Ateismus

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 8. 6. 2018, 14:41

Karl Marx

Ateismus (z řeckého α, a záporná předpona + θέος, theos „bůh“) je v pravém slova smyslu přesvědčení či mínění, že neexistuje žádný bůh nebo bohové či nadpřirozená bytost obecně.

Někteří lidé také definují ateismus jako stav bez náboženské víry, nebo přesvědčení o neprokázanosti existence Boha nebo bohů. V tomto pojetí ateismus zahrnuje i agnosticismus, skepticismus, pozitivismus a další myšlenkové směry. Někdy – ale zdaleka ne vždy – jsou pod tento pojem dokonce zahrnována i některá neteistická náboženství (buddhismus) a ateismus je chápán jako odmítnutí či pouhé nepřijetí teistických náboženství, v náboženství však nemusí jít jen o boha, rozhodující je přítomnost sakrálna, něčeho svatého, nadpřirozeného.

Druhy ateismu

Lze najít řadu definic a druhů ateismu, některé z nich se můžou překrývat a být si blízké.

Je třeba si uvědomit, že ateismus sám o sobě není uceleným myšlenkovým systémem a ani to od něj nelze očekávat. Je však důležitou součástí řady ideologií a filosofických směrů.

1. vztažitý (relativní) – hlásají ho jinověrci. Jedná se popírání etablovaného náboženství, resp. přívrženci jiného náboženství byli často označováni za ateisty; pod toto zařazení by patřil např. Sókratés či první křesťané, později naopak křesťani označovali za ateisty pohany;
2. prostý (pozitivní) – hlásají ho bezvěrci (ateisté): jedná se o odmítání existence boha;
3. antropocentrický ateismus - bohové jsou dle tohoto názoru pouhý produkt lidské mysli;
4. neexistence přesvědčení, že bůh existuje: tento ateista o něčem jako bůh ani neví - podle řady etnologů byl ateismus (neexistence víry v boha) v lidské společnosti prvotní;
5. ateismus jako protest proti světovému řádu, proti uspořádání lidské společnosti;
6. mravní (praktický) – hlásají ho bezvěrci: jedná se o popírání tradičního mravního kodexu, např. vyjádřeného v Desateru. Podle anglické katolické encyklopedie je možné za ateistu označit např. člověka, který v boha sice věří, svým způsobem života však jeho existenci popírá.
7. ateismus humanistický - snaží se osvobodit člověka od víry v boha, která podle něj napáchala hodně zla, je většinou založen na důvěře ve schopnosti lidského druhu a na důvěře ve schopnosti vědy a techniky;
8. přesvědčení, že nelze rozhodnout, zda bůh existuje či neexistuje (agnosticismus)
   • z principu věci
   • v současnosti kvůli dosud nedokonalému poznání

Explicitní (pozitivní) ateismus

Ateismus v Minnesotě (2012)

Jak je popsáno výše, ateismus v užším (silném) slova smyslu zastává názor, že žádný bůh neexistuje, nazývá se explicitním ateismem nebo též pozitivním ateismem, někdy se mluví o „silném ateismu“. Věřící ho považují za přinejmenším stejně obtížně dokazatelný jako náboženství.

Racionalistický ateismus

Racionalistický ateismus vychází z předpokladu, že má smysl mluvit pouze o existenci skutečností, které se dají dokázat rozumem, což podle přesvědčení racionalistů víra v boha není.

Radikálně scientistický ateismus

Bůh je jakožto pojem nesmyslný, za existující smí být podle tohoto názoru považováno pouze to, co je dokazatelné vědeckými metodami.

Logický ateismus

Všechny důkazy bohů jsou podle logickému rozporné a navzájem si odporují.

Implicitní (negativní) ateismus

Implicitní ateismus nazývaný též negativním nebo neutrálním ateismem je nevíra, že nějací bohové existují. Příležitostně nazýváno rovněž jako „slabý“ ateismus, slabý ateista tedy netvrdí s přesvědčením, že žádný bůh neexistuje.

Pragmatický ateismus

K vysvětlení světa není víra v bohy nutná, a jako taková je podle pragmatického ateismu z filosofického hlediska nepotřebná.

Nominalistický ateismus

Nominalisté tvrdí, že jména mají smysl jen pro jednotlivé předměty, jména obecná jsou pouhými normami. Úvaha o existujících bozích je zbytečná, je příliš složitá.

Agnosticismus

Dalším možným postojem je agnosticismus, postoj, který se nekloní ani na jednu ze stran. Poprvé použil tento termín profesor Thomas Henry Huxley, jenž definoval agnostika jako člověka, který si myslí, že odpověď na to, zda existuje bůh je neřešitelná. Věří, že nevíme a ani nemůžeme vědět, zda bůh skutečně existuje. Tato idea je ovšem daleko starší, pochází už ze starověku. Dalším představitelem byl např. Bertrand Russell. Kromě takového přísného agnosticismu existuje ještě agnosticismus empirický. Empirický agnostik je člověk, který se nedomnívá, že otázka existence boha je neřešitelná. Má ale za to, že dnešní důkazy jsou neprůkazné, nedůvěryhodné, tudíž nikam nevedou.

Skryté formy ateismu

Existuje několik koncepcí, filosofických směrů, jež lze chápat jako důležité směry samy o sobě, ale rovněž je lze považovat za skrytou formu ateismu (za ty je často považovala zejména marxistická filosofie). Motivem vzniku takových soustav někdy snad mohla být i oficiální nepřijatelnost ateismu ve společnosti. Jsou to například

• už zmíněný agnosticismus, který tvrdí, že existenci nebo neexistenci boha nelze jasně rozhodnout;
• deismus, jenž uznává existenci boha jakožto stvořitele světa, tvrdí však, že bůh už nadále do běhu světa nezasahuje, v důsledku toho se vlastně podobá některým verzím ateismu;
• panteismus, podle něhož je bůh přítomný všude, je vlastně totožný se světem s vesmírem (odtud již podle některých kritiků není daleko ke ztotožnění bohů s přírodními zákony a k úplnému popření bohů).

S ateismem souvisí

Zde je jen (nikoliv úplný) přehled směrů, které mají souvislost s ateismem, spolu s jejich jednoduchou definicí:

• sekularismus, požadující oddělení církve a státu, příznivcem sekularismu ovšem může být i věřící;
• laicismus je v podstatě francouzská forma sekularismu, kromě oddělení církve a státu chce i morální hodnoty diskutovat a určovat autonomně, bez ohledu na hodnoty církevní;
• marxismus a komunismus zastávaly a zastávají ateistické názory, ne každý marxista či komunista však musí být nezbytně ateista;
• v období osvícenství se ateismus začal šířit a začal být tolerován, má s osvícenstvím řadu společných rysů;
• pozitivismus coby snaha o syntézu poznatků speciálních věd, odmítal spekulace, omezoval poznání na empiricko-logickou úroveň;
• racionalismus, podle něhož má primární úlohu v poznáváni světa rozum;
• scientismus, který za nejvyšší formu poznání a poznávání považuje metodologii a výsledky přírodních věd.

Důkazy boží neexistence

Jak dokázala analytická filosofie, bůh není přesně definovaná entita. V některých pojetích je bůh jen jiné slovo pro pojmy jako je Příroda, Osud, Náhoda či Vesmír, jiná pojetí odmítají o bohu cokoliv positivního říci: „Bůh je nepoznatelný.“ Níže psané důkazy proto mají vyvracet jen jedno z možných vymezení boha – antropomorfní pojetí Boha, které ateističtí racionalisté přisuzují křesťanství. Mají prokázat, že ateismus není otázkou víry (iracionálního přesvědčení), nýbrž racionálních důvodů. Z hlediska teologického jsou ovšem tyto důkazy nesmyslné, protože nestavějí na teologickém pojetí příslušných přívlastků a dalších pojmů. Následně jsou stručně uvedeny jednotlivé důkazy a (některé) teologické námitky na vůči nim.

Vyvrácení tradičních Božích přívlastků

1. Bůh je dokonalý, a proto má všechny pozitivní vlastnosti a nemá žádnou negativní. Ve Starém zákoně se však píše, že Bůh je žárlivý. (Zde je možno teologicky namítnout, že hodnocení boží žárlivosti jako negativní není podložené, nebo že starozákonní popis vyjadřuje představu lidí o Bohu, ale ne Boha v jeho podstatě.)
2. Bůh je všemohoucí. Bůh nemůže vytvořit kámen, který sám neuzvedne. (Zde je možno teologicky namítnout, že Bůh takový kámen stvořit může, protože nepodléhá logickým zákonům.)
3. Bůh je nejvyšší dobro (theodicea). Bůh stvořil zlo či jeho stvoření úmyslně nezabránil. Je mu tedy existence zla přinejmenším lhostejná. (Zde je možno teologicky namítnout, že lidský pojem zla a dobra se může lišit od pojetí absolutního. Něco, co lidé prožívají jako zlo, může být v konečném důsledku dobro.)
4. Bůh je vševědoucí – toto tvrzení by stálo v rozporu s existencí svobodné vůle. Bůh v každém okamžiku ví, jak se člověk rozhodne. Svobodná vůle je tedy jen zdánlivá (pomyslná). (Zde je možno teologicky namítnout, že Bůh není vázán na čas, a pokud se člověk svobodně rozhodl a Bůh se to tímto dozvěděl, je toto vědění v Bohu bez závislosti na čase, aniž by to komukoli ubralo jeho svobodu.)
5. Bůh je všudypřítomný. Bůh pak nemůže existovat jako entita nezávislá na ostatním bytí. (Zde je možno teologicky namítnout, že všechny entity odvozují své bytí z Boha, tedy jsou ve své přítomnosti závislé ony na Bohu, nikoli Bůh na nich.)

Historie

V západní civilizaci bylo už ve starověkém Řecku teistické náboženství jedním ze základů státu a ateismus, chápaný ovšem jako nevíra v božstva, v jejichž existenci společnost věřila, byl trestán jako zločin. Z politických důvodů byl z ateismu obviněn a posléze popraven například Sókratés. I přes toto obvinění ale prohlašoval, že je inspirován božskými hlasy, a přál si, aby po jeho smrti byl obětován kohout.

Nejstarší známé vyjádření ateismu, jak je dnes chápán, lze nalézt u Epikúra (300 př. n. l.) a jeho žáků. Epikurejci byli tvrdě napadáni konkurenčními filosofickými směry, nebyli však pronásledování státem.

Pro historii ateismu je významné dílo Tita Lucretia Cara (99,98,97,95-55 př.n.l. De rerum natura (O přírodě).

Ve středověké křesťanské Evropě byl ateismus téměř nemyslitelný. I slabší zpochybnění náboženství bylo chápáno jako hereze, a případně pronásledováno inkvizicí. Během renesance a reformace se stala kritika církve běžnější, ale týkala se spíš církve jako instituce a zpravidla přímo nezpochybňovala existence Boha. Samotný termín ateismus vznikl v 16. století ve Francii, jako hanlivé označení kritiků církve, vědců, materialistických filosofů, deistů a nositelů dalších názorů, považovaných za protispolečenské. Takto chápaný ateismus se dočkal rozkvětu v průběhu osvícenství, obviněn z ateismu byl například Denis Diderot. Až do 70. let 18. století mohlo mít obvinění vážné důsledky, dokonce i trest smrti. Teprve Francouzská revoluce (1789) pozvedla ateismus do podoby politicky významného a přijatelného přesvědčení.

V 19. století se ateismus dočkal rozvoje v některých filosofických směrech. Významnými ateisty byli Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Karl Marx.

Ve 20. století se státem organizované potírání náboženství a podpora ideologie založené na ateismu stala běžnou praxí v zemích pod vládou komunistické strany.

Současnost

Ateismus je běžný v zemích rozvinuté Evropy, v bývalých nebo současných zemích pod vládou komunistické strany, a v menší míře též v USA a Kanadě. V západních zemích se poslední dobou však ve větší míře rozlišování mezi ateismem a agnosticismem šíří s tím, že větší část těch, kteří tento pojem rozlišují a nevěří v boha či božstva se označuje za agnostiky. Důvodem je částečně fakt, že uvědomělé hlásání toho, že bůh není, je vnímáno jako poněkud agresivní. Agnosticismus, ale i přísný ateismus (ten obzvláště), je nyní rozšířen především mezi přírodovědci.

Ateismus v Česku je v porovnání s ostatními zeměmi Evropy velmi vysoce zastoupen. Příčiny současného stavu, kdy Česko bývá označováno často jako misijní země, jsou mnohé, je to ať již dědictví z časů komunistického režimu, tak odpor k Římskokatolické círki po vzniku první republiky, za které byla církev do jisté míry považována za symbol starého mocnářství.

Pravděpodobně jediným státem, který se ústavně definoval jako ateistický, byla komunistická Albánie. Podobná situace panuje i v Severní Korei, zde je však nedostatek informací.

Podívejte se také na

• Neviditelný růžový jednorožec

Reference

• Atheismus. In Ottův slovník naučný II, p. 949

Externí odkazy

• Úvod do ateismu
• Polemika o vede, náboženstve a ideológii (slovensky)
• Josef Veger: Nepravdy v Bibli
• Jiří Svršek: Lze smířit víru a vědu?
• Dominik Lukeš: Náboženství a demokracie
• Bertrand Russell: Jsem ateista nebo agnostik ?
• Richard Dawkins: Nepravděpodobnost Boha
• Ateistické internetové rádio (anglicky)
• Léthé - mezi Nebem a Zemí