Frontální útok
Z Multimediaexpo.cz
m (1 revizi) |
m (Nahrazení textu „Napoleonských válek“ textem „Napoleonských válek“) |
||
| Řádka 6: | Řádka 6: | ||
== Historie použití == | == Historie použití == | ||
| - | Před 19. stoletím tato taktika s drobnými modifikacemi dominovala bitevním polím (ač i tehdy mohla vést ke katastrofě – viz [[Bitva u Kann|bitva u Cann]] nebo [[bitva u Kresčaku]]), nicméně s rozvojem palných zbraní její význam stále klesal. Počátkem 19. století byla rychle potlačována ve prospěch nápaditějších manévrovacích a obchvatných způsobů boje a na konci | + | Před 19. stoletím tato taktika s drobnými modifikacemi dominovala bitevním polím (ač i tehdy mohla vést ke katastrofě – viz [[Bitva u Kann|bitva u Cann]] nebo [[bitva u Kresčaku]]), nicméně s rozvojem palných zbraní její význam stále klesal. Počátkem 19. století byla rychle potlačována ve prospěch nápaditějších manévrovacích a obchvatných způsobů boje a na konci Napoleonských válek již byla až na výjimky považována vyloženě za akt neschopnosti a bezradnosti velitele a stále častěji byla označována jako sebevražedná. |
Jestliže před 19. stoletím byl považován frontální útok, který skončil katastrofou jaksi ze své vlastní přirozenosti, za výjimku, od 19. století je to naopak a úspěšné použití frontálního útoku je nyní považováno za malý zázrak, který se neobejde bez specifických podmínek. Vedle výjimečných úspěšných akcí ([[bitva u Isandlwany]]) se zde objevují první debakly ([[bitva u Gettysburgu]]) signalizující konec frontálního útoku, jakožto obecně použitelné metody. Definitivní konec této taktiky ohlásila [[první světová válka]] a masové rozšíření [[kulomet]]ů. Přesto se objevila i na bojištích [[Druhá světová válka|druhé světové války]], kde ji [[Rudá armáda]] používala jako hlavní taktiku v [[Zimní válka|Zimní válce]] a relativně často se objevovala i ve [[Velká vlastenecká válka|Velké vlastenecké válce]]. Avšak ani [[Sovětský svaz]] si nemohl dovolit úděsné ztráty, které přinášela, a byla (až na některé výjimečné operace) opuštěna. | Jestliže před 19. stoletím byl považován frontální útok, který skončil katastrofou jaksi ze své vlastní přirozenosti, za výjimku, od 19. století je to naopak a úspěšné použití frontálního útoku je nyní považováno za malý zázrak, který se neobejde bez specifických podmínek. Vedle výjimečných úspěšných akcí ([[bitva u Isandlwany]]) se zde objevují první debakly ([[bitva u Gettysburgu]]) signalizující konec frontálního útoku, jakožto obecně použitelné metody. Definitivní konec této taktiky ohlásila [[první světová válka]] a masové rozšíření [[kulomet]]ů. Přesto se objevila i na bojištích [[Druhá světová válka|druhé světové války]], kde ji [[Rudá armáda]] používala jako hlavní taktiku v [[Zimní válka|Zimní válce]] a relativně často se objevovala i ve [[Velká vlastenecká válka|Velké vlastenecké válce]]. Avšak ani [[Sovětský svaz]] si nemohl dovolit úděsné ztráty, které přinášela, a byla (až na některé výjimečné operace) opuštěna. | ||
Aktuální verze z 2. 7. 2015, 22:49
Frontální útok představuje mohutný přímý úder na hlavní pozice nepřítele vedený zpravidla otevřeným dobře prostupným terénem.
Základní idea taktiky
Smyslem taktiky je prudkým přímým útokem rozbít a zničit hlavní síly protivníka nebo prostě prorazit přes jeho klíčové pozice. Její výhodou je jednoduchost – není třeba nic vysvětlovat a obejde se bez výcviku jednotek, každý pochopí, že má vyrazit vpřed, zabít každého nepřítele, kterého cestou potká, a zastavit se až… Obzvláště účinná je při souboji muž proti muži, pokud má útočící strana početní nebo individuální převahu. V současné době však je takovýto scénář velmi málo pravděpodobný a úspěšný frontální útok vyžaduje velmi specifické podmínky a zpravidla i kombinaci s dalšími taktikami. Příkladem může být prudký tankový útok za písečné bouře proti řídce rozmístěným oddílům pěchoty nedisponující dostatečným množstvím protitankových zbraní, který kombinuje výhodu překvapení, využití špatné viditelnosti a značné individuální převahy na straně útočníka.
Historie použití
Před 19. stoletím tato taktika s drobnými modifikacemi dominovala bitevním polím (ač i tehdy mohla vést ke katastrofě – viz bitva u Cann nebo bitva u Kresčaku), nicméně s rozvojem palných zbraní její význam stále klesal. Počátkem 19. století byla rychle potlačována ve prospěch nápaditějších manévrovacích a obchvatných způsobů boje a na konci Napoleonských válek již byla až na výjimky považována vyloženě za akt neschopnosti a bezradnosti velitele a stále častěji byla označována jako sebevražedná.
Jestliže před 19. stoletím byl považován frontální útok, který skončil katastrofou jaksi ze své vlastní přirozenosti, za výjimku, od 19. století je to naopak a úspěšné použití frontálního útoku je nyní považováno za malý zázrak, který se neobejde bez specifických podmínek. Vedle výjimečných úspěšných akcí (bitva u Isandlwany) se zde objevují první debakly (bitva u Gettysburgu) signalizující konec frontálního útoku, jakožto obecně použitelné metody. Definitivní konec této taktiky ohlásila první světová válka a masové rozšíření kulometů. Přesto se objevila i na bojištích druhé světové války, kde ji Rudá armáda používala jako hlavní taktiku v Zimní válce a relativně často se objevovala i ve Velké vlastenecké válce. Avšak ani Sovětský svaz si nemohl dovolit úděsné ztráty, které přinášela, a byla (až na některé výjimečné operace) opuštěna.
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |