Úřední jazyk

Z Multimediaexpo.cz

Úřední neboli státní jazyk je jazyk stanovený zákonem pro komunikaci s úřady, včetně školství. Pro podání žádosti a její vyřízení je to vnější jazyk, pro komunikaci mezi úřady navzájem a uvnitř úřadu je to vnitřní jazyk. V laickém pojetí je úřední jazyk ten jazyk, kterým se na území daného státu převážně komunikuje.

Historie

Koncept úředního jazyka pochází z myšlenky, že mezi národem (etnikem) a státem (en:Nation) není rozdíl. Ve skutečnosti zejména ve východní Evropě převažují mnohonárodní státy, tj. s početnými národními menšinami. Za Rakouska nebyl úřední jazyk stanoven, ačkoliv o to Němci v druhé polovině 19. století usilovali. Na základě právního obyčeje to byla němčina, ale Češi si postupně prosadili nejprve vnější češtinu (v roce 1880 – Stremayrova jazyková nařízení), vnitřní čeština byla částečně a dočasně zavedena v roce 1897 (Badeniho nařízení) a v roce 1898 (Gautschova nařízení). Naproti tomu za první republiky byl přijat zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, který v § 1 stanovil, že „jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky“. Podle § 2 na území s více než 20 % národní menšiny byl povolen vnější jazyk národní menšiny. K tomu též srov. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 1919 č. 73/18 (Boh. A V/19), usnesení ze dne 26. 6. 1919 č. 2334 (Boh. A XII/19) a usnesení pléna ze dne 9. 11. 1936 č. 251/33 (Boh. A DXIV/36).

Česká současnost

Podle čl. 25 Listiny mají „národnostní nebo etnické menšiny“ oprávnění na vnější jazyk. Kromě mezinárodních smluv a právních předpisů k jejich provedení, je právní norma stanovící úřední jazyk v:

§ 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který jako úřední jazyk pro jednání před finančními úřady stanoví češtinu a slovenštinu. Práva národních menšin jsou omezena na hrazení nákladů tlumočníka státem. Podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, se tlumočením rozumí i překládání.
stejná úprava je v § 46a zákona ČNR č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů.
stejná úprava je v § 71 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde byl zaveden bodem 108 novely č. 286/1995 Sb.
§ 123d zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

V soukromém právu je povinnost českých letáků stanovena v § 11 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Naproti tomu § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví oprávnění na tlumočníka bez dalšího. Stejně liberální je úprava § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dne 15. června 2004 byl zamítnut návrh komunistických poslanců na novelu ústavy, který by zaváděl národní a úřední jazyk. Stanovisko vlády bylo negativní.

Mezinárodní organizace

Vnitřními jazyky Evropské unie jsou angličtina a francouzština, s výjimkou Evropského soudního dvora v Lucemburku, kde je to pouze francouzština. „Od počátku evropské integrace (1951) až po první rozšíření (1973) byla jediným úředním jazykem ES francouzština. Francie si primát svého národního jazyka přísně střežila a při jednání o rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko na počátku 70. let si vymínila ujištění, že Velká Británie nebude vyžadovat používání angličtiny jako dalšího úředního jazyka. Britové po svém vstupu slib dodrželi a při jednání uvnitř institucí používali jejich zástupci francouzštinu. Menší státy ale zareagovaly odlišně. Irsko a Dánsko (kterým byla angličtina mnohem bližší než francouzština) začaly při jednání používat angličtinu. Ke „vzpouře“ proti výlučnému používání francouzštiny se přidala Itálie, jejíž delegát dostal pokyn používat při jednání italštinu. I když by se zřejmě všechny tehdejší státy spokojily se zavedením dvou úředních jazyků (francouzštiny a angličtiny), jednání o jazykovém režimu nakonec vyústila v rovnocenné a paralelní používání jazyků všech členských států.“ Podle čl. 21 al. 3 smlouvy o ES má každý oprávnění na svůj vnější jazyk, který je uveden v čl. 314 smlouvy o ES. Po rozšíření dne 1. května 2004, přidání irštiny v roce 2005 a rozšíření dne 1. ledna 2007 je těchto jazyků 23. OSN má 6 úředních jazyků (angličtinu, čínštinu, arabštinu, francouzštinu, španělštinu a ruštinu) a Rada Evropy 2 (angličtinu a francouzštinu).

Jiné státy

Ve většině států USA není angličtina jako úřední jazyk vůbec stanovena.
Švédština je stanovena úředním jazykem ve Finsku (vedle finštiny), nikoliv však ve Švédsku, kde jí hovoří většina obyvatel.

Reference

Antonín Hartmann, Václav Joachim a Hugo Diwald: Jazykové právo. In Slovník veřejného práva československého II. Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, Brno 1932, pp. 61 – 85; reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000, ISBN 80-902752-6-5
Ivo Šlosarčík: Jazyková politika v členských zemích EU a její potenciální konflikt s komunitárním právem. In Intergrace (EUROPEUM) 12/2002

Externí odkazy

EU – jazyky Evropy (zatím da, de, el, en, es, fr, it, nl, pt, fi, sv)
Francie – Loi Toubon (francouzsky)

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii