Osoba

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 5. 7. 2013, 13:24

Osoba (z "o-sobě") znamená ve filosofii jednotlivého člověka s vlastním jménem, vybaveného rozumem a schopného jednat i odpovídat za své jednání. V právu může znamenat i instituci (právnická osoba) a v obecné řeči člověka vůbec (například ve spojení "15 osob"). Odtud také osobní ve významu vlastní, intimní (osobní dopis, osobní přítel). Osoba je základní pojem kulturní antropologie, psychologie, práva, sociologie a teologie. Na pojmu osoby se zakládají i základní koncepty lidské společnosti, například svoboda, demokracie, lidská práva apod. Pojem osoba se dnes užívá ve třech rozličných významech:

  1. Ve smyslu mravním pojem osoby souvisí se zvláštními vlastnostmi rozumného a svobodného jedince, který je s to se rozhodovat, jednat a nést odpovědnost.
  2. Ve smyslu fyzickém se pojem osoby vztahuje na fyzickou jednotu živého organismu, jímž je člověk. Dnes se hojně diskutuje problém, ve kterém okamžiku lidský život a tudíž existence člověka coby člověka začíná a kdy končí.
  3. Ve smyslu právním označuje osoba subjekt nadaný právy a povinnostmi zákona.

Obsah

Vznik pojmu osoba

Evropské myšlení vychází u chápání osoby z latinského pojmu persona (patrně z etruštiny), který původně znamenal masku, resp. z řeckého προσῶπον prosópon, obličej nebo maska, kterou herec v antickém divadle nosil na obličeji. Později dostává význam osoby jako (jedinečné) divadelní role a v rané křesťanské teologii se užívá v diskusích o osobách (lat. personae, řec. hypostaseis) v Boží Trojici. U Augustina a v raném středověku přichází také otázka po definici lidské osoby.

Osoba ve filosofii

První pokus o definici lidské osoby učinil Boëthius, který popisuje osobu jako „jednotlivou bytost rozumem obdařené přirozenosti" (naturae rationalis individua substantia).[1] Podle této definice je lidská osoba povahy rozumové, tedy nadaná základními vlastnostmi rozumnosti a duchovnosti; jedná se o cosi jednotlivého a konkrétního a zároveň o bytost ("podstatu"), která existuje v sobě jako subjekt a nikoli jako úkon subjektu. Svatý Tomáš Akvinský přejímá Boëthiovu definici, avšak zároveň ji rozšiřuje o kategorii vztahu. Osoba je tedy jsoucno, které existuje in se, samo o sobě, a per se, prostřednictvím sebe. Tento způsob bytí je nejvyšším způsobem, který může existovat. Osobě tedy patří nejvyšší „důstojnost“, která vychází ze skutečnosti, že existuje sama o sobě. Toto pojetí osoby zpochybnila moderní filosofie počínaje René Descartem, který rozlišil člověka na dvě nezávislé podstaty (res cogitans a res extensa), z nichž je osobou pouze res cogitans. John Locke chápe osobu jako "trvalou totožnost bytosti se sebou samou"[2] a s vědomím, bez nějž osoba přestává být osobou. David Hume redukuje osobní identitu na souhrn událostí, které následují jedna druhou. Pro Kanta je osoba "ten subjekt, jemuž lze přičítat jeho jednání",[3] kdežto pro Hegela je to "takový sobjekt, pro nějž jeho subjektivita jest, neboť v osobě jsem cele pro sebe; je to jedinečnost svobody v čistém bytí pro sebe".[4] Současná filosofie se pojmu osoby spíše vyhýbá nebo jej nahrazuje jinými, ať se jedná o nihilismus Friedricha Nietzscheho (já), existencialismus Martina Heideggera (pobyt nebo existence), pozitivistický strukturalismus (Michel Foucault, Deleuze) nebo analytickou filozofii, osoba je však základním pojmem personalismu.

Osoba v teologii

V teologii se pojem osoby vztahuje jednak na člověka, stvořeného k božímu obrazu a podobě , kterého zároveň nelze postihnout jako souhrn všech materiálních či jiných prvků a částí, nýbrž který zůstává z principu tajemstvím. Analogicky se pak pojem přenáší na tři skutečnosti, které jsou v Bohu a které se liší svým původem a posláním, totiž osoby Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý.[5] Pojem osoby v obojím smyslu, v němž jej teologie užívá, byl předmětem sporu v prvních křesťanských staletích. Tyto diskuse měly přispět k vyjasnění, kdo je Bůh, kdo je Ježíš Kristus a jaký je jejich vztah ke člověku. Pojem osoby jako jedinečného člověka je židovsko-křesťanskému myšlení vlastní, o čemž svědčí už skutečnost, že Septuaginta, řecký překlad Starého zákona obsahuje slovo προσῶπον (prosópon, tvář, osoba) více než 850× (většinou odpovídá hebrejskému פנים páním, které označuje tvář). Zmiňované slovo פנים pak může označovat i celého člověka, avšak zvláštním způsobem se objevuje ve spojení פני־יהוה pené-jhvh, které označuje Boží, Hospodinův pohled či tvář. Stejný význam si uchovává slovo προσῶπον i v Novém zákoně, taktéž ve spojení προσῶπον θεοῦ prosópon theú, Boží tvář.[6]

Vývoj pojmu v dějinách

Postupným vývojem prvních staletí se pojmu osoba používá ve významu celé lidské skutečnosti. V řeckém světě se pro vyjádření osoby začíná užívat pojmu ὑποστάσις hypostasis, podstata, které se do latiny překládá jako substantia (tedy to, co stojí pod něčím). Tento pojem mohl zachytit lépe objektivní skutečnost, kterou popisuje, nejen pouhý jev. Prvním, kdo užívá slova persona pro označení Boha, je Tertullianus;[7] později pojmu osoba používají i první ekumenické koncily 4. a 5. století. 1. konstantinopolský koncil (381) vyznává, že Boží Trojice Otec, Syn a Duch Svatý existuje ve „třech dokonalých hypostazích, tedy ve třech dokonalých osobách“. Chalkedonský koncil (451) se usnáší, že Ježíš Kristus, dokonalý ve svém božství i lidství, je jedinou osobou čili jednou hypostazí ve dvou přirozenostech, tedy božské a lidské, které mu náležejí „nesmíšeně, neměnně, nerozděleně a neoddělitelně“.[8] Od tohoto pojetí Boha jako osobního postupně křesťanská teologie přechází ve filosofii a pokouší se popsat, co je člověk, jak o tom svědčí výše citované výměry osoby Boëthiovy a Tomáše Akvinského.

Základní charakteristiky osoby

Podstatnými vlastnostmi osoby, které pocházejí z křesťanského pojetí člověka jako "stvořeného k Božímu obrazu", jsou rozum, svědomí, svoboda a odpovědnost, případně i schopnost sebepřesahování (autotranscendence). Člověk jako osoba existuje sám o sobě jako jedinečné a neopakovatelné jsoucno, existuje jako Já, schopné sebereflexe, sebepochopení, sebeovládání, sebenaplnění. Lidskou osobu nedefinují pouze inteligence, vědomí a svoboda, ale je to osoba, která jako svébytná existence stojí za inteligentními, vědomými a svobodnými úkony. Takové úkony mohou u člověka někdy chybět (člověk jich může být okolnostmi privován), avšak ani tak nepřestává být osobou. Toto pojetí osoby v křesťanství mj. vysvětluje postoj křesťanů k ochraně života člověka jako takového, od počátku až do konce (včetně řešení konkrétních situací, které se týkají např. interrupcí a eutanázie). Na základě své schopnosti překračovat sám sebe je člověk otevřený ke světu, ke všem jsoucnům i k nekonečnému. Vůči nekonečnu je otevřen především svou inteligencí a vůlí, které nejsou nijak ohraničeny. To může dokládat tíhnutí člověka k hledání pravdy a dobra. Vůči druhým je otevřen už tím, že je schopen reflektovat sám sebe jako Já pouze v konfrontaci s druhým Ty.

Osoba v indické filosofii

Podle Advaita védanty není pojem osoby příhodný. Odmítání jednotlivce, tedy osoby jako konkrétní, jedinečné bytosti je stěžejním bodem učení předních učitelů védanty (aka konečného poznání) tohoto i minulého století. V rozhovorech se vyjadřují o nepřítomnosti jednotlivce, o tom, že nejsme povahou osobou (s povahovými vlastnostmi), ale čistým vědomím, že nejsme jeden od druhého odděleni a nějak specifičtí, ale že jsme v základu vědomím, které obsahuje libovolné představy o sobě. Víru ve skutečnost osoby s povoláním, vztahy, závazky, problémy a jejich řešením označují za mylnou, snovou nebo iluzorní a upozorňují na skutečnou povahu toho čím jsme a co není zaujato starostmi, jimiž se zabývají lidé považující se za osoby.

Osoba v právu

V právu je osoba totéž co subjekt práv. Osobou je ten, kdo je způsobilý mít práva a povinnosti. Právo rozlišuje osoby na:

V chápání toho, co je fyzickou osobou, se právní teoretici liší. Někteří tvrdí, že je tento pojem totožný s pojmem člověk, jiní zastávají názor, že termín fyzická osoba zahrnuje pouze pro právo významné vlastnosti člověka.

Související články

Literatura

  • Coreth, E. Co je člověk? Praha 1996
  • Ottův slovník naučný, heslo Osoba. Sv. 18, str. 919
  • Sanna, I. Chiamati per nome. Cinisello Balsamo: San Paolo, 1994. ISBN 88-215-2757-3.
  • Sokol, J. Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003

Reference

  1. ↑ Boëthius, De persona et duabus naturis 3; PL 64, 1343.
  2. ↑ Locke, Essay on human understanding 3,27.
  3. ↑ I. Kant, Metaphysik der Sitten, AA VI. AB 22.
  4. ↑ G. W. F. Hegel, Základy filosofie práva, § 38.
  5. ↑ V tomto smyslu jsou jmenovány např. v Evangelium podle Matouše a Druhý list Korintským .
  6. ↑ 1. list Petrův je překladem פני־יהוה v Žalmu .
  7. ↑ Tertullianus, Adversus Praxean, 6, 7. 18; PL 2,161-162.177.
  8. ↑ Conciliorum oecumenicorum decreta. Bologna: EDB, 1991, s. 86.
Citováno z „http://www2000.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Osoba“