Odúmrť

Z Multimediaexpo.cz

Odúmrť je majetek zůstavitele, jenž neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Dědictví tedy přechází na stát (dle současné právní úpravy). V platném českém právu je právo odúmrti zakotveno v ustanovení § 462 občanského zákoníku.

Středověk a raný novověk

V období středověku a raného novověku si odúmrtní právo (jinak také statek odumřelý, bona vacantia či hereditas caduca) nárokoval český panovník, a to již v 10. století. Tuto praxi postupně převzala i šlechta a vrchnost u svých leníků (statky, které tak vrchnost získala, byly zapisovány do odúmrtních knih). Prakticky tedy majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků). Odúmrť byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek budovaný pracně po několik generací. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. rodinný nedíl) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. Cheb, Žatec). Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat, a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro Čechy a v roce 1587 pro Moravu. Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii