Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

Dogma

Z Multimediaexpo.cz

Dogma (pl. dogmata; řec. δόγμα dogma názor, učení; δοκεῖν dokein ukazovat se správným) je výslovné tvrzení čili teze, o němž se v dané oblasti nebo v určitém společenství nepochybuje. V křesťanství se tak označují články víry, které církev uznává jako zjevenou pravdu. V širším smyslu znamená dogma jakékoli tvrzení, o němž nelze pochybovat (např. v právu). Protože zákazu diskutovat, pochybovat a zejména kritizovat důležité ideje nebo rozhodnutí zneužívají různé politické, společenské nebo i církevní a vědecké autority, má slovo dogma často pejorativní význam. Podobně i odvozená slova dogmatismus a dogmatický znamenají v běžné řeči často strnulý, konzervativní, autoritativní nebo dokonce – pokud se obává diskuse – pokrytecký.

Obsah

Dogma v křesťanství

Na rozdíl od mnoha jiných, zejména starších náboženství, vázaných na příslušnost k určitému rodu nebo kmeni, případně k určité obci, křesťanství se od počátku chápe jako náboženství univerzální. Křesťanství má být hlásáno „všem národům“[1], a každý člověk se může stát křesťanem. Příslušnost ke křesťanství se proto vyjadřuje přijetím tzv. Vyznání víry čili soustavy tvrzení, která církev na základě Božího zjevení vyžaduje. V teologickém smyslu je dogma výpovědí o víře, kterou církev považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být křesťanem či v plném společenství s církví. Dogma vymezuje, dává hranice, kam až křesťan může ve své víře jít.

Raná podoba dogmatu

Rané podoby dogmatu lze nalézt již v Novém zákoně. Těmito prvotními vyznáními víry, dogmaty, jsou tedy například tvrzení: „Ježíš je Pán“[2], „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“[3], „Ježíš přišel v těle“.[4]

Historická proměna pojmu

Od dob apoštolských Otců bylo slovo dogma používáno též o učení Ježíše Krista a apoštolů. Jako terminus technicus se ovšem v katolické církvi uchytilo až v 19. století. Velmi důležitým ukotvením významu se stala definice Vincence z Lerina († 450), který označuje dogma jako „to, co všude, co vždy, a co ode všech bylo věřeno“. Za dogmata vyhlásil císař Justinián I. († 565) též usnesení prvních koncilů coby říšský zákon. Tridentský koncil pojmu dogma neužívá v technickém smyslu, a v jeho dokumentech může dogma označovat jak učení víry, tak omyl (falsum).

Dogma v katolické církvi

V teologické terminologii, užívané od 19. století po současnost, označuje dogma výrok, jenž církev prohlásila za zjevený Bohem tak, že jeho popírání je herezí.[5] Dogma tedy je výslovně a definitivně vyhlášeno za zjevenou pravdu víry, a to mimořádným výrokem magisteria, tedy koncilní či papežskou definicí. Takto vyjádřené dogma katolická církev považuje za nerevidovatelné, neboť odvolání takto vyhlášeného dogmatu by, byť v jednotlivém dogmatu, popíralo sebepochopení církve coby nadané charismatem neomylnosti ve věcech víry. Všechna dogmata, pokud se týkají Boha, jsou ovšem formulována a chápána jen analogicky (každá podobnost mezi Bohem a stvořením je zároveň jejich ještě větší nepodobností),[6] a jako společensky a kulturně podmíněná.

Rozdělení dogmat

Dogmata lze rozdělit podle jejich závažnosti či vztahu k ústředním otázkám víry na:

  • obecné, základní pravdy křesťanství (fundamentální články víry),
  • speciální dogmata (ostatní).

Rozlišujícím kritériem je otázka, zda dané dogma musí být nezbytně a explicitně vždy a všude součástí víry člověka tak, aby mohl dosáhnout spásy. 2. vatikánský koncil klade dogmata do vzájemného vztahu, když učí, že existuje hierarchie pravd či jejich řád vzhledem k různé spojitosti se základem křesťanské víry.[7]

Vyhlašování dogmatu

Dogma se vyhlašuje slavnostním způsobem, a to jedním z těchto způsobů:

  1. na koncilech, tj. shromážděních katolických biskupů z celého světa (např. Nicejské vyznání víry, Nicejsko-konstantinopolské vyznání, chalkedonská formule). Tato dogmatická vyjádření koncilů jsou často vymezena negativně pomocí anathématu, tedy ve formě: „Kdo tvrdí, že ... budiž vyloučen (ze společenství církve).“.
  2. vyhlášením římským biskupem, tj. papežem, který se o otázce radí s ostatními biskupy. Tohoto způsobu bylo v dějinách církve použito pouze dvakrát, v případě dogmatu o neposkvrněném početí a nanebevzetí Panny Marie (1854 a 1950).

Související články

Literatura

  • BEINERT, W. Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994.
  • RAHNER, K.; VORGRIMMLER, H. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996. ISBN 80-7113-212-8.

Reference

  1. ↑
  2. ↑
    .
  3. ↑
    .
  4. ↑
    .
  5. ↑ První vatikánský koncil, 3. zasedání, dogmatická konstituce Dei Filius, 24. dubna 1870; srov. DS 3011.
  6. ↑ 4. lateránský koncil.
  7. ↑ Unitatis redintegratio 11.
Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Dogma“