Přerozdělování

Z Multimediaexpo.cz

Mapa států podle míry nerovnoměrného rozdělení příjmů, měřené Giniho koeficientem. Čím menší hodnota, tím rovnoměrnější je rozdělení příjmů: 0 by znamenala dokonale rovnoměrné rozdělení. Koeficient nebere ohled na absolutní hodnoty příjmů a nevyjadřuje tedy bohatství či chudobu, nýbrž pouze rovnoměrnost rozdělení.

Přerozdělování či redistribuce znamená v makroekonomii souhrn opatření a mechanismů, které ovlivňují rozdělení příjmů a majetku, případně jejich disponibilitu u různých skupin obyvatelstva. Zákonodárství současných států užívá různé formy přerozdělování, a to obvykle tak zvané progresivní přerozdělování (od bohatých k chudým), které rozdíly vyrovnává, i když jsou i případy opačného, degresivního přerozdělování. Na druhé straně se o jeho prospěšnosti a míře stále diskutuje, jak z ekonomického, tak z morálního hlediska. Rozdílné názory na podobu a míru přerozdělování jsou také jedním z hlavních momentů, které dělí politickou levici a pravici.

Sociální nerovnost

Nerovnost v majetku nebo v příjmu existuje v každé lidské společnosti a je do jisté míry nezbytná. Podle amerického ekonoma A. Okuna však vzniká „konflikt mezi rovností a efektivností“: moderní demokratické státy se zakládají na rovnoprávnosti všech občanů, volná ekonomická soutěž však vytváří rozdíly, které mohou některým ve využití těchto práv bránit. Přitom se ukazuje, že chudoba není rozložena náhodně, ale četnost chudoby je u jistých skupin obyvatel daleko vyšší než u jiných. Tak v roce 1986 spadalo v USA do kategorie chudých 5 % vysokoškoláků, 11 % bělochů, ale 31 % černochů a 44 % černošských dětí. Medián důchodú bělošské rodiny byl téměř 31 tisíc USD, černošské 17,6 tisíc.^[1] Ekonomická nerovnost se tak stává také politickým problémem.

Příjmová nerovnost se nejčastěji měří buď jako poměr mezi průměrným příjmem pětiny nejbohatších k průměrnému příjmu nejchudší pětiny obyvatel, anebo Giniho koeficientem, což je bezrozměrné číslo mezi 0 a 1. Někdy se místo pětin (kvintilů) užívají pro měření desetiny (decily). Tabulka států podle rovnoměrnosti rozdělení příjmů je na en:List of countries by income equality.

Hlavní metody přerozdělování

Daňová politika

• Zdanění příjmu, nemovitostí a z dědictví
• Daňové sazby, závislé na příjmu - například progresivní daň z příjmu nebo nezdanitelná část příjmu
• Různé sazby daně z přidané hodnoty, například pro základní, běžné a luxusní zboží

Transfery a subvence

Také transfery - jakožto platby nebo výkony, ze něž se nevyyžaduje přímá protislužba - a státní subvence představují přerozdělování prostředků státu, ať se dějí jako přímé platby, daňová zvýhodnění nebo výhodná nabídka veřejných služeb.

Zákonná pojištění

Odvody penzijního, zdravotního a nemocenského pojištění sice s příjmem rostou, nejedná se však vždy o přerozdělování, protože i případná plnění mohou být úměrná příjmu, například u penzí nebo dávek v nezaměstnanosti. Naproti tomu u zdravotního a nemocenského pojištění jde obvykle o přerozdělování od vyšších k nižším příjmovým skupinám, případně od mladších ke starším, u nichž bývají zdravotnické náklady vyšší.

Omezení vlastnického práva

Také zákonná a soudní omezení vlastnických práv - například ochrana nájemníků, regulace nájemného, ochrana zaměstnanců, spotřebitelů, přírody nebo památek - představují jisté přerozdělení, i když se dá většinou jen obtížně vyjádřit v penězích.

Argumentace

Ve prospěch přerozdělování se uvádějí argumenty jak ekonomické, tak etické a politické. Hlavní ekonomický argument říká, že mezní užitek chudých nebo jinak znevýhodněných příjemců je větší než mezní náklad bohatších plátců. Pro zámožného člověka znamená tisíc korun mnohem méně než pro chudého a přerozdělení znamená v tomto případě krok k Paretovu optimu. Etické argumenty vycházejí z toho, že příjmové rozdíly jsou v moderních společnostech příliš veliké a nezdůvodnitelné, například mezi zaměstnanci bank a nemocnic. Konečně je zde argument politický: svobodná společnost je možná jen tam, kde žádná významnější skupina nežije v hladu a bídě. Tuto skutečnost si evropské vlády uvědomily na základě analýzy příčin, které pomohly Hitlerovi k moci: jednou z nich byly sociální dopady hospodářské krize.

Neoliberální ekonomové argumetují tím, že přerozdělování zbytečně odčerpává prostředky, které by majitelé jinak investovali, že deformuje tržní prostředí a brzdí hospodářský růst. Pokud se k tomu připočtou transakční náklady, které jistou část přerozdělovaných prostředků pohltí, jde podle odpůrců o opatření nežádoucí a škodlivé. Konzervativní odpůrci někdy namítají, že státní sociální péče omezuje prostor pro individuální dobročinnost a může přivést příjemce do jisté závislosti, protože se odnaučí pracovat.

Literatura

• P. A. Samuelson - W. D. Nordhaus, Ekonomie. Praha: Svoboda 1991. Kap. 34, str. 804-822.
• A. Sen, Etika a ekonomie. Praha: Vyšehrad 2002
• M. Žák a kol., Velká ekonomická encyklopedie, Praha: Linde 2002. Heslo Přerozdělování, str. 630.

Související články

• Daň
• Sociální politika EU
• Sociální zabezpečení v Česku
• Teorie rozdělování důchodů

Reference

1. ↑ Samuelson - Nordhaus, Ekonomie. Str. 807.

Externí odkazy

• (anglicky)
• Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Redistribution