Vladimír Franz

Z Multimediaexpo.cz

---

Verze z 15. 1. 2013, 23:01

Prof. JUDr. Vladimír Franz (* 25. května 1959, Praha) je český hudební skladatel, výtvarník, vysokoškolský pedagog a příležitostný publicista,^[1][2][3][4] básník a dramatik. Od počátku 80. let skládá scénickou hudbu, za níž získal řadu ocenění, věnuje se rovněž volné hudební tvorbě a kompozici hudby filmové, televizní a rozhlasové; druhou základní oblast jeho umělecké činnosti představuje tvorba výtvarná. Na počátku 90. let se pokusil aktivně ovlivnit formující se skinheadské hnutí. Od roku 1991 působí jako pedagog na Divadelní fakultě AMU. V roce 2012 se stal kandidátem do voleb na úřad prezidenta České republiky. Pozornost českých i světových médií zaujímá především svým nezvykle rozsáhlým tetováním.

Obsah 1 Původ, vzdělání, soukromý život 1.1 Původ a dětství 1.2 Vzdělání 1.3 Mimoumělecké profese 1.4 Vychovatelem na učilišti 1.5 Rodinný a osobní život 2 Umělecká činnost 2.1 Působiště 2.2 Hudební tvorba 2.2.1 Názory na Franzovu hudební tvorbu 2.3 Diskografie 2.4 Hudební ocenění 2.5 Výtvarná tvorba 2.5.1 Názory na Franzovu výtvarnou tvorbu 2.6 Kniha rozhovorů 3 Skinheads 3.1 Aktivita v rámci hnutí skinheads 3.2 Postoj k minulosti 4 Tetování a piercing 5 Prezidentská kandidatura 5.1 Kampaň 5.2 Reakce na kandidaturu 5.3 Šance podle průzkumů 5.4 Program 6 Osobnost a názory 6.1 Literatura 7 Reference 8 Externí odkazy

Původ, vzdělání, soukromý život

Původ a dětství

Narodil se v Praze jako jediné dítě v rodině elektroinženýra, vedoucího projektanta v podniku TESLA, a zdravotní sestry, která po jeho narození zůstala v domácnosti.^[5] Jeho dědeček byl inženýr technických věd, ale dobře maloval a o nedělích hrál s přáteli smyčcové kvartety.^[5]

Předci Vladimíra Franze pocházejí ze dvou základních větví – jedné z Plzně a druhé z Moravy.^[6]

Pokud jde o větev moravskou, jeden z jeho pradědečků byl advokátem v Kroměříži, zakládal v tehdy německém Novém Jičíně první českou reálku a první české gymnázium a připravoval Valašsko jako volební obvod pro T. G. Masaryka pri parlamentních volbách.^[7] Druhý pradědeček z této rodinné větve byl správcem rosického panství^[8] údajně jeho rodinu navštěvoval z Ostrovačic Vilém Mrštík a jedna z Franzových pratetiček se stala inspirací pro slečnu z pošty v Mrštíkově knize Pohádka máje. Prastrýc Karel Franz byl sanitní generál rakouské a posléze československé armády^[9] a osobní lékař Dvořákovy rodiny (údajně příležitostně hrával s Českým kvartetem^[10][9]), který se po roce 1918 stal profesorem na Karlově universitě^[11]. Franzův dědeček z této větve byl prvním českým inženýrem ve Vítkovicích.^[6][12][13]

Pokud jde o větev českou, Franzův pradědeček byl strojvůdce, Němec z Českého Krumlova, který se po svatbě přestěhoval do Plzně.^[6] Jeho žena pocházela z obce Březí u Žinkov, kde se podílela na založení výroby barvených hraček v nedalekém Skašově; jejím vnukem byl Jiří Trnka (Trnkova matka byla sestrou Franzova dědečka Otty).^[14] Druhý pradědeček byl kotlářem v plzeňské Škodovce a jeho bratrancem byl bývalý president ČR Edvard Beneš.^[6]

Na dětství u prarodičů vzpomíná Franz následovně: „Vždy když jsem jezdil za dědečkem a babičkou do Ostravy, věděl jsem, že se ocitnu uprostřed obrazů Václava Jansy, Alfonse Muchy a polského symbolistického malíře Vlastimila Hofmana. Těšil jsem se na jejich hrací hodiny s pastýřem ve stylu biedermeieru, jež hrály árie z Normy či z Traviaty, a na odbíjení bronzových hodin s Napoleonem. Po obědě se pustil gramofon s klikou a poslouchala se vážná hudba – ať už to byl Dvořák, Schubert nebo Mahler, kterého jsem tu ve svých deseti letech objevil…“^[9] „Všichni bydleli v patricijských bytech, ve kterých viseli na zdech Maroldi a Muchové, hlasitě bily hodiny a člověk tam už ve dvanácti objevil Mahlera. Když se podával oběd, servíroval se na rosenthalu. Pak se pila káva a dědeček si šel na cello zahrát třeba Bachovu suitu. To nebyla žádná snobárna. Byla to určitá forma kultury, která byla velmi organická a která se dnes nenávratně vytrácí. Jakoby ona generace ztratila potřebu předávat ji dál a naše generace a možná i generace našich rodičů schopnost ji přijímat.“^[6]

Do dvou let svého věku bydlel s rodiči na Malé Straně,^[9] v druhém patře rohového domu v Mostecké ulici s výhledem na Malostranské náměstí. Později se přestěhovali na Smíchov, kde bydlí dosud.^[5] V době vysokoškolských studií bydlel v Praze – Vysočanech.^[9] Jako dítě byl, podle článku v časopise Instinkt, tichým, introvertním chlapcem, pro kterého bylo traumatizující požádat prodavačku o rohlíky.^[5] V době invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 mu bylo 9 let – reagoval tím, že okamžitě postavil ze stavebnice Lego, kterou právě dostal, vysílací věž, aby Rusy zastavila.^[15]

V 80. letech do angažovaných kruhů pražského disentu a undergroundu nepatřil. Při vší úctě k jejich postojům mu neuvěřitelně vadila estetika jejich „divného máničkovského světa“. Odpuzovala ho hudba Plastic People, výtvarná a divadelní činnost Tvrdohlavých i divadlo Sklep, ač mnohé členy těchto uskupení měl lidsky rád.^[5]

Vzdělání

Vladimír Franz absolvoval gymnázium v Praze-Košířích s přírodovědným zaměřením.^[16] Od té doby se datuje jeho hluboký a soustavný zájem o botaniku a mineralogii.^[9]

V tomto věku se také intenzivně věnoval lehké atletice a gymnastice (cvičení na bradlech a hrazdě) a údajně získal i několik medailí z blíže nespecifikovaných „přeborů“.^[16]

Po střední škole se opět nerozhodl pro školu uměleckého směru. Uvádí k tomu následující: „Co se týče školy vysoké, stál jsem opět před rozhodnutím, co dále. Váhal jsem, protože jsem chtěl dělat především to, co mne bavilo. To však bylo obtížné provést, protože na většinu uměleckých škol se bylo možné dostat až tak na potřetí či na počtvrté. A ani to nebylo s mým kádrovým zázemím jisté. Na druhé straně mne bavila i hudební a výtvarná kunsthistorie. Byly to ale obory, jež se otevíraly jen zřídka. Nakonec jsem byl tedy postaven před fatální volbu – buď právnická fakulta a volný čas mezi zkouškovými obdobími, nebo korejština.“^[9]

V letech 1978–1982 studoval na Právnické fakultě University Karlovy a získal doktorát práv. Již během studií práv studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova (s jehož manželkou se seznámil, když pracoval jako uklízeč v Dětském domě^[5]), skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla.

Mimoumělecké profese

Právnické profesi se nikdy nevěnoval, protože ho v podmínkách totalitního práva nelákala. Rozhodl se věnovat umění, ale bez oficiálního vzdělání a stranické příslušnosti to bylo složité. Proto po absolvování vysoké školy volil zaměstnání, která „nezatížila mozek nesmysly“, tedy téměř výhradně dělnické profese, a podle Franze by z toho seznamu byl „docela dobrý kádrový posudek pro účast v disidentském hnutí“.^[17] Jezdil například se sypačem, se sanitkou, rouboval stromy, vykládal vagony, uklízel v obchodním domě Dětský dům, dělal referenta v knižním Avicenu.^{[18][19][5][20]}

K tomuto období svého života říká: „Působil jsem kupříkladu jako referent v Avicenu. Měl jsem tu na starosti propagaci lékařských a medicínských knih. Nemám nic proti medicínským knihám ani proti jejich propagaci. Byla to však neuvěřitelně nudná práce, která spočívala v tom, že jsem neustále dělal čárky a křížky u jednotlivých titulů. Vydržel jsem to pouhé tři neděle. Vyzkoušel jsem si i různé dělnické profese, u nichž jsem si nezatěžoval mozek, byl jsem na zdravém vzduchu a mohl se zabývat tím, co mne zajímalo – a to byl vždy kontinuálně hudba a malování. Jezdil jsem tedy i se sypačem a uklízel. Mimo jiné jsem se snažil ucházet o zaměstnání v nejrůznějších kvazikulturních institucích, které žádnou kulturu pochopitelně nevytvářejí, jako byla třeba Československá televize. Dělali si tu ze mne ovšem jen legraci. Bylo to velmi pracné období, kdy jsem byl neustále jednou nohou mimo zákon, nemaje razítko v občanském průkazu.“

Vychovatelem na učilišti

Ve druhé polovině 80. let (od konce roku 1985^[9]) působil jako vychovatel na středním učilišti spojů,^[21][22] kde mimo jiné vedl zájmovou uměleckou činnost.^[5] Jak později uváděl, mimo jiné se zde snažil pozitivně působit na tzv. problémovou a sociálně neukotvenou mládež.

„Dělal jsem tak i vychovatele na středním učilišti spojů. To byla práce, která mě zajímala. Sice jsem ráno musel kontrolovat, zda jsou všichni přezutí, chodit se studenty na lékařské prohlídky či psát výkazy pro různé instituce apod., na druhé straně jsem však vedl zájmovou činnost, což mne velmi bavilo. Nevěnoval jsem se ani tolik výuce hudby jako spíše vedení dramatického kroužku. Někteří z mých svěřenců, kteří jím prošli, jsou dnes známí – jako třeba Klára Pollertová-Trojanová. (…) Náplň toho, co jsem mohl se studenty realizovat, byla limitována dvěma výročími, která nebyla příliš inspirativní. Mám na mysli Velký říjen a Vítězný únor. Nic však nebránilo, abych k Vítěznému únoru udělal pásmo poezie Christiana Morgensterna či Rainera Marii Rilka. Velký říjen jsme zase oslavili dramatizací bluesových textů Josefa Kainara a Horových Máchovských variací. (…) …vytvořil (jsem) tým dvanácti až patnácti lidí, kteří nesplňovali onen předpoklad, že děti jsou jen zlé, tupé a zákeřné. Naopak byli schopní psát, hrát a měli kreativního ducha. Dělali jsme společně třeba improvizovaná „rozhlasová vysílání“, při nichž vznikaly neskutečné věci. Vždy na jaře jsme jezdili malovat do Prokopského údolí. Nakonec s námi jezdili i rodiče, kteří začali také malovat. V některých pedagogických kruzích to ovšem nebudilo kladnou odezvu, protože jim byla taková aktivita podezřelá.“^[9]

Rodinný a osobní život

Se svojí budoucí ženou Markétou^[5] se seznámil, ještě nepotetovaný, v počátcích svého studia na Právnické fakultě UK, kde byla jeho spolužačkou a později i členkou jím spoluzaloženého divadelního souboru Kytka.^[23][9] Mají spolu dceru Kristýnu.^[24] Rozvedli se v roce 1997, údajně z důvodu oboustranného pracovního vytížení. Franz k tomu o rok později poznamenal: "Nejsme ve společnosti, která přeje rodině, kde oba partneři pracují naplno. Moje bývalá žena se chtěla naplno věnovat své profesi stejně jako já. A byla z toho turecká vesnice. Když chce jeden pracovat naplno, musí se ten druhý bohužel obětovat. Antonín Dvořák také usiloval o herečku Prozatímního divadla, ale nakonec se oženil s její méně ambiciózní sestrou, která vychovala šest dětí, a sedmé – Dvořáka. Pakliže člověk zrovna nenajde takového partnera, neměl by do rodinného svazku vstupovat."^[25] S bývalou ženou, která již mnoho let působí mimo Prahu jako soudkyně, prý i nadále udržují přátelský vztah. Od roku 2001^[5] je Franzovou partnerkou fotografka Ida Saudková,^[26] bývalá manželka Samuela Saudka a Jiřího X. Doležala.

Vladimír Franz vlastní třípokojový byt v Praze-Smíchově,^[26] který získal v rámci porozvodového majetkoprávního vypořádání; bývalý hostinec na Šumavě, který mu sloužil jako ateliér, připadl jeho bývalé ženě.^[24] V roce 2004 zakoupil zchátralou bývalou hospodu ve vesničce Dožice u Nepomuku,^[27] kterou využívá jako letní ateliér.^[24][26] U chalupy zušlechtil původně zpustlou zahradu a pečuje o ni.^[23] S partnerkou se starají o dva psy, křížence Ondřeje a Milana.^[23] Z důvodu osobního klidu nechce mít další děti, ač je mu to kvůli partnerce líto. Péči o dítě považuje za vyčerpávající a osobně má rád děti až asi od pěti let, kdy se s nimi dá komunikovat, ač uznává, že i miminko je hezké na pohled.^[5]

Nebyl a není členem žádné politické strany.^[26]

Umělecká činnost

Působiště

V letech 1981-84 byl spoluzakladatelem, scénografem, výtvarníkem a skladatelem studentského autorského divadla Kytka, vzniklého roku 1980 na půdě Právnické fakulty UK.^[28] Říká k tomu: Naše společné divadlo Kytka vzniklo podobně jako Osvobozené divadlo – tedy náhodou. Ve druhém ročníku právnické fakulty jsem pilně maloval a zabýval se harmonizací národních a jiných písní. Sešli jsme se tehdy v Týnské kavárně s Janem Kosekem – on již tehdy pěstoval lehkou divadelní formu – a řekli jsme si, že společně napíšeme krátký skeč. Jedno sobotní dopoledne jsem měl domluveno tetování, ale člověk, který je měl dělat, nepřišel. Řekl jsem si tedy, že pojedu za Kosekem. Za jedno odpoledne jsme složili asi čtyřicetiminutovou neoklasicistní parodii na operu. Jmenovalo se to Opera ještě nezemřela. Následně jsme se domluvili, že kus předvedeme na strahovských kolejích. Říkali jsem si, že tím přinejmenším trochu pozlobíme. (…) Jelikož jsem člověk velice plachý, odehrál jsem představení na piano skryt za dvěma oponami, které jsem navrhl. (…) Mělo to … takový úspěch, že jsme se s představením přesunuli do Řeznické.^[9] V rámci divadla Kytka vzniklo celkem pět her – Opera ještě nezemřela, Jídelní lístek, Tajemný listonoš, Harudel a Žába. Součástí ansámblu tohoto divadla byla, mimo jiné, například Franzova budoucí žena Markéta, básník, textař, dramatik, sociolog a učitel na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty v Praze Jan Kosek, dramatik, pedagog, budoucí ředitel Národního divadla a také ředitel agentury Dilia Jiří Srstka^[9], a další bývalí studenti Právnické fakulty UK Petr Borka, Otokar Marek, Eliška Lachoutová či Jana Švenková.^[29] Po téměř třiceti letech byly v rámci 9. ročníku festivalu Opera 2009 provedeny v obnovené premiéře a v původním obsazení (nově v režii Petra Chmely) dvě hry divadla Kytka, Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš.^[30]

První jeho uměleckou profesí bylo angažmá v Divadle pracujících v Mostě, kam nastoupil jako korepetitor a autor hudby spolu se skupinou absolventů DAMU v čele s režisérem Zbyňkem Srbou. Sám k tomu uvádí: ... někdo z mých známých (si) pouštěl ve dvoraně Divadla Disk v Karlově ulici na walkmanu pracovní verzi několika mých písní. Náhodou si je poslechl i Rostislav Křivánek, který pracoval v Disku jako dramaturg, a půjčil je režiséru Zbyňku Srbovi. Tak došlo k tomu, že jsme se všichni tři sešli sešli společně nad Gozziho Král jelenem. (...) Ve svém tehdejším zaměstnání jsem si vzal neplacené volno, protože jsem pochopil, že jde o výjimečnou příležitost, což se skutečně potvrdilo. Ředitel mosteckého divadla Jaromír Šnajdr tenkrát angažoval šest herců a jednoho režiséra. Zbyněk Srba se svou moravskou neústupností řekl, že to vezme, pokud přijmou i skladatele. Byla to věc, kterou dělat nemusel, ale udělal. A já mu ji nikdy nezapomenu. Od podzimu jsem tedy nastoupil v Divadle pracujících v Mostě. Jelikož pro místo skladatele nebylo pracovní zařazení, byl jsem oficiálně jmenován jako korepetitor a dirigent. Korepetitora jsem nedělal, protože jsem neustále někoho učil hudební základy. A dirigenta také jen stěží, protože v divadle žádný orchestr nebyl.^[9]

Od roku 1991^[31] působí jako pedagog Divadelní fakulty AMU (první rok zde učil externě)^[32], kde vytvořil Kabinet scénické hudby a hudebně-výtvarné interakce^[33]; přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU. V letech 1996–2000 stál v čele Akademického senátu AMU. V roce 1998 se stal docentem AMU v oboru dramaturgie se zaměřením na scénickou hudbu, a to za habilitační práci O hudbě scénické a uměleckou činnost. Ke dni 15. října 2004 byl jmenován profesorem AMU pro obor dramatická umění – dramaturgie činoherního divadla. ^[31]

Jako pedagog působil i na brněnské FAVU, a to přibližně v letech 2005-2007.

Hudební tvorba

Svým rozsáhlým dílem na poli scénické hudby ovlivnil Vladimír Franz tvorbu nejvýznamnějších představitelů nové generace české divadelní režie. Ve svých scénických skladbách uplatňuje principy vlastní teoretické koncepce autonomní role hudby jakožto jedné z určujících složek dramatu; základy této koncepce popsal a vysvětlil ve své docentské práci „O hudbě scénické“, v přednášce „Incidental Music as a Dramatic Character“ (otištěno v časopise Theatre Design&Technology v létě 2000^[34]), v přednášce „The way of incidental music from the semantic sign to a dramatic character: Incidental music as a simultaneous dramaturgy“ (přednesené na kolokviu OISTAT „Theatre&Sound Colloquium“ v Londýně v červnu 2002), v přednášce „Hercules: The concept of a stage oratorio“ (prezentované v rámci Prague Quadrennial OISTAT Scenofest Sound v červnu 2003) a v profesorské přednášce „Hudební dramaturgie“ (únor 2004). (Texty všech uvedených prací jsou dostupné na internetu.^[35])

Vladimír Franz dosud zkomponoval hudbu k téměř 150 divadelním představením (některé z jeho scénických kompozic se dočkaly vydání na CD), scénická oratoria Júdit (r.Věra Herajtová, MD Zlín, 1999), Rút (r.Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2000) a Hérakles (r. Miroslav Bambušek, Multiprostor Louny, 2002), hudbu k rozhlasovým hrám Hamlet (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2001) a Bouře (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2002), a k rozhlasovému mytologickému seriálu Jana Vedrala Achájové (Český rozhlas, r.: Aleš Vrzák, 2007), dále 150 písní a písniček, lidové suity Láska a smrt (premiéra v Praze v r.1985) a Masopust (premiéra v Praze v r.1984), hudbu k performancím Stavba Babylónské věže (Ústí n/L, 1994) a Republika slaví narozeniny (Praha, 2006), hudbu k multimediálnímu projektu Ikarův vzestup (Most, 1995), komorní kantátu Křik strašidel (na text básně Jaroslava Seiferta) a kantátu pro smíšený sbor Tractatus Pacis (na texty návrhu mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad a novozákonní Apokalypsy), hudbu k televizní inscenaci Dějinné události (r.: Jiří Pokorný), cyklu televizních povídek 3× s… Miroslavem Donutilem (O návratech), dokumentárním filmům Cesta do Šambhaly a Varga (r.: Z.Novotný), k celovečernímu hranému filmu Tomáše Vorla Kamenný most (vydáno na CD v r.1996 a v r.1997), jedné z povídek filmu Víta Olmera Waterloo po česku (2002), středometrážnímu hranému filmu Jakuba Hussara Skeletoni (prem. 2007), zpěvohru-muzikál Pokušení sv.Antonína (r.Petr Novotný, Divadlo Semafor, Praha, 2001), symfonickou předehru Měšťák šlechticem (prem. 2007), kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé (prem. v rámci hudebního sympozia Bohemia Cantat 2007), symfonickou báseň Radobÿl, symfonii pro baryton, dětský hlas, sólo vypravěče, dětský a smíšený sbor, varhany a velký orchestr Písně o Samotách, oratorium Ludus Danielis, operu Ludus Danielis, operu Válka s mloky, operu-oratorium Údolí suchých kostí (prem. 2009) a hudbu k baletu Zlatovláska (prem. 2006).^[36]

Vladimír Franz je také autorem varhanních Variací k poctě Jana IV. z Dražic (skladba provedena autorem samým u příležitosti odhalení pomníku – kašny Janovi z Dražic ak.soch. Stanislava Hanzíka v r. 1999), varhanních Variací k poctě sv.Jiří (provedeno při odhalení krucifixu ak.soch.St. Hanzíka na Řípu o Velikonocích 2000), varhanní Pocty hoře Vítkov (provedeno v rámci projektu "Act on Vítkov" zrealizovaného Teatrem Novogo Fronta dne 11.4.2004 v Národním památníku na Vítkově), varhanních Variací k poctě sv. Václava (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Lokti v březnu 2008), Variací k poctě sv. Jana Nepomuckého (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Nepomuku v červnu 2008), Variací k putování sv. Vojtěcha (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy ve Vrčni v červnu 2009) a spoluautorem skladby Dialogy – variace pro varhany a bicí (druhým autorem je hráč na bicí nástroje Radek Němejc), provedenou již mnohokrát v různém obsazení v Čechách i zahraničí.^[36]

Vladimír Franz je dále autorem hudby k projektům Tryptych – Poesie Emila Juliše (provedeno v rámci festivalu Next Wave v Divadle Na zábradlí v říjnu 2000) a Srdce svého nejez/Tanec smrti – Dialogy s Karlem Šiktancem (poesii EJ a KŠ recitoval Miloš Mejzlík) a autorem cyklů Sbory z Krále Oidipa, Divadelní madrigaly a Zářící noc. Pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou zkomponoval symfonické variace na téma písně Jiřího Šlitra Co jsem měl dnes k obědu. Složil také Slavnostní festivalovou introdukci pro Hudební festival Znojmo (premiéra v r.2007).^[36]

Podle partnerky Idy Saudkové poslouchá jen vážnou hudbu.^[23] Celý pop od roku 1950 bytostně nesnáší a posílá „klidně k čertu“. Vadí mu, že východiska téhle hudby leží v betonových džunglích velkoměst nebo ve squatech někde v Harlemu někde na smeťáku, zatímco zdroje českých klasiků, Dvořáka, Janáčka, Mahlera, leží na venkově v přírodě a věci tu mohou vyrůstat z něčeho jiného než z hromady plechu a betonu. ^[5] Připouští však, že „i v rocku se může objevit umělec“, přičemž v této hudbě, která je pro Franze „spíš forma divadla než hudby (...) není třeba tolik koncentrovat myšlenku jako koncentrovat energii“. K tématu Franz dále uvedl: Ale nebaví mě východisko rocku, jímž je hlas lumpenproletáře z městské periférie - tu já nemám rád, jakkoli to může být prostředí nějakým způsobem exkluzivní. Takové bylo třeba pro Hrabala. Jenže zatímco u něj jde o poetismus, tady je to blití, městský periferní folklór se svou dechovkou.^[37] I přes tvrzení, že se mu rock nelíbí, protože se „míjí účinkem“ tím, že „buší do zdi, za níž není nic“,^[38] připouští, že je mu osobně „punk i určitý metal ve své energetické výpovědi sympatičtější než nějaké takzvané umělecké útvary“, ovšem s tím, že „takové skupiny musejí mít ´drajv´, protože to je asi jediné, čím to jde zaštítit“. Stejně tak má Franz rád „country, které si na nic nehraje“. Mezi zpěváky a skupiny, které poslouchal či poslouchá, patří Sex Pistols, Doors, Iggy Pop (část jeho písně využil ve scénické hudbě k představení Gazdina roba) a v roce 2006 křtil CD metalové skupiny Tudor.^[39] Svůj obdiv vyjádřil také Jiřímu Pavlicovi a „jeho cestě od folklóru k vážné hudbě“; v hudbě folkové je pro něj „velikou personou Karel Plíhal se svojí melodickou invencí“.^[40]

Pokud jde o tvorbu jiných českých skladatelů scénické a vážné hudby, v jednom z rozhovorů Franz uvedl: Jsou zde skladatelé, ´mistři-předchůdci´, kteří v daném oboru vytvořili zásadní díla; namátkou: Jan Klusák, jehož scénické práce mi vždy působily velikou radost, dále Ivana Loudová, Miloš Štědroň či Miroslav Ištván, v oboru divadelní písničky zaujímal mimořádné místo Jiří Bulis. Jsem rád, že tito lidé přinášeli a přinášejí mé generaci nejen radost, ale i inspiraci a sílu pokračovat. Pokud jde o autory současné hudby tzv. vážné, velice si vážím již zmíněného Jana Klusáka, Petra Ebena, Svatopluka Havelky, vážím si i muzikálnosti Zdeňka Lukáše. Mám rád přísný, nenápadný způsob brněnského skladatele Petra Řezníčka (...) ti všichni mají dar ozvláštnění a zdůvěrnění toho, co sdělují.^[41]

Své skladatelské vzory pak Franz popsal následovně: Dmitrij Šostakovič (práce s paradoxem a výstavba), Francis Poulenc (jak se dostat z bodu A do bodu B nejkratší cestou a lehce), Richard Wagner (pro hlubinu letního bezpečí, které skýtá), Zdeněk Liška (pro maximální ekonomii ve vytěžení tématu), Giacomo Puccini (pro dokonalé nakládání s temporytmem), Leoš Janáček (pro naprostý srůst s přírodou), Bohuslav Martinů (kvůli zvuku sypajících se křišťálových lustrů) a Antonín Dvořák (kterého mohu kdykoliv potkat mezi poli).^[42]

Názory na Franzovu hudební tvorbu

Podle amatérského názoru punkera Petra Bergmanna je Franz vynikající skladatel, jeho hudba je kaleidoskop invencí a inspirací, prýští z ní talent a tvůrčí přetlak, souzní v ní divokost a disciplína zároveň, je současně moderní i odrazem všeho, co se v hudbě událo za posledních tři sta let, dokáže být ostrá jako jehly i pohladit jako samet. Franzova hudba kaleidoskop invencí a inspirací, prýští z ní talent a tvůrčí přetlak, souzní v ní divokost a disciplína zároveň, je současně moderní i odrazem všeho, co se v hudbě událo za posledních tři sta let, dokáže být ostrá jako jehly i pohladit jako samet.^[43] Podle podobně amatérského názoru jakéhosi J. Chlupáče z anarchistického časopisu A2 se po chodbách DAMU šušká o Franzově konzervativním hudebním vkusu, kvůli němuž opakovaně obdržel Cenu Alfréda Radoka.^[44]

Podle žurnalistky a spisovatelky Hanky Hosnedlové je Vladimír Franz originální hudební mág a autor úchvatné symfonické hudby.^[45]

Hudební a divadelní kritik Josef Herman popsal Franzovu hudební tvorbu následovně: Charakterizovat hudbu profesora AMU Vladimíra Franze (1959) lze docela dobře, to jest, dají se v ní shledávat společné rysy skladeb jinak velmi různorodých. Důvod oné různorodosti je možná vůbec nejdůležitějším společným znakem jeho tvorby – Vladimír Franz je podle mne především hudební dramatik, který vychází z jasných výchozích premis, chcete-li z myšlenky, zpravidla formulovatelné do mimohudebního tématu, jemuž podřizuje konkrétní podobu své skladby. Souvisí to s jeho dalšími dvěma talenty – prostřednictvím literárního formuluje ona témata i dílčí motivy coby připomínky souvislostí, coby myšlenkový kontext skladby, za výtvarným pak shledávám obrazivost jeho hudby. Je zřejmé, že to všechno jednoznačně souvisí s Franzovou hlavní kompoziční činností, a sice se skládáním hudby pro divadlo. Tedy hudby jednak dramatické, jednak v nejlepším slova smyslu služebné vyššímu uměleckému řádu, tedy divadelní inscenaci jako společnému dílu mnoha lidí. Skutečnost, že je Vladimír Franz už zhruba deset let nejvyhledávanějším a nejoceňovanějším skladatelem této hudby, říkejme jí tradičně scénická, podle mne vyplývá právě z jeho multiumělecké osobnosti, z otevřenosti nejrůznějším podnětům. Na rozdíl od mnoha skladatelů tzv. vážné hudby se Franz neuzavírá současné mediální sféře, bere svět takový, jaký je, a snaží se v něm a pro něj tvořit, nikoli na něj žehrat. Což neznamená, že by s ním jednoznačně souhlasil, naopak je k němu velmi kritický a ve svých skladbách s ním, jak uvidíme, docela rád polemizuje. Dobré divadlo, včetně dobré jevištní hudby, bez takového bezprostředního vztahu k nejsoučasnější realitě být prostě nemůže, na rozdíl od hudby výsostně „vážné“, kterou mohou posluchači objevit třeba až za několik desítek let a poté nosit autorovi na hrob květiny. Divadlo i hudba s ním spojená je prostě dílem nejsoučasnějšího okamžiku. Což ovšem vůbec neznamená, že nemůže mít ambice trvalejší, obecnější, ostatně sám Franz uplatňuje na umění nejvyšší měřítka a uznává jen takové, které touží být nesmrtelné – a právě spojení časovosti s nadčasovostí slyším z Franzových skladeb. Konečně představa Franze coby módního skladatele dolujícího nápady z computeru bere za své už při prvním pohledu do pečlivě vypracovaných rukopisných partitur. Pokud bychom shledávali společné ryze skladebné atributy Franzových kompozic, pak na prvním místě je to temporytmus, pulzující především rychlými větami, ale pevný též v pasážích volných. Vzhledem k řečenému ale zřejmě není náhoda, že častěji Franz volí tempa rychlejší. Kdo ho někdy viděl při poslechu jakékoli hudby, především však té své, asi nezapomene na trhavé pohyby celého těla, kterými hudbu intenzívně prožívá. Na důstojné poměry v koncertních síních je to ovšem jednání poněkud excentrické, zvláště, když je spojené s nezvyklým zjevem skladatele, jehož tetování je osobním vyjádřením estetického názoru, snahy z lidského zevnějšku učinit umělecké dílo. Vladimír Franz tím na sebe ovšem poutá pozornost, stal se skutečnou celebritou dnešního mediálního světa, což mu přirozeně nemusí být vždy ku prospěchu v prostředí vážné hudby, pokud se posuzuje člověk jen jak vypadá a nikoli jaký skutečně je. A Vladimír Franz je přemýšlivý citlivý kumštýř, který, abych to nejdůležitější společné jeho tvorbě ještě jednou pojmenoval trochu obecněji, jen prostě není uzavřen do jednoho umění, do jednoho prostředí, tím méně do jedné poetiky, stylu, směru. Má vlastní, často nekonvenční názory, ale velmi ctí tradici a po svém ji rozvíjí. Jeho hudba samozřejmě nemůže být neovlivněna soudobými kompozičními teoriemi, ale nebyl by to Franz, aby nevytvořil teorii vlastní, a to jak kompoziční techniky, tak smyslu a poslání scénické hudby. Je zjevné, že základem jeho hudebního cítění je tonální harmonie, tradiční hudební formy a vůbec vše, co vývoj hudby, a nejen té „vážné“, za dlouhá staletí obsáhl. Běžně pracuje také s poznávacími motivy, tedy leitmotivy, jimiž převádí mimohudební významy do hudební struktury. Mimochodem, k tradici tonální hudby, všimněme si, většinou tíhnou skladatelé, pro které hudba není jen estetická zvuková struktura, ale jazyk, jímž se chtějí a potřebují domluvit se svými posluchači. Takový je i Vladimír Franz.^[46]

Igor Nováček takto pro server FreeMusic.cz recenzoval Franzovo album Ha-Hamlet!!!: Za maskou divokého domorodého válečníka se (...) skrývá člověk vpravdě gotický a nadmíru činorodý v nejrůznějších oblastech kultury i veřejného života, jež je zároveň originálním výtvarníkem a hudebníkem, publicistou i celospolečenským glosátorem (v neposlední řadě profesorem Akademie múzických umění). Ve svých symfoniích a scénických oratoriích přitom využívá klasických hudebních forem - od baroka a renesance až po ohlasy Martinů či Stravinského, lpíc přitom na zachování zřetelných melodických a harmonických postupů. Nejen z tohoto hlediska, ale i pro kritické postoje vůči „sterilní moderně“ jej tak lze označit za představitele návratu ke „krásným formám“. Že však u takové mimořádné osobnosti, jakou Franz bezesporu je, není vše zas tak příliš jednoznačné a lehce pojmenovatelné, o tom nás přesvědčuje jeho „ironická, postmoderní svita o věcech tragických“ zpracovávající proslulou shakespearovskou látku. Na silný prvek jisté paradoxnosti a ironie nás odkazuje již samotná grafická podoba obalu, zachycující Franze jako drsného fetišistu před naplněnou knihovnou a s od úst mu vycházející comicsovou bublinou (s názvem alba Ha-Hamlet!!!). Samotná hudba - scénická svita, kterou Franz natočil (...) za spolupráce Ars Brunensis Chorus a členů zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů, je pro posluchače jedním velkým zvukovým i stylovým dobrodružstvím, zážitkem, s kterým může zápolit, ale i identifikovat se jak posluchač z tzv. vyššího artu, tak zároveň „nevzdělaný“ rocker. Franzova hudba je totiž nesmírně čistá, hravá, plná neustálých překvapení, zároveň však harmonická a silně epická. Jen málokdo si totiž dovede představit tak umně skloubený propletenec barokních a renesančních motivů s názvuky jihočeské dechovky, změti rozkuráženého smíchu a monumentálních varhan, roztomilých říkánek a tajuplného cinkotu či třeba nádherného sboru ve stylu Orffovy Carminy Burany a profánně znějícího vánočního motivu. Franz však vše zkomponoval s takovou naprostou samozřejmostí, jež v některých momentech přímo bere dech. Na ploše šedesáti minut se nám představuje jako jeden z mála těch, pro něž forma není záměrem, ale prostředkem seberealizace. (...)^[47]

Autor vystupující pod značkou -hul- recenzoval Franzovo dvojalbum Bloudění - Pašije - Maryša takto: Ač Franz používá na tomto CD téměř výhradně klasické postupy staré hudby, lidský hlas (skvělý Ars Brunensis Chorus i dětský sbor Moravské děti) a tradiční nástroje, je jeho hudba naprosto současná (nebo nadčasová?). Nebojí se střídat výsostně artistní okamžiky s lidovými, duchovní s živočišnými, vážné s vtipnými, baroko s minimalismem, monumentalitu s intimností, chorál s experimentálním zpěvem. Pokud bych měl hledat v současné hudbě něco příbuzného, tak mě napadá Meredith Monk, Phil Glass, Brian Eno, Petr Eben. Vůbec, soudobá vážná hudba je Franzovi asi nejblíž. Slyšíte v ní třeba i Stockhausena, Janáčka, experimentující Američany a vedle nich klasickou evropskou kompozici. Bloudění je plné barokního chorálu, Pašije jsou chvílemi dost „glassovské“ a Maryša zase „janáčkovská“. Nejde však o derivát z někoho či kopie někoho. Jde o postmoderní vědomí, že všechno tu už bylo a my to dnes můžeme využívat, a to daleko volněji než kdykoli předtím. Jde o svobodu a invenci. A té má Franz dost. Jeho hudbu lze poslouchat naprosto samostatně, bez znalosti (mezi námi dost nevydařených) původních inscenací. Jste-li přeposloucháni techna, rapu, hlukové hudby, industriálu či rocku, najdete ve Franzových chorálech, instrumentálních skladbách a písních novou inspiraci, nové impulsy a - hlavně - vznešenost, důstojnost, nepřihrbenost, radost a taky vtip. To vše je dnes dost vzácné.^[48]

Jiří Černý o Franzovi a jeho hudbě k zpěvohře Jiřího Suchého napsal následující: Rychle vyšlo najevo, že vedle doktorátu práv a výtvarného talentu má s Jiřím Šlitrem společnou i schopnost psát písničky na míru Suchého poezie. Z nouze tak vzešla odvaha a z ní kvalita, jako už vícekrát v semaforské historii. Franzova hudba se až dosud vždy vyznačovala rozmáchlostí a nadhledem. Zvláštním způsobem to platí také o jeho Pokušení. V podstatě je skicovité, přitom formálně přísně tvarované k Suchého textům. Takřka každou písničku Franz nechává poněkud volnější než bývá v revuálním divadle zvykem, harmonicky i melodicky složitější, nejednou se střídavými rytmy i tempy. Mnohé by se dalo zjednodušit, víc soustředit, vyhranit, naservírovat posluchači lehčeji a jasněji. A samozřejmě usnadnit i zpěvákům. To by byl klasický úkol pro řadového hudebního řemeslníka. Což Franz není ani vteřinu. Naopak je až cosi eskamotérského v jeho hitových náznacích, a přece ještě ne hitech. Divák je na okamžik přesvědčen, že slyší vliv Šlitra (Nebe mě nechce) nebo Havlíka, ale vzápětí hudební číslo zabočí jinam. V jiném, doslova druhém plánu jsou i muzikanti. Přímo na scéně, ale za prosvětleným závěsem hrají basa, bicí a piano mnoha odstínů, v úvodu temné a zamyšlené (před Antonínovým zpěvem Krajina je tu pustá a srdce moje taky), jinde lehce swingující i řinčivě tingltanglová. (...) Z řady recenzentů, unisono chválících Franzovu hudbu, by byla škoda necitovat hutně věcnou Radmilu Hrdinovou: „...dokázal zůstat věrný své oratorní monumentálnosti, čerpající z renesanční a barokní kontrapunktičnosti, a přitom se naladit na vlnu Suchého hravého žonglování se slovy v rytmech jazzových...“ (Právo, 26. 11. 2001).^[49]

Diskografie

• Kamenný most – 1996, druhé vydání 1997 – hudební komentář ke stejnojmennému celovečernímu filmu Tomáše Vorla
• Faust – 1998 – suita z hudby ke stejnojmenné inscenaci Zbyňka Srby
• Cirkus Humberto – 1998 – scénická hudba k adaptacím české klasiky v režii Zbyňka Srby (spolu s Rokem na vsi Vlasty Redla a Lucernou Martina Dohnala)
• Júdit, Tractatus Pacis – 1999 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
• Vladimír Franz pro Národní divadlo – 1999 – suity ze scénických hudeb k představením Bloudění, Pašije a Maryša
• Gazdina roba – 2000 sestřih studiového záznamu stejnojmenné inscenace J. A. Pitínského
• Rút – 2001 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
• Kruhy do ledu – 2002 – suita-kantáta z hudby k inscenaci pražského Národního divadla Markéta Lazarová
• Ha-Hamlet !!! (Shakespearovská svita) – 2005 – suita ze scénických skladeb k shakespearovským představením
• Triptych: Smrt Pavla I, Amfitryon, Znamení kříže – 2007 – tři suity ze scénických skladeb k inscenacím Městského divadla v Brně
• Skeletoni – 2007 – hudba ze stejnojmenného středometrážního filmu filmu Jakuba Hussara

Hudební ocenění

Cenu Nadace Alfréda Radoka v kategorii „nejlepší hudba“ získal šestkrát, a to v letech:^[50]

• 1998 – za scénickou hudbu k divadelní hře Bloudění (Durych), režie J. A. Pitínský, Národní divadlo
• 2000 – za scénickou hudbu k divadelní hře Hamlet (Shakespeare), režie V. Morávek, Klicperovo divadlo Hradec Králové
• 2002 – za scénickou hudbu k divadelní hře Markéta Lazarová (Vančura), režie J. A. Pitínský, Národní divadlo
• 2005 – za scénickou hudbu k divadelní hře Znamení kříže (Calderón de la Barca), režie Hana Burešová, Městské divadlo Brno
• 2006 – za scénickou hudbu k divadelní hře Amfitryon (Moliére), režie Hana Burešová, Městské divadlo Brno
• 2007 – za scénickou hudbu k divadelní hře Smrt Pavla I., Městské divadlo Brno

Kromě toho byl na tuto cenu šestkrát nominován: v roce 1997 (kategorie „scénická hudba“ ještě neexistovala, nominován byl proto za hudbu k představení Faust v brněnském Národním divadle v kategorii „jiný umělecký výkon“), dvakrát v roce 1999 (za hudbu k představení Júdit v Městském divadle Zlín a Maryša v pražském Národním divadle), v roce 2001 (za zpěvohru Pokušení sv. Antonína v Divadle Semafor), v roce 2002 (za hudbu k představení Běsi v pražském Divadle v Dlouhé) a v roce 2004 (za hudbu k představení Macbeth v pražském Divadle na Vinohradech).

Cenu Divadelních novin v kategorii „hudební divadlo“ získal v roce 2002 společně s Jiřím Suchým za zpěvohru Pokušení sv. Antonína. V roce 2009 byl na tuto cenu nominován za operu-oratorium Údolí suchých kostí.

V roce 2011 získal výroční cenu Ochranného svazu autorského v kategorii „Vážná skladba roku“ za symfonickou báseň Radobÿl.^[51]

Výtvarná tvorba

Cíleně, jak uvádí, začal Vladimír Franz malovat přibližně v deseti až dvanácti letech,^[52] a to s velkou intenzitou;^[9] jeho prvním rádcem a učitelem byl zřejmě dědeček Otto, milovník umění a amatérský výtvarník.^[9] První obraz, který Franz osobně považuje za důležitý, byl červenočerný obraz ukřižovaného šaška bez tváře s názvem Zlá doba, jímž reagoval na husákovskou realitu – namaloval ve třinácti,^[5] podle jiného zdroje ve čtrnácti či patnácti letech.^[9] V současnosti je toto plátno v největší soukromé sbírce děl Vladimíra Franze v České republice. V roce 1975, tedy ve svých šestnácti letech, měl první výstavu, a to v pražské Galerii Futurum.^[5][53]

V roce 1980 ilustroval samizdatovou sbírku Jaroslavy Šálkové zvané Kavče pojmenovanou Dobře domluvený vandr.^[zdroj ?]

Základními tématy výtvarného díla Vladimíra Franze je jednak ambivalentnost vztahu člověka k přírodě, pomíjivost lidských zásahů do krajiny a postupné mizení jeho stop v nemilosrdně obrodivém kontextu elementární přírodní energie, a také reflexe mnohých modelů dnešního sociálního chování a jejich usvědčování ze směšnosti a pokrytectví.^[53]

Motivy mnoha jeho obrazů jsou angažované, například česko-německé vztahy, příhraniční prostituce, americký radar na českém území. Jak v roce 2008 uvedl, každý jeho obraz se dotýká nějakého problému, který nás ať už ve společenské, politické, nebo obecně lidské podobě trošku trápí. Chce-li se podle něj hudebník nebo malíř nazývat umělcem, musí mít především názor.^[54] Používá komiks i kýčovité koláže a většina obrazů přitom podle České televize vypadá, jako by ještě potřebovaly domalovat. Franz to zdůvodnil odkazem na výrok Pabla Picassa: „Dokončený obraz je mrtvý. Nedokončený je nebezpečný.“^[54]

Vladimír Franz se účastnil nejrůznějších kolektivních přehlídek, výstav a soutěží (v 70. a 80. letech zpravidla neoficiálních) v Praze, Brně, Bratislavě, Sušici, Nymburku, Dobříši, Kolíně, Valticích atd. – celkem 55 výstav (údaj k 11. 10. 2011).^[53]

Jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Francii, Holandsku, Belgii, Švédsku a Novém Zélandu.^[53]

Ilustroval román Rostislava Křivánka Země strašidel (nakladatelství Barrister & Principal, 2009).

Významný vliv na Franzovu výtvarnou tvorbu měl od 80. let 20. století jeho učitel a přítel a až do svého úmrtí v roce 1997 prakticky ignorovaný český malíř Andrej Bělocvětov; Franz věnoval propagaci a kunsthistorickému zhodnocení jeho díla mnoho energie. K seznámení s tímto významným českým výtvarníkem a jeho dílem Franz uvedl: ... Třeba já jsem si před dvaceti lety znepřátelil spoustu lidí a zkomplikoval si vlastní cestu, protože jsem se postavil za dílo malíře Andreje Bělocvětova. (...) Jeho paní dělala provozní v Dětském domě, kde jsem ve svém dělnickém období po dokončení právnické fakulty dělal uklízeče. Mně se to dílo nejdřív nelíbilo, ale po čase jsem pocítil potřebu ho zase vidět, a tak jsme byli pak v intenzivním kontaktu. Za normalizace žil téměř patnáct let pouze ve svém žižkovském bytě a vlastně nevycházel. Jeho dílo je velice tvrdým, někdy až zlým pohledem na svět. Přestože jsou mnohé jeho obrazy vysoce poetické, není to poetika smířlivá či sentimentální. Tím se zcela vymykal kontextu jistého intimismu českého výtvarného umění. Jeho solitérství mu znemožňovalo, aby se konfrontoval s historiky umění. I když jeho dílo není úplně blízké mému způsobu nazírání světa, bylo mi okamžitě jasné, že je na světové úrovni. Věděl to i Milan Knížák. Proto taky hned zkraje svého působení v Národní galerii obrazy Andreje Bělocvětova vystavil. Posléze se snažil nějaká díla dokoupit, ale vzbudilo to takovou nevůli v Radě NG, že i Milan Knížák musel couvnout.^[55]

Názory na Franzovu výtvarnou tvorbu

Podle názoru zesnulého filosof, překladatele a kunsthistorika Petra Kurky Franzovy akvarelové "suvenýry", tedy jakési bytostné "upomínky" či "připomínky" ve smyslu Platónovy anamnézy - "upamatování" se na počátek smyslu - zúročují a naplňují všechny předpoklady akvarelové techniky. Nelze tedy hovořit o abstraktních barevných plochách, jde o zvláštní duchovní symboly živelné přírodní reality a fyzického rozměru dechu našeho bytí. Ve vášnivě barevných vírech horkého letního opojení se autor identifikuje s přírodou, aby odhodil svoji omezenou entitu, své singulární jméno, aby se napil z rezervoáru věčné přírody, v níž světelná energie pohanské extáze osvobozuje. Franzova malba je zároveň snahou vymezit meziprostor fýsis a techné, přírodního řádu a řádu lidské tvorby. Symbolistní a zároveň barevně vyhrocená malba vytváří z přírody barokně exaltovaný chrám a naopak v chrámu nechává kvést divoký rudý mák. Je to vždy otázka budování precizního řádu. Tento řád je ovšem vnitřně nalomen pohanským vírem rituálu, jenž pojmenovává tuhnoucí tvar věcí stále ještě nepřítomných. Barva tak opouští tvar, energie tančí, světlo ulpívá. Myšlení bez kategorií triumfuje. Kant se chytá za hlavu. To vše si Vladimír Franz škodolibě zaznamenává do svých malířských deníků. Tváří v tvář obrazům Vladimíra Franze si nelze nevzpomenout na myšlenku francouzského postmoderního filozofa Jeana-Francoise Lyotarda, velkého patologa a zároveň resuscitátora možností evropské malby jakožto gesta etického, především však metafyzického dosahu, který v odpověď na reakce dezorientovaných diváků - "konzumentů" umění zoufale hledajících konkrétní tvary v malbě, jež viditelné programově přesahuje, napsal: "Nelze malovat bez popření uznané a identifikované barevné hodnoty, která se váže k předmětu a umocňuje i jeho identifikaci, aniž potlačí zvyklosti, tradici a jazyk vnímání. Malovat znamená vnímání potlačit, nevěřit vlastním očím, oslepit se, nebo se slepotě alespoň poddat." Vladimíru Franzovi patří dík za to, že se dobrovolně této slepotě poddává a bere na sebe kříž konfrontace s většinovým očekáváním. Tím nás učí opět a znovu vidět.^[56]

Kniha rozhovorů

V září 2004 vydalo nakladatelství Orpheus knihu Vladimír Franz: Rozhovory překladatele, filosofa a kunsthistorika Petra Kurky (zemřel při autonehodě v dubnu 2006). Kniha je členěna na kapitoly o hudbě, výtvarném umění a divadle, obsahuje rozsáhlou barevnou přílohu a tehdy kompletní soupis Franzova díla; součástí knihy je i podrobný rejstřík.^[9] (Poznámka: Kniha měla být první z připravované edice rozhovorů nakladatelství Orfeus; poté, co Petr Kurka zemřel uprostřed práce na knize rozhovorů se sochařem Stanislavem Hanzíkem, nakladatelství zaniklo a část jeho programu převzalo nakladatelství Casablanca.)^[57]

Skinheads

Aktivita v rámci hnutí skinheads

Začátkem 90. let se podle některých médií a dokumentů účastnil vznikající skinheadské subkultury, které se údajně snažil dodat určitý filozofický a morální rozměr.^[58] Tento záměr, který se snažil realizovat s tehdy začínajícím novinářem, psychologem Jiřím X. Doležalem, se mu nezdařil a nad následky svého počínání údajně ztratil kontrolu;^[59] podle svědectví samotného J. X. Doležala byli spolu s Franzem opakovaně od skinheadů v daném období zbiti.^[60][61] Podle J. X. Doležala se doktor Franz společně s ním pokoušel stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a deproblematizovat, avšak neměl podle Doležala ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Doležal uvedl, že společně s Franzem vypracovali koncept, podle kterého skinheadi měli být přijímáni do ministerstvem vnitra řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu, jenomže po vystřízlivění oba došli k názoru, že skini jsou nesocializovatelní sociopati, se kterými „nejde dělat nic jiného, než je pozavírat.“^[62]

1. května 1990 Franz vystoupil na koncertu hudebních skupin Orlík a Braník v hotelu Tichý (dnes hotel Ariston) v Praze na Žižkově s projevem, v němž oznámil dřívější vznik názvu Nová česká jednota, k němuž mělo dojít v klubu Na Chmelnici nejspíše v prosinci 1989, vyzval přítomné, aby ze svého středu vybrali organizačně zdatné jedince a svolal první sraz jednoty, což zakončil zvoláním Oi!, zároveň oznámil, že vyšlo první číslo skinheadského časopisu (zinu) Čech.^[63] Organizátor koncertu však vzápětí Vladimíra Franze osočil za údajné „rozeštvávání“ a poznamenal, že sraz skinheadů měl oznámit někdo jiný. Šéfredaktor zinu Čech následně Vladimírem Franzem svolaný sraz zrušil.^[64] Záznam projevu i celého koncertu koluje po internetu.^[21] Fotografie JUDr. Franze byla motivem titulní strany prvního čísla časopisu (zinu) Čech.^[65] Pro tento zin Vladimír Franz údajně sepsal několik programových bodů, ve kterých například vytyčil ideu boje proti drogám, posilování fyzické kondice nebo pozitivního rozvíjení vlastenectví. Franz se vzápětí od výsledné podoby zinu i jeho autorů opakovaně veřejně distancoval (viz dále).

Počínaje rokem 1990 vyšlo v médiích několik článků, které se zabývaly vztahem JUDr. Franze ke skinheadské subkultuře. Podle dehonestačního textu Davida Vondráčka v časopise Mladý svět se jistý mladý skinhead Dan Reilich distancoval od „mladých vypatlanců a JUDr. France“, kteří údajně honí rákosníky po Václaváku a „mají ukrutánskou srandu, když nějakému rákosu zpřelámou žebra“. Podle citace tohoto Dana v Mladém světě je „Franc rozumnej chlap a inteligent, ale má ujetý potěšení z toho, že ho někdo z těch mlaďochů bere a že je může ovládat“. Na druhou stranu se dotyčný Dan ztotožňoval s údajným Franzovým názorem, že „čeští skini mají být něco jako policajti pochůzkáři, jichž se budou všichni ti kriminálníci a šmelináři bát“.^[65] Vladimír Franz na tento článek v Mladém světě zareagoval dopisem, z nějž tento týdeník publikoval několik upravených výňatků. V dopise Vladimír Franz vyzýval stát k řešení problematiky problémové mládeže, vysvětlil své pohnutky, jež jej vedly do daného prostředí a distancoval se od jakýchkoli násilných akcí i materiálů publikovaných zinem Čech, s tím, že je jeho podobou zděšen a že byly jeho myšlenky redaktorem zinu zneužity.^[66] Podle informací zveřejněných koncem roku 2012 na facebookovém profilu iniciativy „Vladimír Franz prezidentem“ se David Vondráček po 22 letech za svůj text v Mladém světě omluvil.^[67]

Při rozhovoru s redaktorkou časopisu Vlasty Marií Homolkovou v roce 1990 Franz sice tvrdil, že není typický skinhead, ale dostavil se s vlasy ostříhanými na milimetr, ve vysokých botách a v maskáčích. Vznik skinheadské subkultury vysvětloval jako sociálně logickou reakci civilizované společnost proti agresivnímu pronikání promitivnější kultury lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místní pravidla soužití, jako svépomoc lidí tam, kde stát nestačí zajistit klid. K situaci kolem undergroundové mládeže prý tehdy prohlásil: „Považoval bych za prozíravé, kdyby prezident Havel ke svému rozsáhlému poradenskému aparátu přibral poradce pro undergroundovou mládež. Člověka, který se tam dole pohybuje, a ví, jak to tam vypadá. Případně tuší, jak a kam odvést energii, která dneska končí v alkoholu, nudě a rvačkách. Situace je příliš vážná na to, aby jí vyřešila policie a zákazy.“^[68][69] Od vlny útoků na Romy a Vietnamce se podle článku v časopise Vlasta distancoval: „Nejsme ti, kdo tyhle bitky vyvolávají, aspoň ne většina z nás. Nechceme násilí za každou cenu. Člověk by jen měl umět zdravě si prosadit to, co chce.“^[70] podle článku v Mladém světě se naopak k podobným útokům hlásil a sympatizoval s nimi.^[65]

V září 1991 prohlásil Franz pro rozsáhlý článek v časopisu Reflex: „...Každý by měl prodělat podobné období určité manifestačnosti, chtění – ten pocit, že někým jsem, někam patřím, na něco navazuju… Bohužel u skinheadů se vyjádření oné manifestačnosti většinou zploštilo na řev Jsem Čech! Přitom v historii měli zmatek. Přesto jsem věřil, že je možné, nějak je zkultivovat. Identifikovat ten dav s pozitivním cílem. Zajímalo mne, jestli by po absolvování určitého výchovného cyklu – sebeobrana, kázeň, morálka… byli s to své schopnosti nasměrovat kladně. Tím by mohli učinit zásadní obrat sami v sobě – a získat pocit plnosti…“ Svůj zájem o „problematiku městské mládeže" vysvětluje, mimo jiné, zkušenostmi z pobytu na Novém Zélandu na sklonku 80. let: „Tam vznikla myšlenka výcviku českých skinů. Viděl jsem, jak to funguje. Třeba když má ženská noční službu v nemocnici, telefonem si najme dva kluky a oni ji doprovodí domů. Dotáhnout naše skiny k pozitivní činnosti mohlo nahradit jejich tradiční zamindrákovanost, planý pindání, poflakování po hospodách pocitem vnitřní plnosti. Třeba karatisti si dovedli najít místo v ochrance pana prezidenta a společnost je bere jako pozitivní faktor. (…) A mimochodem, není to zase tak dávno, co byla na jednom plese, jehož se pan prezident účastnil, svěřena pořadatelská služba právě skinům. Nedostala se tam ani noha bez lístku, dokonce tam nevpustili ani svého kolegu, který nebyl v kvádru. Škoda, že opačných zkušeností je víc." Pokud jde o zin Čech, Franz k jeho genezi uvádí: „Napadlo mě tedy ověřit si možnost kultivace na tak banální věci jako nějaká tiskovina. Totiž zejména skinheadi z venkova furt sténali, že nikdo o nikom neví, jestli má někdo na prodej bombra, kde hraje jaká kapela… Vypracoval jsem určité schéma, podle kterého mohli dělat. Kromě zmíněného servisu tam měly být články o historii hnutí, vlastní tvorba, názory… Prostě aby se trochu rozhejbali. Bohužel se toho kdosi zmocnil a vznikl nechutný pamflet. Z původního rozsahu čtrnácti patnácti stránek zbyl dvoustránkový rasistický letáček. Původní informativní a stmelující smysl byl absolutně popřený. Mělo se to jmenovat Krok, oni zvolili název Čech. Na titulní stránku ovšem použili mou fotku, čímž mě uvedli do přímé souvislosti s věcí, s níž jsem naprosto nesouhlasil. Oleje přilil Mladý svět neuvěřitelně diletantským článkem pana Vondráčka a své si přisadili i lidi kolem skupiny Orlík, protože oni si neobyčejně zakládali na tom, že jsou slušný – ovšem ve smyslu, že můžou ty mládenečky divočit písněmi typu ´Rozbij mu držku, dobij ho pěstí!´ a potom okamžitě poskytovat rozhovory, jak jsou mírumilovní a hodní… Tehdy jsem se úplně stáhnul, protože fašizující tendence mi připomínaly bolševismus v novém hávu. Nejsem žádným duchovním otcem české mutace skinheads – onoho hnutí rozhněvaných mladých učňů. Připadá mi to, jako by kolem jela kára s píchlou gumou, já půjčil lepidlo a někdo na mě svaloval zodpovědnost, že vůz opravili špatně…“ ^[71]

S významným osobním svědectvím ohledně názorového světa Vladimíra Franze a motivace jeho přítomnosti v prostředí problémové mládeže na přelomu 80. a 90. let vystoupil počátkem prosince 2012 novinář a sociolog Jiří X. Doležal, který ve svém článku kategoricky odmítl, že by Franz projevoval jakékoli sympatie k nacismu a neonacismu a jeho aktivity mezi tehdy se profilujícími skinheads vysvětlil snahou tyto zklidnit a odproblematizovat: "Počátek devadesátých let. Byli jsme oba mladí intelektuálové, neznalí života, vyrostlí v pražských středostavovských rodinách. Hodně večerů jsme v pražské kavárně Slavia prodiskutovali o subkulturách, o přínosu pankáčů pro společnost, rastamanů pro přírodu a o možnosti eliminovat negativní patologické jevy mezi subkulturami. A tak jsme si vybrali tu nejproblematičtější – skinheady (neonacisté jako takoví tehdy ještě neexistovali) – a rozhodli se, že je zreformujeme v pozitivní sociální jev. Koupili jsme si bombery a martensky, vyholili hlavy a rozhodli se, že skinheadům vysvětlíme, jak mají správně skinheadit. Vypracovali jsme koncept, podle kterého se měl skinheadských tlup ujmout stát, jmenovitě ministerstvo vnitra. Skinheadi měli být přijímáni do vnitrem řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu. Oba jsme s Láďou vyrostli v dětinském přesvědčení, že lidi lze měnit a že klíčovým určujícím faktorem je prostředí. Ani jednoho z nás tehdy nenapadlo – protože jsme neměli žádnou osobní zkušenost s nejnižšími vrstvami –, že většina skinů jsou nesocializovatelní sociopati a nejde s nimi dělat nic jiného než je pozavírat. Naše teorie byly ve Slavii velmi pěkné a přesvědčivé. Pak ale nastal ostrý kontakt s realitou. Vyrazili jsme do skinheadské hospody, že to jako klukům vysvětlíme, a dostali jsme přes držku. Pak jsme mezi ně šli ještě jednou. Se stejným rezultátem. Nakonec jsme mezi skiny zavedli štáb České televize, a to jsme dostali přes hubu i se štábem. Takže jsme se vrátili do Slavie, nějakou dobu ještě rozebírali naše sociálně- inženýrské teorie, ale mezi realskiny jsme už nešli. Takže závěrem: doktor Franz se skutečně pokoušel, dokonce spolu se mnou, stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a odproblematizovat. Neměl ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Tečka."^[60]

Postoj k minulosti

Od počátku 90. let byl Franz příležitostně na své působení mezi skinheads médii dotazován. Například v rozhovoru pro Reflex v roce 2001 na otázku Petra Holce "Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?" odpověděl: "Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultrapravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce v učilišti vím, že nad nikým – byť sebezanedbanějším – by se neměla a priori lámat hůl. Zatímco ostatní základali politické strany a zajímali se především o ekonomiku, já se snažil společnosti pomoci v oblasti otázek, o nichž jsem něco věděl. Místo toho, aby se problematická městská mládež jemně podchytila, společnost celý problém zbytečně skandalizovala a medializovala. Za dnešní stav ultrapravicové devalvace části mládeže si tedy společnost může sama. V roce 1990 se situace jevila růžově a my jsme byli idealisté. Domnívali jsem se, že vše proběhne jako ve foglarovce. Možná i prezident se domníval, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." ^[72]

Na chatu serveru Tiscalli v únoru 2006 na otázku „Počátkem 90. let jste byl v některých médiích (Reflex) propírán coby extrémista, vůdce skinheadů, apod. Čím jste si to zasloužil – byla v tom jen pitomost redaktorů nebo nějaká osobní animozita? Jak moc Vám to uškodilo? Setkáte se ještě dnes s podobným náhledem na svoji osobu?“ reagoval: „Byla to mediální mystifikace, která vyplynula z banální osobní animozity. Kdybych jenom trochu něco v tomto ohledu podnikal, tak publicita, která mi byla věnována, by mi už dávno zajistila minimálně místo prezidenta. Uškodilo mi to velmi. Minimálně už deset let ne.“^[73]

Na přelomu července a srpna 2012 vzniklo pro účely předvolební kampaně krátké video nazvané "Vladimír Franz: O korupci a extremismu", v němž, mimo jiné, uvedl: „Svého času, je to až úsměvné, že se objevují reminiscence na to, že já nějak souvisím s extrémismem, a nejen že to, co bylo již před dvaceti lety, ale i v dnešní době někdy nějaká vlaštovka jako by přiletěla z této doby. Jak známo, v polovině 80. let jsem se pohyboval v učňovském školství, kde, jak známo, člověk přichází do styku s problémovou městskou mládeží. Věděl jsem, že tito lidé nejsou pouze ztracená generace, jak bylo neustále líčeno, že mají svůj život, ale že jsou také v něčem bezradní. Proto jsem na sklonku 80. let se snažil najít nějaké řešení nebo zkusit nebo naznačit i státu jaké by bylo možné potenciální řešení, aby se energie těchto lidí nezvrhla do nějakých opravdu negativních konců. Bohužel, dřív, než k tomu došlo, bylo to celé ne medializováno, ale přímo skandalizováno, čili se z lékaře stal pacient. Je to stejné, jako kdyby profesor Pasteur, který hledal vakcínu proti vzteklině, byl najednou obviněn z toho, že vzteklinu rozšiřuje. Čili jsem vlastně přišel k takové nezasloužené, v úvozovkách, popularitě, o kterou jsem opravdu nestál. Znovu říkám, že extrémismus je výrazem nějaké společenské krize, zejména u slabších nátur, a takto by k němu mělo být přistupováno.“^[74]

Začátkem srpna 2012 Franz pro Lidové noviny prohlásil: „Nikdy jsem se jako skinhead necítil a necítím se jím být ani dnes“.^[75] Rovněž pro magazín MF Dnes popřel, že by někdy sympatizoval se skinheadským hnutím.^[76] Informace o jeho příslušnosti ke skinheadskému hnutí byla údajně v roce 1990 rozšířena ze msty kvůli tomu, že jakýsi grafik nedodal včas návrh plakátu pro koncert a Franz zadal práci jinému grafikovi, pomlouvačný článek v Mladém světě vyšel bezprostředně poté.^[75] K tomu, že prý založil organizaci Nová skinheadská jednota a časopis Čech a v něm měl vymezit základní pravidla pro skinheady, se Franz v roce 2012 vyjádřil se smíchem: „To jsem se dočetl i v jedné knížce. Strašně rád bych tu organizaci i časopis viděl.“^[75] Franz tvrdil, že „tato tendence“ mezi mládeží tehdy ještě naprosto nesouvisela s tím nepříjemným, s čím je ta scéna spojována dnes, a nebylo to nacisticky orientováno. Miroslav Mareš oponuje, že tehdejší scéna byla z kriminálního pohledu naopak nebezpečnější než ta dnešní a počet jimi spáchaných rasových vražd byl mnohem vyšší, i když nebyli tak ideově vybavení, jako jsou dnes někteří neonacisté dnes.^[75]

Docházení na koncerty Orlíku Franz přiznal, ale uvedl k tomu, že Daniel Landa ho zajímal nikoliv jako zpěvák své skupiny, ale jako člověk, který měl možnost vypracovat se na poměrně slušného šansoniéra.^[75] Franz v roce 2012 řekl, že texty Orlíku prý považoval za slabomyslné.^[76] Franz uvedl, že navštivil asi dvě zkoušky a asi tři koncerty,^[76] což potvrdil i David Matásek, podle nějž Franz na zkouškách seděl „takový tichý, mírně neurotický, ale s obrovským potenciálem“.^[75]

V rozhovoru pro Českou pozici v polovině listopadu 2012 odpověděl na otázku "Jak se zpětně díváte na vaši aktivitu v 80. letech?" takto: "V polovině 80.let, kdy jsme pracoval v nejrůznějších dělnických profesích, mě zajímala společnost. Měl jsem tu možnost zjistit, co je člověk, co je vůbec společnost, co jsou nejrůznější společenské vrstvy. A jelikož zastávám názor ze své tvorby, že na co si nesáhnu, o tom nic nevím, zajímalo mě to. Navíc, tam jsem zjistil, že lidé si na sebe vezmou bundu a jsou metalisti, pak si vezmou čelenku a jsou indiáni, a pak si načešou číro a jsou pankáči. Jakékoli tyto sociologické sondy stran společnosti nesouvisely s mým názorem nebo s mým názorovým světem, mě to zajímalo a byla to sociologická sonda. Také jsem, když byla amnestie, strávil týden mezi kriminálníky, tedy amnestovanými, na Hlavním nádraží, protože mě zajímalo, co je to za sociologickou strukturu, zajímal mě třeba běh non-stopu na Václavském náměstí, jak funguje organizace… nebo… jak funguje, jak je organizována noc pražskou galérkou, zajímaly mě nejrůznější sociologické jevy, do kterých by sociolog, který sedí v kanceláři, a čte jenom v knize a je vyděšen, že po ulicích kdokoli chodí… samozřejmě, člověk byl dobrodružný, takže mě zajímaly tyhlecty, jakoby, trošku jevy, které nejsou normální, ale normální lidi člověk může vidět v tramvaji."^[77]

Při rozhovoru pro časopis Respekt na konci listopadu 2012 Franz ke své údajné skinheadské historii prohlásil: "Zajímal mě dav v mé energii, dělal jsem si pozorování, ale vždy jsem si násilí ošklivil a chtěl jsem energii těch kluků napřít dobrým směrem, například aby vstoupili do policie," Časopis k tomu dodává: "Jeho tvrzení o pouze studijních a bohulibých účelech skinheadského angažmá se s odstupem nedají ověřit, ale stejně se na Franzovo působení v subkultuře dívá i politolog zaměřený na extremismus Miroslav Mareš: podle jeho pojednání z roku 2001 chtěl potetovaný vychovatel vytvořit ze skinů "apolitické a společnosti prospěšné disciplinované jednotky pro dohled nad pořádkem v oblastech s vysokou kriminalitou". Jiní svědci potvrzují Franzovo nadšení pro zkoumání různých skupin lidí: v 80. letech prý pár měsíců bydlel v Mostě v romské rodině a jezdil s nimi každé ráno na šichtu do dolu Vrbenský. Franz k tomu říká: "To je pravda, prostě mě to zajímalo. A stejně jsem pronikl do řad lidí propuštěných Václavem Havlem v rozsáhlé amnestii z vězení, chtěl jsem vidět, jak budou žít." Pokud jde o citovaný článek ve Vlastě z roku 1990, tam prý tehdy jeho slova překroutili, a vysvětlení toho, co podle něj subkultura skinheads cítí ke společnosti, vydávala redaktorka za jeho vlastní úvahy.^[78]

Tetování a piercing

Web Tatoo (vzory-tetovani.cz) ho označuje za nejvíce potetovaného člověka v České republice; podle tohoto textu má kromě vnitřní strany dlaní a ušních boltců potetované celé tělo, kvůli čemuž je pro mnohé strašákem, pro jiné umělcem^[79] – ve skutečnosti má tetovanou přibližně polovinu těla.^[zdroj ?]

Zdůraznil, že umění tetování provází lidstvo od pradávna a kromě původní magické a rituální funkce plní i funkci estetickou. Tetování a estetický názor považuje za projev svobodné vůle, nikomu druhému nezasahující do jeho svobod, za výraz trvalého a neměnného rozhodnutí stát si za svým, a to v dobrém i ve zlém. Své vlastní tetování označil za výsledek dlouhodobě promýšlené koncepce, nikoli náhlého hnutí mysli.^[80] Metafyzické významy by svému tetování nepřikládal, nicméně považuje je za bodyart, který nějakým způsobem mění a utváří estetiku. V roce 2005 prohlásil: „myslím, že jsem spokojenější nyní když to mám – než když jsem to ještě neměl…“^[81]

V roce 2006 v rozhovoru pro časopis Týden své tetování vysvětlil takto: „Pro tetování jsem se rozhodl proto, že se mi to líbí a myslím si, že je možné opticky ze svého těla vytvořit objekt na pomezí virtuální reality. Je to zároveň i druh sebeironie a pomsta za smrtelnost a nedokonalost. Rozhodně to však nedělám z nějakého vzdoru.“^[82]

Tetování se mu prostě vždycky líbilo, už od dětství, a velkou roli u tetování podle něj hraje pohyb svalů. Obdivuje manuální zručnost a šikovnost většiny tatérů.^[24]

V knize Martina Rychlíka „Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla“ k tématu uvedl: Tetování jako existenciální body-art budí u mnoha lidí, kteří se považují za liberály a „postmoderní avantgardisty“, odpor až otevřeně rasistický, mohu-li to tak říci. Děsí je závazek a tíha této volby, jež je v naší době rozpoutané kvazi-svobody něčím jako plivnutí do tváře. Kde však v případě těchto „postmoderních avantgard“ zůstala ona nelomená odvaha ručit svým životem za dílo? Dávno a pryč jsou doby nebezpečných provokací a skutečného, to jest skutečně nebezpečného, sociálního angažmá avantgard dvacátých let uplynulého století (dadaisté, surrealisté etc.). Zbývá jen bezpečná anekdota, jejíž slabou pointu známe předem. ^[83]

Vladimír Franz byl také po určité období znám hojným piercingem.^[84] V srpnu 2012 pro deník Blesk vysvětloval, že důvodem bylo „vyzkoušet, co to znamená mít piercing“, protože ho „zajímají různé věci, co to je, nikoliv že by se s tím musel nějak ztotožňovat jakýmkoliv způsobem“. Poté, nedlouho před ohlášením prezidentské kandidatury, na základě „takové úplně normální prosté lidské úvahy“ zjistil, že mu to „v podstatě překáží“ a také „pak nevěděl, proč vlastně to má mít už“.^[85]

Prezidentská kandidatura

Kampaň

30. července 2012 oznámil, že bude kandidovat v přímé volbě do funkce prezidenta České republiky. Stalo se tak v reakci na facebookovou iniciativu Vladimír Franz prezidentem, která vznikla bez Franzova vědomí a zpočátku vypadala jako recese. Výzvu přijal, začal sbírat podpisy potřebné ke kandidatuře a prohlásil, že je ochotný se tomu věnovat naplno a se vší vážností.^[86] Že by přijal nabídku kandidovat na prezidenta, odpověděl na dotaz z legrace už v roce 2005. Aktuální kandidaturu v roce 2012 prohlašuje za vážně míněnou.^[76]

Kampaň vede výhradně přes internetové sociální sítě.^[87] 9. srpna 2012 spustila iniciativa Vladimír Franz prezidentem (VFP) speciální předvolební web, na kterém zároveň byly zveřejněny základní údaje o Franzovi, jeho životopis a názory a text prohlášení, jak by Franz nakládal s jednotlivými prezidentskými pravomocemi a jak vidí úlohu prezidenta ve společnosti.^[76][88]

Na tiskové konferenci koncem srpna 2012 podepsal petice podporující kandidatury několika kandidátů, které považoval za demokratické, aby tak napomohl rovným šancím v prezidentské volbě. Podpořil podle Novinek.cz téměř všechny uchazeče, mezi nimi například Slávka Popelku, Ladislava Jakla, Janu Bobošíkovou či Kláru Samkovou. Odmítl podpořit kandidaturu antikomunisty Petra Cibulky, předsedy DSSS Tomáše Vandase^[89] a vědmy, kartářky a léčitelky Jany Lysoňkové, o kterých řekl, že s nimi nechce mít nic společného.^[90] Gesto podpory více kandidátů ocenil například sociolog Jan Hartl ze společnosti STEM, podle nějž Franzova podpora ostatních kandidátů odpovídá smyslu zákona a je výrazem demokratického smýšlení, zatímco politici prý kvůli své hlouposti nedokázali veřejnosti, že podpis na petiční listině ještě neznamená automaticky volbu daného kandidáta. Jan Herzmann ze společnosti PPM Factum označil Franzův postup za chytrý marketingový tah, který je však určen především politicky zainteresovaným intelektuálům.^[91]

Organizátoři kampaně vydávají magazín Franzin a objíždějí republiku v limuzíně Air Franz One, jejíž název parafrázuje volací znak Air Force One letounu s prezidentem USA i název letecké společnosti Air France.^[92]

Slovně jej podpořili například zpěvák a tanečník Ondřej Havelka, spisovatel Miloš Urban, režisér Jan Hřebejk.^[92] Finančně jej podpořili zejména drobní dárci, nejvíce (20 tisíc Kč) dal Václav Dejcmar, sám Franz na svou podporu přispěl 10 tisíci Kč, do 19. prosince došlo na volební účet asi 285 tisíc Kč.^[92]

Reakce na kandidaturu

Zahraniční média se pozastavují zejména nad jeho netradičním zjevem, jaký považují u studovaného člověka za kuriozitu. Polský server tokfm.pl si položil otázku, zda kandidatura není provokací nebo marketingovým podvodem podobně jako Český sen.^[93]

Podle Josefa Mlejnka jr. je zatím nejzajímavějším a nejvíce inspirativním kandidátem, neboť již jen svou vizáží nastoluje otázku vztahu vnějšku a vnitřku, formy a obsahu, a to nejen u sebe, ale i u jiných, a zároveň připomíná, že úřad prezidenta je svého druhu virtuální realitou, protože si do ní lidé především promítají různé emoce a prezident je tedy panem králem, institucí zčásti pohádkovou, ba skoro nadpřirozenou.^[82]

Parlamentní listy oslovily mediálního experta Karla Hvížďalu, politologa Jiřího Koubka a psychiatra Jana Cimického, aby zhodnotili jeho šance proti ostatním kandidátům a pokusili se charakterizovat jeho osobu. Politolog Jiří Koubek ho považuje bezpochyby za excentrika a nedal mu v zásadě žádné naděje na úspěch, a to bez ohledu na vzezření. Podle Hvížďaly není Franzova kandidatura nic jiného než pouhá recese. Podle hudebního publicisty Petra Žantovského byl Franz vždy napřažen pouze ke své kariéře a prezidentská kandidatura je pro něj levný způsob zviditelnit se v médiích jako umělec. Psychiatr Jan Cimický k Franzovu tetování těžko hledal vysvětlení, ale nehledal by za ním žádnou diagnózu a Franze považuje za velice vzdělaného a kultivovaného člověka.^[94]

Na internetu a v médiích se již od počátku srpna objevují zčásti recesistické soupisy důvodů, proč by Franz měl či neměl být prezidentem. Blesk sestavil, údajně podle reakcí čtenářů, a 3. srpna zveřejnil pětici důvodů pro (je modřejší než Klaus, nekrade tužky, vypadá jako olympijské holinky, konečně jeden slušnej kandidát hodící se k této republice, je vzdělaný a nebyl v KSČ) a proti (byl napojen na skupinu Orlík, byli bychom pro smích celému světu, měl by být premiérem, copak jsme národ Indiánů?, vypadá jak mimozemšťan – to snad raději Bechera Zemana).^[95] Na tyto body Franz reagoval v propagační talk show Honzy Dědka 19. září 2012 v Paláci Akropolis.^[96] V České televizi na tento výčet 21. září 2012 narazil i Jan Kraus ve své talk show s Franzem jako hostem.^[97]

Blog Automotive 9. srpna 2012 zveřejnil 10 důvodů pro zvolení (například spontánnost iniciativy za zvolení, vzhled a postoje demonstrující toleranci k odlišnosti, právnické vzdělání, odstup od politiky, nezávislost na silových uskupeních a politických lobby, zkušenosti s bulvárem a odolnost proti němu, pochopení pro situaci ve společnosti, nabídka alternativních řešení a odmítání korupce a extremismu, renesanční propojení sfér společnosti – zvládnutí umělecké formy i právnické hantýrky, životní úspěšnost a tím i hmotná nezávislost, možnost změny, „čerstvého větru“ k vymetení politických chlévů od přetvářky a klamu.^[98] 13 důvodů, proč Franz bude prezidentem, zveřejnil 26. listopadu 2012 i internetový magazín iHub – mezi novými důvody zde bylo například, že vládne internetu a Facebooku či že je a musí být inteligentní a že za komunistů pracoval raději i manuálně, než by podporoval něco, co nepovažoval za správné, a že nápadná odlišnost přispěje k propagaci země.^[99]

Jiří X. Doležal 30. prosince 2012 zveřejnil v Reflexu článek, podle nějž Vladimír Franz získal jedinečnou možnost v pozici zúčastněného pozorovatele nastavit celé prezidentské kampani zrcadlo, ukázat prázdnotu hesel, dutost slibů a trapnost sebepodbízení ostatních kandidátů. Avšak tím, že po své registraci vzal svou kandidaturu vážně a pokouší se vystupovat jako politik a v televizním pořadu Hyde Park se projevil jako karikatura politika, až groteskní ztělesnění politického diletantismu, amatérismu, neinformovanosti a nepochopení, ničí i svůj desetiletí budovaný kredit solidního skladatele a profesora. Jako příklady Doležal uváděl, že Franz až po vysvětlení moderátorky pochopil, co je to progresivní zdanění, či že zároveň souhlasil s odlukou církve od státu a požadoval dohled Nejvyššího kontrolního úřadu nad tím, jak církve se svým majetkem nakládají.^[100] Jiří X. Doležal má Vladimíra Franze velmi rád, ale opravdu si nepřeje, aby byl prezidentem čestný, nezkompromitovaný a mimořádně tvůrčí politický diletant.^[101]

Šance podle průzkumů

V předvolebních anketních průzkumech, uvádějících většinou kolem deseti nejnadějnějších kandidátů, se až do počátku září 2012 vůbec neobjevoval, v průzkumu PPM Factum za 6.–16. září 2012 se objevil s 6,6 % rovnou na 4. místě a v dalších měsících získal 4,5 % (6.–8. místo) a 5,6 % (7. místo). V průzkumech agentury Median získal v srpnu i v září 1,5 % a v říjnu 3 %. V průzkumu agentury Sanep získal v srpnu 2012 2,6 %.

8. srpna 2012 deník iHNed.cz napsal, že v počtu facebookových příznivců je Franz druhý z deseti kandidátů a prvního Karla Schwarzenberga rychle dohání,^[87] obdobně referoval v srpnu i deník Blesk.^[102]

V anketě webu Blesk.cz, jíž se účastnilo téměř 70 000 hlasujících, se 11. srpna 2012 se objevil s 13 % na třetím místě za Janem Fischerem a Milošem Zemanem.^[102] V dvoukolové anketě internetové verze týdeníku Reflex ve dnech 6. a 7. listopadu 2011 získal v prvním kole 35 % z celkových 7416 hlasů, následoval jej Karel Schwarzenberg s 30 %. Ve druhém kole získal 7720 hlasů, tedy 68 % z více než 11 tisíc.^[103] V anketě portálu iDNES.cz se 14. listopadu 2012 umístil na prvním místě a získal 16725 (26,1 %) z 64031 hlasů, následoval ho Karel Schwarzenberg s 16,3 % a společně postoupili do druhého kola ankety.^[104] Ve druhém kole ankety 18. listopadu 2012 zvítězil s 55,7 % (18 895) hlasů nad Karlem Schwarzenbergem.^[105] V takzvaných studentských volbách, které se ve dnech 11. a 12. prosince 2012 konaly v rámci výchovy k občanství a v rámci programu Jeden svět organizace Člověk v tísni na 400 středních školách, které se k projektu připojily, a zúčastnilo se jich 61 499 studentů starších 15 let, se umístil s 40,7 % hlasů na prvním místě, s velkým odstupem jej následovali Jan Fischer (19,4 %) a Karel Schwarzenberg (14,6 %).^[106]

Program

V prohlášení na stránce své volební kampaně zdůraznil, že má být prezident jednotícím prvkem české politiky i společnosti a není a ani nemůže být autorem a nositelem nějaké vlastní a na výkonné moci zcela nezávislé hospodářské, sociální, zdravotní, environmentální, natož zahraniční politiky. Má podporovat iniciativy směřující ke zlepšení života a odmítat negativní jevy.^[76] Důraz klade na vzdělanost, kulturnost a toleranci, zodpovědnost lidí, lidský rozměr funkce prezidenta, dobrou vůli a pozitivní myšlení.^[92]

Hned v počátcích prezidentské kampaně vyjádřil názor, že se nebezpečí pravicového extrémismu a populismu děsí více, než současné KSČM.^[107]

Na začátku srpna 2012 se krátce po ohlášení své prezidentské kandidatury na chatu TN.cz televize Nova vyjádřil k řadě otázek. Jeho první zahraniční cesta v případě zvolení by asi byla tradičně na Slovensko, domácí k hrobům Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Ke státní hymně by rád připojoval Svatováclavský chorál. S angažovaností komunistické strany ve vládě by měl jako demokrat a humanista velký problém, ale více se prý bojí pravicového extremismu a populismu.^[108] Koncem listopadu 2012 (po úspěchu KSČM v krajských volbách) při debatě prezidentských kandidátů, kterou uspořádali Mladí konzervativci na Vysoké škole ekonomické v Praze, řekl, že jedním z důvodů marasmu a blbé nálady společnosti je, že nedokázala jasně odsoudit komunismus a nevypořádala se s ním podobně, jako Norimberský proces s nacismem.^[15] Začátkem prosince 2012 pro televizi Pětka uvedl, že ideologie komunistů je sice krásná, nicméně z historického hlediska se nikde neosvědčila. Vládu s komunisty by jako prezident kvůli respektu k výsledku svobodných voleb sice jmenoval, ale se zaťatými zuby.^[109] Na konkrétní politické otázky často odpovídá, že by se jako prezident zeptal odborníků.^[15]

Na řadu sporných otázek nabízí nekonkrétní odpovědi, odvoláním na poradu s odborníky nebo jinými státními činiteli (například ministrem spravedlnosti či financí), na dialog (většinové společnosti s Romy).^[92] V televizním pořadu, kde se vyjadřoval spíše proti kriminalizaci užívání marihuany, několikrát (za přisvědčování moderátora) opakoval, že „marihuana je rostlina“ a člověk nemá právo kriminalizovat přírodu.^[92]

Mediální ohlas vyvolala jeho podpora akci Prague Pride, která mu prý „ani v nejmenším nevadí“, a názor, že homosexualita není nemoc ani politický názor, ale danost, jak uvedl v chatu na tn.cz.^[108] O dva týdny později pak na svém facebookovém profilu zveřejnil prohlášení na podporu Prague Pride a proti útokům na konání pochodu Prague Pride, v nichž spatřuje hůře či šikovněji skrývané projevy homofobie a vyvolávání strachu z jinakosti.^[110]

Podle článku iDnes v prosinci 2012 Franz dosud ani nenaznačil, jakými lidmi by se ve funkci obklopil.^[92]

Osobnost a názory

Podle vyjádření zesnulého filosofa a překladatele Petra Kurky z roku 2004 je Vladimír Franz výjimečnou lidskou a tvůrčí osobností, jejíž hudební a malířské dílo představuje jednotu žitého existenciálního Gesamtkunstwerku, jenž je na jedné straně vědomím závazku, odpovědnosti a pokory, na straně druhé však i výrazem nevázaně extatického veselí, svobody a radosti z formování vlastního života jako svrchovaného uměleckého díla. Podle Kurky představuje Franz nezkrotný živel imaginace a touhy dát věcem přesný tvar a kouzlo ozvláštnění a je zároveň reprezentantem skutečně praktikované tvůrčí svobody, jež je navíc přirozeně zakořeněná v niterné potřebě jednoznačného etického postoje.^[9]

Podle článku překladatele Petra Onufera, zveřejněného v listopadu 2012 na Bubínku Revolveru a v časopise Přítomnost, se ve Franzových veřejných vystoupeních, někdejších i dnešních, a zejména jeho výzvách týkajících se vzdělanosti, kulturnosti a humanity vyjevuje hystericky přehrávaná, na odiv stavěná „kulturnost“, obskurní národovecký mysticismus a jakési new age třeštění, to vše okořeněné latentní fascinací násilím a mocí ruku v ruce s Hassliebe (silným ambivalentním citovým vztahem) pociťovanou vůči stádu, což připomíná světonázor Daniela Landy. Franz i Landa svému publiku podle Onufera servírují vizi víceméně totožného pseudořádu a pseudomystiky, avšak zatímco Landa ji prodává úplným prosťáčkům, Franz oslovuje přece jen náročnější publikum.^[63]

V říjnu 2012 zveřejnil levicový portál Deník Referendum článek punkera Petra Bergmanna alias Bergáma, který byl v roce 1990 v rozhovoru pro časopis Květy punkovým protějškem Franze, který v rozhovoru představoval skinheadské hnutí. Podle Bergmanna není Franz žádný alternativec, bohém ani filosofující umělec, ale z podstaty konzervativní, přesvědčený xenofob a možná latentní, dnes už životními zkušenostmi otupený rasista, s despotickými sklony a bláhovými recepty na řízení společnosti. Podle Bergmanna byly Franzovy xenofobní a rasistické názory fundamentální, nikoli tendenční, a proto Bergmann nevěří, že jich je Franz nyní prost. Podle Bergmanna Franz své tehdejší působení nyní bagatelizuje a lže o své tehdejší motivaci. Ačkoliv ho podle Bergmanna tehdy skinheadské prostředí kvůli jeho vůdcovským tendencím a scestným konceptům vyvrhlo, jeho nynější působení na veřejnosti vytváří prostor pro extrémně pravicové tendence, aby se rehabilitovaly a aktivizovaly, například už se k němu údajně hlásí „stará garda v čele s Danielem Landou“. Alarmující je podle Bergmanna působení lidí, kteří bez hlubší znalosti Franze podporují jen na základě jeho vzezření, které vyvolává u lidí dojem, že jde o „super týpka“, muzikanta, umělce a vzdělance, který se nebojí mluvit ostře o politicích (ač jeho výpady jsou prázdné, populistické). Podle Bergmanna jakoby Franzovo tetování překrylo nejen Franzovu skutečnou podobu, ale i jeho názorovou podstatu a zároveň zakrylo i schopnost kritického myšlení jindy příčetných a mnohdy i moudrých lidí.^[43]

Karel Novák na oblastním webu Dělnické strany sociální spravedlnosti publikoval článek, v němž Franze označil za člověka, který má plná ústa demokracie a tolerance, ale tím, že Petra Cibulku a předsedu DSSS Tomáše Vandase označil za nedemokratické kandidáty, se ve skutečnosti se zařadil po bok těch, kdo potlačují právo na svobodu slova a smýšlení.^[111]

Podle Franzovy mnohaleté partnerky Idy Saudkové sice možná Franzovo tetování bylo projevem jeho sebestřednosti, ale možná už mu to stačí a teď už nemá zájem na sebe dál upozorňovat. Podle ní je konzervativní a má rád stejné zvyky, své oblíbené podniky, po dlouhá léta stejné přátele a rád pracuje na své zahrádce. Chalupu koupil v roce 2004 a původně zpustlou zahradu od té doby zkultivoval a dokonale ji zná. Podle Saudkové nemá rád věci a k předmětům nemá vztah, jeho vztah k oblečení je čistě pragmatický, takže mu oblečení vybírá ona, ač se domnívá, že sama nemá vkus.^[23]

Podle autorky rozhovoru pro časopis Instinkt v únoru 2009 „všechno to tetování a vojenské boty působí jen jako drsná fasáda člověka obdařeného obrovskou vnímavostí a věčně rozjitřenou duší“.^[5] V roce 2011 uvedl, že má rád akční filmy, kde je všechno jasné, dobro a zlo jasně definované, zatímco z Kubricka by se asi zbláznil.^[24]

Bývá označován jako renesanční člověk,^[54][112] nazval ho tak například Martin Plešinger jako shrnutí vyjadřující, že je vzdělaný, s velkým nadhledem a není technokrat.^[113] Martin Rychlík na České pozici psal v předvolebním období koncem roku 2012 o Franzovi jako o renesanční osobnosti rozkročené od umění po juristickou erudici i geologii, vzdělaném člověku s mravní autoritou i úspěchy v oboru.^[114] Franz prý nálepku „renesanční člověk“ nesnáší – takovým „Broukem Pytlíkem“, který kušuje do všeho a zároveň do ničeho, by byl nerad.^[24] V listopadu 2012 však studentům ekonomie na besedě v návaznosti na tvrzení, že dnešní problém není ekonomický, ale mravní, doporučil, že by měli znát staré básničky, protože je třeba, aby byl člověk „souhrnný“.^[15]

V roce 2010 v rozhovoru pro Le Cigare and Vin Style (C&V) prohlásil: „Počítače a internet jsou jeden z nejhorších zločinů spáchaných na lidstvu, protože se dostaly do rukou prostému lidu. Internet měl zůstat vědcům.“ Za tragický považoval posun člověka a všeho do virtuální reality: „Člověk zůstane úplně shnilej sedět s nějakýma sluchátkama, hmatátkama a brýlema.“ Řekl, že sám píše ručně, protože „v editoru vypadá pěkně každá pitomost“, zatímco ručně musí člověk psát s rozmyslem.^[115][92]

Literatura

• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů. Příprava vydání Michael Třeštík. 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 149-150.  
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 170.  
• KURKA, Petr. Vladimír Franz: Rozhovory. 1. vyd. Praha : Orpheus, 2004. 235 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 7-235.  

Reference

1. ↑ Vladimír Franz – publicista, Fansite Vladimíra Franze
2. ↑ Blog Vladimíra Franze na České Pozici, Česká Pozice
3. ↑ Články Vladimíra Franze na České Pozici, Česká Pozice
4. ↑ Výběr z glos Vladimíra Franze pro Magazín Lidových novin, Fansite Vladimíra Franze
5. ↑ ^{5,00 5,01 5,02 5,03 5,04 5,05 5,06 5,07 5,08 5,09 5,10 5,11 5,12 5,13 5,14} Marie Frajtová: Solitér Vladimír Franz, Instikt, 12. 2. 2009
6. ↑ ^{6,0 6,1 6,2 6,3 6,4} Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Divadelní noviny č. 16, 30. 9. 1997.
7. ↑ Rozhovor týdne: Vladimír Franz Právník, který se živí především skládáním hudby a malováním obrazů. Dobrý den, Slovácko, 1997.
8. ↑ Kdo seje pýchu, sklízí nudu, říká Vladimír Franz. Mladá fronta DNES, 22. února 2000.
9. ↑ ^{9,00 9,01 9,02 9,03 9,04 9,05 9,06 9,07 9,08 9,09 9,10 9,11 9,12 9,13 9,14 9,15 9,16 9,17} Petr Kurka: Vladimír Franz: Rozhovory, Orpheus, 2004, na webu Kosmas.cz
10. ↑ Není dobré být jen lovcem silných zážitků. Lidové noviny, 18. října 2001.
11. ↑ http://www.kic.rosice.cz/cs/kultura-a-volny-cas/osobnosti-rosicka/karel-franz-mladsi
12. ↑ S průměrností se dostávám do konfliktů. PATRON, číslo 3 – únor 2000.
13. ↑ http://www.rotary2240.org/ostrava/cs/o-klubu/historie-klubu/
14. ↑ Docent, jehož nelze přehlédnout. Nedělní BLESK, 5. srpna 2001.
15. ↑ ^{15,0 15,1 15,2 15,3} Josef Kopecký: Franz odsoudil komunisty. Chyběl mu proces jako v Norimberku po válce, iDnes.cz, 22. 11. 2012
16. ↑ ^{16,0 16,1} Americký velkofilm levou zadní. Euro, č. 14/2007, 2. dubna 2007
17. ↑ Vladimír Franz: „Nemám rád samoúčelné exhibice“, Měsíčník městské části Praha 5, listopad 2005
18. ↑ Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Divadelní noviny č.16, 30. září 1997.
19. ↑ S průměrností se dostávám do konfliktů. PATRON, číslo 3, únor 2000.
20. ↑ Americký velkofilm levou zadní. Euro, č. 14/2007, 2. dubna 2007.
21. ↑ ^{21,0 21,1} Vladimír Franz: Já a skinhead?…, Délský potápěč, 13. 9. 2012, anonymní web
22. ↑ Adéla Pollertová, filmová databáze FDb.cz, autor Erkul („Když mi bylo pět let, tak máma učila na učilišti Spojů, pracoval tam i Vladimír Franz, hudební skladatel, který mě občas hlídal…“)
23. ↑ ^{23,0 23,1 23,2 23,3 23,4} Scarlett Wilková: Na tetování jsem se nikdy nezeptala, tvrdí partnerka Vladimíra Franze, Ona Dnes, 19. 11 2012
24. ↑ ^{24,0 24,1 24,2 24,3 24,4 24,5} Iva Macků: Vladimír Franz: Nejdůležitější je vnitřní svět, Magazín skylink 07/2011
25. ↑ ATAVISTA. Kulturní rallye DOTYK č. 5, prosinec 98 – leden 99.
26. ↑ ^{26,0 26,1 26,2 26,3} Bio – Prof. JUDr. Vladimír Franz, občanský kandidát, web Vladimír Franz Prezidentem, Iniciativa VFP, text nedatován (zveřejněn při spuštění webu 9. srpna 2012), autor neuveden
27. ↑ Na slovíčko, sousede s Prof. JUDr. Vladimírem Franzem. Vrčeň.cz, 8. září 2008
28. ↑ Divadlo Kytka, encyklopedie Alternativatv, text nedatován, autor neuveden
29. ↑ Činoherní klub uvádí: KYTKA REVIVAL 1980. Scéna.cz, 16. března 2009.
30. ↑ Opera ještě žije a Tajemný listonoš – návrat do 80. let. ČT24.cz, 9. března 2009.
31. ↑ ^{31,0 31,1} Události 20. 11. 2012, ČT1, Česká televize
32. ↑ S Vladimírem Franzem nejen o tetování... Crazy Style, č. 3, 2005.
33. ↑ S Vladimírem Franzem nejen o tetování... Crazy Style, č. 3, 2005.
34. ↑ Vladimír Franz: [1], Theatre Design&Technology, summer 2000.
35. ↑ Vladimír Franz – projevy, statě, přednášky, Fansite Vladimíra Franze
36. ↑ ^{36,0 36,1 36,2} Domovská stránka Vladimíra Franze, sekce "hudba".
37. ↑ Ondřej Formánek, Reflex Interview III, jaro-léto 2007
38. ↑ Ondřej Formánek, Reflex Interview III, jaro-léto 2007
39. ↑ Americký velkofilm levou zadní, Euro č. 14/2007, 2. dubna 2007
40. ↑ Nevadil by mi člověk z chromu. Literární noviny č. 20, 10. května 2000
41. ↑ Nevadil by mi člověk z chromu. Literární noviny č. 20, 10. května 2000
42. ↑ Americký velkofilm levou zadní, Euro č. 14/2007, 2. dubna 2007
43. ↑ ^{43,0 43,1} Petr Bergmann: Anti-Franz, Deník Referendum, 31. 10. 2012
44. ↑ J. Chlupáč: eskA2látor 2, A2, 17/2012, 15. 8. 2012
45. ↑ Hanka Hosnedlová: Kráska a zvíře se teď na točnu vrací i s herci z baletu a opery. Českobudějovické listy, 2.6.2006.
46. ↑ Josef Herman: Novinky soudobé hudby. Vladimír Franz: Zářící noc, Měšťák šlechticem. Hudební rozhledy č. 6/2007
47. ↑ Igor Nováček: [2], Recenze alb, 14. 10. 2005, Free.Music.cz.
48. ↑ -hul-: Vladimír Franz: Bloudění - Pašije - Maryša - Křik, K.U.L.T., leden 2000
49. ↑ Jiří Černý: Pohyby planetky Semafor, SAD 4/2002, str 58 - 63
50. ↑ Ceny Alfréda Radoka – nominace a výsledky
51. ↑ Výroční ceny OSA za rok 2011, OSA
52. ↑ S Vladimírem Franzem nejen o tetování… Crazy Style č. 3, 2005
53. ↑ ^{53,0 53,1 53,2 53,3} Homepage Vladimíra Franze
54. ↑ ^{54,0 54,1 54,2} Vladimír Franz je už skoro renesanční člověk ČT24, 7. 11. 2008
55. ↑ Velký formát. Rozhovor: Vladimír Franz skládá opery a symfonie a věří, že přijde jejich čas. Časopis Týden, 20. listopadu 2006.
56. ↑ Petr Kurka: Spoutaná energie. Ateliér č.9, 29. 4. 2004
57. ↑ Web nakladatelství Casablanca,
58. ↑ Skinheads v české krajině, Kavárna DNES, 7.3.2009, str. D6
59. ↑ Václav Vlach: Právní a sociální aspekty pravicového extremismu, bakalářská práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Institut mezioborových studií Brno, 2010
60. ↑ ^{60,0 60,1} Jiří X. Doležal: Byl Franz skinhead? Ne, hlavy jsme si vyholili společně, Reflex, 6. 12. 2012
61. ↑ Jiří X. Doležal: Neschovávám se za bukem (ani jinou dřevinou)… Guerilla.cz, duben 2001, autor rozhovoru neuveden
62. ↑ Ondřej Koutník: Byl Vladimír Franz skinhead?, Česká pozice, 6. 12. 2012
63. ↑ ^{63,0 63,1} Petr Onufer: Vláďa Franz aneb Baťa, Komenský, Tyrš, Karel IV., Foglar a mnoho dalších, Bubínek Revolveru, Revolver Revue, 19. 11. 2012
    Petr Onufer: Vláďa Franz aneb..., Přítomnost, 22. 11. 2012
64. ↑ Záznam koncertu skupiny Orlík dne 1.5.1990 v žižkovském hotelu Tichý, Uložto.cz
65. ↑ ^{65,0 65,1 65,2} V. Franz v článku Těžký boty až nahoru zavázaný (1990), dokumenty na blogu Vincent Dlouhý (kopie sloupkuKdo je Vladimír Franz?, Mladý svět, 1990
66. ↑ Mladý svět č. 32/1990.
67. ↑ Informace poskytnuta dne 24. 10. 2012 Jakubem Hussarem, zakladatelem Iniciativy Vladimír Franz Prezidentem, v rámci diskuse na FaceBookovém profilu této Iniciativy
68. ↑ Raritní článek o punku a skinheadech – časopis Vlasta, rok 1990, Punk.cz, přepis článku, originál Marie Homolková: Můj punk mi nerozumí, časopis Vlasta č. 25, ročník 44, 1990
69. ↑ Tajemství a divné řeči kolem potetovaného kandidáta Franze, ParlamentniListy.cz, 6.8.2012
70. ↑ Raritní článek o punku a skinheadech – časopis Vlasta, rok 1990, Punk.cz, 18. 9. 2007, včetně kopie článku Naše neklidné děti, druhá a třetí strana
71. ↑ Rostislav Křivánek: Na kůži, Reflex č 37/91, 9. 9. 1991
72. ↑ „Moment přijetí kovu“, Reflex č. 34/2001, srpen 2001]
73. ↑ Záznam chatu s Vladimírem Franzem, hudebníkem, scénografem a výtvarníkem, Tiscali.cz, 9. 2. 2006, 13:00 hod
74. ↑ video Vladimír FRanz: O korupci a extrémismu, Youtube.com, 1. 9. 2012
75. ↑ ^{75,0 75,1 75,2 75,3 75,4 75,5} Michaela Kabátová: Franz: Já a skinhead? Jen jsem je učil, Lidové noviny, 3. 8. 2012, str. 4, pdf kopie článku
76. ↑ ^{76,0 76,1 76,2 76,3 76,4 76,5} Kandidaturu na prezidenta myslím vážně, říká Franz. Spustil volební web, iDnes.cz, 9. 8. 2012
77. ↑ video Vladimír Franz: Není blbá nálada spíše vlastnost?, Česká pozice, 13. listopadu 2012
78. ↑ Prezident třikrát jinak, Respekt, 26. 11. 2012.
79. ↑ Vladimír Franz (nejvíce potetovaný člověk v ČR) – tetování, Tatoo, rubrika Tetování celebrit, Ostatní celebrity, text nedatován, jako autor webu uvedena IMP net s. r. o.
80. ↑ Vladimír Franz: Po zvolení bych se šel nejdříve poklonit Masarykovi a Havlovi, Tn.cz, 4. 8. 2012, tn.cz/hru
81. ↑ S Vladimírem Franzem nejen o tetování…, Crazy Style, č. 3/2005, PJH, on-line na osobním webu
82. ↑ ^{82,0 82,1} Josef Mlejnek jr.: Josef Mlejnek: Boj o Hrad jako forma bodyartu, Český rozhlas, 7. 8. 2012
83. ↑ Martin Rychlík: Proč nejsem tetován? Euro, 31.10.2005.
84. ↑ Vladimír Franz, filmová databáze FDb.cz
85. ↑ Potetovaný Franz zanevřel na piercing: Víme proč!, Blesk.cz, 15. 8. 2012
86. ↑ Monika Ďuríčková: Vladimír Franz: Opravdu kandiduji na prezidenta, nejsem žádný recesista. Buřty rozdávat nebudu, iHNed.cz, 30. 7. 2012
87. ↑ ^{87,0 87,1} Nejvíce „fanoušků“ na webu má Schwarzenberg, dohání ho potetovaný umělec Franz, iHNed.cz, 8. 8. 2012
88. ↑ Prezidentský kandidát Vladimír Franz spustil svůj volební web, České noviny, 9. 8. 2012, ČTK
89. ↑ Adam Váchal:Prezident by neměl být zarputilý děd Vševěd, myslí si kandidát Franz, Metro, 28. srpna 2012
90. ↑ Jan MartinekFranz podepsal petiční archy ostatních kandidátů na prezidenta, Novinky.cz, 28. 8. 2012
91. ↑ Václav Ivánek: Pokérovaná hlava chce být buditelem. Sociologům se to líbí, Parlamentní listy.cz, 28. 8. 2012
92. ↑ ^{92,0 92,1 92,2 92,3 92,4 92,5 92,6 92,7} Jan Wirnitzer: PROFIL: Franz uchvátil mládež a rebely. Jeho program řeší málokdo, iDnes.cz, 19. 12. 2012
93. ↑ Ondřej Šafránek: Vladimír Franz dobývá zahraniční zprávy. To je možné jen v Česku, píší Poláci, iHNed.cz, 3. 8. 2012
94. ↑ Psychiatr Cimický k Franzovi: S takovým případem jsem se ještě nesetkal, Parlamentní listy, 2. 8. 2012, koz
95. ↑ Proč by se měl potetovaný Franz stát prezidentem? Je modřejší než Klaus, Blesk.cz, 3. 8. 2012
96. ↑ [Vladimír Franz – modřejší než Klaus], talk show Honzy Dědka 19. září 2012 v Paláci Akropolis, YouTube.com, 20. 9. 2012
97. ↑ Až vyhlásím válku, povolám i vás, řekl Franz Krausovi, Revue iDnes.cz, 21. 9. 2012, zar
98. ↑ 10 důvodů proč by měl být Vladimír Franz prezidentem, Automotive, 9. 8. 2012
99. ↑ Jan Hýsek: 13 důvodů proč Vladimír Franz vyhraje volbu prezidenta ČR, iHub, 26. 11. 2012
100. ↑ Jiří X. Doležal: Prezidentský kandidát Vladimír Franz je parodie na sebe samého, Reflex, 30. 12. 2012
101. ↑ Jiří X. Doležal: Kdo je menší zlo? A mám vůbec jít volit?, Reflex, 29. 12. 2012
102. ↑ ^{102,0 102,1} Volíme prezidenta: Skokanem týdne je Vladimír Franz!, Blesk.cz, 11. 8. 2012, autor: oj
103. ↑ Dita Ondrejková: A prezidentem z volby nanečisto se stává… Vladimír Franz!, Reflex.cz, 8. 11. 2012
104. ↑ Čtenáři chtějí na Hradě Franze či Schwarzenberga. Hlasujte ve 2. kole, iDNES.cz, 14. 11. 2012, autor: Jan Wirnitzer
105. ↑ Jan Wirnitzer: Čtenáři vybrali za prezidenta Franze, ve druhém kole získal 56 procent, iDnes.cz, 18. 1. 2012
106. ↑ Středoškoláci zvolili na Hrad Franze, straničtí kandidáti propadli, iDnes.cz, 12. 12. 2012 jj (Jan Jiřička), hv (Hana Válková)
107. ↑ Karolina Brožová:Hrozbou pro Českou republiku je pravicový extremismus, soudí kandidát na prezidenta Franz, MediaFax, 2. srpna 2012
108. ↑ ^{108,0 108,1} Kandidát Franz: Homosexualita není nemoc, ani politický názor. Prague Pride mi nevadí, Parlamentní listy.cz, 5. 8. 2012
109. ↑ Vládu s komunisty bych podepsal, řekl Franz. Ale se zaťatými zuby, Parlamentní listy.cz, 6. 12. 2012
110. ↑ Společností cloumá homofobie, stěžuje si Franz, Parlamentní listy, 17. 8. 2012
111. ↑ Karel Novák: Rádobydemokrat Franz, DSSS Sever, 28. srpna 2012
112. ↑ Téma: Renesance, hosté Vladimír Franz, Jan Neubert, Michal Göth, Luba Skořepová. Dobré ráno, ranní show České televize, televizní studio Brno, 2. 3. 2012
113. ↑ Podpora – Osobnosti veřejného života podporují Vladimíra Franze
114. ↑ Martin Rychlík: Vladimír Franz prezidentem. Česká pozice, 23. 7. 2012]
115. ↑ Ondřej Fornek: Místo ve vesmíru, rozhovor s Vladimírem Franzem, Le Cigare and Vin Style (C&V), číslo 2/2010, přepis: 1. část, 2. část

Externí odkazy

• Domovská stránka Vladimíra Franze
• Requinův blog – Blog k domovské stránce Vladimíra Franze
• Prof. JUDr. Vladimir Franz, Facebook
• Vladimír Franz – Composer, profil na CompositionToday.com a hudební ukázky v mp3, stránka v zápatí datována 2004–2012, jako autor textu uvedeno www.compositiontoday.com. Jako autoři webu jsou uvedeni skladatelé David Bruce (prostřednictvím společnosti Red Balloon Technology Ltd) a Andrew Thomas
• Vladimír Franz, filmová databáze FDb.cz
• Vladimír Franz prezidentem, veřejná iniciativa
• Franz kandidát na prezidenta, představení Vladimíra Franze

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Vladimír Franz

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Vladimír Franz

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii