Viola di bordoni

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 23. 10. 2013, 08:54

Kopie violy di bordoni prince Esterhazy

Viola di bordoni (baryton , bariton, barydon, paradon, paridon, pariton, viola paradon, viola di bardone, viola di bordone) je smyčcový nástroj z rodiny viol.

Popis

Má šest až sedm střevových strun, na které se hraje smyčcem. Jejich ladění je D-G-c-e-a-d'. Kromě těchto strun má dalších devět až deset kovových resonančních strun naladěných pevně, zpravidla A-d-e-fis-g-a-h-cis’-d’. Kromě rezonanční funkce může hudebník tyto struny rozeznívat úderem prstů. Tento zvuk připomíná cembalo. Hmatník je zpravidla opatřen pražci. Velikost nástroje je srovnatelná s violoncellem a obdobné je i držení nástroje. Počty strun nebyly ustálené a vyskytovaly se i nástroje značně kuriózní. Andreas Lidl (1769-1774), violoncellista esterházyovské kapely, měl nástroj opatřený 27 resonančními strunami.

Použití

Viola di bordoni

Nástroj se v Evropě používal od konce 17. století po celé 18. století. Se změnou hudebního vkusu v 19. století (ale zřejmě i pro obtížnost hry na tento nástroj) prakticky z koncertních sálů vymizel. Nicméně jedním z nejobdivovanějších virtuózů 19. století byl hudební skladatel Vincenc Houška pocházející z Čech, který pro tento nástroj i komponoval. Počátkem 60 let minulého století byly ve Vídni objeveny italské Canzonetti podepsané Vincenzo Hauschka, pro různé hlasy s doprovodem violy do bordoni. Ze skladeb pro tento nástroj je patrně nejznámější 175 skladeb, které v letech 1766–1775 zkomponoval Joseph Haydn pro prince Nikolaus II. Esterházy (1765–1833), který byl velkým milovníkem tohoto nástroje. Renezance nástroje začala ve 20. století. Důvodem byla nejen touha po autentickém znění starých skladeb, ale začali se o něj zajímat i současní skladatelé. Např. současný německý hudební skladatel Manfred Herbig zkomponoval dvě třídílná tria a použil jej i v kantátě Jesus in der Wüste. Maďarský skladatel János Liebner napsal Divertimento concertante (1971) pro baryton a komorní orchestr a mnozí další.

Související články

Literatura

Robert Eitner, Franz Xaver Haberl: Bibliographie der Musik-Sammelwerke des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Liepmannssohn, Berlin 1877.
Efrim Fruchtman: The baryton. Its history and its music reexamined. In: Acta Musicologica 34, 1962,

, S. 2–17.

Georg August Griesinger: Biographische Notizen über Joseph Haydn. Breitkopf und Härtel, Leipzig 1810.
Günther Hellwig: Joachim Tielke. Ein Hamburger Lauten- und Violenmacher der Barockzeit. Verlag Das Musikinstrument, Frankfurt am Main 1980, ISBN 3-920112-62-8, (Fachbuchreihe Das Musikinstrument 38).
Haydn-Institut (Hrsg): Joseph Haydn. Werke. Henle, München u. a. 1958– , (Insbesondere Reihe 14, Bd. 1-5: Barytontrios Nr. 1–126).
Anthony van Hoboken: Joseph Haydn. Thematisch-bibliographisches Werkverzeichnis. Schott, Mainz 1957–1978, ISBN 3-7957-0003-5, (Gruppe XI (Trios), XII (Duos), XIII (Konzerte)).
János Liebner: The baryton. In: The Consort 23, 1966,

, S. 109–128.

Carl Ferdinand Pohl, Hugo Botstiber: Joseph Haydn. 3 Bände. Breitkopf & Härtel, Leipzig 1875–1927, (Auch Nachdruck: Sändig, Wiederwalluf bei Wiesbaden 1971).

Externí odkazy

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

@@ Řádka 2: / Řádka 2: @@
 '''Viola di bordoni''' ('''baryton''' , '''bariton''', '''barydon''', '''paradon''', '''paridon''', '''pariton''', '''viola paradon''', '''viola di bardone''', '''viola di bordone''') je smyčcový nástroj z rodiny [[viola|viol]].
 ==Popis==
-Má šest až sedm střevových strun, na které se hraje smyčcem. Jejich ladění je D-G-c-e-a-d'. Kromě těchto strun má dalších devět až deset kovových resonančních strun naladěných pevně, zpravidla A-d-e-fis-g-a-h-cis’-d’. Kromě rezonanční funkce může hudebník tyto struny rozeznívat úderem prstů. Tento zvuk připomíná [[cembalo]]. Hmatník je zpravidla opatřen pražci. Velikost nástroje je srovnatelná s [[violoncello|violoncellem]] a obdobné je i držení nástroje. Počty strun nebyly ustálené a vyskytovaly se i nástroje značně kuriózní. Andreas Lidl ([[1769]]-[[1774]]), violoncellista [[Esterházyové|esterházyovské]] kapely, měl nástroj opatřený 27 resonančními strunami.
+Má šest až sedm střevových strun, na které se hraje smyčcem. Jejich ladění je D-G-c-e-a-d'. Kromě těchto strun má dalších devět až deset kovových resonančních strun naladěných pevně, zpravidla A-d-e-fis-g-a-h-cis’-d’. Kromě rezonanční funkce může hudebník tyto struny rozeznívat úderem prstů. Tento zvuk připomíná [[cembalo]]. Hmatník je zpravidla opatřen pražci. Velikost nástroje je srovnatelná s [[violoncello|violoncellem]] a obdobné je i držení nástroje. Počty strun nebyly ustálené a vyskytovaly se i nástroje značně kuriózní. Andreas Lidl (1769-1774), violoncellista [[Esterházyové|esterházyovské]] kapely, měl nástroj opatřený 27 resonančními strunami.
 ==Použití==
 [[Soubor:Aagrovebaryton.jpg|thumb|left|150px|Viola di bordoni]]
 Nástroj se v Evropě používal od konce 17. století po celé 18. století. Se změnou hudebního vkusu v 19. století (ale zřejmě i pro obtížnost hry na tento nástroj) prakticky z koncertních sálů vymizel. Nicméně jedním z nejobdivovanějších virtuózů 19. století byl hudební skladatel [[Vincenc Houška]] pocházející z Čech, který pro tento nástroj i komponoval. Počátkem 60 let minulého století byly ve Vídni objeveny italské ''Canzonetti'' podepsané ''Vincenzo Hauschka'', pro různé hlasy s doprovodem violy do bordoni.
-Ze skladeb pro tento nástroj je patrně nejznámější 175 skladeb, které v letech [[1766]]–[[1775]] zkomponoval [[Joseph Haydn]] pro prince [[Nikolaus II. Esterházy]] ([[1765]]–1833), který byl velkým milovníkem tohoto nástroje.
+Ze skladeb pro tento nástroj je patrně nejznámější 175 skladeb, které v letech 1766–1775 zkomponoval [[Joseph Haydn]] pro prince [[Nikolaus II. Esterházy]] (1765–1833), který byl velkým milovníkem tohoto nástroje.
 Renezance nástroje začala ve [[20. století]]. Důvodem byla nejen touha po autentickém znění starých skladeb, ale začali se o něj zajímat i současní skladatelé. Např. současný německý hudební skladatel [[Manfred Herbig]] zkomponoval dvě třídílná tria a použil jej i v kantátě ''Jesus in der Wüste''. Maďarský skladatel [[János Liebner]] napsal ''Divertimento concertante'' (1971) pro baryton a komorní orchestr a mnozí další.
 ==Související články==