Robert Oppenheimer (* 22. dubna 1904, † 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.
Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektron–pozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta Lawrence v Berkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933–34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.
Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.
V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémy i mezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní.
V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl.
Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC). Stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním. V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí. Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).
Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu. Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění. V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.
Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.
Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák.
