Šablona:Článek dne/2025/15

Z Multimediaexpo.cz

Juan Manuel Fangio (* 24. června 1911, † 17. července 1995) byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou. Fangio je považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších závodníků v historii závodů Grand Prix. V 51 Velkých cenách vyhrál 24krát, tento úspěch je dodnes bezkonkurenční.

Juan Manuel Fangio se narodil 24. června 1911 v argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Zpočátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Byl velmi zručný, ovládal všechny práce na autech, ze starých vraků si uměl sestrojit vlastní vůz. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal nejlépe zajet tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, v němž zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začínal v Buenos Aires, stoupal pohořím And až do Limy v Peru a vracel se zpět do hlavního města.

Po 2. světové válce se Fangio v roce 1947 vrátil do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. V roce 1948 při dlouhém závodě přes Jižní Ameriku z Buenos Aires do Caracasu měl nehodu, při níž přišel o život jeho spolujezdec a přítel Daniel Urrutia. Po období deprese se Fangio vzchopil a začal znovu závodit. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.

Ve svých 37 letech začal slavit úspěchy na evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojoval o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfoval v mistrovství světa Fangio a získal první ze svých pěti titulů.

Rok 1952 byl poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat velkou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před několika hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po několika kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.

V roce 1953 byl již v plné formě a v závodech nestačil pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.
V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech. Vůz Mercedes W196 však nebyl připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získal svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostal nového kolegu Stirlinga Mosse. Mercedes byl znovu k neporažení. Situace se změnila až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 84 lidí. Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažoval možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasáhl Juan Perón a vyjednal pro Manuela místo u Ferrari. A tak Fangio získal v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati, když vyhrál rozhodující závod na Nürburgringu, při kterém sedmkrát překonal rychlostní rekord okruhu. Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul.

V lednu 1958 skončil čtvrtý na Velké ceně Argentiny. V únoru byl před plánovaným závodem v Havaně na Kubě unesen Hnutím 26. července. Po 26 hodinách byl propuštěn a předán argentinskému velvyslanectví. Motivem únosců bylo vynutit si zrušení závodu a prokázat neschopnost Batistova režimu.