Mezinárodní fonetická abeceda

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 25. 4. 2011, 14:29

Mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet, IPA, Alphabet phonétique international, API) je znakový systém navržený jazykovědci k fonetickému zápisu a popisu hlasových projevů lidí mluvících rozdílnými jazyky. Úkolem mezinárodní fonetické abecedy je věrně, výstižně a široce zachytit mluvený projev lidí různých jazykových skupin, tak aby byl fonémicky a foneticky správný. Mezinárodní fonetickou abecedu tvoří fonetické znaky, které vycházejí převážně z latinky a řeckého písma. V  kódování Unicode jsou jim vyhrazeny znaky U+0250 až U+02AF.

Historie

Systém byl vyvinut francouzskými a britskými učiteli jazyků pod záštitou Mezinárodní fonetické asociace, která vznikla v roce 1886 v Paříži. Tým vedl Paul Passy. První oficiální verzi abecedy publikoval v roce 1888 Passy. Členové asociace založili abecedu na abecedě Henryho Sweeta (1880–1881, 1971), který ji vytvořil z abecedy Isaaka Pitmana a Alexandra Ellise. Od té doby prošla Mezinárodní fonetická abeceda mnoha revizemi, včetně několika velkých změn stvrzených Kielskou Konvencí roku 1989; poslední revize proběhla v roce 1993, a znovu byla aktualizována roku 1996. ExtIPA byla prvně vytvořena roku 1991 a revidována 1997; kvalitativní symboly (VoQS, Voice Quality Symbols) byly navrženy v roce 1995, aby ještě více rozvinuly systém přepisu.

Využití

Výhodou IPA je univerzálnost použití pro přepis výslovnosti kteréhokoliv jazyka. Takový přepis je srozumitelný odborníkům na celém světě. Největší využití tedy najde v odborné literatuře. Pro laika je však takovýto přepis těžko srozumitelný, proto se v jazykové literatuře určené širší veřejnosti používají i jiné způsoby přepisu výslovnosti. IPA používá v současnosti mnoho britských anglických slovníků (velká komplikovanost a nestandardnost anglického pravopisu vede k potřebě slovníků, které uvádějí správnou výslovnost anglických slov i pro rodilé mluvčí), americké slovníky obvykle využívají jiný způsob transkripce. V českém prostředí se k přepisu výslovnosti cizích jazyků obvykle používají znaky české abecedy odpovídající příslušným hláskám, např. [či:z] místo . Často se též používají znaky, které v češtině vyjadřují podobně znějící hlásku jako v češtině (např. [a] místo , [o] místo

v anglických slovech). Z IPA se vypůjčují pouze symboly označující hlásky, které jsou v češtině cizí, v anglicko-českých slovnících to jsou obvykle 

. Takovýto způsob přepisu je pro českého uživatele srozumitelnější. Na odlišnosti ve výslovnosti učebnice a slovníky obvykle poukazují.

Přehled samohlásek

Přehled souhlásek

Afrikáty a dvojí artikulace

Afrikáty a souhlásky s dvojí artikulací se zapisují pomocí dvou symbolů. K vyznačení současné artikulace se obvykle používá vázací znak umístěný nad nebo pod symboly. Šest nejobvyklejších afrikát se též zapisuje pomocí ligatury (symbol vzniklý spojením dvou znaků), která je však v IPA neoficiální.

Diakritika

Diakritika se používá v případech, kdy je potřeba zaznamenat obměnu výslovnosti určité hlásky, pro kterou neexistuje v IPA samostatný symbol. Diakritická znaménka se obvykle zaznamenávají pod symbol, ale v případě potřeby je lze umístit i nad něj, např.

- neznělá velární nazála.

= Znělá alveolární nonsibilantní frikativa)

= Znělá bilabiální aproximanta)

Suprasegmentální jevy

Tyto symboly popisují jevy v jazyce, které souhrnně označujeme jako prozódie. Zahrnují délku hlásek, přízvuk, tón, intonaci a rytmus jazyka.

Intonace

Tón

IPA dovoluje používat buď tónovou diakritiku, nebo tónové značky, které charakterizují tón v tónových jazycích, jako je např. čínština.

Související články

• Abeceda
• Česká fonetická transkripce
• Fonetika
• Jazyk (řeč)

Externí odkazy

• Stránky Mezinárodní fonetické asociace (anglicky)