V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Ctnost

Z Multimediaexpo.cz

Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]

Obsah

Pojem ctnosti v historii

Platón

Ústřední otázkou Platónových dialogů je zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna

Poslední dvě z nich jsou vlastně rozumem přetavené a usměrněné neřesti (vznětlivost, dychtivost). Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech.

Aristotelés

Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždycky vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:

  1. etické (mravní),
  2. dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
  3. poietické (praktické dovednosti).

Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin - tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.

Ctnosti v křesťanství

V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5,22nn; 1Tm 6,11; 2P 1,5-7). Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:

„A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (1K 13,13)

O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologických, protože jsou darem (milostí) Boží a převyšují přirozené lidské schopnosti.

Sedmero ctností

Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se také staly tyto ctnosti protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

Tomáš Akvinský

Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři ctnosti přirozené - moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost (nazývají se kardinální ctnosti) - jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologické ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.

Novověká filosofie

Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle"[2] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[3] Od 80. let 20. století však zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů, jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné. O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."

Reference

Související články

Literatura

  • V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992
  • E. C. Benfield (vyd.), Občanské ctnosti. Praha 1995
  • A. MacIntyre, Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha 2004
  • J. Pieper, Ctnosti, Praha 2000
  • K. Rahner a kol., Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
  • M. Ridley, Původ ctnosti: o evolučních základech jednání. Praha 2000
  • Katechismus katolické církve, odst. 1803 - 1845; online zde

Reference

  1. ↑ V. Machek, Etymologický slovník, heslo "čest".
  2. ↑ I. Kant, Základy metafysiky mravů. Praha 1992.
  3. ↑ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Praha 1992, str. 30.

Externí odkazy


Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Ctnost“