rok 1944 a přípravy prozatímníhostátního zřízení ČSR v Londýně na osvobození Československa. In ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Válečný rok 1944: Příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha : Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2001. ISBN 80-7278-077-8. s. 66.
  27. ↑ http://www.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=244651
  • Marie Špalková: Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1

Externí odkazy

důsledky vysídlení
apologie vysídlení
kritika vysídlení
mírná kritika vysídlení


Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska“