Bitva o Berlín

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 30. 4. 2025, 13:29

Bitva o Berlín
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Vlajka SSSR vlající před Braniborskou bránou
Trvání: 16. dubna – 2. května 1945 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Berlín, Německo Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Sovětské vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše	SSSR Sovětský svaz polské jednotky
Velitelé
Heeresgruppe Weichsel – Gotthard Heinrici Kurt von Tippelskirch[1] Skupina armád střed – Ferdinand Schörner Obrana Berlína – Hellmuth Reymann poté Helmuth Weidling (zajat)	1. běloruský front – SSSR Georgij Žukov 2. běloruský front – SSSR Konstantin Rokossovskij 1. ukrajinský front – SSSR Ivan Koněv SSSR Konstantin Rokossovskij
Síla
766 750 vojáků, 1 519 obrněných vozidel 3 300 letadel 9 303 ks dělostřelectva[2][3] V obraně Berlína bylo okolo 45 000 vojáků, doplněných policií, Hitlerjugend a 40 000 jednotek Volkssturm.[4]	2 500 000 vojáků, 6 250 tanků, 7 500 letadel, 41 600 ks dělostřelectva
Ztráty
88 080 mrtvých, 479 298 zajatců[5] Celkové ztráty 937 378 mužů Uvnitř obrany Berlina: 22 000 civilistů, okolo 22 000 vojáků[6]	Archivní výzkum 81 116 mrtvých či pohřešovaných[7] (včetně 2 825 Poláků[7]) 280 251 nemocných či zraněných Celkové ztráty 361,367 mužů 1 997 tanků, 2 108 ks dělostřelectva, 917 letadel[7]
{{{poznámky}}}

V listopadu 1944 vypracovalo sovětské vrchní velení plán válečných akcí v Evropě na rok 1945, ve kterém byl mimo jiné určen i termín zahájení operací na 20. leden 1945. Hlavní úsilí se přitom soustředilo na útok směrem do nitra Třetí říše – na Berlín. Vzhledem k obtížné situaci spojenců v Ardenách a po žádosti jejich představitelů o odlehčovací ofenzívu na východní frontě, která by vázala další jednotky, Stalin rozhodl, že útok začne dříve. I on si byl však vědom toho, že pokud spojenci vyhrají bitvu v Ardenách, mohou vstoupit do Berlína jako první, což bylo pro Stalina z prestižních důvodů nepřijatelné.

Viselsko – oderská operace

Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda útok, který bývá nazýván jako Viselsko-oderská operace. 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova dostal za úkol udeřit z magnuszewského a pulawského předmostí směrem na Poznaň, část sil měl zaútočit proti varšavskému uskupení německých vojsk.

Vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva měla podniknout útok ze Sandoměřského předmostí na Vratislav. V 10 hodin zahájily tisíce děl a minometů na úseku 1. a 4. ukrajinského frontu drtivou dvouhodinovou palbu, po které vyrazily úderné skupiny, které provedly průlom fronty. Dne 14. ledna obdobně zaútočila sovětská vojska 1., 2. a 3. běloruského frontu a i zde byly uskutečněny mohutné průlomy fronty.

Pohyb vojsk Rudé armády se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“ Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45 – 70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky.

Koncem ledna stála sovětská vojska na Odře, zhruba 60 - 70 km od Berlína a u Kostřína si vybudovala několik předmostí. Pro Adolfa Hitlera byla informace o této situaci šokující a proto na radu generálního štábu rozkázal, aby jeho armádní skupina Visla, rozmístěná v Pomořansku, zahájila útok na severní křídlo sovětských armád. Maršál Žukov si však byl vědom, že útok na pravé křídlo může znamenat oddělení jeho útočných vojsk se zázemím. Proto ignoroval Stalina, který si přál pokračování v útoku na Berlín, a vyčlenil dvě tankové a dvě vševojskové armády, které provedly útok na uskupení německých vojsk. Dne 3. března byla Rudá armáda u Baltského moře a odřízla po souši Východní Prusko od Německa. Podobný problém jako pro Žukova v Pomořansku nastal pro Koněva i v německém Slezsku (které po válce připadlo Polsku), kde musel 1. ukrajinský front porazit mohutné uskupení o síle 33 divizí. V průběhu února i počátkem března vedla sovětská vojska boje proti německým skupinám, které zůstaly v obklíčení. Vyčistěním oblastí východně od Odry a Nisy si Rudá armáda zabezpečila prostor pro závěrečný útok proti Berlínu.

Jaltská konference

Když 4. února byla na Jaltě zahájena konference hlav SSSR, USA a Velké Británie, mohl být Stalin spokojený. Jeho vojska stála před branami Berlína, nepoměrně blíž, než vojska anglo-americká. Proto bylo zcela logické, že když se jednalo o závěrečných bojích a „čarách doteku“ spojeneckých armád, bylo dobytí Berlína svěřeno Rudé armádě. Během března a počátkem dubna byly doplňovány stavy sovětských vojsk, zásoby, vše se připravovalo k závěrečnému útoku na německé hlavní město.

Boje o Berlín

Příslušník volkssturmu s panzerschreckem

Sovětské „kaťuše“ v Berlíně

V dubnu 1945 zaujala skupina armáda „Visla“ spolu s některými jednotkami skupiny „Střed“ obranné pozice podél řeky Odry. K obraně se též připravovaly jednotky Volkssturmu a Hitlerjugend. Sověti měli k dispozici ohromnou útočící sílu – 2,5 mil vojáků, 41 600 děl, 6 250 tanků a samohybných děl a 7 500 letadel. Němci měli dohromady 1 milion vojáků, 10 400 děl a minometů, 1 500 tanků a útočných děl a 3 300 letounů. Německou obranu na přístupových cestách k Berlínu zabezpečovala 9 armáda. Adolf Hitler stále věřil, že dojde k roztržce mezi spojenci a že Berlín obsadí americká vojska, která po kapitulaci Modelovy armády postoupila na vzdálenost zhruba 80 km od Berlína. Jeho naděje se však nesplnily. Dne 14. dubna začaly první útoky, kdy jednotky Rudé armády prováděly průzkum bojem. Hlavní útok byl zahájen v noci 16. dubna ve 3 hodiny ráno. Začala mohutná dělostřelecká příprava a v záři světlometů byl proveden bleskový útok. Ten však nebyl úspěšný, a to zvlášť na Seelowských výšinách, kde měli Němci hlubokou obranu. Navíc se jednotky Wehrmachtu, Waffen SS, Volkssturmu i Hitlerjugend zarputile bránily, a to i jak ze strachu z Rudé armády, tak i ze strachu z Hitlera, který nařídil všechny „zbabělce“ na místě popravit. Svými lidmi byli věšeni a stříleni i němečtí civilisté, kteří se chtěli vyhnout „totální mobilizaci,“ či kteří vyvěsili bílé vlajky. Pro obě strany zničující boje byly vedeny až do 19. dubna, přičemž se střídaly útoky jedné strany s protiútoky z druhé strany. Nejvíc vázl postup 1. běloruského frontu maršála Žukova, úspěšnější byla vojska 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, která prolomila pozice 4. pancéřové armády a 18. dubna se dostala ke Sprévě. Odtud vyrazila k Berlínu, kde začala obkličovací manévr z jihu. Ze severu zaútočila na hlavní město Třetí říše armáda 2. běloruského frontu maršála Rokossovského. Dne 22. dubna uspořádal Adolf Hitler poslední operační poradu, při níž bylo rozhodnuto stáhnout všechna vojska ze západní fronty a vrhnout je do bojů o Berlín. Týž den se německá 12. armáda generála Walthera Wencka obrátila na východ a začala se narychlo přemisťovat k Berlínu, kam se však nedostala. Dne 24. dubna se první Žukovovy jednotky dostaly do předměstí Berlína, na jihu se Koněvovy jednotky přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Teltowský kanál a obklíčení hlavního města se uzavřelo. Zároveň byla obklíčena německá 9. armáda, která se pokoušela marně dostat z obklíčení a pomoci berlínské posádce. K obraně města měl generál Weidling k dispozici zbytky 9. a 3. pancéřové armády a jednotky sesbírané z řad policie, protiletadlového dělostřelectva, Hitlerjugend a Volkssturmu. Obrana města se opírala o barikády, průchody mezi domy a minová pole.

Dobytí Berlína

Frontová linie 1. května 1945

První boje v předměstích začaly již 21. dubna. Vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu začala přímý útok na město Berlín 25. dubna. Do 29. dubna dobyla podstatnou část Berlína a pronikla do středu města.

Brzy ráno 29. dubna Hitler ve svém bunkru dopsal svou závěť a uzavřel manželství se svou dlouholetou milenkou Evou Braunovou.

Téhož dne se rozhořely těžké boje o budovu velitelství Gestapa na Prinz-Albrechtstrasse, kterou nejprve obsadily sovětské jednotky, ale protiútok SS je později přinutil ustoupit. Jižněji se jednotkám 8. gardové armády podařilo překročit kanál Landwehr a proniknout do parku Tiergarten. Berlínská posádka byla během celodenních bojů rozdělena na tři izolované oblasti.

Ve stejný den bylo Rudou armádou obsazeno ministerstvo vnitra a Sověti byli od Říšského sněmu vzdáleni pouze 500 metrů. Obsazení ministerstva vnitra bylo po získání Moltkeho mostu druhou fází útoku na Říšský sněm. Jeho obsazením byl pověřen 79. střelecký sbor generála Perevertkina. Říšský sněm bránilo asi 5 000 vojáků Waffen-SS, armády a Volkssturmu. Těžké boje se rozpoutaly zejména před budovou, kde stálo několik 88 mm protiletadlových kanónů, které bránily přístup z Moltkeho mostu před tanky. 30. dubna vrhli Sověti do útoku proti říšskému kancléřství 150. divizi. První dva útoky na Reichstag v průběhu dne uvázly, o třetí úspěšný se pokusili až po silném dělostřeleckém ostřelování budovy po 18. hodině. Jedním z důvodů neúspěchů předešlých útoků byla silná palba z 2 km vzdálené flakové věže s 88mm kanóny poblíž Berlínské zoo. Po tom co se sovětské pěchotě podařilo dostat dovnitř Říšského sněmu ho Němci zapálili, doufajíc, že z ní nepřítel ustoupí. V průběhu bojů se čtyři vojáci Michail Minin, Gazi Zagitov, Alexandr Lisimenko a Alexej Bobrov kolem 22:40 dostali jako první sovětští vojáci s vlajkou na střechu budovy, kde ji vyvěsili na místě jedné z bronzových soch. Vzhledem k tomu, že vlajku vynesli ve tmě bez přítomnosti fotografů, tak jejich čin upadl do zapomnění.^[8] Oficiální vlajku na střechu Říšského sněmu umístili kolem 3:00 ráno následujícího dne seržanti Michail Jegorov a Meliton Kantaria, kteří akt zopakovali za dobrého světla před fotografem. Poslední izolované skupinky Němců v budově se vzdaly až 2. května.

Když Keitel Hitlerovi sdělil, že Wenckova 12. armáda svádí těžké boje a do Berlína nedorazí, bylo rozhodnuto. Weidling ho také informoval, že obráncům dochází munice a během několika hodin jejich obranu Sověti přemohou. Adolf Hitler následně povolil přeživším obráncům pokoušet se probít na západ. V té době se již v blízkosti bunkru bojovalo. Adolf Hitler a jeho novomanželka po poledni spáchali sebevraždu. Jejich těla byla následně spálena a zakopána blízko bunkru. Za Hitlerova následníka byl jmenován podle závěti admirál Karl Dönitz, který začal formovat novou vládu ve Flensburgu poblíž dánských hranic. Ještě týž den ve 22 hodin vztyčili dva rudoarmějci sovětskou vlajku na kupoli Reichstagu. 1. května 1945 se Joseph Goebbels pokusil dosáhnout zastavení palby, avšak Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí na to Goebbels a jeho žena otrávili své děti a spáchali sebevraždu. 2. května se generál Weidling rozhodl beznadějný boj ukončit a berlínská posádka se vzdala.

V noci z 2. na 3. května 1945 se na jihu Berlína německý generál von Manteuffel, velitel 3. tankové armády spolu s generálem von Tippelskirch, velitelem 21. armády vzdali armádě USA. Za sovětské velení přebral kapitulaci Berlína generál Vasilij Čujkov, velitel obrany Stalingradu. Boje v Evropě tím však ještě neskončily. Zbytky německých vojsk se stále pokoušely probojovat ze sevření sovětských vojsk na západ, kde se chtěly vzdát do rukou anglo-amerických vojsk.

Galerie

Sovětské bitevní letouny Iljušin Il-2 nad Berlínem (duben 1945)

Vojáci Volkssturm s panzerfausty v Berlíně (březen 1945)

Zničená ulice v centru Berlína poblíž hlavního bulváru Unter den Linden (červenec 1945)

Filmotéka

• Osvobození IV. - Bitva o Berlín, režie Jurij Ozerov
• Osvobození V. - Poslední úder, režie Jurij Ozerov
• Pád Třetí říše, režie: Oliver Hirschbiegel

YouTube

Literatura

• BAHM, Karl. Berlín 1945: Konečné zúčtování. Český Těšín : Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN 80-7360-217-2. (česky) 

Reference

1. ↑ Heinriciho 28. dubna nahradil generál Kurt Student. General Kurt von Tippelskirch byl označen jako Heinriciho prozatimní náhrada než dorazí gen. Student. Studenta však zajali Britové a tak nedorazil.
2. ↑ Glantz, p. 373
3. ↑ První sovětské odhady byly okolo 1 million vojáků, to je však přehnané (Glantz, p. 258)
4. ↑ Beevor (2002), p. 287
5. ↑ Glantz, p. 271
6. ↑ Antill, p. 85
7. ↑ ^{7,0 7,1 7,2} Khrivosheev, pp. 219,220.
8. ↑ OSIPOV, Sergej. Jegorov i Kantaria nebili pervymi [online]. gazeta.aif.ru, [cit. 2014-06-08]. Dostupné online. (po rusky) 

Externí odkazy

• Glynwed: Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) 1., 2. a 3. díl
• Glynved:Generál Weidling o pádu Berlína
• Fotogalerie