Desátek

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
Sysop (diskuse | příspěvky)
(Nahrazení textu)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 30. 6. 2012, 16:41

Nuvola apps important.png   Neověřená tvrzení (vlastní výzkum) poškozují tento článek !
  Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných referencí. 		Nuvola apps important.png
Crystal Clear help index.png   Informace uvedené v tomto článku je potřeba ověřit.
  Prosíme, pomozte vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů. 		Crystal Clear help index.png


Desátek (z latinského decenia desetina) označuje původně zhruba desetiprocentní daň placenou náboženské (např. kostelu, chrámu, církvi) či světské (král, lenní pán) instituci nebo starověkému božstvu. Tato povinnost byla běžná v mnoha starověkých kulturách a to přes celý středověk až do raného novověku. Sám náboženský desátek může mít několik forem:
a) desátek povinný, jehož výběr garantuje svými zákony stát,
b) desátek povinný, jehož placení nařizuje anebo systematicky vyučuje nějaké náboženské společenství,(např. Mormoni, letniční a charismatické hnutí, Adventisté sedmého dne)
c) desátek chápaný jako osobní povinnost k Bohu, kde je jeho placení otázkou osobní odpovědnosti a víry. Např. v některých církvích, které nepředepisují povinné desátky, existují někteří křesťané přesvědčení, že musí Bohu a církvi desátek platit.

Obsah

Desátky ve starověku

Desátky byly ve starověkém světě velmi rozvinutou praxí a to již dlouho před nástupem desátků v židovsko-křesťanské kultuře. Existovaly například v Babylonii, Egyptě, Lybii, Jižní Arábii, v Římě, Kartágu a vůbec nejčastěji v Řecku. Zde byly pravidelně dávány zcela konkrétním řeckým božstvům jako oběť do Delf, Olympie a Athén. Nejčastěji byl desátek odváděn Apollónovi, Artemis, Athéně, Héře, Heráklesovi, Niké, Poseidonovi, Deméter a Diovi.
Pokud si položíme otázku, odkud brali Řekové tak obrovské množství financí na postavení všech svých chrámů a soch, nemůžeme při hledání odpovědi opomenout citovat názor Flaceliéra, který napsal: „V klasické době už vítězové neobětovali bohům vše, co nepřátelům ukořistili, ale jen desetinu (dekaté), desátek. Takový je tedy původ těch často nádherných památníků, sousoší nebo pokladnic, jež stály hustě vedle sebe kolem posvátných cest k panhelénským svatyním, například do Delf, a které později tak pobuřovaly řecké vlastenectví Plutarcha, kněze Apollóna Pythijského: „Je možné nepohoršit se při pohledu na všechny ty památníky, které ze všech stran obklopují boha, na ty prvotiny a desátky, plody řeží, válek a loupeží, a na ten chrám naplněný válečnou kořistí získanou na Řecích ?“ Jako konkrétní příklad praxe desátků v starověku je třeba zmínit Historika Liviuse který v knize „Dějiny“ píše o desátku, který v roce 396 př. n. l. Římané obětovali Apollónovi. Do nejmenších podrobností přitom popisuje okolnosti, za nichž byl dán. Z jeho spisu víme, že Římané se na válku často připravovali tak, že poslali posly do Delf, aby jim od tamnějších věštců přinesli zprávu, zda mají jít bojovat a jak případná bitva dopadne. Tento postup Římané zvolili také, když nastala válka s etruským městem Veje. Římský diktátor Marcus Furius Camillus obdržel z delfské věštírny příznivý výrok: „Až skončíš válku, přines jako vítěz hojný dar k mým chrámům a obnov otcovské obřady...“ Camillus se proto před bitvou odhodlal ke smělému slibu: „Apollóne Pýthijský, tvým božstvím podnícen spěchám, abych zničil město Veje, a tobě proto desetinu kořisti zaslibuji. Tebe také, Iuno Královno, která nyní přebýváš ve Vejích, prosím, abys nás jako vítěze provázela do našeho města, jež se má brzy stát i tvým, aby tě tu uvítal chrám, důstojný tvé vážnosti.“ Desátky a postavení chrámu se tedy mělo stát oním „hojným darem“, který si diktátor umínil dát svým božstvům. Pro Římany tato válka skutečně skončila vítězně a postavení slíbeného chrámu tak bylo díky hojné kořistí hračkou, s desátky však nastaly nečekané problémy. Vojáci a lid totiž příliš nepospíchali, aby z bohaté kořisti obětovali desetinu: „Pak se začalo jednat o daru Apollónovi. Když Camillus prohlásil, že mu zaslíbil desetinu kořisti a když nejvyšší kněží - pontifikové mínili, že národ má své náboženské povinnosti dostát, nesnadno se tu dal nalézt způsob, jak poručit, aby lid přinesl zpět kořist, aby z ní byla oddělena povinná část pro svatyni. Konečně se utekli k tomu, co se jim zdálo nejmírnější: kdo by chtěl sebe i svůj dům zbavit té náboženské povinnosti, nechť sám pro sebe ocení svou kořist a odvede cennou hodnotu jedné desetiny do státní pokladny, aby z toho mohl být zhotoven zlatý dar, hodný skvělosti toho chrámu i velebnosti toho boha podle důstojnosti národa římského.“ Camillus byl touto vlažností Římanů zděšen a stále znovu je burcoval k odvedení desátků: „Znovu a znovu na všech místech pronášel řeči, že ovšem není divu, že obec upadla v zuřivost; je vázána splnit slib bohům a považuje starost o všechny jiné věci za přednější, než aby učinila zadost své náboženské povinnosti; on prý nic nemluví o darování, které vypadá spíše jako almužna než jako desátek, protože se každý k němu zavázal jako soukromý občan, ale byl zbaven té povinnosti jako člen národa; nedovoluje mu prý jeho svědomí, aby zamlčel, že jenom z té kořisti, která se skládá z majetku movitého, se ustanovuje desátek, ale že se neděje ani zmínka o dobytém městě a o území, což je také zahrnuto ve slibu.“ Historik Livius nám však při líčení těchto událostí zamlčel jednu důležitou okolnost, o které píše Appiános: „Když se po dobytí Vejí objevila nepříznivá znamení pocházející od Jova, tvrdili věštci, že byly opomenuty nějaké náboženské úkony, a Camillus se upamatoval, že zapomněl dát desetinu kořisti bohu, jenž dal věštbu týkající se jezera. Senát přikázal, aby každý, kdo dostal jakýkoliv díl kořisti z Vejí, jej sám ocenil a desetinu pod přísahou přinesl. Ze zbožnosti neváhal ani obětovat desetinu půdy prodané již jako kořist. Z těchto peněz byl dán do Delf zlatý kráter, který stál na bronzovém podstavci v pokladnici Římanů a Massilských...“ Jistota Římanů, s níž mylně věřili, že se nepříznivá znamení objevila kvůli tomu, že neodvedli desátky svému božstvu je fascinující; nelze zde pak analogicky nevidět i zkušenost některých současných křesťanů, kteří stejně jistě věří a také se bojí, že je křesťanský Bůh potrestá, neodvedou - li mu desátky. Camillus nakonec dosáhl svého: „Sbor pontifiků přibral k poradě Camilla a uznal za správné: co z té kořisti bylo v majetku Vejských před učiněním toho slibu a co po tom slibu přešlo do moci národa římského, z toho aby desetina byla zasvěcena Apollónovi. Tak město i venkovské polnosti byly podrobeny cenovému odhadu. Peníze byly vyplaceny ze státní pokladny a byl uložen úkol vojenským tribunům s mocí konsulskou, aby za ně nakoupili zlato.“ Livius dále napsal, co s vybraným desátkem Římané udělali: „dali zhotovit zlaté měsidlo, aby bylo dopraveno Apollónovi do Delf.“ Z mnohasetstránkových antických knih byly ve starověku pořizovány stručné výtahy tzv. „periochy“. Tento Camillův desátek je ve výtahu z Liviova díla také zaznamenán: „Diktátor Furius Camillus dobyl Vejí, které byly obléhány po deset let. Přenesl do Říma sošku Junoninu a desetinu kořisti poslal Apollónovi do Delf.“ Tento desátek obětovaný Apollónovi lze právem považovat za jednu z nejlépe zaznamenaných obětí starověku.
Dále se s desátky setkáme v souvislosti s řeckým ostrovem Sifnos. Píší o něm Herodotos i Pausanias a z jejich knih víme, že v Delfách: „...nalezneme pokladnici ostrova Sifnu, nejbohatší v posvátném okrsku. Pausaniás vypráví, že byla zbudována na Apollónovu žádost z desátku výnosu zlatých dolů na ostrově Sifnu. Když ale peněz chtiví obyvatelé ostrova přestali tuto daň platit, byli tvrdě potrestáni: doly zmizely a ostrov byl potopen.“ A přímo Hérodotos píše: „...měli na ostrově zlaté a stříbrné doly, a to tak bohaté, že z desetiny jejich výtěžku zbudovali v Delfech pokladnici, která se vyrovná nejbohatším.“ Podívejme se také, co Pausaniás skutečně o Sifnu napsal: „Ostrov Sifnos vydával na světlo zlatou rudu i přikázal bůh jeho obyvatelům, aby z užitku odevzdávali desátek do Delf. Postavili tedy pokladnici a desátek skutečně odváděli. Později však od dávky ustoupili ve své nenasytnosti a tehdy jim také zlaté doly moře zatopilo.“ Již podruhé se zde setkáváme s principem domnělého trestu za neodvádění desátků. Přírodní katastrofa, jež postihla obyvatele ostrova Sifnos, tak byla ve starověku okamžitě připsána na vrub jejich neochotě odvádět desátky do Delf.
Rovněž Xenofón píše o desátcích: „Chrám, byť malý, připomínal velký chrám v Efesu a socha bohyně, třebaže zhotovená z cypřišového dřeva, je jako ta zlatá v Efesu. Poblíž chrámu stojí tabule s tímto nápisem: „Tento pozemek je zasvěcen Artemidě. Kdokoli zde žije a sklízí úrodu, musí z ní každý rok obětovati desátý díl a z toho, co zbude, nechť udržuje chrám. Nebude-li to dodržováno, bohyně si to vyřídí.“ Tato zmíněná hrozba odplatou (trestem) od bohyně nám zřetelně ukazuje, že Řekové při dávání desátků neměli příliš na vybranou; buďto je dávali a božstvo je nechalo na pokoji, anebo je neplatili a božstvo si to s nimi vyřídilo. Již potřetí se setkáváme s hrozbou trestu pro neplatiče desátků. Mimochodem, tento strach z božího trestu později s úspěchem používala katolická církev. Díky němu dosáhla toho, že se křesťané báli, zda se po smrti dostanou do nebe, nebudou-li platit desátky.

Desátky před vydáním Mojžíšova zákona

Poprvé se pojem desátku objevuje v příběhu, kdy Abrahám obětuje králi a knězi Melchisedechovi desetinu ze všeho (Gn 14,18n.). Tento desátek zaplacený z loupeže ve válce však nebyl spojen s žádným slibem Božího požehnání. Abraham se této praxi desátku z válečné kořisti naučil od svého otce Teracha, který byl zběhlý ve službě cizím bohům (Joz 24,2). Za zmínku stojí také mnohdy zamlčovaná skutečnost, že Melchisedech dostal od Abrahama pouze 10% ale téměř 90% z kořisti dal Abraham bezbožnému sodomskému králi.
Druhá zmínka o desátcích v Bibli je spojena s Jákobem, který za splnění několika svých podmínek slíbil Bohu odvedení desátku.(Gn 28,22) Příběh však postrádá jakoukoliv zmínku o tom, komu Jákob svůj desátek nakonec dal. Vzhledem k tomu, že levijci, chrám, církev ani pastoři neexistovali a přímo Bohu desátek Jákob nemohl dát(Boha totiž nikdo nikdy neviděl, jak říká Kristus). Zbývá jen jediná skupina, které mohl Jákob svůj desátek dát a to cizinci, sirotci a vdovy, kteří v té době existovali, a kterým později Mojžíšův zákon přikázal desátky dávat(Dt 26,12-14).

Desátky v Mojžíšově zákoně

Teprve Mojžíšův zákon přikázal židům závazně dávat desátky a jejich praktikování spojil s požehnáním. Při četbě Mojžíšova zákona se překvapivě setkáme s málo známou anebo zamlčovanou skutečností, že Izraelité neodváděli pouze jeden desátek, ale hned tři zcela rozdílné druhy desátků. Mojžíš píše o desátcích v Zákoně poprvé v : Lv 27,30-33 kde je psáno: „Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy, jsou svaté Hospodinu. Jestliže si však někdo přeje vyplatit něco ze svého desátku, přidá pětinu obnosu navíc. Každý desátek ze skotu a bravu, každý desátý kus, který při počítání prochází pod holí, bude svatý Hospodinu. Nebude se prohlížet, je-li dobrý či špatný, a nezamění se za jiný, jestliže jej pak přece zamění, bude ten i onen svatý. Nesmí být vyplacen.“ Bůh zde poprvé ustanovuje desátky. Z kontextu této kapitoly je zřejmé, že byly zpočátku určeny jen pro Árona. (Levijci byli Bohem vyvoleni až později, viz Nu 1,50 a 3,6.) Je zde vysvětleno, že desátek je desetinou (10%) z úrody země, skotu a bravu, která má být oddělena pro Boha. Je zde popsán způsob dávání desátků z dobytka. Izraelita odděloval desátek tak, že vyháněl dobytek ze stáje a dotykem hole je přitom počítal, každý desátý kus oddělil pro Boha. Tento kus již nemohl vyměnit, ani vyplatit, protože patřil Hospodinu. Všimněme si, že to měl být pouze každý desátý kus a nikoliv každý první z deseti. Jak je toto Biblické učení o desátcích v rozporu s dnešním učením o tzv. křesťanských desátcích, které požaduje nejprve oddělit desátek ze všeho. Z celého popisu plyne závěr, že měl-li Izraelita devět a méně kusů dobytka, potom nemohl desátek dát, protože podle Zákona měl Bohu patřit jen každý desátý kus. (Zákon totiž nikde nepřikázal dát jako desátek část zvířete, ale vždy jen celý kus.) Chudí a méně majetní Izraelci tudíž desátek z dobytka nedávali, neboť ten podle Zákona mohli odvádět jen majetní židé. Mojžíšův zákon vždy bral ohled na chudé a dával jim úlevy. (Viz např. Lv 5,7-11; 12,8; 14,21.22.30; také rodiče Ježíše byli chudí L 2,24 a Lv 12,8.)Desátky z úrody mohly být vyplaceny (když obětující nechtěl tuto úrodu dát Bohu), obětující však musel namísto 10% dát o celou pětinu více. Nikde v Bibli ale není napsáno, že by židé tuto výjimku praktikovali. Vzhledem ke skutečnosti, že byla pro ně nevýhodná (měla je zřejmě odradit od zadržování naturálního desátku), protože by museli dát více než jen desátek. Bylo by také diskutabilní, zda by tuto dávku bylo ještě vůbec možno nazvat desátkem, když byla větší než 10 %. Co měli židé s oním stříbrem udělat, se zde však vůbec nedočteme (pokyny o tom, kdo z lidí má desátky jíst totiž stále nebyly vydány), ale je možno se domnívat, že s ním naložili stejně, jako bylo přikázáno v Dt 14,22-26 (je to jediné místo v Bibli, kde je psáno, co dělat s desátky ve stříbře ! ). Někteří vykladači Bible se v souvislosti s místem v Lv 27,30-34 odvolávají na skutečnost, že jsou zde desátky nazvány svatým desátkem a z tohoto vyvozují, že jsou-li desátky svaté, je tím ukázána nepomíjející role desátků, které jsou proto věčně v platnosti a platí proto i pro křesťany. Zcela přitom opomíjejí skutečnost, že Mojžíšův zákon na mnoha místech označuje různé starozákonní atributy za svaté. Například:

  • Svatá sukně - Lv 16,4
  • Svaté pole - Lv 27,21
  • Svatá oběť mouky - Lv 2,3
  • Svaté kadidlo - Ex 30,35
  • Svatá sobota - Ex 31,14
  • Svatá pozemská svatyně - Lv 16,33

Mezi křesťany pak panuje ohledně většiny z těchto zmíněných svatých věcí shoda, že nemají již žádnou platnost pro církev. Není proto žádný důvod svatosti starozákonních desátků přikládat dnes nějakou větší důležitost než dalším svatým věcem Mojžíšova zákona, které jsou dnes již pro církev nepodstatné (Sk 15,24-29). Na dalším místě Mojžíšova zákona se již setkáme s konkrétními požadavky týkajícími se prvního desátku, který měli židé odvádět: V Nu 18,21-32 je psáno: „Léviovcům dávám v Izraeli za dědictví všechny desátky za jejich službu, neboť oni konají službu při stanu setkávání. Izraelci ať se už ke stanu setkávání nepřibližují, aby se neobtížili hříchem a nezemřeli. Službu při stanu setkávání budou konat pouze lévijci, sami budou odpovědni za každou svou nepravost. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. A nebudou mít uprostřed Izraelců dědictví. Zato dávám lévijcům za dědictví desátky Izraelců, které pozdvihují k Hospodinu v oběť pozdvihování. Proto jsem jim řekl, že nebudou mít uprostřed Izraelců dědictví.“ Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „ Mluv k lévijcům a řekni jim: Když převezmete od Izraelců desátky, které vám od nich dávám do dědictví, budete z nich pozdvihovat v oběť Hospodinu desátý díl z desátku. To vám bude uznáno za vaši oběť pozdvihování, jako by šlo o obilí z humna a o šťávu z lisu. Tak budete pozdvihovat také vy oběť pozdvihování Hospodinu, totiž ze všech svých desátků, které od Izraelců přijmete, a z nich odevzdáte Hospodinovu oběť pozdvihování knězi Áronovi. Ze všech darů vám náležejících budete pozdvihovat každou oběť pozdvihování Hospodinu, svatý díl ze všeho nejlepšího. Dále jim řekneš: Když budete pozdvihovat to nejlepší z nich, bude to lévijcům uznáno jako výtěžek z humna a lisu. Smíte to jíst spolu se svými rodinami kdekoli, neboť to je vaše mzda za vaši službu při stanu setkávání. Neobtížíte se hříchem, když z toho budete pozdvihováním oddělovat to nejlepší, neznesvětíte svaté dary Izraelců a nezemřete.“

Je zde poprvé psáno, že tento desátek patří levijcům. Bůh zde určil, že desátky jsou jejich dědictvím, a že je smí jíst spolu se svými rodinami kdekoliv. Levijci tedy tento desátek nejedli pouze v Jeruzalémě ale na všech místech kde bydlili. Zde je třeba připomenout, že Levijci měli podle zákona vlastnit 35 měst (Nu 35,7 a Joz 21,1-2.41) ve kterých bydlili se svými rodinami. O skutečnosti jak Levijci nakládali s desátky čteme také v Neh 10,37-40 kde je psáno: „…desátky z naší půdy budeme odvádět levitům, levité sami ať vybírají desátky ve všech městech, která s námi slouží Hospodinu. Kněz z rodu Áronova bude s levity, když budou vybírat desátky. Levité předají desátý díl z desátků do domu našeho Boha, do komor ve skladišti.“

Levijci tedy vybírali desátky a poté je logicky odnášeli a skládali ve svých městech, kde žili. 90% z vybraných desátků totiž patřilo levijcům, kteří z nich žili ve svých městech spolu se svými rodinami. Z vybraných desátků levijci museli přinést jen desátý díl do Božího domu v Jeruzalémě. Třikrát je zde však zdůrazněno levijcům ( Nu 18,29.30.32), že musí kněžím dát tu nejlepší desetinu z desátků, které dostanou. Nyní se zamysleme nad tvrzením ze současnosti: „Ale naše desátky neobětujeme, jenom vracíme Bohu to, co je jeho díl, ustanovený v Písmu.“ Tento názor, který se pokouší udělat z desátků pouze díl, jenž náleží Bohu, a který není ani obětí, je však v přímém rozporu s Nu 18,26-28, kde jsou desátky čtyřikrát označeny jako oběť. Na dalším místě se setkáme s druhým desátkem, který Židé měli odvádět. Ten byl centrálně spojen nikoliv s levijci, ale s pravidelnými svátky v Jeruzalémě, které přikazoval dodržovat zákon. V Dt 12,6-7.11.17-18 je psáno:

„Tam budete přinášet své zápalné oběti a oběti svých hodů i desátky a oběť pozdvihování svých rukou, zaslíbené a dobrovolné dary i prvorozené kusy ze svého skotu a bravu. Budete tam jíst před Hospodinem, svým Bohem, a vy i váš dům se budete radovat ze všeho, k čemu jste přiložili ruku, v čem ti požehnal Hospodin, tvůj Bůh.“ „Potom na místo, které si vyvolí Hospodin, váš Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, budete přinášet všechno, co vám přikazuji: své zápalné oběti a oběti svých hodů i desátky a oběť pozdvihování svých rukou i všechno nejlepší ze svých záslibných darů, které jste Hospodinu přislíbili.“ „Ale ve svých branách nesmíš jídat desátek ze svého obilí, moštu a čerstvého oleje ani prvorozené kusy ze svého skotu a bravu ani jakýkoli záslibný dar, který jsi přislíbil, ani dobrovolné dary ani oběť pozdvihování svých rukou. Jen před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí, tam je budeš jíst ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně i lévijec, který žije v tvých branách.“

Písmo zde říká, že tento druhý desátek měl být přinesen na vyvolené místo (Sílo, později Jeruzalém) a tam ho měl jíst obětující se svou rodinou a s levijcem. V tomto oddíle nacházíme poprvé příkaz, aby obětující jedl své desátky. Toto překvapivé nařízení není v Mojžíšově zákoně zdaleka jediné, kromě toho, že je zde zmíněno hned třikrát (v 12,7.17.18). Setkáme se s ním dále v Dt 14,23-26 a 26,14. Tento biblický závěr, že Bůh přikázal aby desátky jedl také obětující a jeho dům, je dnes málo znám, anebo jej kazatelé záměrně zamlčují. (V mnoha křesťanských knihách o desátcích je absence výkladu kapitol 12, 14, a 26 v 5. knize Mojžíšově, ačkoliv bez nich si křesťané nemohou učinit správné závěry o tom, kdy a komu byly desátky ve Starém zákoně dávány.) O druhém desátku, který Židé během svátků jedli v Jeruzalémě, je psáno také v Dt 14,22-27, kde čteme: „Budeš odvádět desátky z veškeré úrody své setby, která každoročně na poli vyroste. Na místě, které si on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, desátky ze svého obilí, moštu a čerstvého oleje i prvorozených kusů svého skotu a bravu, aby ses učil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny. Kdybys měl dlouhou cestu a nemohl je donést, protože místo, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam spočinulo jeho jméno, bude od tebe vzdáleno, až Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná, směníš je za stříbro, stříbro zavážeš, vezmeš do ruky a půjdeš na místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí. Tam koupíš za to stříbro všechno, po čem zatoužíš, skot, brav, víno, opojný nápoj, cokoli budeš chtít, a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem. Ani lévijce, který žije v tvých branách, nenecháš opuštěného, protože nemá s tebou podíl ani dědictví.“

Bible zde opět přikazuje, aby byly desátky každý rok dány na vyvolené místo (viz také Dt 12,11.17.18 a 14,23) a tam je jedl obětující a jeho dům spolu s Levijcem. Všimněte si také zarážející zmínky o tom, že za desátek měl být nakoupen alkohol. Toto místo se může zamlouvat alkoholikům a mohou v něm neprávem hledat ospravedlnění pro svou závislost. Každopádně pokud by se dnes některý křesťan řídil tímto Biblickým příkazem a místo odevzdání desátků do sboru by si za desátky nakoupil maso, alkohol a jiné potraviny a pak se tímto pochlubil pastorovi, zřejmě by jej za to čekalo okamžité vyloučení ze sboru. Vidíme však, že toto pro mnohé křesťany skandální zacházení s desátky, zde Písmo jednoznačně a zřetelně nařizuje. Desátky, jak jsme četli, byly dávány pouze z úrody a dobytka. Stříbrem (předchůdcem peněz) mohly být jen po určitý čas, jako povolená výjimka během přepravy na vyvolené místo(a to jen bylo-li to daleko). Tam za stříbro musel obětující, (nikoliv levijec !) koupit „náhradní“ desátky v naturáliích - skot, brav, víno, opojný nápoj a jiné potraviny ke společné hostině s levijcem. Židé znali a používali stříbro (jako platidlo), a přesto Bůh nedovolil, aby zde byly desátky dávány ve stříbře. Snaha některých současných kazatelů, kteří chtějí aby desátky odváděli všichni křesťané ze svého platu v penězích, je ve skutečnosti Bohem neautorizovanou změnou Božího slova, kdy dochází k zcela zásadní změně biblického termínu „desátky“ uzákoněného v Mojžíšově zákoně v něco, co Bůh nikdy nechtěl, nežádal ani nedovolil.Nyní se zamysleme nad názorem některých křesťanů kteří říkají: „Kdyby byli Izraelci směnárníci, jistě by desátky dávali v penězích.“ Toto nejasné tvrzení se snad pokouší vysvětlit skutečnost, že Izraelci dávali desátky jen v naturáliích tím, že nevydělávali peníze. Je zde však třeba zdůraznit: 1) Část Izraelitů neměla zemědělskou práci, a přesto jim Bůh nikde v Zákoně neuložil, aby dávali desátek ze svých příjmů (stříbra či majetku).
2) Bůh přikázal, aby byly desátky při předání jezeny (Dt 12, 7.17.18). Proto není nikde psáno o předání desátků levijcům ve stříbře.
3) Židé po svém odchodu z Egypta měli dostatek stříbra i zlata (Ex 12, 35-36 a Ž 105,37), které při Zákonem uložených příležitostech (anebo dobrovolně) obětovali kněžím. Nejčastějšími příležitostmi byly: Výplata prvorozených (Nu 18,16, z lidí a nečistého dobytka) a výplata slibem zasvěcených lidí, dobytka, domu, pole (Lv 27,3 a 1 S 1,11; někdy také díl kořisti z válek náležel kněžím - Joz 6,24 a 1 Pa 26,27).
Izraelci tedy běžně dávali stříbro kněžím, nebyly to ale desátky. Naše uvažování nad zmíněným tvrzením uzavřeme konstatováním, že Bůh přikázal dávat desátky z úrody a dobytka, a nikoliv z příjmů v penězích, nebo jiných zisků. Pokyny, které jsme četli, jsou jednoduché: druhý desátek jedl obětující a jeho dům s levijcem během svátků v Jeruzalémě. Vyjdeme-li z předpokladu, že dům obětujícího tvořili (kromě příbuzných a otroků) jeho žena a jedno dítě, potom tyto desátky jedl: obětující, jeho manželka, dítě a levijec. Na levijce tedy nepřipadalo celých 10% ale pouze 2,5% z úrody a dobytka. (Ve skutečnosti bylo ale toto procento ještě nižší, levijci totiž museli dát desátý díl Áronovi a jeho synům. Také v případě, že měl obětující více dětí, procento na osobu se snížilo.) Dále se v Mojžíšově zákoně setkáme s třetím druhem desátků. V Dt 14,28 -29 je napsáno: „Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“

Zákon zde nařizuje, aby každý třetí rok obětující složil tyto desátky v branách svého města (Dt 14,28 a 26,12). Písmo zde také poprvé přikazuje, aby kromě levijce jedl tento desátek také cizinec (hebrejsky: „ger“ – bezdomovec, cizinec, host. Dále překládáme jen „cizinec“), sirotek a vdova (druhé místo je v Dt 26,12). Bůh zde dává levijce do jedné řady s cizincem, sirotkem, či vdovou. Ti všichni museli každý den očekávat na obživu od Hospodina Z celé Dt 14. kapitoly je zřejmé, že tento třetí desátek jedl rovným dílem s levijcem také obětující a jeho rodina, sirotek, vdova a cizinec (nejednalo se jen o symbolické jezení, ale Písmo říká, že „jedli do sytosti“ viz Dt 14,28 a 26,12). Podobně jako u druhého desátku také u tohoto dalšího desátku neobdrželi levijci celých deset procent, ale procentuální poměr na obdarovanou osobu byl stejný: 2,5 %, neboť tento desátek jedl svorně levijec spolu se sirotkem, vdovou a cizincem V Dt 26,12-14 je opět o tomto třetím desátku psáno: „Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: „Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání. Nejedl jsem z toho, když jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého.“

Opět je tu připomenuto, že třetí rok má tyto desátky jíst levijec, cizinec, sirotek a vdova. Je zde také uvedeno, jak se s desátky nemělo zacházet: 1) Obětující je mohl jíst, ale nesměl přitom být v zármutku (zřejmě je myšlen zármutek nad mrtvým.)
2) Nemohl z nich nic odstranit, byl-li nečistý.
3) Neměl z nich dát pro mrtvého. Snad je zde míněn zvyk židů pořádat nákladné pohřební hostiny o nichž píše Flavius: „Tento obyčej je pro mnohé Židy příčinou chudoby, protože z nutnosti hostí mnoho lidí; kdyby to totiž někdo opominul, není považován za zbožného.“

Je možno se proto domnívat, že Mojžíš zde varuje před použitím desátků k pohoštění lidí na pohřební hostině. Nelze však také zcela vyloučit možnost, že je zde míněn pohanský zvyk dávat oběti zemřelým do hrobu. Naše uvažování nad Zákonem uzavřeme krátkým resumé: Teprve Zákon přikázal židům dávat desátky. První desátek dávali židé každý rok Levijcům kteří bydlili v 35 levijských městech. Druhý desátek přinášeli každý rok během svátků na vyvolené místo v Jeruzalémě, kde ho jedl obětující a jeho rodina spolu s levijcem. Třetí desátek dávali židé pouze každý třetí rok, kdy ho složily v branách města kde bydlili a jedl je levijec, cizinec, sirotek a vdova. Levijci museli dát nejlepší desátý díl Áronovi a jeho synům. Četli jsme, že desátky se nedávaly ve stříbře, ale v naturáliích z úrody a dobytka. Dále neměly být použity v zármutku, při nečistotě a pro mrtvé. Biblický závěr, že existují nejméně tři různé druhy desátků, které Židé praktikovali a ke kterému jsme dospěli, sebou nese ještě jednu překvapivou a mimořádně nepříjemnou skutečnost. Hlavně pro kazatele, kteří se pokoušejí desátky naroubovat do křesťanství. Jestliže Židé skutečně měli Zákonem nařízeno odvádět několik druhů desátků (a z Písma jsme viděl, že tomu tak bylo), potom se stává déle neudržitelnou již samotná téze, že Židé odváděli pouze desátek. Židé totiž museli odvádět každý rok nejméně dva různé druhy desátků, čímž ve skutečnosti odváděli minimálně 20% ze své úrody (levijci z toho ve skutečnosti dostali 12,5%). Ve třetím roce pak toto daňové zatížení vzrostlo až na úctyhodných 30% z jejich úrody (levijci z této úrody dostali 15%). Možná zde je možno nalézt příčinu skutečnosti, proč se v desátky praktikujících církvích vůbec nestudují požadavky Mojžíšova zákona týkající se desátků. Zamysleme se, jak by v těchto desátky praktikujících církvích narazili kazatelé u svých oveček, kdyby náhle začali vyučovat v souladu s Biblí, že Bůh nepožaduje jen 10%, ale žádá, aby lidé každý měsíc odváděli celých 20% platu pro pastora a každý třetí rok pak dokonce 30% z platu pro církev.

Desátky v Malachiáši

A v Mal 3,7-10 nalezneme dvě poslední starozákonní zmínky o desátcích: „Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: „Jak se máme vrátit ?“ Smí člověk okrádat Boha ? Vy mě okrádáte. Ptáte se: „Jak tě okrádáme ?“ Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod ! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání ? A bude po nedostatku.“ Je třeba zde připomenout někdy opomíjenou skutečnost, že Nehemiáš byl současníkem proroka Malachiáše, oba žili v polovině pátého století př. n. l. Zatímco proroctví Malachiáše však hovoří o desátcích pouze na dvou místech, Nehemiáš naproti tomu hovoří o desátcích sedmkrát. Je možno tedy oprávně tvrdit, že bez důkladného studia knihy Nehemiáše si nelze učinit správné závěry o praxi desátků v době Malachiášově a Nehemiášově. Tato neznalost poselství knihy Nehemiáše o desátcích dnes vyhovuje především zastáncům desátků, kteří ze dvou míst Malachiáše vyvozují nebiblické požadavky pro křesťany. Připomeňme si nyní v krátkosti několik závěrů týkajících se desátků, ke kterým jsme dospěli při zkoumání Písma. Viděli jsme, že Mojžíšův zákon rozlišuje nejméně 3 různé druhy desátků: První desátek dávali Židé každý rok Levijcům kteří bydleli v 35 levijských městech.
Druhý desátek přinášeli každý rok během svátků na vyvolené místo v Jeruzalémě, kde ho jedl obětující a jeho rodina spolu s levijcem.
Třetí desátek dávali Židé pouze každý třetí rok, kdy ho složili v branách města, kde bydleli a jedl je levijec, cizinec, sirotek a vdova. Levijci museli dát nejlepší desátý díl z desátků Áronovi a jeho synům. Žádný ze tří druhů desátků nebyl tedy určen k tomu, aby byl donesen do Božího domu, kde by byl skladován. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s učením něterých dnešních zastánců desátků, kteří na základě dvou veršů v proroctví Malachiáše tvrdí, že celé desátky měly být odváděny pouze do skladu v Božím domě. V Písmu jsme však viděli, že desátky vybírali Levijci a ti jen velmi malou část-desátek z desátků přinesli kněžím do Jeruzaléma, kteří jej mohli dát do skladu v chrámě.Pokud se totiž kněží rozhodli jej skladovat v Božím domě, měli k tomu prostor. Písmo nic takového nepřikazovalo ani nezapovídalo. Položme si nyní otázku: Proč Malachiáš volá po odvedení celého desátku do skladu ? Když Malachiáš vyzýval Židy v Mal 3,10 k přinášení úplných desátků do skladů v Božím domě, jednalo se stejně jako v případě knihy Nehemjášovy o zcela mimořádnou a nikde v Zákoně Mojžíšově nepřikázanou výzvu či požadavek. Někteří vykladači se proto domnívají, že Malachiáš reagoval na tutéž událost, o které je řeč v Nehemjáši 13. kapitole. Připomeňme, že zásoby v Božím domě byly tehdy na nízké úrovni. Levijci se rozprchli ke svým polím a Nehemijáš musel znovu shromaždit Levijce do chrámu. Židé pak v této kritické situaci mimořádně začali přinášet částečný desátek k rychlému obnovení zásob ve skladech tak, aby mohla být služba levijců obnovena. Pokud z tohoto zorného úhlu budeme nahlížet na Malachiášovu výzvu k odvádění desátků do chrámu, bude tato výzva jen zrcadlem či ozvěnou událostí v Nehemjášově knize a bude tak zcela v souladu s poselstvím Písma. Pokud však někteří kazatelé vyučují, že Malachiáš žádá, aby všechny desátky byli vždy odváděny pouze do skladů v domě Božím, ocitnou se rázem v konfliktu s poselstvím pěti knih Mojžíše, knihou Nehemjáše i s učením židovských rabínů o desátcích.
V Mal 3,5 je dále psáno, že jsou utiskováni nemajetní (námezdníci, sirotci, vdovy a cizinci) příjemci desátků. Při četbě tohoto oddílu je zřejmé, že jej sem Malachiáš zařadil zcela úmyslně s úmyslem upozornit Židy na to, že neodváděním desátků neokrádají jen Boha, ale také tím utiskují výše zmíněné skupiny chudých příjemců desátků. Je třeba rovněž zdůraznit, že když Bůh ústy Malachiáše káral Izraelity, že se odchýlili od jeho nařízení o desátcích, nehovořil přitom o Abrahamově desátku. Ten totiž nebyl Bohem nikdy přikázán a navíc nebyl ani z úrody země, ale jen z loupeže. Malachiáš zde hovoří pouze o desátcích, které Bůh přikázal v Zákoně, neboť jenom s nimi bylo spojeno jak požehnání, tak kletba zákona. Verše o kletbě kvůli nedávání desátků z Malachiáše jsou v některých dnešních církvích s oblibou hojně citovány. Spolehlivě totiž v křesťanech vyvolávají pocit viny a strach, že nebudou-li dávat desátky, stihne je Boží kletba. Přitom je však zamlčována řada skutečností. Například ta, že kletba kvůli desátkům není vůbec jádrem Malachiášova poselství, ale je jen jednou ze čtyř kleteb, o nichž Malachiáš píše. Podívejme se, před kterými stejně vážnými kletbami Malachiáš židovský národ varuje:

  • 1) „Buď proklet chytrák, jenž má ve svém stádu samce a složí-li slib, obětuje Panovníku zvíře vykleštěné.“ Mal 1,14
  • 2) „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou, a vaše žehnání prokleji. A již jsem je proklel, neboť si to k srdci neberete.“ Mal 2,2
  • 3) „On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ Mal 3,24

Při našem uvažování nad proroctvím Malachiáše je třeba rovněž zdůraznit:

  • 1) Kletba kvůli desátkům není zmíněna mezi kletbami v Dt 27. a 28. kapitole.
  • 2) Desátky ani kletba kvůli jejich nedávání není součástí desatera přikázání.
  • 3) Kletba kvůli neplacení desátků není zmíněna nikde v Pentateuchu.
  • 4) Kletba kvůli nedávání desátků není zapsána nikde v Novém zákoně.
  • 5) Ježíš Kristus nevaroval nikdy své následovníky před kletbou kvůli neodvádění desátků.
  • 6) Ježíš Kristus, apoštol Pavel ani žádná další novozákonní postava necitovala ve svém učení verše z Malachiáše hovořící o kletbě kvůli neodvádění desátků.
  • 7) Malachiášova kletba neplatí pro křesťany neboť: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe.“Ga 3,13

Bible jasně ukazuje, že Ježíš Kristus ani raná církev neučila křesťany dávat desátky a už vůbec nikdy k podpoře desátků necitovala verše z Malachiáše. Jsou-li tedy v některých současných církvích hojně používány verše z proroctví Malachiáše k podpoře desátků, potom ve věci financí již zjevně zašli dále nežli učil Pán Ježíš, apoštolové a první křesťané. Když dnes někteří pastoři káží o požehnání plynoucím z dávání desátků a při kázání zmíní verše z Malachiáše 3,7-10, posluchači přitom nabudou dojmu, že je tomu tak proto, že samotný Mojžíšův zákon žádné takové verše neobsahuje. Je tomu skutečně tak, cožpak zákon neobsahoval žádné zaslíbené požehnání týkající se desátků ? Podívejme se nyní na dvě místa v Zákoně Mojžíšově Na prvním v Dt 14,28-29 Mojžíš říká: „Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“

Na tomto místě v zákoně jsou desátky jasně popsány jako skutek, který je nutno vykonat k tomu, aby přišlo zaslíbené Boží požehnání, které je vykresleno slovy: „aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“ Toto zaslíbení Božího požehnání je téměř všeobsáhlé a týkalo se každé oblasti života Židů. Jakoby tu Bůh jinými slovy říkal: „vše, na co sáhneš, bude provázet zdar“. Pokud Židé nesplnili podmínku (odvedení desátků), nemohli zakoušet požehnání při každé práci, kterou konali. Všimněme si také faktu, že toto požehnání je spojeno s podmínkou, že desátky budou dány nejen lévijcům, ale také cizincům, sirotkům a vdovám. Čili jinak řečeno, nesplnění této podmínky Mojžíšova zákona znamenalo absenci Božího požehnání v životě Izraele. Možná zde nalezneme pravý důvod toho, proč tento verš není dnešními kazateli používán k podpoře tzv. křesťanských desátků. Kazatelům se totiž nehodí fakt, že desátky musely být dávány nejen lévijcům, ale také cizincům, sirotkům a vdovám. Dnešní kazatelé se totiž odmítají o své desátky dělit s výše uvedenými skupinami potřebných lidí. Raději tedy o tomto místě v Písmu mlčí a tváři se, že zde žádné zaslíbení pro příchod Božího požehnání není. Citují pak místo něho pouze verše, které se jim pro jejich učení o tzv. křesťanských desátcích hodí, tedy z proroctví Malachiáše, který se konkrétně vůbec nezmiňuje o tom, komu mají být desátky dány.

A na druhém místě v Dt 26,12-13, 14-15 je napsáno: „Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: „Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání“ „Poslechl jsem Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal. Shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem.“ Celý tento oddíl je vlastně od poloviny 13. verše jakousi přikázanou modlitbou nebo proklamací, kterou měli Židé vyslovit poté, když odvedli své desátky lévijci, cizinci, sirotku a vdově. Ke konci této modlitby se Židé na základě splnění všech podmínek měli dovolávat příchodu Božího požehnání slovy: „Shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem.“ Podívejme se dále, zda jsou všechna Malachiášova slova o desátcích vždy zakotvena v Zákoně Mojžíšově:

  • 1) Desátky patří Bohu, to je řečeno v Lv 27,30. Malachiáš by nemohl mluvit o okrádání Boha o desátky (Mal 3,8), pokud by neměl na mysli výše zmíněný verš zákona.
  • 2) Nařízení o desátcích. Malachiáš říká: „jste se odchýlili od mých nařízení“ (Mal 3,7) Od jakých nařízení se Židé odchýlili ? Od nařízení o desátcích. Malachiáš by nemohl hovořit o tom, že Židé se odchýlili od nařízení zákona o desátku, pokud by neměl na mysli Boží slovo v Lv 27,33-34
  • 3) Desátky z úrody jsou opět i v Malachiáši. Proto hovoří prorok o skladu (Mal 3,10) a nikoliv o pokladnici. O potravě (Mal 3,10) a nikoliv o penězích. Malachiáš hovoří o Božím požadavku, zapsaném v Zákoně, že desátky mají být dány z obilí, ovoce, skotu a bravu Lv 27,30-32
  • 4) Příjemcem desátků jsou cizinci, sirotci a vdovy (Mal 3,5) Malachiáš ví, že jsou ve svém životě závislí na desátcích, proto jejich útisk výslovně zmiňuje, než začne hovořit o desátcích. Malachiáš znal skutečnost, že Zákon nařizuje odvádět desátky pro cizince, sirotky a vdovy. Dt 14,28-29 a Dt 26,12-14
  • 5) Příjemcem desátků jsou Levijci. Když Malachiáš hovořil o potravě v Božím domě (Mal 3,10) zmínil tím nepřímo i další příjemce desátků, tedy Levijské kněží. Desátky v naturáliích - tedy potrava byla totiž určena také pro služebníky chrámu tedy levijce - Pokud by Malachiáš neznal slovo Zákona, kde Bůh nařídil odvádět desátky levijcům (Nu 18,21) potom by nehovořil o nutnosti zajistit potravu v domě Božím
  • 6) Boží požehnání v Malachiáši. Mojžíšův zákon hned na dvou místech (Dt 14,29 a Dt 26,15) zaslíbil požehnání Židům dávajícím desátky. Malachiáš proto nepsal o nějakém novém desátkovém požehnání, které by mělo nějakou souvislost s předzákonní dobou. Neboť jak jsme již dříve při našem studiu viděli, nebyl předzákonní desátek Abrahama a Jákoba spojen vůbec s žádným příkazem, požehnáním ani kletbou. Malachiáš tedy pouze připomíná již tisíc let známé desátkové požehnání zákona Mojžíšova.

Při našem zkoumání Malachiášova proroctví jsme zjistili, že je vždy zcela konzistentní s Mojžíšovým zákonem.Viděli jsme, že Malachiáš k nařízením o desátku, které Bůh vydal v Zákoně, nic nepřidává ani z nich nic neubírá. Jeho slova jen potvrzují Zákon a jsou v něm vždy pevně zakotvena. Malachiáš ve svém proroctví hovoří stále k Židům a připomíná jim desátky, oběti a další nařízení Zákona. Ve světle této skutečnosti, je třeba odmítnout snahu některých dnešních kazatelů, kteří Malachiášova slova o desátcích chtějí učinit závaznými pro křesťany.

Desátky v Novém zákoně

O desátku mluví i Ježíš Kristus v Matoušově evangeliu (23,23), kde kritizuje počínání zákoníků a farizeům (viz také L 11,42) a kárá je, že ve své snaze dávat desátky z každé zeleniny zanedbali důležitější (těžší) věci v Zákoně, a sice právo, milosrdenství a víru. Proto v tomto verši nečteme žádná slova chvály. Právě naopak. Ježíš zde oslovuje zákoníky a farizee „běda vám“ a nazývá je pokrytci (slovo pokrytec, řecky -„hypokrités“, znamenalo původně „herec“). Pán Ježíš toto slovo používal většinou k označení farizeů, zákoníků a saduceů. Verš v Mt 23,23 je vysloven v kontextu, který je plný soudů. Pán Ježíš nazývá zákoníky a farizeje „slepci“ (v 16.17.19.24.26.) „pokrytci“ (13.15.23.25.27.29.) a sedmkrát je oslovuje „běda vám“ (13.15.16.23.25.27.29.). Vážná slova jsou však i ve verši 33.: „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu ?“ Pokud by někdo chtěl Ježíšova slova v Mt 23,23 použít k podpoře názoru, že desátky jsou v platnosti i pro křesťany, ocitne se ve velmi svízelné situaci. Ježíš totiž pokračuje i v dalších verších v řeči k zákoníkům a farizeům a v Mt 23,31-32 říká: „Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců !“ A ve verši 34. jim znovu říká, že budou zabíjet Boží služebníky: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky, a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z místa na místo...“ Jestliže by verš Mt 23,23 v Ježíšově řeči k farizeům a zákoníkům platil i pro křesťany, potom by pro ně musela platit i Ježíšova řeč v Mt 23,31-34. Je tedy zjevné, že stejně jako Ježíš neříká křesťanům, že budou zabíjet jeho služebníky, tak jim ani neříká aby dávali desátky levijcům.
Verš v Mt 23,23 cituje Pán Ježíš z Mi 6,8 kde je psáno: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Prorok Micheáš však ve svém proroctví neučí nic o desátcích, ani o motivech dávání. Závěrem je třeba zodpovědět otázku: „Proč Pán Ježíš chtěl, aby židé dále dávali desátky ?“ Ježíš totiž byl a stále je žid (Mt 2,2 a 27,37; Sk 26,14). Musel proto během svého pozemského života zachovávat Zákon a nemohl vést ostatní židy od zákona Mojžíšova. Z tohoto důvodu nalezneme v Novém zákoně verše, v nichž Pán Ježíš vyzývá židy, aby dávali desátky. Rovněž v Mk 1,44 Kristus říká: „Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví.“ Těmito slovy Ježíš přikazuje uzdravenému malomocnému, aby obětoval oběti, které židům přikazuje Mojžíšův zákon. Co měl obětovat uzdravený je zapsáno v Lv 14,1-32: ptáci, beránci, ovce, mouka a olej. Pokud nyní srovnáme Ježíšova slova v Mt 23,23 a Mk 1,44, nalezneme v nich shodné znaky. Ježíš na obou místech nehovoří ke křesťanům, ale ke konkrétním osloveným posluchačům (farizeové a zákoníci v Mt 23,23 a uzdravený malomocný v Mk 1,44), kterým přikazuje aby konali skutky Zákona (dávali desátky a obětovali). Pokud by Ježíšova řeč k farizeům o desátcích v Mt 23,23 měla mít platnost i pro učedníky, kteří tam byli jen fyzicky přítomni (ale kterým nebyla adresována), potom by musel pro ně platit i Jeho příkaz k obětování zvířecích obětí, který řekl v jejich přítomnosti uzdravenému malomocnému v Mk 1,44. Pokud chceme tato místa správně interpretovat, potom nám nezbývá než konstatovat, že stejně jako Pán Ježíš v Mk 1,44 nepřikazuje křesťanům aby obětovali zvířecí a rostlinné oběti, tak jim ani v Mt 23,23 nepřikazuje dávat desátky.

V L 18,10-13 Ježíš říká známé podobenství o farizeovi a publikánu, kteří se společně modlí v chrámě. Farizeus vypočítává své zásluhy. Mezi nimi také, že: „...dávám desátky ze všeho, co získám.“ Naproti tomu publikán prosí Boha o milost. V závěru je řečeno, že Bůh ospravedlnil publikána a nikoliv farizea. Také v tomto textu Ježíš spojuje desátky s příslušníkem sekty farizeů. Toto podobenství a především závěr farizeovy řeči: „ze všeho, co získám“ je také používáno na obhajobu názoru, že křesťané mají dávat desátky ze všeho, tedy i z peněz. Je však třeba připomenout, že tato slova hovoří farizeus, který byl žid a proto musel dávat desátky přesně podle Zákona (v naturáliích). Farizeus si nemohl říct, že je bude dávat v penězích, protože by tím přestoupil Zákon. Zkusme si položit otázku: „Čím se farizeus živil ?“ Byl zemědělec anebo řemeslník ? Pokud by byl zemědělcem, byl by jeho zisk a tím i desátky v naturáliích. Jeho slova by tak byla zcela v souladu se zákonem. O obživě farizea však nic nevíme. V dalším uvažování nad farizeovými slovy se soustředíme především na slovo „získám“. V originále je použito slovo: „ktasthai“, jenž je možno překládat jako: zjednat si, získat, dosáhnout. Toto slovo je v Novém zákoně zmíněno šestkrát; je použito v Mt 10,9 ve vztahu k penězům, v L 21,19 je ziskem život, ve Sk 1,18 je odměnou za zlý čin, ve Sk 8,20 je ziskem dar Boží, Duch svatý, ve Sk 22,28 je ziskem římské občanství a na posledním místě v 1 Te 4,4 je toto slovo použito ve vztahu k manželce. Slovo „ktasthai“ tedy neznamená peníze, ani nemá vztah k jednomu určitému majetku, ale pouze označuje obecně zisk, jehož obsah musí být blíže specifikován. Protože v L 18,12 Pán Ježíš neřekl o jaký zisk v případě farizea šlo, nelze tento verš použít k podpoře názoru, že desátky mají být dávány v penězích. Farizeovi nebyly nakonec jeho skutky nic platné, odešel z chrámu obtěžkán svými hříchy. Jeho příklad není pro křesťany jistě hodný následování. Neboť spravedlnost je možno dosáhnout pouze vírou v Krista (Ř 3,28).
Učení Pána Ježíše Krista o desátcích lze shrnout do těchto závěrů:

  1. Ježíš mluvil o desátcích jen v souvislosti s farizeji a jednou i se zákoníky.
  2. Ježíš nezrušil ustanovení, že desátky má jíst levijec, obětující a jeho dům, sirotek, vdova a cizinec.
  3. Ježíš v Mt 23,23 hovoří o desátcích z rostlin. Židé totiž v souladu se Zákonem dávali desátky v naturáliích. Již více než 6. století židé znali a používali peníze, avšak Ježíš ani slovem nezměnil obsah desátků z naturálií na peníze.
  4. Ježíš své učedníky nikdy nenapomenul, že nedávají desátky. (Učedníci ani nemohli dávat desátky, protože nepracovali na poli, když následovali Ježíše.)
  5. Ježíš učedníky nikdy neučil z proroctví Malachiáše, že jim hrozí prokletí, nebudou-li dávat desátky.
  6. Ježíš nikdy neučil o desátcích jako o předzákonním skutku, který by zůstával v platnosti pro křesťany. Právě naopak, Ježíš hovoří v Mt 23,23 o desátcích jako o skutku zákona Mojžíšova.
  7. Ježíš nepřikázal křesťanům dávat desátky.
  8. Ježíš byl sám tesař a proto neodváděl žádné desátky.
  9. Ježíš neřekl nic o tom, že desátky mají být dávány křesťanským apoštolům, kazatelům a starším.
  10. Pán Ježíš neslibuje ani nepřipomíná žádné požehnání spojené s desátky.


Pokud by někdy Pán Ježíš učil své učedníky (během tří let své pozemské služby) dávat desátky, jistě bychom o tom nalezli v Evangeliích zprávu. (Stejně jako je v Bibli psáno, že Ježíš učil své následovníky, jak se mají modlit, postit, milovat Boha a bližní, dávat almužnu aj.) Důvod této absence v Ježíšově učení je nasnadě - Ježíš nikdy nezamýšlel, aby křesťané učili nebo praktikovali desátky. Při hledání odpovědi na otázku zda církev praktikovala desátky se podíváme nejprve do listu Židům 7,1-10 kde nalézáme poslední biblické zmínky o desátcích. Pisatel epištoly Židům zde připomíná setkání Abrahama s Melchisedechem. Přitom zmiňuje desátky, které Abraham dal Melchisedechovi. V centru pozornosti zde však nejsou desátky, ale kněžství řádu Melchisedechova a desátky jsou uvedeny jen okrajově, na potvrzení Melchisedechova kněžství. O této kapitole a v ní zvláště o verši Žd 7,8 někteří křesťané učí: „Pisatel prohlašuje, že Ježíš žije věčně jako Nejvyšší kněz podle řádu Melchísedechova. A ve svém kněžství přijímá desátky od svého lidu.“ K prozkoumání tohoto verše se obrátíme nejprve k jeho řeckému originálu. Doslovný překlad by zněl: „A zde opravdu desátky smrtelní lidé berou, tam je však svědectví, že žije.“ Pro další naše přemýšlení nad tímto textem se ale přidržíme Colova překladu: „A tu dostávají desátky lidé smrtelní, tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije.“ Zamysleme se nad první částí verše: „A tu dostávají desátky lidé smrtelní“. Pisatel Židům v předchozích verších rozebírá levijské a Melchisedechovo kněžství a když používá slovo „tu“, ukazuje jím na levijce, kteří přijímali desátky. Dále slovy „lidé smrtelní“ nám připomíná jeden ze znaků levijského kněžství: levijci byli, stejně jako ostatní lidé, smrtelní. V druhé části verše: „tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije.“ nám pisatel slovem „tam“ ukazuje na určitou osobu. Tou osobou je Melchisedech. Z celého kontextu je zřejmé, že pisatel stále rozebírá vztah mezi kněžstvím levijským a Melchisedechovým. Již ve verších v Žd 7,4.6 nám píše o osobě, kterou sice nejmenuje, ale z kontextu je zřejmé, že jí je Melchisedech. Pokud by totiž chtěl pisatel listu v Žd 7,8 odbočit od tohoto tématu a psát o jiné osobě, musel by ji jmenovat, anebo alespoň odlišit od Melchisedecha (viz např. Žd 7,11). Věta by potom mohla znít například takto: „ale tam je Ježíš, o němž je svědectví, že žije“ anebo: „ale v nebi je ten, o němž je svědectví, že žije“. Pisatel Židům ale nikoho nejmenoval a není tudíž možno slovo „žije“ spojovat s žádnou jinou domnělou osobou (jako je Pán Ježíš, Elijáš nebo Henoch), než pouze s tou, o níž je v kontextu stále řeč, totiž s Melchisedechem. Vždyť o něm nám Písmo v úvodu kapitoly svědčí, že je živ bez počátku a konce a zůstává knězem navždy: „Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.“ Žid 7,3 Uzavřeme naší úvahu tím, že v Žd 7,8 je rozebírán rozdíl mezi kněžstvím levijským, které je smrtelné a Melchisedechovým, které je věčné. Tvrzení, že Ježíš přijímá desátky, je třeba odmítnout, neboť neobstojí ve světle Písma. Těm křesťanům, kteří ho zastávají, je nutno připomenout slova Ambrože Milánského (340-397), který řekl: „Není nic hanebnějšího než nechtít prostě věřit, co čteme, a odvážit se věřit, co nečteme, nedbat toho, co Písmo praví a zastávat a vyvozovat z něho to, o čem mlčí.“ V souvislosti s listem Židům je třeba také uvést, že nikde v Novém zákoně se nedočteme, že by došlo k přenesení povinnosti přijímat desátky z levijců na křesťanské kazatele. Naopak. Nový zákon na tomto posledním biblickém místě o desátcích jasně říká, že příkaz brát desátky od Božího lidu mají jen levijci. V Žd 7,5 je psáno: „Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu...“ Všimněme si přítomného času ve zmíněném verši. Bible zde neříká, že levité „měli“, ale že „mají“ příkaz brát desátky i dnes po ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Tento příkaz tedy nemá ani Pán Ježíš, ani apoštolé ani kazatelé či starší. Pouze levijci tedy dnes mají biblickou a dokonce i Novým zákonem potvrzenou autoritu a pravomoc vybírat desátky od Božího lidu - tedy od židů. Křesťané, kteří jsou účastníky nové smlouvy mezi Bohem a lidmi již nejsou vázáni praktikovat starozákonní obětní předpisy - jejichž součástí jsou i desátky. Chtějí-li být křesťané poslušni Pána Ježíše Krista, budou muset akceptovat skutečnost, že právo vybírat desátky mají dnes jen židovští levijci. Tato pravomoc nebyla přenesena na nikoho jiného a tudíž není kromě levijců také nikdo kompetentní desátky přijímat. Uzavřeme tuto úvahu konstatováním, že jakákoliv snaha přenést pravomoc přijímat desátky z levijců na křesťanské kazatele a starší je jasným popřením poselství Nového zákona. V souvislosti s epištolou Židům existuje také názor: „Křesťané (na rozdíl od Židů) uznávají za svého velekněze Ježíše. A protože jsou všichni kněžími, dávají desátky Ježíši stejně, jako levité dávali desátky veleknězi Aronovi.“ S tímto tvrzením také nelze souhlasit, protože levijci (chrámoví služebníci) sice dávali desátky veleknězi a ostatním kněžím (Nu 18,25-32; Neh 10,39 a 12,47), ale kněží ti desátky pouze přijímali a z nich již nic a nikomu nedávali (ani nejvyššímu knězi). Přijmeme-li biblický fakt, že všichni křesťané jsou kněžími (1 P 2,5.9; Zj 1,6 a 20,6) a nalézáme-li v Písmu i určitou podobnost mezi kněžstvím starozákonním a novozákonním, potom nic nestojí v cestě k přijetí jednoduchého závěru: Jsou-li všichni křesťané kněžími, potom nemají dávat desátky, stejně jako je nedávali kněží z rodu Árona. Verš v Žd 7,9 je posledním výskytem slova „desátky“ v Bibli. Církev tedy v období po vzkříšení Pána Ježíše následovala svého Mistra a stejně jako On neučila křesťany dávat desátky.
Nakonec se zamysleme nad místem v Mt 22,21 kde je psáno: „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne ?“ ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci ? Ukažte mi peníz daně !“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis ?“ Odpověděli: „Císařův“. Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Na základě těchto veršů je tvrzeno: „Bohu, stejně jako světské vládě náleží pravidelná dávka.“ Když Ježíš řekl: „co je císařovo, císaři“ myslil tím peníze. Co však Kristus mínil slovy: „co je Boží, Bohu“ ? Hovořil snad o desátcích ? Z předchozích kapitol víme, že v Kristově době nebyly desátky dávány v penězích a proto tato Ježíšova slova nelze chápat jako výzvu k dávání desátků (v penězích). Odpověď na otázku: „Co je Boží ?“ je zapsána v Ž 24,1 kde je napsáno: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ (viz Ž 50,12). Bohu tedy patří celý svět s lidmi i zvířaty a ne pouze obětovaná zvířata, prvotiny a desátky, které nařizoval dávat Zákon. Ježíšovu odpověď tak lze chápat jako výzvu, aby se každý člověk se vším, co mu patří, vydal k službě svému Stvořiteli.

První církev

V počátcích křesťanství nebyl desátek vybírán. Tertullián (155-222 n. l.) píše o financích v církvi: „Předsedají zkušení starší, kteří se osvědčili ve víře. Je to důstojnost, která se nekupuje za peníze. Nic totiž, co je od Boha, se nedá koupit za peníze. I když máme jakýsi druh pokladny, neukládá se do ní poplatek, cosi zač si možno koupit víru. Měsíčně tam ukládá skromný poplatek každý, kdo chce, jestli chce a jestli může. Nikdo není nucen. Přináší to každý dobrovolně. Jsou to jakoby uschované peníze. Vždyť neslouží k tomu, aby se z nich pořizovaly hostiny, při kterých se lidé přejídají a opíjejí, ale slouží k výživě potřebných, na pohřeb, k pomoci osiřelým chlapcům a děvčatům a opuštěným rodičům, nemocným lidem, těm, kdo se ocitli v neštěstí, odsouzeným do dolů, poslaným na ostrovy a do vězení...“

Zavedení desátků do církve

Prvním, kdo z vlastní iniciativy zavedl křesťanské desátky, byl až sv. Severinus ve 2 polovině 5.století. Všechny desátky dával chudým a potřebným. Desátky byli uzákoněny závazně teprve na synodě v Mâcon (dnešní východní Francie) v roce 585, kde bylo doporučeno desátky odvádět do biskupovy pokladnice. Povinným se stává desátek v církvi teprve v raném středověku. V době Karla Velikého byl desátek stanoven zákonem a z hlediska kanonického práva jej uzákoňuje Decretum Gratiani z roku 1140. Rolníci museli odvádět během středověku desátý díl své úrody, řemeslníci desetinu své produkce. K úschově desátků sloužily v Evropě tzv. desátkové stodoly, které byly zbudovány ve vesnicích a které představovaly po kostele největší stavbu vesnice. Na podporu provozu kostela či kláštera mohly být zakoupeny či darovány celé vesnice.

Problémy s desátky

Nemilosrdně církví zaváděný desátek v Evropě v mnoha zemích vyvolal odpor, ba krvavé války. Bouřili se hlavně svobodní sedláci; například v Jutsku zabili kvůli desátkům roku 1086 dánského krále Knuta Svatého a ještě koncem 12. století - za arcibiskupa Absalona - povstali kvůli desátku Skaňané.“
Alkuin z Yorku (735-804 n. l.),si stěžoval: „křesťanské mise v Sasku by měly rozhodně větší úspěch, kdyby se kněží věnovali se stejnou horlivostí kázání jako vybírání desátků a peněžitých trestů.“ a dále píše: „víra Sasů byla zničena desátky.“ Alkuin o misii mezi Sasy rovněž napsal: „A nechť je to zvěstovatel Kristova poselství a ne vyběrač desátků, protože nová duše se má živit mlékem apoštolské víry…Desátky však, jak se říká, podkopávají víru Sasů.“
V 9. století pak Hraban Maur odsuzuje: „Praktiky kleriků, kteří nepouštěli lidi do kostelů dříve, než se přesvědčili, zda odvedli správně desátky ze všeho svého majetku.“ V roce 1230 odmítli obyvatelé Stedingu (oblast v Sasku) platit desátky Brémskému arcibiskupovi. Ten na ně proto uvalil klatbu. Stedingové se však nezalekli jeho hrozeb a setrvávali ve svém odporu k jejich placení. Arcibiskup požádal papeže Řehoře IX., aby vyhlásil křížovou výpravu proti „heretikům“. Papež považoval odpírání desátků za tak kacířský čin, že žádosti ihned vyhověl. Dne 25. 5. 1234 křižáci po urputné bitvě nad rolníky zvítězili. „Kristovi vojáci“ v boji zabili u obce Altenesche na 6 000 rolníků (což byli téměř všichni Stedingové). Protidesátkové povstání obyvatel ze Stedingu tak bylo krvavě potlačeno. Tisíce mrtvých rolníků však zdaleka nebyly posledními, které církev kvůli desátkům zabila.
Velmi ostře se proti desátkům stavěli také husité. V Manifestu táborských hejtmanů z roku 1430 píší: „Přijímají od lidu desátky. Na kázáních je vymáhají, jako by se odevzdávaly poprávu a tvrdí, že lidé jsou povinni je dávat. V té věci hlásají lež a nemohou dokázat z Nového zákona, že by byl Pán Ježíš Kristus kdy přikázal dávat desátky. Je sice pravda, že ve Starém zákoně byl příkaz o dávání desátků, z toho však nemohou odvodit, že i nyní je křesťanský lid povinen je dávat. Vždyť tento starozákonní příkaz o desátcích ztratil platnost umučením Kristovým právě tak, jako ztratil platnost příkaz o obřízce. Dejte tedy pozor, milovaní, a uvažte, jak velice vás svádějí vaši biskupové a učitelé a jak vám sypou prach do očí požadavky a výroky, které nelze prokázat. Vždyť náš Pán Ježíš Kristus praví v 2. kapitole u Lukáše: „Dávejte almužnu !“, ale neříká: „Dávejte desátky“ ze svého jmění.“Další obětí desátků byl v roce 1476 německý pastýř Hans Böheim z Niklashausenu. Zpráva Jana Trithemia o něm říká: „Považujeme za hodné námahy, abychom uvedli všechny, nebo alespoň nejdůležitější bludné artikuly, pro které bylo lidem zakázáno se sbíhat, a pro které ten ubohý člověk byl na prach spálen... napodoboval jed husitského kacířství, neboť tvrdil, že nesmějí být od lidu požadovány ani desátky, ani roční platy, mimo to, co každý dá dobrovolně - lhostejno kdy a komu - z Boží vůle. Nechtěl totiž trpět, aby je od lidu požadovali a vybírali kněží Páně a ti, jimž byl užitek z desátků církvi přenechán.“ Würzburský biskup Rudolf II. von Scherenberg nechal Böheima za jeho názory upálit.
Desátky také byli jednou z hlavních příčin německé Velké selské války v roce 1524. Na jejím počátku prohlásili sedláci ze Steinheimu u Memmingenu, že již nebudou odvádět desátky ani jiné dávky. Inspirováni kazatelem Tomášem Müntzerem sepsali němečtí sedláci v únoru 1525 své požadavky jako: „Dvanáct artikulů sedláků ve Švábsku“. Sedláci v nich protestovali proti desátkům, robotě, obecní samosprávě a dalším břemenům. Nejobsáhlejší článek je věnován právě desátkům: „Poněvadž řádný desátek (veliký neboli obilní desátek) jest stanoven ve starém zákoně, a v novém vše je naplněno, chceme přesto správný desátek z obilí rádi dávati, avšak tak, jak náleží. Proto dávejme jej Bohu a jeho lidem spolu udílejme. Náleží-li faráři, který jasně zvěstuje slovo boží, jest naše vůle: ať k tomu účelu sbírají a přijímají desátek církevní pověřenci, které obec dosadí, a z toho nechť dávají faráři, zvolenému celou obcí, a to jemu i jeho rodině, příslušnou dostatečnou výživu, podle uznání celé obce: a co přebude, má se udíleti chudým nuzákům, pokud se vyskytují v téže vesnici, podle povahy věci a uznání obce. Co zbude ještě má se podržeti pro případ, že by bylo nutno pro ohrožení země vésti válečné tažení; aby se nemohly ukládat zemské berně chudým, má se to pořídit z tohoto přebytku. Kdyby se shledalo, že jedna nebo více vesnic samy desátek prodaly, snad z nouze, nemá ten, kdo prokáže, že jej má v té podobě od celé obce, jej nahrazovati, nýbrž chceme se slušným způsobem podle povahy věci s ním srovnati a od něho desátek opět v určitém způsobu a čase vykoupiti. Avšak kdo od žádné vesnice takový desátek nevykoupil, tomu nechceme a nemáme nic dalšího dávati a nic mu také již nedlužíme, jen jsme povinni, jak shora uvedeno, vydržovat z toho naše zvolené faráře, potom spláceti neb chudým z něho udíleti. Malý desátek nechceme platiti ani duchovním, ani světským pánům: Neboť Pán Bůh stvořil dobytek volně pro člověka. Tento desátek pokládáme za neslušný desátek, který si lidé vymyslili; proto jej nechceme dále dávati.“ Sedláci tedy považovali obilní desátek za starozákonní, ze zvyku jej však chtěli dále dávat, desátek z dobytka (který byl hodnotnou částí desátků) označili za vymyšlený a odmítli jej dávat. Artikuly se také zmiňují o použití desátků k finanční podpoře chudých a vojska. Část sedláků využila povstání k drancování a plenění. V Alsasku vypuklo povstání později. Také tam sepsali sedláci Dvanáct artikulů, které však byly radikálnější než artikuly Švábských sedláků. Požadovali mimo jiné odstranění malého i velkého desátku a právo sesazovat úřední osoby. Luther zpočátku sympatizoval s povstalci; vždyť to byl on, kdo horlil proti římské církvi: „Pakliže by zuřivé řádění vaše mělo míti další průchod, pak se mi zdá, že by lepší rady ani léku nebylo, jak mu čeliti, než aby králové a knížata moci užili, se vyzbrojili, na tyto ohavníky, kteří veškeren svět otravují, připadli, a jednou už tomu počínání zbraněmi, nikoli slovy, konec učinili. Tak jako zloděje oprátkou, vražedníky mečem, kacíře ohněm trestáme, proč spíše neudeříme na tyto hanebné učitele nepravosti, jakýmiž jsou papežové, kardinálové, biskupové a hemžení římské Sodomy, zbraněmi všelikými a v krvi jejich ruce své neumyjeme ?“ Později však začal Luther veřejně nesouhlasit s Dvanácti články a ve spise „Napomenutí k míru“ odmítá článek sedláků věnovaný desátkům: „Lupičství tohoto článku je už otevřené jak záškodnictví na veřejných cestách. Neboť tady chtějí uchvátit desátek, který nenáleží jim, ale vrchnostem, a hospodařit s ním podle svého.“ Luther se nakonec ostře postavil také proti povstání a dokonce sepsal traktát „Proti lupičským a vražedným rotám rolníků“. V něm napsal: „Proto, kdo jen může, má zde udeřiti, rdousiti a bodati tajně nebo veřejně. Je třeba pamatovat, že nemůže být nic jedovatějšího, škodlivějšího, ďábelštějšího, než buřič. Stejně jako musíme zabít vzteklého psa, neudeříš-li, udeří tebe a celou zemi zahubí s tebou...“ Vrchnosti se podařilo povstání potlačit teprve v červnu 1525.
O desátcích pak velmi břitce píše K. H. Borovský (1821-1856) v Epištolách kutnohorských: „umínil jsem si nebáti se přitom ani těch horlivých zelotů, kteří myslí, že pán Ježíš jen proto se na kříž přibíti dal, aby jim tím vymohl na věčné časy desátek.“
Je zde třeba dále zmínit krvavou desátkovou válku a masakry v Irsku, která začala v roce 1831 a při níž bylo kvůli desátkům jen toho roku zabito na 242 lidí. Tyto a další problémy vedly k všeobecnému odporu lidí k desátkům, které museli být zákonem zrušeny ve většině zemí.

Zrušení povinných desátků

Po reformaci byly desátky zestátněny (zrušeny byly v průběhu 19. století) v reformovaných částech Švýcarska, kde stát převzal odpovědnost za financování církví. To samé platí i pro skandinávské země za vlády Kristiána III. Dánského. Vydáním zákona povinné církevní desátky odstranila jako první Francie v r. 1789, dále Švýcarsko v r. 1798, Mexiko v r. 1833, Portugalsko v roce 1834 a Španělsko v r. 1837, Kolumbie v r. 1851, Skotsko v r. 1871, Polsko a Chile v druhé polovině 19. století, Bosna v r. 1876. V Čechách byl první vlaštovkou zákon z roku 1755, jímž císařovna Marie Terezie zbavila včelařství od placení desátku. Všechny desátky pak v Čechách (i v celém Rakousko-Uhersku) zrušil teprve „Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností“ ze 7. září 1848. V mnoha případech bylo zrušení desátků spojeno s povinností zaplatit výkupné, které někdy vedlo k zadlužení rolníků. Přesto zrušení církevních desátků přijala většina obyvatel zemí s nadšením, neboť díky jejich odstranění se snížila chudoba prostých lidí.

Desátky v dnešních církvích a sektách

O zavedení desátků na Americkém kontinentě se jako první zasloužila Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů, také známá pod názvem mormoni. Zakladatel mormonů Joseph Smith vydal pro své následovníky v roce 1830 Knihu Mormon, které neprávem přikládal stejnou autoritu jako Bibli. O desátcích je v ní psáno: „A bylť on týž Melchizedek, kterému Abraham odváděl desátek; ano náš otec Abraham platil desátý díl ze všeho co měl.“ A jinde v ní je psáno o Ježíši: „I poručil jim napsati slova, která byl Otec dal Malachiášovi, a která jim měl sděliti...Má člověk olupovati Boha ? A přece jste mne oloupili. Avšak vy pravíte: V čem jsme tě oklamali ? V desátku a v oběti.“ Aby některý mormon nezůstal v nejistotě, jak má s těmito místy naložit v každodenním životě, napsal Joseph Smith v Knize nauky a smlouvy, jak se modlil k Bohu a on mu odpověděl a přikázal mormonům dávat desátky: „Ó Pane, projev se svým služebníkům a rci, kolik požaduješ jakožto desátek z majetku svého lidu ? Pán odpověděl: A toto má býti počátek z desátků mého lidu. A potom ti, kteří desátky zaplatili, budou každoročně platit desátý díl svého ročního příjmu a toto bude pro ně zákonem na věky.“ A na jiném místě Smith varuje: „Skutečně je to den obětí a den pro desátky mého lidu, neboť ten, kdo dává desátky, nebude spálen při jeho příchodu.“ Tato hrozba spálení neplatičů desátků při příchodu Pána je stále účinným prostředkem, jímž jsou mormoni nuceni k jejich odvádění. Zjevení, které údajně dal Bůh Smithovi, mělo evidentně nahradit absenci novozákonních míst, která by učila křesťany dávat desátky. Mormoni ve své praxi odvádění desátků nezůstali osamoceni, záhy je následovaly některé církve.
Adventisté sedmého dne zahájili oficiálně svou činnost v USA v roce 1863 a prosluli především předimenzovaným důrazem na zachovávání sobotního odpočinku. Vůdčí postavou nové církve se stala prorokyně Ellen Gould Whiteová (1827-1915), která je také autorkou pětisvazkové knihy Drama věků. Whiteová často vyučovala o desátcích, ve zmíněné knize píše: „Kristus potvrdil, že placení desátků je povinnost; ukázal však, že nemůže být omluvou pro zanedbávání ostatních povinností.“ a jinde opět píše: „Dokud Bůh nepřestane žehnat svým dítkám, dotud trvá jejich povinnost vracet mu díl, na který má nárok.“
V peněžním (tj. nebiblickém = Biblicky neobhajitelném) smyslu desátky dnes vybírají v ČR např.:

Naproti tomu velké církve jako:

  • Katolická církev
  • Českobratrská církev evangelická
  • Církev Československá husitská
  • Církev Bratrská - desátky nevybírají.

V zahraničí se církevní daň vybírá dodnes v Německu; v Bádensko-Württembersko se jedná o daň 8%, v ostatních spolkových zemích je 9%. Na webu je široce diskutováno svědectví Franka Pecenky z Kanady, který se rozhodl nemlčet o tom, jak 14 let organizovaného křesťanství a dávání desátků téměř zruinovalo jeho život. Rovněž pak ve svém svědectví popisuje případ jednoho bohatého křesťanského podnikatele, který také po mnohaletém věrném dávání desátků skončil v dluzích a žije v maringotce na zahradě svého bratra.
V USA nejsou většinou desátky církvemi povinně vybírány, nicméně řada kongregací o nich jako o nutné součásti života křesťana soustavně vyučuje. Včetně nátlakového použití několika veršů ze starozákonního Proroctví Malachiáše, které mají v křesťanech vzbudit pocit viny a strachu z neplnění této náboženské povinnosti. V roce 2007 však platilo desátek podle průzkumu firmy Barna Group zhruba jen 5 % Američanů. Agentura Reuters poukázala během hospodářské krize v roce 2008 na fakt, že někteří křesťané již přišli o svůj dům, protože se nevzdali placení desátků, a neměli pak peníze na splácení hypotéky. Jsou tam známy případy křesťanů, kteří rezignovali na splácení hypotéky a boj o záchranu domu vzdali, než aby omezili platbu desátku, nicméně přesné počty nelze určit, protože většina konzervativních křesťanů považuje své finance za velmi soukromou věc a mají obavu o nich hovořit.[1]

Desátky dnes u židů

Velmi zamlčovanou skutečností je současná praxe desátků u Židů. Židé jsou si vědomi toho, že neexistuje chrám ani levijské kněžstvo, proto když desátky z úrody pole a stád dobytku (židé je v souladu s Biblí nedávají z výplaty ani je nedávají v penězích) oddělují, tak mají přikázáno s desátky naložit pouze tak, že je:

  1. Zakopou do země.
  2. Mohou je dát Levijcům (pokud mají to štěstí a nějakého znají)
  3. Dají je chudým lidem
  4. Sami je sní
  5. Vykoupí je za minci, kterou pak zahodí tak důkladně, aby jí nikdo nenašel.

Otázkou pak zůstává, jak dlouho by nějaký křesťan mohl být členem desátkujícího křesťanského sboru, pokud by inspirován ortodoxními Židy veřejně před sborem prohlásil, že bude dávat desátky již jen tak, že je zakope do země, dá je pouze skutečným židovským levijcům, nebo chudým. Sám své desátky sní, anebo je zahodí tak, aby je nikdo nenašel. Ačkoliv by takový křesťan jednal zcela v souladu s učením dnešních rabínů, byl by z církve okamžitě exkomunikován

Úplatek

V moderním českém úzu se pojmu desátek začalo používat přeneseně, pro úplatek ve výši 10 % ceny veřejné zakázky, který dodavatel (typicky vítěz výběrového řízení) zaplatí příslušnému úředníkovi za její zprostředkování. Systém desátků je obvyklý např. mezi stavebními firmami, dodavateli počítačové techniky a u dalších, veřejným sektorem často nakupovaných dodávek. Boj proti tomuto systému korupce je velmi obtížný, protože desátek platí i ten, kdo ve výběrovém řízení zvítězil legálně, a prověrka nemůže v takovém případě korupční jednání odhalit. Účinným prostředkem by mohla být povinná majetková přiznání všech státních zaměstnanců.

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ How Religion Almost Ruined My Life viz http://exchristian.net/testimonies/2004/07/how-religion-almost-ruined-my-life.html
    For many U.S. Christians, it's God before mortgage, Reuters, 21. září 2008, dostupné: http://www.reuters.com/article/bondsNews/idUSN2145946020080921?sp=true (navštíveno 3. 10. 2008); český překlad zprávy zveřejnil ChristNet.cz, viz http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=16565 (navštíveno 3. 10. 2008)

Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Des%C3%A1tek“