V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Hřích

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 3. 12. 2016, 22:48; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Hřích (ze stsl. grěch, chyba, hřích) je náboženský pojem, který původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu.

Hřích obvykle označuje jednotlivé, vědomé a úmyslné jednání (nebo naopak nečinnost, myšlenku, projev a pod.) proti Bohu a proti lidem. Pokud je navíc věcně závažné, je to podle křesťanské morálky těžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo také všední. Podobné rozlišení platí i v Judaismu a Islámu. Zejména v protestantismu se slovem hřích někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen („hříšnost“) a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc, milost. V podobném smyslu se v křesťanských církvích mluví také o „dědičném" nebo "prvotním hříchu“. „Cizím hříchem“ se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit.

Michelangelo: Prvotní hřích a vyhnání z Ráje (Řím, Sixtinská kaple)

Obsah

Původ pojmu

Odpovídající řecké slovo hamartéma, podobně jako hebrejské chatta´at, znamenalo původně omyl, chybu. Ve starších „pohanských“ společnostech se hříchem rozumělo také pochybení ve vztahu k božstvům. Latinské peccatum (od pecus, dobytče) patrně znamenalo chybu při oběti, zvíře s vadou; „hřešit“ ve starší češtině znamenalo klít, proklínat. Teprve s postupným rozvíjením lidské subjektivity, s posilováním osobní svobody a odpovědnosti a se vznikem monoteistických náboženství se začal hřích chápat jako osobní a vnitřní provinění a náboženství se začalo spojovat s morálkou v našem smyslu slova. Provinění vůči člověku se začalo chápat i jako hřích proti Bohu. Tuto pomalou proměnu lze sledovat v Bibli.

Biblická náboženství

Pro Starý zákon je základním hříchem „nevěra“ vůči Hospodinu, úcta prokazovaná jiným bohům a modlám (např. Ex 32, 30 (Kral, ČEP)). Také Starý zákon věnuje velkou pozornost předpisům o bohoslužbě a obětech, o vybavení a provozu v chrámě, o čistém a nečistém.

Kromě toho však podle Starého zákona dostal člověk už při Stvoření první příkaz a zákaz (Gn 1, 28 (Kral, ČEP); Gn 2, 16 (Kral, ČEP)) a jen svou neposlušností si způsobil, že musí zemřít (Gn 3, 16 (Kral, ČEP)). S Noemem (Gn 9, 1 (Kral, ČEP)), s Abrahámem (Gn 17) i s Mojžíšem (Ex 20 a násl.) Hospodin uzavřel smlouvy, které ovšem Izrael opakovaně porušil a neplnil, čímž se prohřešil proti Hospodinu. Hřích tak znamená zneužití lidské svobody a porušení smlouvy a zákona. Netýká se jen vztahu k Hospodinu a nespočívá jen v porušení výslovného zákazu, ale vzniká i lhostejností vůči slabším ve společnosti: „Hledejte právo, zakročte proti násilníkovi, dopomozte k právu sirotkovi, ujměte se pře vdovy.“ (Iz 1, 17 (Kral, ČEP))

Nestačí jednat tak, jak jednají druzí, ale od každého Izraelce se vyžaduje, aby sám dokázal posoudit, co je a není hřích: „Nepřidáš se k většině když páchá ničemnosti.“ ( ) K tomu ovšem potřebuje pomůcku, což je známé Desatero přikázání ( ). I to se však ukázalo jako málo podrobné a židovští učenci je rozpracovali do množství detailních příkazů, například kolem dodržování soboty.

Nový zákon

Podle Matoušova evangelia přišel Ježíš na svět, aby „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ ( ), to znamená obnovil jeho vztah k Hospodinu, a Ježíš skutečně „odpouští hříchy“ (např. ). To neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil, ale přílišné soustředění na jednotlivé předpisy a hříchy v tomto smyslu začalo bránit tomu, k čemu měl pojem hříchu sloužit. Ježíš předně odmítá představu znečištění něčím vnějším: „Ne co vchází do úst znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ ( ). Hřích vzniká „v srdci“. Za druhé Ježíš odmítá představu, že by nemoc nebo postižení mohlo být trestem za hřích: nezhřešil ani slepý člověk ani jeho rodiče ( ). "Bible 21" překládá volně: "Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby naněm byly zjeveny Boží skutky." Hřích není na člověku vidět a jen Bůh o něm ví, takže jen Bůh jej může také soudit ( ).

Hlavní téma Ježíšova kázání i působení je ale „záchrana“ nebo „vykoupení“, totiž možnost, jak se z uzavřeného kruhu hříchů dostat. Evangelia ji nazývají „obrácení“ nebo „pokání“ a přirovnávají k odpuštění dluhu ( ). „Tuto překážku pak prolomila smrt a vzkříšení Ježíše Krista“ (1Jan 3,5 a další). Pavel z Tarsu přirovnává stav člověka, který ví, co by měl a neměl, ale není schopen to dodržet, k „otroctví“ a v návaznosti na Starý zákon mluví o „smrti“. „Je ale možné přijmout Boží milost a namísto věčné smrti získat spásu“ ( ). Jinde dokonce říká, že hřích je důsledek Zákona: bez příkazů a zákazů by nebyly ani hříchy. V Prvním listu Korintským píše o lásce, která je protikladem hříchu a ukazuje i její praktické důsledky ( ). Nicméně se i v jeho listech objevují různé pomůcky, jak rozpoznat hřích – zejména seznamy neřestí (1Kor 6, 9 (Kral, ČEP); Ga 5, 19 (Kral, ČEP) aj.).

Křesťanství

Křesťanská církev se hlásí k tomuto odkazu Starého i Nového zákona, nesmírně rozsáhlá křesťanská literatura však svědčí o tom, jak obtížné je se s ním vyrovnat. Velcí myslitelé a světci vždy znovu objevují, že poselství pokání a lásky je vlastně jednoduché a znamená skutečnou svobodu. Sv. Augustin popisuje člověka ve hříchu slovy: „člověk zakřivený sám do sebe“ (homo incurvatus in se), tedy uzavřený a neschopný navazovat vztahy s lidmi i s Bohem, takže nemůže plnit přikázání lásky. Sv. Tomáš Akvinský píše, že „hřích není nic jiného než zlý lidský čin“ (peccatum est nihil aliud, quam actus humanus malus) a dodává, že „teologie v něm vidí zejména urážku vůči Bohu“.[1] Martin Luther v dopise úzkostlivému Melanchthonovi dokonce radil „Hřeš silně, ale ještě silněji věř a raduj se v Kristu“. Nicméně vážná starost o dobrý život svěřených lidí a špatné zkušenosti vedou znovu a znovu k vypracovávání podrobnějších návodů, jak se hřích pozná, a chtě nechtě tak opět soustřeďují hlavní pozornost na hřích a zákon.

Křesťanská praxe

Vstupem do všech křesťanských církví je obřad (svátost) křtu s názornou a již biblickou symbolikou očišťování vodou, které znamená odpuštění hříchů. Ke křesťanské tradici též patří víra, že upřímná a účinná lítost, vyznání hříchů a pokání jsou cestou k odpuštění hříchů. V katolické církvi se tato tradice vyvinula v ústní zpověď v rámci svátosti smíření, v různých větvích křesťanství včetně katolictví existují též různé formy veřejné zpovědi, buď osobní a konkrétní, nebo obecné a společně recitované. Některé evangelikální církve spojují osvobození od hříchu s vyznáním víry na základě doslovného výkladu věty „Kdo vyzná svými ústy Ježíše jako svého pána, bude spasen“ ( ).

Islám

Islám rozlišuje trojí úroveň hříchů, lehké, těžké a hříchy nevěry a odpadlictví, které nebudou odpuštěny. Hřích vyžaduje odpovídající trest. Islám také nezná pojem prvotního či dědičného hříchu, ani pojem spásy a vykoupení.

Metaforická užití

Jako metafora se slovo hřích užívá například ve spojení „hřích mládí“ a znamená pochybení nebo pošetilost, kterou lze omluvit mladým věkem. V triviálním významu se někdy mluví i o "hříchu" proti dobrému vkusu nebo dokonce dietě.

Související články

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Hřích. Sv. 11, str. 779

Reference

  1. ↑ Summa theologica, II.-1,71,6.

Externí odkazy


Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/H%C5%99%C3%ADch“