Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Francouzská literatura
Z Multimediaexpo.cz
m (Nahrazení textu) |
m (1 revizi) |
Aktuální verze z 13. 3. 2014, 15:28
Francouzskou literaturou rozumíme literaturu psanou na území Francie, výjimečně i jinde (např. kolonie, autoři v exilu), na rozdíl od české do této literatury řadíme pouze literaturu psanou francouzsky, velmi zřídka i některé památky vzniklé na francouzském území v jiných jazycích (latina, hebrejština).
Obsah |
Středověká literatura (9.–13. století)
Za počátek francouzské literatury považujeme 9. století, kdy vznikla jako pokračování latinské literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha, která pochází z roku 842. V tomto období (do 11. století) vzniklo ještě několik, většinou nábožensky zaměřených textů (např. Kantiléna o svaté Eulálii). V průběhu 11. století do literatury začaly pronikat také světské prvky a postupně začala vznikat i světská literatura, v oblibě byly především tzv. hrdinské eposy (Píseň o Rolandovi). Z konce 12. století pochází první francouzské divadelní hry (Hra o Adamovi). Zhruba na přelomu 12. a 13. století (podle některých datací ještě o trochu dříve) začala být velmi populární milostná lyrika opěvující ideály lásky, nositelé této litaratury byly tzv. trubadúři, (později i truvéři). Zhruba ve stejné době se začala rozvíjet měšťanská literatura, která často směřovala k satiře (Román o Lišákovi). Ve 13. století se ve Francii objevily rytířské romány (Tristan a Izolda). Z této doby pochází i známý Román o růži.
Od 14. století do náboženských válek (1562)
V průběhu 14. století se objevují první kroniky a brzy na to i polemiky o morálce, které samozřejmě ovlivnila probíhající stoletá válka (1337–1453). Na přelomu 14. a 15. století se objevují velmi známí autoři, jako byl Eustache Deschamps, Charles d'Orléans, François Villon; toto období bývá nazýváno „obdobím Velkých rétoriků“. Došlo u nich k markantnímu nárůstu kvality formy, což bylo bohužel na úkor lyriky. Některá díla posledně jmenováného – F. Villona již předznamenávají nástup nového společenského hnutí – humanismu a renesance. Tato dvě hnutí se zcela prosadila v průběhu 16. století a ovlivnila nejen literaturu, ale i způsob myšlení celé společnosti (François Rabelais, Pierre de Ronsard, Michel de Montaigne). V tomto období vznikla i velmi zajímavá básnická škola, jejíž význam bývá často podceňován – Plejáda, pravděpodobně proto, že její cíle byly příliš velké na to, aby mohly být realizovány. Každopádně lze říci, že v této době již francouzská literatura měla značný vliv nejen na okolní státy, ale i na vzdálenější území.
Léta 1562–1815
Protože v roce 1562 se Francie dostala do náboženských válek, k jejichž ukončení došlo prakticky až v roce 1596, objevil se v literatuře tzv. skepticismus – Michel de Montaigne. Po vzpamatování se z těchto válek (zhruba kolem roku 1650) došlo k prudkému rozvoji literatury a divadla. V literatuře se nejvíce prosadil klasicismus, jehož francouzští představitelé ovlivnili světovou literaturu na dlouhou dobu (Pierre Corneille, Molière, Jean Racine). Ve stejné době napsala hraběnka La Fayette román Kněžna z Cléves, který se stal stěžejním dílem pro tzv. psychologický román.
Klasicismus (1650–1700)
Klasicismus ve Francii vzniká jako reakce na barokní umění. Přestože se časově jedná o docela krátké období (někdy pouze 1660–1680), je klasicismus ve Francii nabit velkými osobnostmi.
Historický kontext
17. století se ve Francii odehrává ve znamení vznešenosti a okázalosti (la grandeur). V roce 1643 usedá na francouzský trůn Ludvík XIV. a nastoluje absolutistickou monarchii. V roce 1685 ruší platnost ediktu nantského a obnovuje postih prostestantů. Na vývoji francouzského jazyka se podílel také kardinál Richelieu, ministr předchozího krále, který v roce 1635 zakládá Francouzskou akademii. Ta má za úkol kodifikovat a dohlížet na formu jazyka.
Charakteristika
Teorie klasicismu se opírá o tři základní pilíře:
- Svět, ve kterém žijeme, je stabilní a neměnný a veškeré dění v něm podléhá řádu, kterému vládne příroda (la Nature).
- Nad vším vládne rozum (la Raison).
- Vše podléhá pravidlům (les règles), která se projevují nejenom ve sféře exaktních věd, ale také ve společenském životě a umění.
Kromě těchto se do popředí dostává ideál čestného člověka, který zdůrazňuje ctnosti jak navenek, tak vnitřně. Ideál se logicky vztahuje i na osobnost spisovatele, tedy i na literaturu, kterou píše. Žánry klasicistní literatury jsou dvojího druhu:
Autoři
V tomto období působila ve francouzské literatuře celá řada dalších významných osobností:
Dále se zde objevil nový proud literatury a tou byla filosofická literatura (filosofické spisy samozřejmě vznikaly i dříve, ale ty lze do literatury řadit s velkými obtížemi, neboť se jednalo o čistě filosofická díla, u těchto spisovatelů lze mluvit o filosofické literatuře) – jejími zástupci byli především:
Osvícenství (18. století)
Tito filosofové pomohli položit základ francouzskému osvícenství, které se ve Francii plně rozvinulo v průběhu 18. století, vůdčími osobnosti literatury se v této době stali často protinábožensky a proti tradicím zaměření filosofové-encyklopedisté – Voltaire, Denis Diderot a Jean le Rond d'Alembert. Myšlenky těchto filosofů ještě doplnil Jean Jacques Rousseau. Lze tvrdit, že klasická literatura této doby ve Francii byla ve vleku filosofie a nedokázala se vymanit z myšlenek osvícenství, což je velmi zajímavé, neboť jejich myšlenky rozhodně neměly předpoklady pro popularizaci v literatuře dramatik Pierre-Augustin Beaumarchaisa spisovatelé Alain-René Lesage, Pierre Carlet Marivaux. Jejich víra v rozum, matematiku, atp. ve svých důsledcích vedla až k Velké francouzské revoluci (1792–1804), následnému direktoriu (do roku 1799) a pozdějším napoleonských válkám (do roku 1815). Za této situace nastal samozřejmě pokles zájmu o literaturu, rozvíjelo se především řečnictví, novinařina a písně.
Romantismus (1815–1900)
S touto situací se literatura vypořádávala velmi těžko, počátkem 19. století došlo k nástupu romantismu, jehož francouzští představitelé jsou dodnes pokládáni za klasiky světové literatury Victor Hugo, François-René de Chateaubriand, Alphonse de Lamartine, Alfred de Musset, Alfred de Vigny, Stendhal a další.
Roku 1848 došlo ve Francii k únorové revoluci, jejímž výsledkem byl vznik druhé republiky, tento fakt se projevi jakousi krizí společenských hodnot, která ovlivňovala francouzskou literaturu prakticky až do počátku 20. století. Na ideály romantismu přímo navázali, ačkoliv je rozvíjeli nečekaným směrem prokletí básníci (Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, ale i Lautréamont), jimž dal základ Charles Pierre Baudelaire.
Realismus
Mimo pokračování romantismu se rozvinul prakticky opačný směr literatury – realismus: Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, v této době se mj. prosadil i parnasismus.
Naturalismus
Z realismu se vyvinul naturalismus – Alphonse Daudet, Guy de Maupassant, Émile Zola.
20. století
Na počátku 20. století prošla literatura, především francouzská, velmi složitým obdobím, kdy došlo k přechodu od symbolismu (Stéphane Mallarmé) k avantgardě (Guillaume Apollinaire). Avantgardní hnutí se dále rozvíjelo – dadaismus, surrealismus (André Breton, Paul Eluard). Lze tvrdit, že v tomto vývoji měla Francie, zhruba od roku 1900 do roku 1939, v literatuře hlavní slovo i v celosvětovém měřítku.
Zároveň s těmito směry se rozvíjel román, ten lze v této době rozdělit na tradiční (Maurice Barrès), revoluční (Henri Barbusse) a humanistický (Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry). Ve 30. letech 20. století se začala objevovat politicky velmi angažovaná díla (tzv. odbojová) poezie – Louis Aragon, z této literatury se vyvinul existencialismus (Jean-Paul Sartre, Albert Camus). V 50. letech 20. století vznik tzv. nový román (Alain Robbe-Grillet), dále se ve Francii rozvíjí tzv. absurdní divadlo (Eugene Ionesco). Tradiční literaturu v současnosti zastupuje realismus (Robert Merle) a historický román (Margueritte Yourcenarová, Bernard Clavel).
Související články
- Seznam francouzských spisovatelů
- Prokletí básníci
- Nový román
- Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie
Literatura
- André Lagarde: Francouzská literatura 19. století, překlad Jiří Našinec, Jiří Pelán, Aleš Pohorský a kol., Praha : Garamond, 2008, ISBN: 978-80-7407-026-6
- Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, 3 díly, Praha : Academia, 1979-1983
- Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha : Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2
- František Xaver Šalda: Heslo Francouzská literatura v Ottově slovníku naučném
- text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986,
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |