Šablona:Článek dne/2019/09

Z Multimediaexpo.cz

Puška, někdy také ručnice je dlouhá palná zbraň patřící mezi ruční zbraně. Na rozdíl od krátkých palných zbraní – pistole a revolveru – je při střelbě většinou ovládána oběma rukama.

V Evropě se první palné zbraně objevují ve 14. století spolu s rozšířením černého střelného prachu. Nejprve vznikaly první děla a posléze i první ruční palné zbraně. Tyto zbraně byly zpočátku velmi primitivní a konstrukčně se příliš nelišily od tehdejších děl. Jednalo se o železné nebo bronzové roury, buď spojené z jednotlivých pásů nebo vykované z jediného kusu. Jeden konec roury byl uzavřen a někdy zakončen tyčí přecházející vzadu do dřevěné násady. Někdy byly tyto hlavně připevňovány k primitivní pažbě z hrubě opracovaného dřevěného špalíku. Před výstřelem se nasypal střelný prach do vývrtu hlavně a poté dovnitř umístila železná nebo olověná koule jako projektil. Střelec uchopil zbraň (stiskl v podpaží nebo opřel o rameno či pevnou podložku) a zamířil na cíl. Střelec nebo jeho pomocník potom zapálil střelný prach přiložením zapáleného doutnáku nebo rozžhaveného želízka k nevelkému otvoru v zadní části hlavně. Tyto zbraně byly nazývány v západních zemích jako ruční děla, ruční bombardy nebo petronely.

V první čtvrtině 15. století se objevují první zdokonalení ručních palných zbraní. Hlavně se začínají prodlužovat, pažby jsou zahnutější a zápalné kanálky s pánvičkou na střelný prach jsou umisťovány na boční stěnu hlavně namísto horní plochy. Vznikají první primitivní mířidla.

V počátečním období převládaly mezi ručními palnými zbraněmi hradební pušky používané při obraně opevněných míst. Při střelbě byly opírány o pevnou podpěru pomocí dolního výstupku – háku, z čehož vznikl jejich název hákovnice. Nejen hradební pušky, ale i jiné typy byly natolik těžké, že při střelbě vyžadovaly použití podpěry nebo podstavce. Účinnost střelby byla značně nízká a manipulace velmi komplikovaná.

Koncem 15. století se poprvé objevil doutnákový zámek s pružinou. U tohoto typu zámku se vztyčený kohout s doutnákem sklápěl k zápalnému kanálku pomocí předem stlačené pružiny po stisknutí knoflíkové spouště. Do původního postavení se kohout vracel ručně. Mechanizmus byl časem ještě zdokonalen a krátce poté se široce rozšířil doutnákový zámek, u něhož bylo dosaženo relativně rychlého pohybu kohoutu nikoliv působením pružiny, ale díky zvolenému poměru různě dlouhých pák vzájemně na sebe působících při stisknutí spouště. Pružina sloužila u tohoto typu zámku pouze pro vracení součástek mechanizmu do původní polohy. Zbraně s tímto zámkem byly dvou typů – lehčí arkebuza a těžší mušketa.

Rané typy ručních palných zbraní mohly jen obtížně soupeřit s jinými druhy střelných zbraní tehdejší doby. Hmotností, přesností a rychlostí palby značně zaostávaly za luky i kušemi. Dokonce i průbojnost měly kule z arkebuz zpravidla nižší, než šipky vystřelené z kvalitních kuší. Teprve muškety, které se objevily počátkem 16. století, dokázaly průbojností svých střel značně překonat tehdejší kuše a luky. U mušket byla zvětšena hmotnost střel na 50-60 g (asi dvakrát více, než střely z arkebuzy), čehož bylo dosaženo zvětšením ráže zbraně. Rovněž jejich hlavně byly značně delší, než u arkebuz. Největším nedostatkem mušket bylo jejich zdlouhavé nabíjení. Příprava jednoho výstřelu proto trvala několik minut.

Použití palných zbraní způsobilo převrat ve vojenské taktice a zapříčinilo postupný konec nadvlády rytířské obrněné jízdy. Od počátku 16. století se mušketýři stali stálou součástí armád. Jejich úloha neustále vzrůstala a koncem 16. století již tvořili polovinu celé pěchoty. Pro technickou nedokonalost tehdejších palných zbraní však rozhodující úloha v boji zatím ještě stále patřila kopiníkům.