Česká nová vlna

Z Multimediaexpo.cz

Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt a další, a pro jejich tehdejší díla. Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům jako milostné pobláznění mladých lidí či pokřivené morálky. Zachycují přirozenou lidskost, lidé mají dobré i špatné vlastnosti. Režiséři se nesnaží nic přikrášlovat a filmy obsahují nenaaranžované(i zdánlivě nenaaranžované)scény. Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962.^[1]

Obsah 1 Okolnosti vzniku 2 Žánrová různorodost 3 Zánik nové vlny 4 Fenomén „chcípáctví“ v českém filmu 90. let 5 Poznámka 6 Klíčová díla České nové vlny 7 Refrence

Okolnosti vzniku

Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky vyspělé filmové škole, široké základně mladých filmařů studujících v 50. a 60. letech, liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu zrušení cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Během několika let debutovalo několik výrazných autorských osobností.^[2]

Žánrová různorodost

Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie; Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků.^[3] V českém i slovenském filmu se s novou vlnou poprvé ve větší míře objevují podobenství, ať už zasazená do současnosti (Návrat ztraceného syna), do minulosti (Spalovač mrtvol) či zcela mimo reálný časoprostor (O slavnosti a hostech, Den sedmý, osmá noc). Významnou součástí hnutí se staly i dokumenty inspirované cinema-verité, jako byly Strop či Pytel blech od Věry Chytilové. Tvůrci byl přehodnocen žánr válečného filmu. Hrdinové i záporné postavy přestávali být jasně vyhranění, to se týká například snímku Kočár do Vídně; zároveň byly v tomto žánru uplatňovány postupy uměleckého filmu, jako je rozbourání času a prostoru v „pocitovém“ filmu Démanty noci. Silný emoční i symbolický náboj obsahuje i protiválečný snímek režiséra Karla Zemana Bláznova kronika z roku 1964, tématicky spadající do doby třicetileté války. V roce 1964 přišel do kin první český filmový muzikál režiséra Ladislava Rychmana Starci na chmelu. O rok později ho následoval Roháčův a Svitáčkův snímek Kdyby tisíc klarinetů. V té době vznikla i další vynikající česká filmová hudební komedie režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe aneb koňská opera.

Zánik nové vlny

Hnutí skončilo nástupem normalizace počátkem 70. let. Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný a Ivan Passer opustili zemi. Ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře nebo se přizpůsobili. Část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po změně režimu v roce 1989; byly to například Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho.

Fenomén „chcípáctví“ v českém filmu 90. let

Po listopadu 1989 se v některých českých filmech znovu vyskytly tendence spojované s československou novou vlnou. Platí především o snímcích Mrtvej brouk, Indiánské léto, Návrat idiota, Láska shora nebo Divoké včely, jejichž tvůrci se opět zaměřili na outsidery a zmatenou dospívající mládež či na naturalistické a jízlivé zportrétování české společnosti. V některých filmových kritikách a teoretických textech se v této souvislosti hovoří o fenoménu „chcípáctví“ v českém filmu (expresivní termín bývá použit obdivně, kriticky i nezaujatě).^[4][5] Ke vzniku nové české nové vlny s obdobným mezinárodním ohlasem a převratným způsobem filmového vyjadřování, jako měla ta v 60. letech, však nedošlo.

Poznámka

K filmovým dílům české nové vlny nejsou řazena některá další velmi pozoruhodná a dnes velmi ceněná díla české kinematografie 60. let 20. století, jedná se zejména o snímky režiséra Františka Vláčila (a scenáristů Vladimíra Körnera a Františka Pavlíčka) Marketa Lazarová a Údolí včel nebo o Vávrovu jemně romantickou a poetickou Romanci pro křídlovku natočenou podle stejnojmenné básně i filmového scénáře Františka Hrubína.

Klíčová díla České nové vlny

• Černý Petr, režie Miloš Forman (1963)
• O něčem jiném, režie Věra Chytilová (1963)
• Démanty noci, režie Jan Němec (1964)
• Ostře sledované vlaky, režie Jiří Menzel (1966)
• Sedmikrásky, režie Věra Chytilová (1966)
• O slavnosti a hostech, režie Jan Němec (1966)
• Lásky jedné plavovlásky, režie Miloš Forman (1966)
• Hoří, má panenko, režie Miloš Forman (1968)
• Ecce homo Homolka, režie Jaroslav Papoušek (1969)
• Případ pro začínajícího kata, režie Pavel Juráček (1969)

Refrence

1. ↑ Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
2. ↑ Luboš Ptáček, ed. (2000): Panorama českého filmu, ISBN 80-85839-54-7
3. ↑ Václav Březina (1996): Lexikon českého filmu. ISBN 80-85933-09-8
4. ↑ Jaromír Blažejovský versus Petra Hanáková: Právo na chcípáctví. Tamto, č. 1/1999
5. ↑ http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=115139

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii