Bitva o Berlín

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 4. 3. 2015, 01:28

Bitva o Berlín
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Vlajka SSSR vlající před Braniborskou bránou
Trvání: 16. dubna – 2. května 1945 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Berlín, Německo Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Sovětské vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše	SSSR Sovětský svaz polské jednotky
Velitelé
Heeresgruppe Weichsel – Gotthard Heinrici Kurt von Tippelskirch[1] Skupina armád střed – Ferdinand Schörner Obrana Berlína – Hellmuth Reymann poté Helmuth Weidling (zajat)	1. běloruský front – SSSR Georgij Žukov 2. běloruský front – SSSR Konstantin Rokossovskij 1. ukrajinský front – SSSR Ivan Koněv SSSR Konstantin Rokossovskij
Síla
766 750 vojáků, 1 519 obrněných vozidel 2 224 letadel 9 303 ks dělostřelectva[2][3] V obraně Berlína bylo okolo 45 000 vojáků, doplněných policií, Hitlerjugend a 40 000 jednotek Volkssturm.[4]	2 500 000 vojáků, 6 250 tanků, 7 500 letadel, 41 600 ks dělostřelectva
Ztráty
88 080 mrtvých, 479 298 zajatců[5] Celkové ztráty 937 378 mužů Uvnitř obrany Berlina: 22 000 civilistů, okolo 22 000 vojáků[6]	Archivní výzkum 81 116 mrtvých či pohřešovaných[7] (včetně 2 825 Poláků[7]) 280 251 nemocných či zraněných Celkové ztráty 361,367 mužů 1 997 tanků, 2 108 ks dělostřelectva, 917 letadel[7]
{{{poznámky}}}

V listopadu 1944 vypracovalo sovětské vrchní velení plán válečných akcí v Evropě na rok 1945, ve kterém byl mimo jiné určen i termín zahájení operací na 20. leden 1945. Hlavní úsilí se přitom soustředilo na útok směrem do nitra Třetí říše - na Berlín. Vzhledem k obtížné situaci spojenců v Ardenách a po žádosti jejich představitelů o odlehčovací ofenzívu na východní frontě, která by vázala další jednotky, Stalin rozhodl, že útok začne dříve. I on si byl však vědom toho, že pokud spojenci vyhrají bitvu v Ardenách, mohou vstoupit do Berlína jako první, což bylo pro Stalina z prestižních důvodů nepřijatelné.

Viselsko - oderská operace

Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda útok, který bývá nazýván jako Viselsko-oderská operace. 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova dostal za úkol udeřit z magnuszewského a pulawského předmostí směrem na Poznaň, část sil měl zaútočit proti varšavskému uskupení německých vojsk.

Vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva měla podniknout útok ze Sandoměřského předmostí na Vratislav. V 10 hodin zahájily tisíce děl a minometů na úseku 1. a 4. ukrajinského frontu drtivou dvouhodinovou palbu, po které vyrazily úderné skupiny, které provedly průlom fronty. Dne 14. ledna obdobně zaútočila sovětská vojska 1., 2. a 3. běloruského frontu a i zde byly uskutečněny mohutné průlomy fronty.

Pohyb vojsk Rudé armády se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“ Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45 - 70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky.

Koncem ledna stála sovětská vojska na Odře, zhruba 60 - 70 km od Berlína a u Kostřína si vybudovala několik předmostí. Pro Adolfa Hitlera byla informace o této situaci šokující a proto na radu generálního štábu rozkázal, aby jeho armádní skupina Visla, rozmístěná v Pomořansku, zahájila útok na severní křídlo sovětských armád. Maršál Žukov si však byl vědom, že útok na pravé křídlo může znamenat oddělení jeho útočných vojsk se zázemím. Proto ignoroval Stalina, který si přál pokračování v útoku na Berlín, a vyčlenil dvě tankové a dvě vševojskové armády, které provedly útok na uskupení německých vojsk. Dne 3. března byla Rudá armáda u Baltského moře a odřízla po souši Východní Prusko od Německa. Podobný problém jako pro Žukova v Pomořansku nastal pro Koněva i v německém Slezsku (které po válce připadlo Polsku), kde musel 1. ukrajinský front porazit mohutné uskupení o síle 33 divizí. V průběhu února i počátkem března vedla sovětská vojska boje proti německým skupinám, které zůstaly v obklíčení. Vyčistěním oblastí východně od Odry a Nisy si Rudá armáda zabezpečila prostor pro závěrečný útok proti Berlínu.

Jaltská konference

Když 4. února byla na Jaltě zahájena konference hlav SSSR, USA a Velké Británie, mohl být Stalin spokojený. Jeho vojska stála za branami Berlína, nepoměrně blíž, než vojska anglo-americká. Proto bylo zcela logické, že když se jednalo o závěrečných bojích a „čarách doteku“ spojeneckých armád, bylo dobytí Berlína svěřeno Rudé armádě. Během března a počátkem dubna byly doplňovány stavy sovětských vojsk, zásoby, vše se připravovalo k závěrečnému útoku na německé hlavní město.

Boje o Berlín

Příslušník volkssturmu s panzerschreckem

Sovětské „kaťuše“ v Berlíně

V dubnu 1945 zaujala skupina armáda „Visla“ spolu s některými jednotkami skupiny „Střed“ obranné pozice podél řeky Odry. K obraně se též připravovaly jednotky Volkssturmu a Hitlerjugend. Sověti měli k dispozici ohromnou útočící sílu – 2,5 mil vojáků, 41 600 děl, 6 250 tanků a samohybných děl a 7 500 letadel. Němci měli dohromady 1 mil. vojáků, 10 400 děl a minometů, 1 500 tanků a útočných děl a 3 300 letounů. Německou obranu na přístupových cestách k Berlínu zabezpečovala 9 armáda. Adolf Hitler stále věřil, že dojde k roztržce mezi spojenci a že Berlín obsadí americká vojska, která po kapitulaci Modelovy armády postoupila na vzdálenost zhruba 80 km od Berlína. Jeho naděje se však nesplnily. Dne 14. dubna začaly první útoky, kdy jednotky Rudé armády prováděly průzkum bojem. Hlavní útok byl zahájen v noci 16. dubna ve 3 hodiny ráno. Začala mohutná dělostřelecká příprava a v záři světlometů byl proveden bleskový útok. Ten však nebyl úspěšný, a to zvlášť na Seelowských výšinách, kde měli Němci hlubokou obranu. Navíc se jednotky Wehrmachtu, Waffen SS, Volkssturmu i Hitlerjugend zarputile bránily, a to i jak ze strachu z Rudé armády, tak i ze strachu z Hitlera, který nařídil všechny „zbabělce“ na místě popravit. Svými lidmi byli věšeni a stříleni i němečtí civilisté, kteří se chtěli vyhnout „totální mobilizaci,“ či kteří vyvěsili bílé vlajky. Pro obě strany zničující boje byly vedeny až do 19. dubna, přičemž se střídaly útoky jedné strany s protiútoky z druhé strany. Nejvíc vázl postup 1. běloruského frontu maršála Žukova, úspěšnější byla vojska 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, která prolomila pozice 4. pancéřové armády a 18. dubna se dostala ke Sprévě. Odtud vyrazila k Berlínu, kde začala obkličovací manévr z jihu. Ze severu zaútočila na hlavní město Třetí říše armáda 2. běloruského frontu maršála Rokossovského. Dne 22. dubna uspořádal Adolf Hitler poslední operační poradu, při níž bylo rozhodnuto stáhnout všechna vojska ze západní fronty a vrhnout je do bojů o Berlín. Týž den se německá 12. armáda generála Walthera Wencka obrátila na východ a začala se narychlo přemisťovat k Berlínu, kam se však nedostala. Dne 24. dubna se první Žukovovy jednotky dostaly do předměstí Berlína, na jihu se Koněvovy jednotky přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Teltowský kanál a obklíčení hlavního města se uzavřelo. Zároveň byla obklíčena německá 9. armáda, která se pokoušela marně dostat z obklíčení a pomoci berlínské posádce. K obraně města měl generál Weidling k dispozici zbytky 9. a 3. pancéřové armády a jednotky sesbírané z řad policie, protiletadlového dělostřelectva, Hitlerjugend a Volkssturmu. Obrana města se opírala o barikády, průchody mezi domy a minová pole.

Dobytí Berlína

Frontová linie 1. května 1945

Vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu začala přímý útok na Berlín 25. dubna a do 29. dubna 1945 dobyla větší část Berlína a pronikla do středu města. Téhož dne bylo Rudou armádou obsazeno ministerstvo vnitra a Sověti byli od Říšského sněmu vzdáleni pouze 500 metrů. 30. dubna 1945 Rudá armáda vrhla do útoku proti říšskému kancléřství jednu divizi. Když Keitel Hitlerovi sdělil, že Wenckova 12. armáda svádí těžké boje a do Berlína nedorazí, bylo rozhodnuto. Adolf Hitler a jeho novopečená manželka Eva, rozená Braunová, po poledni spáchali sebevraždu. Ještě týž den ve 22 hodin vztyčili dva rudoarmějci sovětskou vlajku na kupoli Reichstagu. 1. května 1945 se Joseph Goebbels pokusil dosáhnout zastavení palby, avšak Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí na to Goebbels a jeho žena otrávili své děti a spáchali sebevraždu. 2. května se generál Weidling rozhodl beznadějný boj ukončit a berlínská posádka se vzdala. Rudá armáda přišla při dobývání města o 500 000 mužů, 2 000 tanků a samohybných děl a o 500 letounů oproti tomu Němci přišli o 1 milion mužů.

Bitva o Berlín byla vyvrcholením bojů 2. světové války v Evropě, při níž vlastní rukou zemřel vůdce nacismu - Adolf Hitler. Pro Stalina bylo dobytí Berlína jeho největším vojenským triumfem. Pro prosté obyvatelstvo osvobozených zemí to bylo největší zadostiučinění za útrapy a strádání v letech 1939 - 1945 - vždyť počet obětí 2. světové války byl hrozivý. Dílčí boje až do kapitulace ještě pokračovaly jak na území Německa, tak na území Čech a Moravy, kde skončily až 11. května 1945. 7. května podepsalo německé velení kapitulační akt se západními spojenci v Remeši, 8. května byl kapitulační akt za přítomnosti zástupců Sovětského svazu i západních velmocí podepsán v Berlíně. Tím dnem oficiálně skončila 2. světová válka na evropském kontinentě.

Galerie

Sovětské bitevní letouny Iljušin Il-2 nad Berlínem (duben 1945)

Vojáci Volkssturm s panzerfausty v Berlíně (březen 1945)

Zničená ulice v centru Berlína poblíž hlavního bulváru Unter den Linden (červenec 1945)

Filmotéka

• Osvobození IV. - Bitva o Berlín, režie Jurij Ozerov
• Osvobození V. - Poslední úder, režie Jurij Ozerov
• Pád Třetí říše, režie: Oliver Hirschbiegel

YouTube

Literatura

• BAHM, Karl. Berlín 1945: Konečné zúčtování. Český Těšín : Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN 80-7360-217-2. (česky) 

Reference

1. ↑ Heinriciho 28. dubna nahradil generál Kurt Student. General Kurt von Tippelskirch byl označen jako Heinriciho prozatimní náhrada než dorazí gen. Student. Studenta však zajali Britové a tak nedorazil.
2. ↑ Glantz, p. 373
3. ↑ První sovětské odhady byly okolo 1 million vojáků, to je však přehnané (Glantz, p. 258)
4. ↑ Beevor (2002), p. 287
5. ↑ Glantz, p. 271
6. ↑ Antill, p. 85
7. ↑ ^{7,0 7,1 7,2} Khrivosheev, pp. 219,220.

Externí odkazy

• Glynwed: Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) 1., 2. a 3. díl
• Glynved:Generál Weidling o pádu Berlína
• Fotogalerie