Socialistický realismus

Z Multimediaexpo.cz

Stalinův pomník v Praze

Jako socialistický realismus (zkracováno někdy také i jako Sorela, hovorově často Socrel) bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný v ostatních komunistických zemích; srovnatelný je s nacistickou oficiální uměleckou linií. Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí.

V literatuře se projevoval budovatelskými romány a schématizací postav i prostředí – děj se většinou odehrává buď na venkově nebo v továrnách a kladné postavy jsou oddanými členy komunistické strany nebo dělníky, záporné pak intelektuálové, kulaci a „imperialisté“. Díla socialistického realismu jsou tvrdě ideologicky orientovaná, a to často na úkor umělecké kvality i pravdivosti (socialistický realismus je vlastně protimluv, protože více než realitu zobrazoval ideologická přání režimu).

Socialistický realismus v Sovětském svazu

Obytná budova v Moskvě z 30. let

Pro SSSR byla Sorela oficiálním stylem umění více než 60 let – většinu času, po který stát existoval. První materiály, které lze popsat jako socialisticky realistické, byly propagandistické plakáty z dob občanské války, z roku 1917 (za první literární dílo je někdy považována také i Matka od Maxima Gorkého). Bolševici tehdy ustanovili hnutí s názvem Proletkult, jehož cílem bylo spojit propagandu s uměleckými prvky; umění tak mělo být řízeno diktaturou proletariátu.

Ve 20. letech ještě hlavní koncepce socialistického realismu nebyla ustálená. Objevovaly se avantgardní, konstruktivistické, ale i naprosto radikální vlivy. Vládnoucí komunisté však nové směry většinou odmítali, jako degenerované umění buržoazní třídy, patřily sem také symbolismus, kubismus a impresionismus. Hlavní tematikou tehdejších obrazů byl Lenin, Stalin a modernizace venkova či zprůmyslnění země.

Oficiálním se stal směr Stalinovým dekretem o přestavbě vzdělání a uměleckých organizací v roce 1932. O dva roky později byl založen Svaz sovětských spisovatelů, který kontroloval, zda všichni spisovatelé v SSSR dodržují schválenou linii a ti co se odklonili byli posíláni i do pracovních táborů typu Gulag na Sibiři.

V architektuře se objevily nové stavby, jejichž koncepce vycházela z výškových budov ve Spojených státech amerických. Jedná se například o Lomonosovovu univerzitu, různá ministerstva a vládní budovy. Známou sochou, symbolizující jednotu rolníků a dělníků je Dělník a kolchoznice z let 1935 až 1938 před výstavištěm VDNCh.

Po vítězství v druhé světové válce v roce 1945 se stalo součástí směru i téma vítězství; mnoho staveb bylo navrženo a postaveno právě s tematikou porážky nacismu. V období destalinizace a odstraňování Kultu osobnosti v 60. letech jeho vliv klesal, stejně jako i za vlády Michaila Gorbačova, přesto zůstal oficiálním směrem až do roku 1991.

Socialistický realismus v Československu

Památník osvobození Rudou armádou v Čechových sadech v Olomouci z roku 1945 je pravděpodobně první stavbou socialistického realismu v České republice.

Část olomouckého Pomníku Lenina a Stalina

Reliéf v pražském metru oslavující „mír mezi národy.“

Po vítězství KSČ na konci 40. let 20. století se i v umění, jako i v jiných oblastech, stal okamžitě vzorem Sovětský svaz a tudíž i socialistický realismus. Propagandistické plakáty z 50. let ukazovaly velké úspěchy v zemědělství, bytové výstavbě i průmyslu, neúspěchy režimu však byly přehlíženy a zatajovány. Poválečný socialistický realismus navazoval na svou předválečnou formu (B. Václavek, J. Glazarová, J. Fučík, V. Řezáč ad.), ale omezil její významovou víceznačnost a brutálně ji ideologizoval.

V české a slovenské architektuře je asi nejznámějším a nejvýznamnějším zástupcem město Havířov a Ostrava-Poruba, nové „socialistické“ město a čtvrť vybudovaná během rozšiřování závodů těžkého průmyslu na Ostravsku. V české metropoli Praze pak je to Hotel International v Podbabě, který se ztvárněním podobal například Paláci kultury ve Varšavě nebo Lomonosovově univerzitě v Moskvě.

Významně se projevil také v pražském metru, do stanice Anděl (tehdy Moskevská) byly zasazeny reliéfy, jejichž hlavním účelem bylo ukázat lidem radostnou budoucnost spojenectví se SSSR. I mnoho dalších stanic se postavilo v podobném duchu. Podobně se tomu dělo i v dalších státech RVHP.

Příkladem socrealistického sochařství jsou Pomník Lenina a Stalina v Olomouci nebo Stalinův pomník v Praze.

Opravdovou kuriozitou, která nemá ve světě obdoby, je Olomoucký orloj podle návrhu Karla Svolinského z let 1949 - 1954.

Autoři

Spisovatelé

• Maxim Gorkij
• Michail Šolochov
• Fjodor Gladkov

Architekti

Související články

• Havířov
• Hotel International
• Komunismus
• Lomonosovova univerzita
• Moskevské metro
• Ostrava-Poruba
• Palác kultury (Varšava)
• Palác sovětů
• Socialismus
• Stalinismus
• Teorie krajní meze