Šablona:Článek dne HL/2023/21

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Verze z 7. 12. 2023, 18:41

Sonda Galileo byla americká planetární sonda, určená k průzkumu planety Jupiter, jejího okolí a systému jejích měsíců, především čtyř velkých tzv. Galileových. Stala se také první a dosud jedinou umělou družicí této planety. Sonda byla pojmenována na počest renezančního italského vědce a technika Galilea Galileiho, který objevil čtyři největší měsíce Jupiteru. Start sondy byl naplánován na 18. října 1989, tehdy sonda vzlétla společně s misí STS-34. K Jupiteru pak úspěšně dorazila 7. prosince 1995. Po následující léta zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Ukončena byla až 21. září 2003, kdy vstoupila do atmosféry Jupiteru a shořela.

Sondu postavila firma Hughes Aircraft Corp., Los Angeles, CA (USA) a přístrojové vybavení koordinovala NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL). Během vzletu sestávala z družicové části, která později byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru, a malé atmosférické sondy Galileo Atmosphery Probe (označení COSPAR 1989-084E), určené pro přímý průzkum vrchní atmosféry této planety.

Družicovou část tvořila rotací 3,25 až 10,5 obr/min nebo tříose stabilizovaná sonda typu HS-373 o maximální průměru 4,6 m a výšce 9 m. Sestávala ze dvou úseků spojených otočným propojovacím uzlem se servosystémem SBA (Spin-Bearing Assembly). Na spodní straně stabilizovaného úseku byla usazena kuželovitá atmosférická sonda. Na bocích přístrojového úseku byla zavěšena tři výklopná ramena. Nejdelší o délce 10,9 m neslo čidla magnetometrů umístěná na jejím konci a v jejím středu a antény detektoru plazmových vln, dvě kratší o délce 5 m pak nesla dva radioizotopové termoelektrické generátory RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator) s celkem 25 kg oxidu plutoničitého ²³⁸PuO₂ pro dodávku elektrické energie (příkon na počátku letu 570 W).

Kompletní sonda vzlétla z kosmodromu Kennedy Space Center na Floridě 18. října 1989 v 16:53:40 světového času (UT) na palubě raketoplánu Atlantis při letu STS-34. Ve 23:15:03 UT téhož dne byla společně s dvoustupňovou urychlovací raketou IUS vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu Atlantis na samostatnou dráhu. V 00:24 UT dne 19. října 1989 byla po devítiminutové práci IUS navedena na meziplanetární dráhu směrem k Venuši.

Vzhledem k nepostačujícímu výkonu IUS bylo totiž nutno použít k přeletu k Jupiteru velmi komplikované dráhy, označované VEEGA (Venus-Earth-Earth Gravity Assist) s postupnými gravitačními manévry u Venuše a dvou u Země. Dne 10. února 1990 v 05:58:48 UT, pouhých 18 sekund před plánovaným okamžikem, prolétla sonda ve vzdálenosti 21 493 km od středu planety Venuše (přibližně 16 000 km nad jejím povrchem). Chyba zacílení nepřevyšovala 5 km. Gravitačním manévrem se zvýšila rychlost sondy o 3,59 km/s (plán 2,2 km/s). Během průletu bylo pořízeno 81 snímků oblačnosti, které byly zaznamenány do palubní paměti. Tři z nich byly ve velmi zpomaleném módu odvysílány přes všesměrovou anténu ihned. Byly pořízeny též infračervené snímky Venuše přístrojem NIMS. Přístroj PWS detekoval elektromagnetické pulsy pocházející od Venuše.

Dne 8. prosince 1990 ve 20:34:34 UT sonda prolétla v minimální vzdálenosti 938 km (plán 949 km) kolem Země. Chyba v čase průletu byla přibližně 0,5 s. Gravitačním manévrem byla zvýšena o 5,2 km/s heliocentrická rychlost sondy. Přístroje PWS detekovaly radiační pásy Země, NIMS pozoroval oblaka v atmosféře a UVS stav ozónové vrstvy v oblasti jižního pólu. Dne 11. dubna 1991 byl na sondu vyslán povel k rozevření velké parabolické antény. Telemetrická data však ukázala, že tři až pět z 18 žeber z grafitového laminátu zůstalo přichyceno k centrální tyči. To znamenalo omezení přenosové kapacity sondy a redukci především obrazových dat.

Dne 29. října 1991 ve 22:36:40 UT sonda proletěla ve vzdálenosti 1 600 km od planetky (951) Gaspra, přičemž dosažená přesnost navigace byla lepší než 5 km a 1,5 s. Podařilo se pořídit celkem 150 fotografií, které byly uloženy do palubní paměti a byly později vyslány při přiblížení k Zemi v prosinci 1992. Ze snímků vyplynulo, že planetka má nepravidelný tvar o rozměrech 18×10×9 km a dobu rotace 7 h. Detektor mikrometeoroidů DDS nezaregistroval v okolí planetky zvýšení počtu prachových částic očekávané podle některých teorií. Tepelná setrvačnost povrchu stanovená z měření spektrometrem NIMS [=Near-Infrared Mapping Spectrometer] potvrdila přítomnost slabé, asi 1 m silné vrstvy regolitu. Největší z asi 600 pozorovaných kráterů má průměr 1,5 km. Magnetometr během průletu kolem planetky zaregistroval malé změny meziplanetárního magnetického pole.

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
 <!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+[[Soubor:Galileo orbiter arrival at Jupiter.jpg|right|160px|As it arrived at Jupiter on December 7, 1995, NASA's Galileo orbiter received a stream of data transmissions.]]
-'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+'''<big>[[Sonda Galileo]]</big>''' byla americká [[planetární sonda]], určená k průzkumu [[planeta|planety]] [[Jupiter (planeta)|Jupiter]], jejího okolí a systému jejích [[Měsíce Jupiteru|měsíců]], především čtyř velkých tzv. [[Galileovy měsíce|Galileových]]. Stala se také první a dosud jedinou [[umělá družice|umělou družicí]] této planety. Sonda byla pojmenována na počest renezančního italského vědce a technika Galilea Galileiho, který objevil čtyři největší měsíce Jupiteru.
+Start sondy byl naplánován na [[18. říjen|18. října]] [[1989]], tehdy sonda vzlétla společně s&nbsp;misí [[STS-34]]. K&nbsp;Jupiteru pak úspěšně dorazila '''[[7. prosinec|7.&nbsp;prosince]]&nbsp;[[1995]]'''. Po následující léta zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Ukončena byla až [[21. září]] [[2003]], kdy vstoupila do atmosféry Jupiteru a shořela.
-V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+Sondu postavila firma Hughes Aircraft Corp., Los Angeles, CA (USA) a přístrojové vybavení koordinovala NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL). Během vzletu sestávala z družicové části, která později byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru, a malé atmosférické sondy Galileo Atmosphery Probe (označení COSPAR 1989-084E), určené pro přímý průzkum vrchní atmosféry této planety.
-FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+Družicovou část tvořila rotací 3,25 až 10,5&nbsp;obr/min nebo tříose stabilizovaná sonda typu HS-373 o maximální průměru 4,6&nbsp;m a výšce 9&nbsp;m. Sestávala ze dvou úseků spojených otočným propojovacím uzlem se servosystémem SBA (Spin-Bearing Assembly). Na spodní straně stabilizovaného úseku byla usazena kuželovitá atmosférická sonda. Na bocích přístrojového úseku byla zavěšena tři výklopná ramena. Nejdelší o délce 10,9&nbsp;m neslo čidla magnetometrů umístěná na jejím konci a v jejím středu a antény detektoru [[Fyzika plazmatu|plazmových]] vln, dvě kratší o délce 5&nbsp;m pak nesla dva [[radioizotopový termoelektrický generátor|radioizotopové termoelektrické generátory]] RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator) s celkem 25&nbsp;kg [[oxid plutoničitý|oxidu plutoničitého]] <sup>238</sup>PuO<sub>2</sub> pro dodávku elektrické energie (příkon na počátku letu 570&nbsp;W).
-Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
+Kompletní sonda vzlétla z [[kosmodrom]]u [[Kennedyho vesmírné středisko|Kennedy Space Center]] na Floridě [[18. říjen|18. října]] [[1989]] v 16:53:40 [[Universal Time|světového času (UT)]] na palubě [[Kosmický raketoplán|raketoplánu]] [[Atlantis (raketoplán)|Atlantis]] při letu [[STS-34]]. Ve 23:15:03&nbsp;UT téhož dne byla společně s dvoustupňovou urychlovací raketou [[Inertial Upper Stage|IUS]] vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu Atlantis na samostatnou dráhu. V 00:24&nbsp;UT dne [[19. říjen|19. října]] 1989 byla po devítiminutové práci IUS navedena na meziplanetární dráhu směrem k&nbsp; Venuši.
+Vzhledem k nepostačujícímu výkonu IUS bylo totiž nutno použít k přeletu k Jupiteru velmi komplikované dráhy, označované VEEGA (Venus-Earth-Earth Gravity Assist) s postupnými [[gravitační manévr|gravitačními manévry]] u [[Venuše (planeta)|Venuše]] a dvou u [[Země]]. Dne [[10. únor]]a [[1990]] v 05:58:48&nbsp;UT, pouhých 18&nbsp;sekund před plánovaným okamžikem, prolétla sonda ve vzdálenosti 21&nbsp;493&nbsp;km od středu planety Venuše (přibližně 16&nbsp;000&nbsp;km nad jejím povrchem). Chyba zacílení nepřevyšovala 5&nbsp;km. [[Gravitační manévr|Gravitačním manévrem]] se zvýšila rychlost sondy o 3,59&nbsp;km/s (plán 2,2&nbsp;km/s). Během průletu bylo pořízeno 81 snímků oblačnosti, které byly zaznamenány do palubní paměti. Tři z nich byly ve velmi zpomaleném módu odvysílány přes všesměrovou anténu ihned. Byly pořízeny též infračervené snímky Venuše přístrojem NIMS. Přístroj PWS detekoval elektromagnetické pulsy pocházející od Venuše.
+Dne [[8. prosinec|8. prosince]] [[1990]] ve 20:34:34&nbsp;UT sonda prolétla v minimální vzdálenosti 938&nbsp;km (plán 949&nbsp;km) kolem Země. Chyba v čase průletu byla přibližně 0,5&nbsp;s. Gravitačním manévrem byla zvýšena o 5,2&nbsp;km/s heliocentrická rychlost sondy. Přístroje PWS detekovaly radiační pásy Země, NIMS pozoroval oblaka v atmosféře a UVS stav [[Ozonová vrstva|ozónové&nbsp;vrstvy]] v oblasti [[Jižní pól|jižního pólu]].
+Dne [[11. duben|11. dubna]] [[1991]] byl na sondu vyslán povel k rozevření velké parabolické antény. [[Telemetrie|Telemetrická data]] však ukázala, že tři až pět z 18 žeber z grafitového laminátu zůstalo přichyceno k centrální tyči. To znamenalo omezení přenosové kapacity sondy a redukci především obrazových dat.
+Dne [[29. říjen|29. října]] [[1991]] ve 22:36:40 UT sonda proletěla ve vzdálenosti 1&nbsp;600&nbsp;km od planetky [[951 Gaspra|(951)&nbsp;Gaspra]], přičemž dosažená přesnost navigace byla lepší než 5&nbsp;km a 1,5&nbsp;s. Podařilo se pořídit celkem 150 fotografií, které byly uloženy do palubní paměti a byly později vyslány při přiblížení k Zemi v prosinci [[1992]]. Ze snímků vyplynulo, že planetka má nepravidelný tvar o rozměrech 18×10×9 km a dobu rotace 7 h. Detektor mikrometeoroidů DDS nezaregistroval v okolí planetky zvýšení počtu prachových částic očekávané podle některých teorií. Tepelná setrvačnost povrchu stanovená z měření spektrometrem NIMS [=Near-Infrared Mapping Spectrometer] potvrdila přítomnost slabé, asi 1 m silné vrstvy [[regolit]]u. Největší z asi 600 pozorovaných kráterů má průměr 1,5&nbsp;km. Magnetometr během průletu kolem planetky zaregistroval malé změny meziplanetárního magnetického pole.
 <noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>