Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 9. 12. 2024, 17:57

Zde je archiv článků DNE pro rok 2024, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

Další staré články pro rok 2023 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2023
Další staré články pro rok 2022 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2022
Další staré články pro rok 2021 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2021
Další staré články pro rok 2020 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2020
Další staré články pro rok 2019 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2019
Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
Další staré články pro rok 2015 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2015
Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Miluše Voborníková nebo také Miluška Voborníková (* 25. prosince 1949) je česká zpěvačka, manželka zpěváka Petra Spáleného. Bývalá zpěvačka Divadla Semafor.

Do Divadla Semafor se dostala prostřednictvím konkursu v roce 1968 jako osmnáctiletá. Původně studovala Střední zdravotnickou školu. Stala se velmi půvabným a (zejména pánským publikem) obdivovaným benjamínkem celého tehdejšího semaforského souboru, kde posléze vystupovala s oběma semaforskými skupinami (Suchý–Šlitr a Miloslav Šimek–Jiří Grossmann). Od roku 1972 začala spolupracovat se skupinou Apollobeat Petra Spáleného, za něhož se posléze i provdala. Na počátku sedmdesátých let byla na vrcholku své pěvecké kariéry, umísťovala se na předních příčkách v anketě Zlatý slavík. V roce 1971 získala i cenu publika na festivalu Děčínská kotva a v roce 1972 i cenu novinářů na polském festivalu v Sopotech. Na svém kontě má dvě sólová alba a následně několik kompilací a výběrů. V nedávné době vydal Supraphon digitálně její singly a raritní nahrávky. Stejný počin připravil také Český rozhlas v rámci Radiotéky.

Její poslední nahrávkou je zatím píseň "Když budeme si přát" z roku 2017 (společně s Liborem Petrů).

Za svůj život natočila i řadu duetů, např. s Waldemarem Matuškou, Petrem Spáleným, Jiřím Kornem, Janou Mařasovou, Naďou Urbánkovou, Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou nebo Petrou Černockou.

Mezi její „největší hity“ patří písničky: "Gimi det ding", "Pupákova píseň lásky", "Dej mi lásku", "Mně se zdá", "Dobře, že tě mámo mám", "Svatba" (historicky úplně poslední píseň napsaná Jiřím Šlitrem), "Nával", "Divadýlko moudrých klaunů", "Úsměv je lék", "Poslední bál", "Země Vánoční" nebo "Waikiki znám".

Zajímavostí je, že populární dětskou píseň "Tancovala žížala" napsal dědeček Milušky Voborníkové. Sama zpěvačka tuto píseň také natočila a užívala v programu pro děti "Abeceda Milušky Voborníkové", se kterým jezdila v druhé polovině devadesátých let.

Po roce 2000 účinkovala v muzikálu Richarda Pachmana "Babička". Připravila také dvě nové písničky "Jestli nemáš mě rád" a "Týdny jdou dál", které zařadila na výběrové album Popgalerie (2005). Vystupuje se svým manželem Petrem Spáleným a také v programech "Návštěvní den u Miloslava Šimka" či "Zajíc v pytli" (Divadlo Semafor).

S Petrem Spáleným má dceru Barboru. Poslední léta žije v Říčanech u Prahy.

494. článek dne...(do 25. ledna 2024)

Douglas A-4 Skyhawk je americký útočný letoun původně vyvinutý pro operace z amerických letadlových lodí. Letoun, který vyvinul letecký výrobce Douglas Aircraft, byl až do roku 1962 označen A4D Skyhawk.

Produkce A-4 byla ukončena v únoru 1979 po dodání 2 960 strojů.

První jednotkou, vyzbrojenou sériovými letouny A4D-1 Skyhawk, se stala 26. října 1956 VA-72 „Blue Hawks“ US Navy. A-4C byly k jednotkám dodávány od března 1960 do roku 1962.

V 60. letech 20. století, kdy Námořní síly Spojených států operovaly s 15 útočnými letadlovými loděmi, mělo každé letecké palubní křídlo dvě perutě Skyhawků. Skyhawky US Navy se do leteckých operací zapojily již na počátku americké účasti ve válce ve Vietnamu. 5. srpna 1964 provedlo 64 letounů, včetně 15 A-4C z křídla CVW-14 z paluby USS Constellation a 16 A-4E z perutě VA-55 „War Horses“ a VA-56 „Champions“ z křídla CVW-5, působícího z USS Ticonderoga, po incidentu v Tonkinském zálivu odvetné útoky proti Severnímu Vietnamu, operaci Pierce Arrow. Letouny napadly čtyři velké základny torpédových člunů na severovietnamském pobřeží. Během operace byl sestřelen jeden A-4C, jehož pilot Lt. Everett Alvarez se stal prvním válečným zajatcem tohoto konfliktu. Dalšího primátu ve vietnamské válce dosáhl A-4C Skyhawk (BuNo148609) 1. května 1967. Během náletu na letiště Kep ostřeloval Lt.Cdr. T. R. „Ted“ Schwartz perutě VA-76 z paluby USS Bon Homme Richard raketami Zuni letadla na zemi, když mu jeho číslo oznámilo, že se za ocasem jeho Skyhawku nachází MiG-17. Schwartzovi se podařilo dostat do polohy za a nad MiG, načež vypálil zbývající rakety Zuni, kterými vietnamský letoun srazil k zemi. Dosáhl tak jediného sestřelu MiGu neřízenými raketami za celou vietnamskou válku.

Do tohoto konfliktu zasáhly také letouny A-4E jednotky VA-72 „Blue Hawks“ a VA-86 „Sidewinders“ z paluby USS Independence, A-4C jednotky VA-113 z USS Kitty Hawk, A-4C VA-94 z USS Enterprise, A-4E jednotky VA-212 z USS Hancock (CV-19) a A-4E z VA-163 z letadlové lodi USS Oriskany.

USMC umístilo své Skyhawky na letištích v tehdejším Jižním Vietnamu a v Thajsku.

Důsledkem dlouhého a intenzivního bojového nasazení Skyhawků za války ve Vietnamu byly největší ztráty ze všech nasazených typů, působících z letadlových lodí. Představovaly téměř 37% bojových ztrát, které dosáhly celkem 196 A-4 v boji a 77 při provozních nehodách.

Letouny A4D-2 sloužily na letadlových lodích US Navy a na pobřežních letištích USMC do roku 1965. Jednomístné A-4M vyřadilo US Navy z výzbroje již v roce 1994, dvoumístné TA-4J byly v omezeném provozu používány ještě v roce 2001 při cvičeních v roli agresora.

Prvním zahraničním uživatelem letounů A-4 byla Argentina, kde je používalo jak letectvo (Fuerza Aérea), tak námořnictvo (Aviacion Naval).

Argentinské vzdušné síly zakoupily první stíhací bombardovací A-4 roku 1965 s cílem nahradit zastaralé typy Gloster Meteor a North American F-86 Sabre. Objednávka zahrnovala 25 kusů A-4B (C-201 až C-225) z přebytků US Navy. Prvních 12 kusů dostala Argentina již v říjnu 1966 a byly přiděleny IV escuadrón de Caza y Ataque. Ze zbývajících 13 Skyhawků 12 přiletělo do konce roku 1966 a přidělili je V escuadrón de Caza y Ataque, jeden havaroval při výcviku v USA.

Druhá objednávka stejného počtu A-4B byla zadaná koncem 60. let 20. století. Letouny z přebytku US Navy (C-226 až C-250) byly do Argentiny dodány v roce 1970 a přiděleny rovnoměrně eskadrám IV a V. Všechny tyto letouny přešly před dodáním revizí a úpravami v Douglas Aircraft Company. Obdržely novou avioniku, nová křidélka a motory J65-W-16A o tahu 34,25 kN. Skyhawky na export obdržely označení A-4P a název Halcón. V polovině 70. let prošly další modernizací.

V polovině 70. let 20. století zadala Fuerza Aérea třetí objednávku Skyhawků, tentokrát na 25 strojů A-4C. Také tyto letouny pocházely z přebytků US Navy a do Argentiny byly dodány v roce 1976 (C-301 až C-325). V dubnu 1982 byly ve výzbroji III escuadrón de Caza y Ataque přidělené Grupo 4 de Caza/IV Brigada Aérea v El Plumerillo. 11. dubna 1982 se třetí peruť pod velením vicecomodoro F. J. A. Lupianeze přesunula do San Julián. Během falklandské války přišla tato jednotka o celkem 9 svých A-4C Skyhawk, z nichž jeden stroj (C-313) Jorge Casca havaroval ve špatných meteorologických podmínkách na útesech South Jason Island.

495. článek dne...(do 2. února 2024)

Max Schmeling (* 28. září 1905, † 2. února 2005) byl německý boxer. V letech 1930 až 1932 byl mistrem světa v těžké váze. Vítězství vybojoval proti Jacku Sharkeyovi a boxerovi tmavé pleti Joe Louisovi, se kterým se posléze spřátelil. Dodnes je považován za jednoho z nejpopulárnějších německých sportovců.

V roce 1930 se Max Schmeling seznámil s českou herečkou Anny Ondra (Annou Sofií Ondrákovou) a 6. července 1933 se s ní oženil. Manželství trvalo 54 let až do její smrti v roce 1987.

Max Schmeling měl rytířskou povahu a přes mnohé nabídky s nacisty nikdy nekolaboroval. Dostal od nich vilu, vyznamenání, které odmítl, a odmítl i vstup do NSDAP. Nacisté přesto dokázali jeho úspěchů i manželství s krásnou a charakterní Anny propagandisticky zneužít. Díky tomu měl přezdívku „Hitlerův kůň“, a také proto byl po porážce nacistického Německa nařčen z kolaborace, Angličany byl odsouzen ke třem měsícům vězení a dostal pokutu 10 000 marek. Na Anny byl v poválečném Československu ze stejného důvodu vydán zatykač. Ve skutečnosti se ovšem přimlouval u Hitlera za svého manažera, který byl židovského původu a, jak vyšlo až v 80. letech najevo, riskoval život, když o Křišťálové noci sám zachránil dva židovské chlapce.

Za druhé světové války byl Schmeling povolán do armády a zúčastnil se jako příslušník německých výsadkářů invaze na Krétu. Byl raněn, dostal úplavici, a to ho téměř stálo život. V athénském lazaretu také dal rozhovor americkému novináři, což pobouřilo německé vedení, zvláště Goebbelse, neboť Schmeling uvedl, že neví nic o krutosti anglických vojáků a že považuje vstup Američanů do války za neštěstí, neboť vždy pokládal Ameriku za svou druhou vlast.

V roce 1947 se Schmeling nakrátko vrátil do ringu, vybojoval ještě pět zápasů, poslední z nich v roce 1948. Za svou kariéru vyboxoval 70 profesionálních zápasů, v 56 z nich zvítězil (z toho 40x K.O.). V roce 2015 byl stále jediným Němcem zapsaným v boxerské mezinárodní síni slávy.

V roce 1949 se Schmeling s manželkou přestěhovali do Hollenstedtu u Hamburku, kde si koupili pozemek a dům. Až do roku 1953 vedli spolu s manželkou farmu s norky. Potom Schmeling založil firmu na nealkoholické nápoje a v roce 1957 získal licenci na zastoupení firmy Coca-Cola.

Schmeling pomohl Joe Loiusovi, který se dostal do finančních potíží, a když Louis v roce 1981 zemřel, platil i část nákladů na jeho pohřeb. Max Schmelling se podílel na výstavbě sportovišť a výchově mladých německých sportovců. V roce 1971 obdržel za svoji činnost Velký spolkový kříž, od roku 1996 je v Berlíně víceúčelová hala nesoucí jeho jméno a v roce 2005 byla vydána poštovní známka 0,55 eura s jeho medailonem.

V roce 1997 poslal Max Schmeling České republice 30 tisíc marek jako pomoc na odstranění škod po ničivé povodni.

Max Schmeling se objevil v letech 1930 až 1957 i v několika filmech, rovněž po boku své ženy Anny Ondra.

496. článek dne...(do 13. února 2024)

Christina Ricci (* 12. únor 1980) je významná americká herečka.

Byla nejmladší ze čtyř dětí modelky a právníka. Od svých 8 let žije v New Yorku, kde začala vystupovat v televizních reklamách. V deseti letech uskutečnila svůj filmový debut v roli mladší dcery Cher, ve filmu Mořské víly z roku 1990. Už v jedenácti se úspěšně zapsala do povědomí diváků rolí dívenky Wednesday s věčně morbidním výrazem ve filmu Addamsova rodina a tím se v roce 1991 stala dětskou hvězdou. Následovala role ve filmu Casper z roku 1995, která z ní učinila vyhledávanou dětskou hvězdu. Kritika sice jejími výkony nadšená nebyla, zato u diváků se těšila veliké popularitě. V roce 1998 získala za ztvárnění Dede ve filmu Všichni moji muži (The Opposite of Sex) nominaci na ocenění Zlatý glóbus. Celkem získala přes 14 různých filmových cen. Skvělý výkon podala také v postavě Katriny Van Tassel, která pomáhá mladému konstáblovi (Johnny Depp) vyšetřit sérii vražd v filmu Ospalá díra, který režíroval Tim Burton. Pokračovala úspěšnými a uznávanými rolemi ve filmech Zrůda (2003), Penelope (2006) a V řetězech (Black Snake Moan) (2007). V roce 2006 byla nominována na cenu Emmy za roli v dramatu Grey's Anatomy. V letech 2011–2012 hrála Maggie Ryan v televizní show Pan Am.

Narodila se v Santa Monice (Kalifornia), jako čtvrté a nejmladší dítě Sarah (rozené Murdoch), bývalé Ford Model a realitnímu agentovi Ralfu Ricci, právníkovi a skupinovému terapeutovi. Ke svému původu uvedla: "Proudí ve mně italská krev. Já jsem v podstatě skotsko-irského původu."

Rodina se přestěhovala do Montclair (New Jersey), kde navštěvovala Edgemontovu základní školu, Glenfieldovu střední školu a Montclairskou vysokou školu, stejně jako Morristown-Beard School. Po prvním ročníku opustila Professional Children's School v New Yorku. Její sourozenci jsou Rafael (narozen 1971), Dante (narozen 1974), a Pia (narozená 1976). Rodiče žijí odděleně od roku 1993, kdy jí bylo 13 let.

Poté, co natočila několik reklam (od šesti let), dostalo se jí velkého debutu v Mermaids v roli mladší dcery Cher. Jako mladá herečka udělal dojem, takže dostala další práci. Později se objevila ve videu filmového soundtracku písně The Shoop Shoop Song. V následujícím roce již hrála morbidní, předčasně vyspělou Wednesday Addamsovou ve filmové adaptaci Addamsova rodina. Role ji pomohla stát se charakterovou herečkou nekonvenčních rolí, v čemž pokračovala znovu jako Wednesday v pokračování z roku 1993 Addams Family Values, který se stal kasovním trhákem.

Její další projekt, Casper, byl přijat se smíšenými recenzemi, ale byl na osmém místě pokud se týká vydělaných peněz. Dále hrála ve filmu Now and Then, o dospívání čtyř 12 letých dívek a jejich přátelství v letech 1970–1990, kde ztvárnila roli mladší verze Rosie O'Donnell. Film měl znovu kasovní úspěch a byl přirovnáván jako ženská verze k filmu Stand by Me. Hrála několik dospívajících rolí, např. ve filmech Gold Diggers: The Secret of Bear Mountain a That Darn Cat. V roce 1997 se začala objevovat v rolích dospělých, na začátku to byla role problémové, sexuálně kuriózní Wendy Hood v kritikou uznávaném filmu The Ice Storm.

Poté se objevila v nezávislém hitu Buffalo'66, ve filmu režiséra Johna Waterse Pecker a Dona Roosa Všichni moji muži (The Opposite of Sex, jako jedovatá, manipulativní Dede). Za tuto roli byla nominována na Zlatý Globus. Pozdější filmy zahrnovaly Sleepy Hollow (vedle Johnny Deppa), a Prozac Nation, hrála protějšek Charlize Theron ve filmu Monster.
V únoru 2006 měla roli paramedičky v ABC dramatu Grey's Anatomy, za kterou byla nominovaná na cenu Emmy. Byla hostující hvězdou (Debbie "Liza" Bump) v roce 2002 v sedmi epizodách poslední série Ally McBeal, jako právnička pracující u Cage&Fish si v poslední epizodě vzala Richarda Fishe.

497. článek dne...(do 18. února 2024)

Peter Brian Gabriel (* 13. února 1950) je anglický hudebník. Poprvé se stal slavným jako sólový zpěvák a flétnista v progressive rockové skupině Genesis.

Po odchodu od Genesis, se Gabriel věnoval úspěšné sólové kariéře. V současnosti se věnuje produkci world music, metodám distrubuce hudby a humanitárním akcím.

Gabriel se narodil v městě Chobham v hrabství Surrey v Anglii. Jeho otec, Ralph Parton Gabriel, byl elektroinženýr a jeho matka Edith Irene Allen, která byla z hudební rodiny, jej učila od raného dětství hrát na klarinet. Navštěvoval Cable House, soukromou přípravnou hudební školu ve Wokingu a od roku 1963 Charterhouse School v Godalmingu.

Gabriel založil Genesis v roce 1967 s přáteli z Charterhouse School Tonym Banksem, Anthonym Phillipsem, Mikem Rutherfordem a bubeníkem Chrisem Stewartem. Jméno skupiny bylo navrženo spolužákem, později hudebním impresáriem Jonathanem Kingem, který produkoval jejich první album From Genesis to Revelation.

Milovník soulové hudby Gabriel byl ovlivněn mnoha rozličnými zdroji ve způsobu jeho zpěvu, zejména Otisem Reddingem a dalšími soulovými zpěváky, stejně jako frontman skupiny Family Roger Chapman. V roce 1970 hrál na flétnu na albu Mona Bone Jakon hudebníka Cat Stevense.

Genesis přitáhli pozornost v Anglii a částečně také v Itálii, Belgii, Německu a dalších evropských zemích, zejména díky Gabrielově žhnoucí přítomnosti na pódiu, která se rozvinula v používání početných bizardních kostmýmových změn a komických snových příběhů vyprávěných jako úvod ke každé písni (původně Gabriel vymyslel tyto příběhy pouze, aby zaplnil čas mezi písněmi, kdy zbytek skupiny bude ladit nástroje). Na koncertech bylo široce využíváno Černé světlo spolu s tím, že normální jevištní osvětlení bylo zeslabeno nebo vypnuto. Pozadí z fluorescentních bílých látek a rozptýlenost hráčů na pódiu učinily skupinu souborem siluet, kdy jediným dalším zdrojem světla byl Gabrielův světélkující kostým a líčení.

Vokálový zpěv v Genesis v době, kdy ji vedl Gabriel obvykle obstarával kytarista a baskytarista Mike Rutherford, klávesista Tony Banks a nejvýznačněji bubeník Phil Collins, který po dlouhém hledání náhrady zaujmul místo hlavního zpěváka skupiny – poté, co Gabriel skupinu opustil v roce 1975.

Gabrielův odchod z Genesis, který šokoval fanoušky skupiny a ponechal mnohé komentátory v pochybnostech, zda skupina přežije, byl důsledkem mnoha faktorů. Jeho postavení jako frontmana skupiny, spolu s pozorností, kterou nashromáždil svojí oslnivou přítomností na pódiu, vyústilo v napětí uvnitř skupiny. Genesis vždy působili více či méně jako kolektiv a Gabrielův rychle rostoucí veřejný profil vedl k obavám uvnitř skupiny, že je neprávem považován za jediný tvůrčí zdroj; krom toho se skupina začala cítit spoutaná reputací (a očekáváním fanoušků) spojenou s jejich skvěle vypracovanými zpola divadelními představeními.

Napětí narostlo spolu s ambiciózním albem a turné Gabrielovy koncepční práce „The Lamb Lies Down on Broadway“, ze které byl zřejmý Gabrielův lví podíl na tvorbě textů. Během psaní a nahrávání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“ byl Gabriel osloven režisérem Williamem Friedkinem údajně proto, že Friedkina zaujal Gabrielův krátký příběh v poznámkách na přebalu alba „Genesis Live“. Gabrielův zájem o filmový projekt s Friedkinem byl další faktor, který přispěl k rozhodnutí odejít z Genesis. Rozhodnutí odejít učinil ještě před turné podporující vydání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“, ale Gabriel zůstal se skupinou až do zakončení turné. Přestože napětí bylo veliké se Gabriel i zbývající členové Genesis pro veřejnost shodli na tom, že odchod ze skupiny byl v dobrém, což podpořil fakt, že oficiálně odešel osm měsíců po tom, co skupině sdělil, že je pro něj čas posunout se dál.

Zlomový bod přišel spolu obtížemi v těhotenství Gabrielovy ženy Jill a následnému porodu jejich prvního dítěte Anny, kdy se rozhodl raději zůstat spolu s nemocnou dcerou a ženou, raději než nahrávat a vydat se na turné. Nelibost ze strany zbytku kapely přivedla Gabriela k rozhodnutí, že musí z kapely odejít. „Solsbury Hill“, Gabrielův debutový single coby sólového umělce byl napsán výslovně o jeho odchodu z Genesis. Tato píseň se rovněž umístila na „Billboard Hot 100“ v roce 1978, kdy se dostala mezi 70 nejlepších písní.

498. článek dne...(do 22. února 2024)

Žulová je město na západě Českého Slezska, v severozápadní části okresu Jeseník.

Město Žulová leží 15 km severozápadně od Jeseníku, 56 km severně od Šumperka a asi 16 km jihovýchodně od Česko-polského hraničního přechodu Bílý Potok/Paczków. Sousedí na severu s obcí Kobylá nad Vidnavkou, na západě s obcemi Vlčice a Skorošice, na jihu s obcí Vápenná a na východě s obcí Černá Voda. Od okresního města Jeseník je vzdáleno 12 km a od krajského města Olomouc 80,5 km. Geomorfologicky patří Žulová k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské): na rozhraní oblasti Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří (geomorfologické celky Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina), ke které patří střed, sever a východ města, a oblasti jesenické (východosudetské), která zaujímá jihovýchodní okraj území města. Povrch města je velmi členitý, nejníže položená je část okolo náměstí (asi jen 290 m), nejvyšším bodem je Boží hora (575 m n. m.), dále např. Hadí vrch (475 m n. m.), Borový vrch (488 m n. m.), Kaní hora (476 m n. m.). Území Žulové patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Městem protéká severním směrem říčka Vidnavka, do které se pod bývalým hradem Frýdberkem zleva vlévá Stříbrný potok (dříve též Šlepná). V části Tomíkovice Vidnavku souběžně sleduje o něco severnější Skorošický potok. U Dolního dvora na východě katastru pramení Plavný potok, který napájí Velký rybník (11 ha, největší rybník na Jesenicku). Jižním cípem katastru protéká rovněž Černý potok pokračující do Černé Vody. Je zde rovněž řada zatopených lomů.

Rozvoj městečka byl zastaven třicetiletou válkou. Hrad byl dobyt a pobořen švédským a polským vojskem roku 1639, městečko poničeno zejména v dalším tažení Švédů roku 1642. Žulová se vzpamatovala po ničivém požáru v roce 1657, podhradí se postupně rozšiřovalo o řemeslnické dílny i dvory a městečko začalo usilovat o přiznání městských výsad. S biskupskou podporou nakonec obci císař František II. obnovil městská práva listinou ze dne 12. ledna 1793. Povýšení na město přimělo nově vzniklou samosprávu pracovat jeho vnějším vzhedu: roku 1804 bylo upraveno náměstí a odstraněny z něj dvory a chlévy. Bylo ale také třeba zřídit další dvě instituce, které Žulové dosud chyběly: školu a farnost. Škola vznikla z biskupského nařízení roku 1801. Místo pro stavbu kostela se hledalo delší dobu, až roku 1805 věnoval biskup městu bývalý hrad a budovy pivovaru byly v letech 1809-1810 přestavěny na kostel sv. Josefa. U něho byla roku 1813 založena místní duchovní správa, zprvu jen lokální kuracie, která byla roku 1870 povýšena na faru. Do té doby patřila Žulová k faře ve Skorošicích a ve městě žádný kostel nebyl, pouze mariánská poutní kaple na Boží hoře postavená v letech 1712-1713. Ta sice za Josefa II. (1784) unikla zrušení, ale uctívaný obraz Panny Marie musel být předán farnímu kostelu ve Skorošicích. Ani město neuniklo pohromám: povodni roku 1829, epidemii cholery roku 1832 a požáru roku 1843.

V letech 1878–1880 byla dosavadní dřevěná poutní kaple na Boží hoře nahrazena novostavbou gotického kostela. Boží hora byla oblíbeným poutním místem často navštěvovaným vratislavskými biskupy i prominentními hosty (básník Josef von Eichendorff, saská královna Karola). Roku 1905 byla pro poutníky u kostela postavena chata "Jiřího dům" (dnes zaniklá), pojmenovaná podle kardinála Georga Koppa.

V meziválečném období bylo obyvatelstvo Žulové, jehož významnou součást tvořili dělníci, zprvu nakloněno především sociální demokracii, od Velké hospodářské krize se však nacionálně radikalizovalo. Celé Javornicko a Vidnavsko bylo obsazeno Freikorpsem již 22. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské dohody, a i v Žulové tehdy došlo ke srážkám se Stráží obrany státu. Samotná Žulová však zůstala pod kontrolou československého vojska až do obsazení německou armádou 6. října. Většina českých obyvatel z města odešla a byla zrušena i česká menšinová škola, založená roku 1926.
Za II. světové války pracovali v žulovských závodech a lomech váleční zajatci. Od začátku roku 1945 zažila Žulová vedle pochodů smrti též příliv uprchlíků z území obsazovaných sovětskými vojsky. Orgány NSDAP naléhaly na nejdříve na odpor za každou cenu a poté na evakuaci a ničení infrastruktury, čemuž však místní samospráva zabránila. Obsazení Žulové tedy proběhlo vcelku klidně. Od června 1945 do konce roku 1946 bylo německé obyvatelstvo na základě Postupimské dohody postupně odsunuto.

Po relativně úpěšném dosídlení města novými obyvateli došlo také ke změně názvu z dosavadního "Frýdberk" na uměle vytvořené české "Žulová", odkazujícímu na tradiční hlavní odvětví místního průmyslu. V roce 1949 byl ze zabavených majetků vratislavského arcibiskupství vytvořen Státní statek Žulová, který byl o dva roky později sloučen se Státním statkem Javorník, v roce 1961 však opět osamostatněn. Roku 1949 byla rovněž obnovena zdejší kamenická škola, od roku 1951 učiliště. V letech 1960–1989 docházelo v Žulové k výstavbě panelových bytovek.

V červenci 1997 postihly také Žulovou povodně. O rok později byla ukončena výuka v kamenickém učilišti, čímž nastal konec 112-leté tradice...

499. článek dne...(do 27. března 2024)

David Marshall Coulthard (* 27. březen 1971) je skotský pilot Formule 1 a vítěz 13 Grand Prix. jeho přezdívka je DC.

Coulthard má trvalé bydliště uvedené v Monaku, ale vlastní také domy v Londýně a Švýcarsku. Vlastní také luxusní hotely v Británii a Monaku, včetně hotelu Columbus, který leží v Monackém Fontvieille. 2. května 2000, když měl David pronajatý Learjet od svého přítele Davida Murrayho, letadlo zaznamenalo problém s motorem. Cesta měla skončit na mezinárodním letišti Côte d'Azur v Nice, ale letadlo havarovalo při nouzovém přistání na letišti Lyon-Satolas. Coulthard, jeho tehdejší přítelkyně a americká modelka Heidi Wichlinski a osobní trenér Andy Matthews přežili, ale Murrayho osobní pilot David Saunders a druhý pilot Dan Worley zahynuli.

O Davidovi toho bulvární deníky napsali mnoho, protože právě on je znám častým střídáním žen po svém boku. Po jeho boku už stanuly například Heidi Klum, Lady Victoria Hervey nebo modelky Andrea Murray a Ruth Taylor.
A zasnoubený byl s modelkami Heidi Wichlinski a Simone Abdelnour.

2. června 2006 se zasnoubil s Karen Minier, belgickou novinářkou F1 pracující pro francouzskou TF1. A dokonce se plánují v budoucnu vzít. Muzeum v jeho rodné vesnici je nyní ve vlastnictví Wendy McKenzieho, předtím jej vlastnila Coulthardova rodina. Muzeum tak navštěvuje mnoho návštěvníků z celého světa. 7. srpna 2007 vydal Coulthard svoji autobiografii, se jménem „It is What It Is.“. V té také popisuje, že se v mládí léčil z bulimie. Coulthardova druhá setřenice, Novozélanďanka Fabian Coulthard, je také závodní jezdkyní.

Coulthard začínal již v raném věku tak jako většina automobilových závodníků na motokárách. V letech 1982–1988 získal třikrát titul skotského šampióna, zároveň zvítězil dvakrát v otevřeném mistrovství Skotska, dále získal titul britského super šampióna v juniorské kategorii a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu, který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku.

V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu a v Grand Prix Španělska už startoval po boku Damona Hilla. Velkou část sezóny strávil řízením druhého vozu, ale ve čtyřech závodech musel svou sedačku propůjčit ex-mistru světa, Nigelu Mansellovi. Williams byl pyšný, že jeho druhý vůz pilotuje Mansell, toho času uřadující šampión Indycar. Ale Coulthard nezůstal pozadu, prokázal svou rychlost a tak se díky chybám soupeřů a notné dávce štěstí dokonce podíval na stupně vítězů, když skončil druhý v Portugalsku. Na poslední 3 závody už ale pouze seděl na tribuně pozoroval, jak si vede Mansell. Avšak nebyl to Nigel, ale David, kdo dostal smlouvu na celou sezónu 1995. Coulthard tak při své neúplné sezóně skončil na skvělém 8. místě, se ziskem 14 bodů.

Sezóna 1995 konečně ukázala Davidův nevyužitý potenciál. Vyhrál svůj první závod v F1, Grand Prix Portugalska. Vyhrát mohl vícekrát, ale chyby a smůla mu už víckrát vyhrát nedopřála. V tomto roce nasbíral celkem 5 pole position a 4 z nich byly hned po sobě. I přes mnoho pěkných umístění nastaly i hrubé chyby, v Monze chyboval v zahřívacím kole a na okruhu v Adelaide naboural při cestě do boxů. Celkově ale skončil na skvělém 3. místě a získal 49 bodů.

Pro rok 1996 se David upsal týmu McLaren, kde se stal týmovým kolegou tehdy budoucího mistra světa, Mikky Häkkinena. První sezóna v novém týmu se ale příliš nepovedla. Přestože McLaren poháněly silné motory Mercedes, tým nemohl najít příliš velkou rychlost. I tak ale vedl v Imole a v Monaku jen těsně prohrál s vítězem, Olivierem Panisem. Na konci sezóny měl David po 2 umístěních na stupních vítězů 18 bodů, což stačilo jen na 7. příčku.

V roce 1997, jeho druhé sezóně u McLarenu, skončil celkově s Jeanem Alesim na stejným počtu bodů na 4. místě. Nicméně měl David na kontě 2 vítězství a Alesi žádné, a co se hlavně přihodilo, tehdy druhý Michael Schumacher byl z celého šampionátu diskvalifikován a Coulthard tak obsadil se štěstím konečné 3. místo. Vyhrál tedy 2x, ale jeho další úspěchy zkazily některé situace. Například v Jerezu se po incidentu, který znamenal diskvalifikaci Schuamchera (snaha vyřadit Villeneuva ze hry o titul), posunul David do vedení, ale tehdy povolená týmová režie týmu velela, aby před sebe pustil Häikkinena.

500. článek dne...(do 10. dubna 2024)

Max von Sydow (* 10. dubna 1929, † 8. března 2020), byl výborný švédský herec, známý zejména pro spolupráci s filmařem Ingmarem Bergmanem.

Byl nominován na Oscara, získal cenu Emmy a Zlatý glóbus, také vyhrál Pasinetti Award nebo Honorary Cannes Award.

Von Sydow se narodil do bohaté rodiny. Jeho otec, Carl Wilhelm von Sydow, byl etnolog a profesor Irské, Skandinávské a příbuzných kultur na univerzitě v Lundu. Jeho matka, baronka Greta (Rappeová), byla učitelkou. Von Sydow vyrostl jako luterán a později se stal Agnostikem. Jeho dětství je zahaleno tajemstvím, kromě toho, že byl zjevně plachý a tichý jedináček.

Navštěvoval Katedralskolan v Lundu a od devíti let se učil německy a anglicky.Ve škole založil s několika kamarády amatérskou divadelní společnost, kde začal svou hereckou kariéru. Absolvoval základní vojenskou službu předtím než šel studovat na Královské dramatické divadlo ("Dramaten") ve Stockholmu, kde studoval v letech 1948 až 1951 s herci jako Lars Ekborg, Margaretha Krook a Ingrid Thulin. Během toho co pobýval v Dramaten, měl svůj první filmový debut ve filmu Alf Sjöberga Jen matka (Bara en mor, 1949), a Slečna Julie (Fröken Julie, 1951), filmovou verzi slavného švédského dramatika Augusta Strindberga.

V roce 1955 se von Sydow přestěhoval do Malmö, kde potkal svého učitele Ingmara Bergmana. Jeho první práce s Bergmanem byla v Městském divadle Malmö . Von Sydow později spolupracoval s Bergmanem na filmech jako Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, 1957), Lesní jahody (Smultronstället, 1957) a Pramen panny (Jungfrukällan, 1960). V Sedmé pečeti hraje von Sydow rytíře, který hraje Šachy se Smrtí Death, aby získal čas pro své přátele — scéna a film, byly pro režiséra stěžejní. V těchto filmech se naplno projevilo von Sydowovo herectví, které ukázalo, že má obrovský talent, který pokračoval v 53 leté kariéře. Von Sydow začal dominovat jak na plátně, tak v divadle, stal se z něj idol mezinárodního uměleckého filmu. Kritikové si ho všimli již na počátku a proto také v roce 1954 obdržel cenu Královské kulturní nadace. Von Sydow pracoval hodně v divadle i ve filmu ve Skandinávii a odolával zvyšujícímu se zájmu ze Spojených státu, aby šel pracovat do Hollywoodu. Poté co byl viděn v Bergmanově filmu oceněném Oscarem, padla volba na výběr na hlavní roli ve filmu Dr. No. Von Sydow konečně poté odešel do Ameriky po jeho souhlasu hrát roli Ježíše v epickém filmu George Stevense Největší příběh všech dob (1965). Protože jeho herectví bylo žádané i jinými americkými produkcemi, tak se Von Sydow rozhodl přestěhovat s celou rodinou do Los Angeles.

1. srpna 1951 si von Sydow vzal za manželku herečku Kerstin Olin, se kterou má 2 syny, Clas S. von Sydow a Henrik von Sydow. Jeho děti s ním hráli ve filmu Hawaii, a hráli jeho syny v různém věku. Von Sydow se rozvedl v roce 1996 a vzal si francouzskou filmařku Catherine Brelet 30. dubna 1997 v Provence ve Francii. Měl s ní 2 syny, Yvan a Cedric. Von Sydow nyní žije se svou ženou v Paříži, kde čte, poslouchá hudbu a zahradničí.

Nechal se slyšet, že nemá úmysly jít do důchodů, ale bral už jen malé role. Von Sydow zemřel 8. března 2020, ve věku 90 let.

501. článek dne...(do 22. dubna 2024)

Robert Oppenheimer (* 22. dubna 1904, † 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektron–pozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta Lawrence v Berkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933–34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.

Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.

V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémy i mezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní.

V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl.

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC). Stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním. V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí. Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).

Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu. Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění. V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.
Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák.

502. článek dne...(do 29. dubna 2024)

Kingdom Come: Deliverance je hra vyvinutá českou společností Warhorse Studios. Jedná se o realistické a historické RPG z pohledu první osoby s otevřeným světem. Děj hry je zasazený do českých zemí na začátku 15. století, do oblasti s městy Sázava, Rataje nad Sázavou a Stříbrná Skalice. Hra původně měla být rozdělena na tři epizody, dohromady o 70 hodinách herního času. Hra běží na CryEngine

Název hry byl spolu s prvním teaserem odhalen 18. prosince 2013 po téměř jeden a půl ročním vývoji. Hra také po dlouhých peripetiích získala vydavatele, německou společnost Deep Silver, a vyšla 13. února 2018 ve variantách pro Windows a konzole PlayStation 4 a Xbox One.

V lednu 2014 oznámilo Warhorse Studios, že se mu nepodařilo sehnat vydavatele. Potřebné peníze na vývoj hry se tak pokusilo sehnat přes platformu Kickstarter, při jejímž spuštění byl vydán také plnohodnotný trailer. Cílem kampaně bylo vybrat 300 000 liber (tato částka měla představovat jen malou část rozpočtu hry, účelem bylo hlavně zjistit, zda o hru bude zájem), které byly k překvapení vývojářů vybrány během 36 hodin. Po tomto úspěchu vývojáři přidali seznam cílů, kterých by rádi dosáhli, a jaké věci udělají, bude-li cíl splněn. Nakonec se podařilo na Kickstarteru vybrat 1 106 371 liber, v přepočtu 36 milionů korun. To z Kingdom Come činí 12. nejúspěšnější videoherní kampaň na této platformě. Celkové náklady na vývoj hry podle magazínu Forbes činily 750 milionů korun, toto ale rozporoval Daniel Vávra. Reálný rozpočet byl blíže 400 milionům korun.

Příběh se odehrává roku 1403, český král Václav IV. je v zajetí a jeho bratr Zikmund Lucemburský usiluje o ovládnutí Českého království. Hra vypráví o Jindřichovi, který se svou rodinou žije ve Skalici. Jeho otec Martin ho jednoho obyčejného dne vyšle pro uhlí, pivo a záštitu na výrobu meče pro místního pána, Racka Kobylu. Sám Racek se ve společnosti uherského šlechtice v Zikmundových službách Ištvána Tótha přijde na výrobu meče podívat. Poté, co oba odejdou, se na obzoru objeví Zikmundova armáda vedená Markvartem z Úlic (Markvart von Aulitz) a složená mimo jiné z kočovného kmene Kumánů usazeného v Uhrách, která bez varování zaútočí na Skalici a začne ji plenit. Martin (Jindřichův otec) řekne Jindřichovi, aby vzal meč a věci z truhly v jejich domě a utíkal do hradu, on že mezitím dojde pro jeho matku. Cestou k hradu ovšem vidí, jak jsou jeho rodiče zabiti. Sám doběhnout do hradu nestíhá, dá na křičící stráže, vezme si koně a vyráží na hrad Talmberk varovat tamější pány o nebezpečí, které je může čekat.

Jindřich, i přes silná zranění, na Talmberk nakonec dojede a informuje pana Diviše a vojenského velitele Bořka. V noci talmberští zpozorují Racka a další přeživší masakru odcházející ze Skalice. Skalický pán pak Divišovi vypoví, jak díky nepozornosti Zikmundovy armády utekli. Jindra se panu Rackovi svěří se svým plánem odjet zpět do Skalice a pohřbít své rodiče, aby tam jen tak nehnili. Proti tomu se však Racek tvrdě ohradí a žádá talmberského pána, aby Jindřichův odchod z Talmberka nedopustil. To se mu nepodaří a Jindřich uteče do Skalice. Zde ho však čeká nepříjemné setkání s banditou Prckem, ten ho omráčí a vezme mu meč, který měl být pro Racka. V poslední vteřině se na Prcka chystajícího se dát smrtelnou ránu vrhnou Divišovi vojáci a Jindřich přežije. Je pak převezen Terezou, jeho kamarádkou ze Skalice, do Ratají, kde se léčí u jejího strýčka, mlynáře Peška.

Po uzdravení se dává do Rackovy služby, který zatím žije u ratajského pána – Hanuše z Lipé. V rámci své služby se Jindřich snaží napravit situaci s lapky a Kumány v místním kraji. Jindřich se setkává i s budoucím pánem Ratají, Janem Ptáčkem, který ho ze začátku vůbec nemá v oblibě, ale to jen do doby, kdy ho Jindřich zachrání ze spárů Kumánů, což je začátkem postupného zlepšování jejich vztahu. Jindřich je pak vyšetřovatelem u Neuhofského masakru, kdy byl tamější dvůr přepaden hordou lapků, kteří bez varování povraždili místní obyvatele a koně. Jindřich zjišťuje, že lapkové i Kumáni mají svůj tábor v Přibyslavicích, opuštěné vesnici dříve patřící panu Divišovi. Racek se proto rozhodne na Přibyslavice zaútočit. Na konci bitvy se Jindřich utká s Prckem, kterého sice porazí, ale dříve než mu prozradí, kde se jeho meč nachází, ho Jindra v zápalu boje umlátí. Místo klidu a míru však dojde k dalšímu masakru, tentokrát v Mrchojedech, místním se podaří útok odrazit a dokonce zajmout jednoho z banditů. Toho pak Jindřich vyslýchá a dozvídá se o padělání mincí, kterými jsou lapkové a Kumáni placeni. Ve snaze zjistit co nejvíce se chce Jindřich nechat naverbovat bandity.

503. článek dne...(do 8. května 2024)

George Timoty Clooney (* 6. května 1961) je americký herec, filmový režisér, producent a scenárista, syn televizního moderátora Nicka Clooneho a synovec zpěvačky Rosemary Clooneyové a herce Josého Ferrera.

Herecké výkony mu vynesly tři Zlaté glóby. Obdržel také dva Oscary – jeden za nejlepší vedlejší roli ve filmu Syriana a druhý za producentskou činnost (s Affleckem a Heslovem) k thrilleru Argo, jenž vyhrál v kategorii nejlepší film. V historii Cen akademie představuje jediného umělce, který byl nominován v šesti různých kategoriích.

Narodil se v květnu 1961. Matka Nina Bruceová (rozená Warrenová, * 1939) je bývalá královna krásy. Otec Nick Clooney pracoval jako televizní moderátor na stanici American Movie Classics. Clooneyho kořeny sahají do Irska, Německa, Anglie a ještě vzdálenější předci žili ve Skotsku a Nizozemsku. Jeho prapraprarodiče z otcovy strany, Nicholas Clooney (z hrabství Kilkenny) a Bridget Byronová, emigrovali do Spojených států z Irska. Pět generací nazpět po linii matky byla jeho předkem Mary Ann Sparrowová, polosestra Nancy Hanksové, jejímž synem byl první americký republikánský prezident Abraham Lincoln. Herec má starší sestru Adelii.

Na televizní obrazovce debutoval v roce 1978 seriálem Centennial. Známost širokého publika mu přinesla role doktora Douglase Rosse v seriálu Pohotovost, natáčeného mezi lety 1994–1999, jež mu vynesla dvě nominace na Cenu Emmy a na Zlatý glóbus. Během tohoto období se začal prosazovat do hlavních postav celovečerních filmů. První takovou roli ztvárnil roku 1996 v Rodriguezově upířím snímku Od soumraku do úsvitu po boku Quentina Tarantina. Přesvědčivý herecký výkon mu vynesl Saturnovu cenu pro nejlepšího herce a Cenu MTV za objev roku. Zahrál si také ve filmech Batman a Robin (1997) a Zakázané ovoce (1998), v nichž poprvé spolupracoval s režisérem Stevenem Soderberghem.

V roce 1999 ztvárnil hlavní úlohu v kritikou oceňované válečné satiře Tři králové, odehrávající se na pozadí války v Zálivu. V roce 2001 jeho celosvětová popularita vzrostla po premiéře remaku krimi-komedie Dannyho parťáci, nejvýnosnějším snímku, v němž se kdy objevil. Následovaly dva sequely Dannyho parťáci 2 (2004) a Dannyho parťáci 3 (2007), které již nedosáhly takové úspěšnosti.

Režijní debut zaznamenal roku 2002 špionážním životopisným dramatem Milujte svého zabijáka. Na režisérskou stoličku následně usedl v projektech Dobrou noc a hodně štěstí (2005), Tvrdé palice (2008), Den zrady (2011) a Památkáři (2013).

Oscara za nejlepší vedlejší mužskou roli mu vynesl výkon v thrilleru Syriana (2005) ze středovýchodního regionu a nominace na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon obdržel za thriller Michael Clayton (2007), komedii Lítám v tom (2009) a komediální drama Děti moje (2011), které mu vyneslo Zlatý glóbus.

V letech 1989–1993 byl ženatý s herečkou Talií Balsamovou. Roku 2007 prohlásil, že se znovu již nikdy neožení. Během natáčení reklamního spotu na vermut Martini se v roce 2000 potkal britskou modelku Lisu Snowdonovou, s níž udržoval pět let více či méně pevný vztah.

V červnu 2007 se jeho přítelkyní stala osobnost reality show Sarah Larsonová, ale pár se rozešel v květnu 2008. Od července 2009 měl poměr s italskou herečkou Elisabettou Canalisovou, až do jejich vzájemného odloučení v červnu 2011. Od července 2011 pak žil s americkou herečkou, modelkou a wrestlerkou Stacy Keiblerovou, než došlo k jejich rozchodu v červenci 2013. Mezi další ženy, s nimiž udržoval partnerský vztah, se řadily Kelly Prestonová (1987–1989), Renée Zellweger (2001), Krista Allenová (2002–2008) nebo francouzská televizní celebrita Céline Balitranová (1996–1999).

Dne 28. dubna 2014 se zasnoubil s právničkou Amal Alamuddinovou. Sňatek proběhl 27. září téhož roku v benátském paláci Ca' Farsetti. Oddávajícím se stal hercův přítel a bývalý římský starosta Walter Veltroni. V červnu 2017 se jim narodila dvojčata Ella a Alexander.

504. článek dne...(do 13. května 2024)

Deborah Ann Ryan (* 13. května 1993) je americká herečka, zpěvačka, skladatelka a hudební producentka, která hrála v původním seriálu Disney Channel Jessie, vysílaném od roku 2011. Ztvárnila také roli Bailey Pickettové ve Sladkém životě na moři. V roce 2008 se tento seriál stal nejsledovanějším televizním pořadem pro děti ve věkové skupině 6-11 let a umístil se na druhém místě u 9-14letých.

V sedmi let začala vystupovat v profesionálních divadlech. V roce 2007 se objevila v seriálu Barney a jeho přátelé a také v DVD filmu Barney: Let's Go to the Firehouse. Také je známá rolí Edith ve filmu The Longshots.

V roce 2009 byla hostem v seriálu Kouzelníci z Waverly v epizodě "Kouzelníci na moři s Hannah Montanou" jako Bailey Pickett spolu s jejími dalšími kamarády ze Sladký život na moři. Pak, v roce 2010 si zahrála ve filmu 16 přání, který byl nejsledovanější program v den jeho premiéry na Disney Channel. 16 přání představil Debby novému publiku. Film získal vysokou sledovanost u dospělých demografických (18-34). Brzy po tom, Debby si zahrála v nezávislém divadelním filmu What If ..., který měl premiéru 20. srpna 2010. Debby také hrála v 2012 Disney Channel Original Movie, Radio Rebel, kde hraje Tara Adamsovou, plachou 17letou dívku, která přijímá rozhlasové osobnosti, Radio Rebel. Na konci roku 2013 založila kapelu The Never Ending. Během let 2011 až 2015 hrála v seriálu Disney Jessie.

Debby se narodila v městě Huntsville (Alabama). Účinkovala v různých divadelních představe-ní, a talentových soutěží. Její otec byl v armádě, a tak se stěhovali na mnoho míst v Evropě. Žila v Německu (Wiesbaden), než jí bylo 10, a proto umí anglicky i německy. Začala vystupovat v profesionálních divadel ve věku od sedmi na americké základně v Německu.

Poté se vrátila do Spojených států ve věku 10 let, v roce 2003 a vyrůstala v Texasu. Snila o herectví na plný úvazek. V roce 2009 řekla v rozhovoru pro časopis People Magazine, že byla "šprt" ve škole. Debby byla obětí šikany na střední škole za to, že byla maskotem a členem školního šachového klubu.

Debby se na počátku kariéry začala objevovat v různých televizních reklamách. Objevila se v několika reklamách pro značku iDog a různých stolní hry. V roce 2008 se objevila v reklamě pro iDog Dance. Její první filmová role přišla v roce 2007 s filmem Barney: Pojďme na požární zbrojnici, kde hrála roli teenagerky. Debby měla také vedlejší roli ve filmu společnosti Metro-Goldwyn-Mayer Longshots, po boku herečky Keke Palmer a Ice Cuba. Debby hrála roli Edith. Jednu z hlavních rolí, Bailey Pickett, si zahrála v seriálu stanice Disney Channel Sladký život na moři, což je pokračování / spin-off k seriálu Sladký život Zacka a Codyho.
První díl se vysílal 26. září 2008 v USA a měl 5,7 milionů diváků.

Na začátku roku 2015 byla hostem v seriálu Girl Meets World. Díl měl premiéru 17. dubna 2015 na Disney Channelu. Představovala roli Aubrey Macavoy.

Dne 24. dubna 2015 bylo oznámeno, že Debby a její kapela The Never Ending budou společně s Natalie La Rose a Bea Miller doprovázet Fifth Harmony na jejich turné Reflection Tour, které začíná 15. července v Louisville, KY.

V roce 2016 byla obsazena do druhé řady seriálu Případy pro Lauru na stanici NBC. Objevila se také v komediálním seriálu Sing It!. Seriál měl premiéru na YouTube Premium dne 25. května 2016. V srpnu získala roli v seriálu stanice VH1 Daytime Divas..

V roce 2020 Debby hrála spolu s Alison Brie v dramatickém filmu Netflix Horse Girl, který režíroval Jeff Baena. Ve stejném roce byla Debby obsazena v nadcházejícím thrillerovém filmu Netflix Night Teeth, v režii Adama Randalla.

505. článek dne...(do 6. června 2024)

The Saboteur je akční dobrodružná videohra vyvinutá společností Pandemic Studios a vydaná společností Electronic Arts. Byla vydána pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360 v prosinci 2009. Mobilní verze hry byla vyvinuta a vydána společností Hands-On Mobile pro BlackBerry dne 21. ledna 2010 a pro iOS dne 24. března 2010.

Hra se odehrává v Němci okupované Francii během druhé světové války a sleduje Seana Devlina (podle reálné historické osoby Williama Grovera-Williamse), irského automobilového závodníka a mechanika, který se přidá k francouzskému odboji, aby osvobodil Paříž poté, co je jeho nejlepší přítel zabit nacistickými jednotkami.

Hra kombinuje řízení, střelbu, boj zblízka a průzkum. Hráči mohou v boji proti nepřátelům nebo při průzkumu prostředí využívat různé zbraně a schopnosti, například Seanovy parkourové dovednosti, které mu umožňují během několika vteřin vyšplhat na vysoké budovy a usnadnit si tak cestu nebo únik z nebezpečí. Hra nabízí otevřený svět zahrnující různé pařížské čtvrti a okolní krajinu. Zpočátku je většina mapy obsazena německými jednotkami, což symbolizuje černobílý filtr aplikovaný na herní mapu i samotné prostředí. Plněním hlavních a vedlejších misí jsou jednotlivé čtvrti postupně osvobozovány a prostředí se vrací do svých přirozených barev.

The Saboteur je akční adventura odehrávající se v otevřeném světě z pohledu třetí osoby. Hráč může prozkoumávat nacisty okupovanou Paříž, část francouzského venkova a některé části Německa. Klíčovým prvkem hratelnosti je barva. Oblasti, které jsou pod silnou kontrolou nacistů, jsou zobrazeny v černé a bílé barvě, s výjimkou duhovek postav, světel ve městě, krve a modrých symbolů francouzského odboje a různých německých symbolů, které jsou jasně červené a doplněné hákovými kříži. V těchto oblastech se ve velkém počtu vyskytují němečtí vojáci, díky čemuž je mnohem pravděpodobnější, že Sean bude při své rebelské činnosti rychle odhalen. Aby hráči tuto čtvrť opět „vrátili Francii“, musí oslabit německé síly, které oblast okupují. Tím se obyvatelům daného okrsku vrátí naděje, což je vizuálně znázorněno tím, že oblast začne pulzovat a hýřit barvami. Němci v těchto oblastech nebudou zcela vystěhováni, ale Sean má větší šanci jim uniknout, protože už nebudou tak všudypřítomní a soustředí se především ve vojenských základnách, kasárnách, kontrolních stanovištích, velitelstvích a dalších strategicky důležitých místech. Kromě toho budou Francouzi hrát aktivní roli v boji o barevné zóny. Pokud se například Sean dostane do boje s německými vojáky v barevné zóně, spojenci typu francouzský odboj a dokonce i kolemjdoucí francouzští civilisté zasáhnou proti okupantům.

V průběhu hry si Sean může vylepšovat své schopnosti a arzenál pomocí tzv. perků, které zlepšují například přesnost odstřelovací pušky, počet nábojů do všech zbraní, poškození a další. Perky se získávají prostřednictvím akcí, jako je vyhýbání se poplachům vysoké úrovně, odstřelování cílů nebo zničení stanoveného počtu německých zařízení či důležitých vozidel. Hráč má také možnost šplhat po budovách a běhat po střechách, kde se občas nacházejí velké zásobovací bedny, nebo dosáhnout výborného odstřelovačského výhledu na cíle pod sebou. K dispozici jsou také garáže, do kterých může ukládat zaparkovaná vozidla a opravovat ta poškozená. Navíc se hráč může pustit do pěstních soubojů nebo použít skrytější přístup, například použití nacistické uniformy jako převleku.

Když hráč zemře, Sean přijde o úplně všechny zbraně a granáty, kterými byl před smrtí vybaven. Všechny zbraně, munici, výbušniny, mapy a další předměty lze nakupovat u několika obchodníků na černém trhu.

Děj hry začíná tím, že Sean Devlin je irský závodník a mechanik, který tvrdě pije a emigroval do Francie, aby unikl své kriminální minulosti. Sean, pravidelný účastník pařížských závodních skupin, cestuje do Saarbrückenu se svým mentorem Vittorem Morinim, nejlepším přítelem Julesem Rousseauem a Julesovou sestrou Veronique, aby se zúčastnili Velké ceny Saarbrückenu 1940...

506. článek dne...(do 18. června 2024)

JFK je vynikající americký výpravný politický thriller z roku 1991, který napsal a režíroval Oliver Stone. Film se zabývá vyšetřováním atentátu na Johna F. Kennedyho neworleanským okresním prokurátorem Jimem Garrisonem, který dospěl k přesvědčení, že došlo ke spiknutí s cílem zavraždit Kennedyho a že Lee Harvey Oswald byl obětním beránkem.

Scénář filmu adaptovali Stone a Zachary Sklar podle knih Na stopě atentátníkům od Garrisona a Crossfire: The Plot That Killed Kennedy od Jima Marrse. Stone toto vyprávění označil za protimluv k fiktivnímu mýtu Warrenovy komise. Přijetí konspiračních teorií JFK jej učinilo kontroverzním. Mnoho významných amerických novin uveřejnilo úvodníky obviňující Stonea z šíření nepravd, včetně tvrzení, že Kennedy byl zabit v rámci státního převratu s cílem dosadit na jeho místo Lyndona B. Johnsona.

Navzdory kontroverzi se filmu JFK dostalo pochvalných kritik za herecké výkony, Stoneovu režii, hudbu, střih a kameru. Film po pomalém rozjezdu postupně nabíral na obrátkách v pokladnách kin a celosvětově vydělal přes 205 milionů dolarů, čímž se stal celosvětově šestým nejvýdělečnějším filmem roku 1991. JFK byl nominován na osm Oscarů, včetně ceny za nejlepší film, a získal dvě ceny za nejlepší kameru a nejlepší střih.

Během svého projevu na rozloučenou v roce 1961 varuje odcházející prezident Dwight D. Eisenhower před budováním vojensko-průmyslového komplexu. Po něm se prezidentem stává John F. Kennedy, jehož působení v úřadu je poznamenáno invazí v Zátoce sviní a kubánskou krizí až do jeho zavraždění na Dealey Plaza v texaském Dallasu 22. listopadu 1963. Bývalý americký mariňák a podezřelý sovětský zběh Lee Harvey Oswald je zatčen za vraždu policisty J. D. Tippita a obžalován z obou vražd, ale je zabit majitelem nočního klubu Jackem Rubym. Neworleanský okresní prokurátor Jim Garrison a jeho tým vyšetřují možné souvislosti New Orleansu s atentátem na JFK, včetně soukromého pilota Davida Ferrieho, ale jejich vyšetřování je veřejně odmítnuto federální vládou a Garrison vyšetřování ukončí.

Vyšetřování je znovu zahájeno v roce 1966 poté, co si Garrison přečte Warrenovu zprávu a všimne si podle něj mnoha nepřesností. Garrison a jeho zaměstnanci vyslýchají lidi, kteří byli zapleteni s Oswaldem a Ferriem. Jedním z takových svědků je Willie O'Keefe, mužský prostitut, který si odpykával pět let vězení za nadržování, který tvrdí, že byl svědkem toho, jak Ferrie hovořil s mužem jménem "Clay Bertrand" o atentátu na Kennedyho a že se krátce setkal s Oswaldem. Garrison a jeho tým vysloví teorii, že Oswald byl agentem CIA a atentát na něj byl nastražen.

V roce 1967 Garrison a jeho tým hovoří s několika svědky, včetně učitelky Jean Hillové, která tvrdí, že byla svědkem střelby z malého travnatého pahorku. Následně jí tajná služba vyhrožovala, aby řekla, že tři výstřely vyšly z texaského školního skladu knih, odkud měl Oswald zastřelit Kennedyho, a její výpověď byla Warrenovou komisí pozměněna. Garrisonův zaměstnanec také vyzkoušel střelbu z prázdné pušky z depozitáře a společně dospěli k závěru, že Oswald byl jen průměrný střelec a v dráze jeho střel stál hustý strom. A přes hustý strom by nedokázal úspěšně vystřelit. Střelců tedy muselo bylo více ! Garrison dojde k přesvědčení, že "Bertrand" je ve skutečnosti neworleanský obchodník Clay Shaw. Garrison vyslechne Shawa, který jednoznačně popírá, že by se kdy setkal s Ferriem, O'Keefem nebo Oswaldem.

Někteří klíčoví svědci se zaleknou a odmítnou vypovídat, zatímco jiní, například Ruby a Ferrie, zemřou za podezřelých okolností. Ferrie před svou smrtí řekne Garrisonovi, že existovalo spiknutí s cílem zabít Kennedyho. Garrison se setkává s vysoce postavenou osobou ve Washingtonu, která se představí jako "X". Pan X začně popisovat státní převrat na nejvyšších vládních úrovních a do případu zapojuje členy CIA, mafie, vojensko-průmyslového komplexu, tajné služby, FBI a tehdejšího viceprezidenta Lyndona Johnsona, kteří jsou buď spolupachateli, nebo mají motivy zakrýt pravdu o atentátu.

Pan X prohlásí, že v době atentátu na JFK, byl na Novém Zélandu a místní noviny, které si koupil, s neuvěřitelným 14 hodinovým předstihem uveřejnily kompletní životopis a příběh zcela neznámého Lee Harvey Oswalda (včetně ruské epizody) a jeho studiovou fotografií. Pan X prohlásí, že kdyby zůstal ve Washingtonu, jedním z jeho hlavních úkolů by byla podpora bezpečnosti prezidenta JFK v Dallasu. Pan X by nikdy nedovolil prezidentovi JFK jet v otevřeném voze na Dealey Plaza !

507. článek dne...(do 27. června 2024)

Ariana Grande-Butera (* 26. června 1993) je americká zpěvačka a herečka.
Svoji hereckou kariéru zahájila v broadwayském muzikálu 13, poté získala roli Cat Valentine v televizním seriálu V jako Victoria. Po skončení seriálu si zahrála ve spin-offu seriálu Sam & Cat, který skončil v roce 2014. Roku 2015 hostovala v televizním seriálu Scream Queens.

Svou hudební kariéru zahájila v roce 2011, kdy přispěla na soundtrackové album Music from Victorious. Následně podepsala nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Republic Records a vydala své debutové album Yours Truly (2013), které se umístilo na první místě amerického žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „The Way“ se umístil mezi Top 10 v žebříčku Billboard Hot 100. Její druhé album My Everything (2014) se také stalo číslem 1 ve Spojených státech. Obsahuje singly „Problem“ a „Break Free“. V roce 2015 zahájila své druhé sólové světové koncertní turné The Honeymoon Tour. V Japonsku vydala album The Remix obsahující remixy písní z Arianiných předešlých alb – Yours Truly a My Everything. V roce 2016 vydala čtvrté album Dangerous Woman a 3. února 2017 zahájila stejnojmenné turné. V rámci tohoto turné vystoupila rovněž 22. května 2017 na koncertě v severoanglickém Manchesteru, na jehož konci se odehrál sebevražedný teroristický útok, který zabil 22 lidí a 59 dalších zranil.

Ariana Grande je dcerou Joan Grande, šéfky společnosti Hose-McCann Communications, a Edwarda Butera. Její jméno bylo inspirováno princeznou Orianou ze seriálu Kocour Felix (1958). Má italské předky. Má nevlastního bratra Frankieho, kterému bylo deset let, když se narodila, a který se stal hercem a producentem. Později se její rodiče přestěhovali do New Yorku. Když jí bylo osm nebo devět let, její rodiče se rozvedli.

V roce 2009 se zúčastnila konkurzu do televizního seriálu stanice Nickelodeon v New Yorku, společně se svojí kamarádkou z muzikálu 13 Elizabeth Gillies. Byla obsazena do role Cat Valentine, spolužačky hlavní protagonistky Tori Vegy (Victoria Justice), zatímco Elizabeth získala roli „protivné holky“ Jade West.

Po první sérii seriálu se chtěla začít věnovat hudbě, a tak začala v srpnu 2010 pracovat na svém debutovém albu. Poprvé se její písnička „Give It Up“ objevila na soundtrackovém albu Victorious Music from the Hit TV SHow v srpnu 2011. Při natáčení seriálu natočila několik nahrávek coververzí písniček od Adele, Whitney Houston a Mariah Carey na svůj účet na YouTube. V roce 2011 propůjčila svůj hlas víle Diaspro do animovaného seriálu stanice Nickelodeon Winx Club.

Druhé soundtrackové album Victorious 2.0 bylo vydáno 5. června 2012 jako EP. Po třetí sérii seriálu V jako Victoria bylo oznámeno, že seriál nebude prodloužen. Finální epizoda byla vysílána 2. února 2013. V srpnu magazín EW potvrdil, že stanice Nickelodeon chystá spin-off seriálů iCarly a V jako Victoria s Arianou a Jennette McCurdyovou v hlavních rolích. Sitcom, který byl již po první sérii zrušen, byl nazván Sam & Cat. Třetí a poslední sountrackové album Victorious 3.0 bylo vydáno 17. července 2014. V prosinci 2012 spolupracovala na singlu „Popular Song“ s britským zpěvákem Mikou.

Své debutové album Yours Truly vydala 30. srpna 2013. V září 2013 debutovala jako číslo 1 na žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „The Way“, na kterém spolupracovala s Macem Millerem, debutoval jako číslo 10 na žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl „Baby I“ debutoval jako číslo 21 na žebříčku Billboard Hot 100. Na třetím singlu „Right There“, který debutoval jako číslo 84, spolupracovalas rapperem Big Seanem.

V roce 2013 si zahrála ve filmu Swindle roli Amandy Benson, po boku Jennette McCurdyové. Film měl premiéru na stanici Nickelodeon v srpnu. V tentýž měsíc nazpívala duet s Nathanem Sykesem ze skupiny The Wanted „Almost Is Never Enough“. Rovněž se připojila k Justinovi Bieberovi na jeho Believe Tour, kde si zazpívala na třech vystoupeních. V roce 2013 vyhrála cenu American Music Award v kategorii Umělec roku. Vydala vánoční Christmas Kisses.

V březnu 2014 vystoupila v Bílém domě na koncertě „Women in Soul: Performance at the White House“.

Své druhé album My Everything vydala 25. srpna 2014. Album se stalo číslem 1 na žebříčku Billboard 200. Hlavní singl „Problem“, na kterém spolupracovala s australskou rapperkou Iggy Azaleou, se umístil na třetím místě žebříčku ve Velké Británii. Postupně se však vyšplhal na první místo.

508. článek dne...(do 9. července 2024)

František Ringo Čech (* 9. července 1943) je český bubeník, zpěvák, textař, herec, politik, publicista, scenárista, divadelník, naivní malíř a spisovatel. Člověk, který kolem sebe neustále vytváří image velmi vtipného, energického a bystrého muže mnoha různorodých zájmů jakož i mnoha rozličných uměleckých řemesel.

V letech 1959–1963 se v pražské Kovoslužbě (Soukenická ulice) vyučil radiomechanikem a televizním opravářem, přičemž poslední rok pracoval jako vedoucí provozovny. Bubnoval v dixielandových a dechovkových souborech, mj. s Ivanem Mládkem a Ivem Pešákem ve "Storyville jazzu" (1959), a po lekcích legendárního amerického basisty Herberta Warda se stal členem Studijní skupiny tradičního jazzu Pavla Smetáčka. Roku 1963 díky Jaromíru Klempířovi spoluzaložil skupinu Olympic, s nímž poprvé účinkoval v Semaforu ve hře Ondráš podotýká. V Olympicu začal Čech poprvé psát písňové texty.

Na pražské konzervatoři (1963–1965) studoval hru na bicí u profesora Vlasáka, folklór (prof. Pecka), hru na klavír a hru na zobcovou flétnu. V roce 1963, jako člen recesistické skupiny Tataři, strávil čtyři měsíce ve vazbě, podmíněně byl odsouzen za podvracení republiky na tři roky vězení, nicméně v prosinci 1965 odjel do USA s Černým divadlem Jiřího Srnce, kde účinkovala jeho žena Magda, baletka a spolužačka z konzervatoře. Tím skončila i Čechova olympická éra, na jejímž konci byl vyhlášen nejlepším československým beatovým hráčem na bicí.

Z téže doby pochází i umělecké přízvisko Ringo vzniklé na popud Jana Křtitele Sýkory podle bubeníka Beatles Ringa Starra.

V Las Vegas hrál s divadlem v hotelu Tropicana v revui Follies Bergere a v klubech s předními americkými jazzmany (Buddy Rich, Lionel Hampton, Oscar Peterson. V pamětech Z mého života líčí i kuriózní setkání s Davem Brubeckem). Za Atlantikem účinkoval i v televizi, a to v pořadech The Ed Sullivan Show a Hollywood Palace.

Domů se Čech vrátil po čtrnácti měsících v únoru 1967 a přivezl si specifický způsob sebeprosazování. Ze špičkových hudebníků sestavil „festivalový“ bigbeatový orchestr Rogers band (Kaplan, Růžek, Sedláček aj.). Zúčastnili se 1. bigbeatového festivalu v Lucerně, ale výraznější úspěch nezaznamenali. V roce 1968 proto Čech a jeho bratr saxofonista Svatopluk ze skupiny odešli. Následující půlrok vydělával Čech po barech a jazzových klubech Západní Evropy se souborem L. Rubeše, po návratu nastoupil do Divadla Semafor, založili s bratrem rockovu skupinu Shut Up, která vyplnila místo po Country Beatu Jiřího Brabce a stala se druhým z divadelních orchestrů. Hráli hlavně v představeních Šimka a Grossmanna (např. Besídka v rašeliništi), ale i jinde vč. sólového představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad a pásma s Rudolfem Roklem Tak co, pane barone!. Zpívali a nahrávali s nimi kupř. Pavel Bobek, Miluška Voborníková, Jiří Helekal a Jiří Grossmann. Již tehdy se Čech uplatnil jako komik (kupř. v klauniádě Othello odpadá aneb Večer u kulečníku).

S kapelou měli už v Semaforu i vlastní zájezdový program s Jiřím Helekalem a v roce 1972 se přejmenovali na Skupinu Františka Ringo Čecha. Tehdy devětadvacetiletý Čech i fakticky skončil s bubnováním a hrál příležitostně pouze na bonga. Začal působit jako speaker a intenzivně skládal písňové texty: tvrdil, že jich za noc po založení kapely vytvořil třicet najednou. Zvláště ty z nich určené pro hudební žánr "bublegum" nazýval městským folklórem a prvobytně pospolnou poezií. Čech si uchoval po příštích patnáct let pověst "génia nadprodukce" a vedle vlastních zpěváků byl s to zásobovat pěvce napříč pop-scénou vč. jazzrocku i Karla Gotta. Pro Československý rozhlas otextoval i Bachův Quodlibet O neckách. Začínali u něj nejen zmíněný Jiří Helekal, ale i Petr Rezek nebo Jiří Korn.

509. článek dne...(do 16. července 2024)

Barbora Krejčíková (* 18. prosince 1995) je česká profesionální tenistka a vítězka ženské dvouhry z French Open 2021. Spolu s Kateřinou Siniakovou vyhrála ženskou čtyřhru na French Open 2018 a na French Open 2021 a ve Wimbledonu 2018. Jako poražené finalistky skončily na Turnaji mistryň 2018 a Australian Open 2021. Smíšené soutěže ovládla s Američanem Rajeevem Ramem na Australian Open 2019 a 2021. Po boku Chorvata Nikoly Mektiće triumfovala také na Australian Open 2020. Stala se tak první ženou od Margaret Courtové z roku 1965, která v australském mixu zvítězila třikrát za sebou.

V juniorském tenise získala se Siniakovou tři deblové grandslamy, když triumfovaly na French Open 2013, ve Wimbledonu 2013 a US Open 2013. Jako poražená finalistka skončila po boku Ukrajinky Olexandry Korašviliové ve čtyřhře Australian Open 2013. V roce 2013 vyhrála dvouhru i čtyřhru na Evropském juniorském šampionátu do 18 let ve švýcarském Klostersu.

Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála dva turnaje ve dvouhře a devět ve čtyřhře. V sérii WTA 125K ovládla deblovou soutěž v Limoges. V rámci okruhu ITF získala čtrnáct titulů ve dvouhře a devatenáct ve čtyřhře.

Po deblovém triummfu na French Open 2021 se vrátila na pozici světové jedničky ve čtyřhře žen, když zahájila své druhé období na této pozici a první v roli samostatné světové jedničky. Od poloviny října 2018 do poloviny ledna 2019 byla Krejčíková světovou jedničkou ve čtyřhře žen, kterou se spolu se Siniakovou staly jako pátá a šestá Češka, respektive čtyřicátá a čtyřicátá první hráčka od zavedení klasifikace v roce 1984. V deblovém žebříčku tak vytvořily čtrnáctou dvojici na vrcholu pořadí.

Na žebříčku WTA byla nejvýše ve dvouhře klasifikována v červnu 2021 na 15. místě a ve čtyřhře v říjnu 2018 na 1. místě. Na juniorském kombinovaném žebříčku ITF byla nejvýše postavenou hráčkou v říjnu 2013 na 3. příčce. Trénují ji Aleš Kartus a Petr Kovačka, s nímž navázala spolupráci od sezóny 2018. V letech 2014–2017 tuto roli plnila Jana Novotná. V sezóně 2017 začala nastupovat za TK Precheza Přerov. Předtím hrála za Slovan Ivančice a v letech 2012–2014 za TK Agrofert Prostějov.

V českém fedcupovém týmu debutovala v roce 2019 ostravským čtvrtfinálem Světové skupiny proti Rumunsku, v němž se Siniakovou prohrála rozhodující čtyřhru. Češky tak odešly poraženy 2:3 na zápasy. Ve Fed Cupu 2018 se stala členkou vítězného týmu, když byla poprvé nominována do pražského finále proti Spojeným státům, ale nenastoupila do žádného utkání. Do června 2021 v soutěži nastoupila k dvěma mezistátním utkáním s bilancí 0–0 ve dvouhře a 1–1 ve čtyřhře.

V anketě Zlatý kanár byla oceněna mezi juniorkami za rok 2011 v kategorii Talent roku. V letech 2018 a 2019 se Siniakovou zvítězily v kategorii deblový pár roku. V anketě Sportovec roku 2018 byla se Siniakovou oceněna mezi jednotlivci na 9. místě. V kategorii Kolektiv vyhrála s fedcupovým týmem 1. místo. Ženská tenisová asociace ji vyhlásila se Siniakovou deblovým párem roku pro sezónu 2018.

V lednu 2019 s Američanem Rajeevem Ramem vyhrála smíšenou čtyřhru na Australian Open. Se Siniakovou odešly poraženy z finále čtyřhry BNP Paribas Open v Indian Wells. V dubnu vyhrála dva turnaje okruhu ITF v řadě. Nejdříve ve floridském Palm Harbor s dotací 80 tisíc dolarů, ve finále hladce zdolala nasazenou jedničku Nicole Gibbsovou, když čas utkání činil 58 minut. O týden později přidala 12. trofej v alabamském Pelhamu, na akci s rozpočtem 25 tisíc dolarů.

Na začátku května 2019 ovládla turnaj ITF s dotací 60 tisíc dolarů v německém Wiesbadenu po finálovém vítězství nad Ukrajinkou Katarinu Zavackou. V červnovém finále události ITF ve Starých Splavech s rozpočtem 60 tisíc dolarů přehrála Denisu Allertovou. Premiérovou trofej z kategorie Premier 5 si odvezla ze čtyřhry Rogers Cupu v Torontu, kde se Siniakovou ve finále zdolaly německo-nizozemské turnajové čtyřky Annu-Lenu Grönefeldovou a Demi Schuursovou.

510. článek dne...(do 16. srpna 2024)

Aretha Louise Franklin (* 25. března 1942, † 16. srpna 2018) byla americká zpěvačka, skladatelka a pianistka a jedna z nejvýznamnějších tvůrkyň soulové hudby. Na scéně se pohybovala přes padesát let. Získala celkem 18 cen Grammy, čímž se stala druhou nejúspěšnější držitelkou této ceny v historii.

V roce 1987 byla jako první žena v historii uvedena do rock and rollové síně slávy. Bývá nazývána Královna soulu (Queen of Soul).

V roce 1967 vyšel její první singl u společnosti Atlantic se jménem I Never Loved a Man(The Way I Love You), přelomový hit, který se dostal do Top 10 Billboard Hot Charts a několik týdnů na 1. pozici Billboard Charts R&B Singles Chart, a druhá skladba Do Right Woman, Do Right Man. Její další singl Respect pocházející od Otise Reddinga znamenal pro Franklin velký úspěch a stal se na několik týdnů číslem 1 a album I Never Loved a Man The Way I Love You, se začalo mohutně prodávat. Dalšími hity byly Babby I Love You, Chain Of Folls and A Natural Woman (You Make Me Feel) , které patřily mezi její největší hity. Od 1968 následovaly roky, kdy Aretha vyhrávala téměř každým rokem ceny Grammy za nejlepší R&B přednes a později se tato kategorie začala nazývat kategorií Arethy Franklin. Celkem jich má 11. Další období bylo spojené s úspěšnými hity Think, The House That Jack Built, I Say, Little Prayer, Call Me, Don't Play That Song (You Lied) a Spanish Harlem.

Na konci 60. let byla pozice Arethy jako jedné z nejlepších zpěvaček neotřesitelná. Alba byla v prodejnosti velmi úspěšná a songy se pravidelně umisťovaly na předních pozicích. V roce 1972 se Arethy Amazing Grace, stává s více než 2 miliony prodaných alb až do roku 1996 nejprodávanějším gospelovám albem všech dob. Od druhé poloviny 70. let nástupem dalších hudebních proudů a problémy s nahrávací společností zapříčinily prudký pokles její popularity.

V roce 1980 Clive Davis vzal Arethu pod křídla jeho společnosti Arista Records. Singly "United Together" a "Love All The Hurt Away" — duet s Georgem Bensonem — vrátily zpěvačku do Top 10 na The Billboard R&B Singles Chart. V roce 1982 S albem Jump To It, produkované Lutherem Vandrossem zaznamenává prodejní úspěchy a vysoké chartové pozice. 80. léta jsou pro Arethu obdobím zkušeností s populární hudbou a několika úspěšných duetů například s Eurythmics, píseň "Sisters Are Doing It For Themselves" nebo s Georgem Michaelem duet, "I Knew You Were Waiting (For Me)" . V roce 1987 Aretha Franklin vstoupila do Rock and Rollové síně slávy jako první žena v historii hudby. V roce 1987 se zpěvačka vrátila ke gospelu s albem One Lord, One Faith, One Baptism, které nebylo ale tak úspěšné jako album z roku 1972. Následují alba Through The Storm z roku 1989 a z roku 1991 What You See Is What You Sweat, které jsou bez většího ohlasu.

Úspěch Aretha Franklinová zaznamenala v roce 1993, kdy bodovala píseň Deeper Love, objevující se ve filmu Sestra v akci 2. V roce 1994 Franklinová přišla s dalším hitem, který produkoval Babyface, baladou Willing To Forgive, která bodovala v amerických hitparádách. V roce 1995 uspěla s dalším hitem od Babyface na soundtracku k filmu Waiting To Exhale, na kterém se podílela s dalšími zpěvačkami jako Whitney Houston, Mary J. Blige, Brandy nebo CeCe Winans.

Franklinová úspěch zopakovala v roce 1998, kdy vyšlo hip hop soulové album A Rose Is Still A Rose. Úvodní píseň stejného názvu pod taktovkou Lauryn Hillové se stala dalším hitem. Ve stejném roce Franklinová vystoupila s operní písní Nessun Dorma, kterou vzala po nemocném Lucianu Pavarottim. Na předávání cen Grammy tato píseň byla mezi skladbami nejlépe hodnocenými hudebníky.
Posledními alby byly The Queen in Waiting z roku 2002, So Damn Happy z roku 2003 a Jewels in the Crown: All-Star Duets with the Queen z roku 2007.

V listopadu 2010 Aretha Franklinová zrušila všechny naplánované koncerty a veřejná vystoupení. Ve čtvrtek 2. prosince nastoupila do nemocnice na operaci. Na rady lékařů se na veřejnosti neměla objevit minimálně do května 2011. Již v lednu 2011 v telefonním rozhovoru pro Wendy Wlliams Show diváky ujistila, že bude vystupovat, že její zdravotní stav je dobrý.

Na slavnostním ceremoniálu 53rd Annual Grammy Awards 13. února 2011 jí vzdaly poctu v Special GRAMMY Tribute to the Queen of Soul zpěvačky: Christina Aguilera, Jennifer Hudson, Yolanda Adams, Martina McBride a Florence Welch.

511. článek dne...(do 29. srpna 2024)

Alain Delon (* 8. listopadu 1935, † 18. srpna 2024) byl francouzský filmový a divadelní herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení. Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry, jakými byli Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle.

Ve 14 letech Alain opustil církevní internátní školu a nějaký čas pracoval v řeznickém obchodě svého nevlastního otce. Po třech letech byl ale odveden k francouzskému námořnictvu a v letech 1953–1954 sloužil u fusilier marin v první indočínské válce. Sám Delon ale později uvedl, že ze čtyř let své vojenské služby strávil 11 měsíců ve vězení pro časté porušování disciplíny. Nakonec byl v roce 1956 odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády. Zůstal v té době zcela bez peněz a musel přijmout jakoukoliv práci. Pracoval proto například i jako číšník, vrátný, sekretář nebo obchodní úředník. Během této doby se pak zcela náhodně seznámil s herečkou Brigitte Auberovou a absolvoval s ní cestu na filmový festival v Cannes, kde později začala i jeho hvězdná kariéra.

Původně se měla stát jeho první životní partnerkou herečka Romy Schneiderová. S ní se herec seznámil v roce 1958 při natáčení filmu Kristýna a 20. března 1959 se dokonce oficiálně zasnoubili. Již v době zasnoubení měl ale Alain milostnou aféru s německou herečkou a zpěvačkou Nico a 11. srpna 1962 se jim narodil syn Ari (Christian Aaron Boulogne). Ari pak byl ale většinou vychováván Alainovými rodiči. Zasnoubení s Romy Schneiderovou bylo zrušeno v prosinci roku 1963 a herečku velmi citelně zasáhlo – chtěla po rozchodu dokonce spáchat sebevraždu.

Dne 13. srpna 1964 se Delon oženil s francouzskou herečkou Nathalií Barthelémyovou (vlastním jménem Francine Canovas, 1941–2021). Jejich syn, Anthony Delon, později také herec, se narodil v Los Angeles 30. září téhož roku. Toto manželství však trvalo necelých pět let a skončilo 14. února 1969 rozvodem.

V roce 1968 během natáčení filmu Jeff se Delon setkal s francouzskou herečkou Mireille Darcovou a žil s ní potom téměř 15 let až do roku 1984. K roku 1968 se také váže největší hercův soukromý skandál. V lese nedaleko jeho nemovitosti v Élancourtu u Paříže byl nalezen mrtvý jeden z osobních bodyguardů, Stevan Markoviċ, se střelnou ranou v hlavě. Z vraždy byl jako spoluviník obviněn také Delonův přítel, korsický gangster François Marcantoni. Také Delona držela policie ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tímto případem, ačkoliv byl v době spáchání vraždy v Saint Tropez a nikoliv v Paříži. Rovněž hercova tehdejší manželka Nathalie byla vyslýchána policií.

V roce 1987 se herec setkal při natáčení videoklipu ke své písni Comme au cinèma s holandskou modelkou Rosalií van Breemen a zde vznikl jejich pozdější vztah završený svatbou. Společně pak měli dvě děti: dceru Anouchku (* 1990) a syna Alaina-Fabiena (* 1994). Manželství však také skončilo rozvodem v říjnu 2002.

V Cannes si Alaina Delona všiml lovec hereckých talentů David O. Selznick a po úspěšných kamerových zkouškách nabídl Alainovi velkou smlouvu. Ovšem s podmínkou, že se herec naučí anglicky. Delon se tedy ihned po návratu do Paříže začal tento jazyk intenzivně učit. Když se ale zanedlouho setkal s francouzským režisérem Yvesem Allégretem, ten ho přesvědčil, aby svoji filmovou kariéru začal přece jenom ve Francii. David Selznick později dovolil Delonovi zrušit již podepsaný kontrakt. A tak herec debutoval v roce 1957 v Allégretově filmu Quand la femme s'en mêle (Když se do něčeho plete žena).

V roce 1958 se herec objevil poprvé po boku herečky Romy Schneiderové ve filmu Kristýna (Christine). S Romy Schneiderovou mj. 6 let žil a 20. března 1959 se s ní dokonce zasnoubil. V roce 1959 mohl herec poprvé ukázat také svůj veseloherní talent ve filmu Faibles femmes (Slabé ženy). To byl také první Delonův film, promítaný v USA, a hned napoprvé s velkým úspěchem.

Svůj divadelní debut si Alain Delon odbyl v roce 1961 v Paříži, a to ve hře Johna Forda Jaká škoda, že ona je kurtizána!. Hrál zde jednu ze dvou hlavních rolí, a to opět po boku Romy Schneiderové. Produkci hry řídil Luchino Visconti. Jmenovitě s Viscontim pak spolupracoval Delon ještě v roce 1963 na historickém filmu Gepard (Le Guépard), kde si zahrál společně s Claudií Cardinalovou a Burtem Lancasterem. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes.

512. článek dne...(do 6. září 2024)

Beyoncé (* 4. září 1981) je americká zpěvačka, herečka, producentka, textařka a módní návrhářka.

Narodila se a vyrůstala v Houstonu v Texasu. Během dětství se účastnila mnoha pěveckých a tanečních soutěží. Slavnou zpěvačkou se stala již v devadesátých letech jako vůdčí členka dívčí R&B skupiny Destiny's Child, která se stala jednou z nejúspěšnějších dívčích skupin na světě. Pro svůj herecký debut si roku 2002 vybrala film Austin Powers in Goldmember.

V roce 2003 vydala své první sólové album Dangerously in Love. Díky této desce, která se stala pátou nejprodávanější roku 2003, vyhrála prvních pět cen Grammy jako sólová zpěvačka. Díky hitům „Crazy in Love“ a „Baby Boy“ se umístila na vrcholu žebříčku Billboard Hot 100. Po ukončení spolupráce se skupinou Destiny's Child, vydala v roce 2006 své druhé studiové album B'Day (v den svých narozenin). Album obsahuje hity jako „Déjà Vu“, „Irreplaceable“ nebo „Beautiful Liar“. Vedle úspěšné hudební kariéry pokračovala i v té filmové. Zahrála si ve filmech Růžový panter (2006) a Posedlá (2009). Za účinkování v adaptaci muzikálu Dreamgirls (2006) získala 2 nominace na cenách Zlatý glóbus.

Svatba s Jay-Z a filmová role Etty James ve filmu Cadillac Records (2008) ji inspirovaly k vydání třetí desky I Am… Sasha Fierce. Desku vydala v roce 2008 jako 2CD. První disk obsahuje převážně balady a druhý disk písně v rychlejším tempu. Beyoncé na desce představila své alter ego – Sashu Fierce. Deska získala šest cen Grammy mj. v kategorii Píseň roku za „Single Ladies (Put a Ring on It)“. V roce 2010 si zpěvačka udělala pracovní pauzu a čerpala inspiraci pro nové album. To vyšlo v roce 2011 a je pojmenované po nejoblíbenější číslici Beyoncé - 4. Na desce nalezneme hudební styly: funk ze sedmdesátých let, pop z osmdesátých let a soul z let devadesátých. Promo písní k této desce se stala „Run The World (Girls)“, která se zabývá feminismem. V roce 2013 vydala neohlášeně své eponymní album Beyoncé, které se od ostatních liší hudením stylem a tématy. Je to také její první „vizuální album“. Ke každé písni totiž natočila také videoklip. Šestou studiovou desku vydala v roce 2016 a pojmenovala ji Lemonade. Zasloužila se o velký komerční úspěch. Pozitivní zpětnou vazbu dostala také od fanoušků a kritiků. V roce 2016 se stala nejlépe prodávanou deskou roku.

V rámci celé své kariéry prodala více než 100 miliónů hudebních nosičů, což ji řadí mezi nejprodávanější umělce všech dob.

Beyoncé vyhrála 22 cen Grammy a získala 63 nominací, což se nikdy nepovedlo žádné jiné umělkyni. Je nejvíce oceňovanou umělkyní v historii MTV Video Music Awards s 24 cenami. Společnost Recording Industry Association of America ji ocenila jako nejvýznamnější umělkyní desetiletí v USA. V roce 2009 jí časopis Billboard udělil cenu za nejlepší písně hrající v rádiu za poslední dekádu, cenu nejlepší umělkyně desetiletí a v roce 2011 jí udělil cenu Millennium Award. V roce 2014 se stala nejlépe placenou Afroameričankou a časopis Time ji, druhý rok po sobě, zařadil do seznamu 100 nejvlivnějších lidí.

V osmi letech Beyoncé, během jednoho z konkurzů, poznala LaTaviu Robersonovou. Obě, společně s kamarádkou Beyoncé Kelly Rowlandovou, založily skupinu Girl's Tyme. Počet členek se zvýšil na šest. Dívčí skupina se stala populární v celých Spojených státech amerických. Tento úspěch zaznamenal také hudební producent Arne Fragner a pozval skupinu Girl’s Tyme do svého studia v Kalifornii. Zde určil Beyoncé jako hlavní členku skupiny a přihlásil skupinu do, v té době nejpopulárnější soutěž pro mladé talenty, Star Search. Avšak v soutěži Girl’s Tyme neuspěly, protože, jak přiznala Beyoncé později, jejich píseň nebyla kvalitní.

V roce 1995 se Mathew Knowles se stal managerem skupiny jeho dcery. Mathew snížil počet členek ve skupině na čtyři. Skupina cvičila a vystupovala v kadeřnickém salóně Tiny. Později začala vystupovat jako předkapela jiných R&B umělců. Za úspěchem skupiny nestál jen Mathew, ale i Tina, která pro ně navrhovala a šila kostýmy. Po mnoha předzpíváních se nakonec skupina rozhodla podepsat kontrakt s vydavatelstvím Elektra Records. Dívky se přestěhovaly do Atlanty, aby mohly nahrát své první profesionální písně. Vydavatelství však s nimi kontrakt rozvázalo.

5. října 1995 se skupiny ujal americký hudebník a producent Dwayne Wiggins, který pomohl dívkám začít natáčet první album s vydavatelstvím Sony Music Entertainment.

V roce 1996 se Mathew a Tina vrátili k sobě a o rok později skupina podepsala kontrakt s vydavatelstvím Columbia Records.

Prvním sólovým počinem Beyoncé bylo v říjnu roku 2002 hostování na úspěšné nahrávce rappera Jay-Z, která se umístila na vrcholu žebříčku Billboard Hot 100. Po premiérách alb Kelly Rowland a Michelle Williams, vydala Beyoncé svoji první sólovou desku Dangerously in Love, která měla premiéru v červnu roku 2003. Album se ihned dostalo na vrchol žebříčku Billboard 200 a na první místo prodejnosti v USA.

513. článek dne...(do 18. září 2024)

"Animated scheme of a four stroke internal combustion engine."

Animace je filmová technika, jejíž podstata spočívá v manipulaci se statickými obrázky tak, aby se vytvořilo zdání plynulého pohybu.

Slovo „animace“ má svůj původ v latinském výrazu „anima“ neboli duše. Animovat tedy znamená oduševňovat, tzn. dávat duši, přičemž slovo „duše“ je zde chápáno jako ekvivalent slova „život“. Proto lze slovo „animace“ překládat jako „oživení“ nebo „probouzení nadšení“, ale také jako „naplnění životem“ či „duchem“.

Princip animace představuje záznam na sebe navazující sekvence snímků, které jsou každý o sobě statický a drobně se od sebe liší. Při rychlém zobrazování těchto snímků postupně za sebou vzniká díky setrvačnosti lidského oka dojem plynulého pohybu. Snímky se však musí přehrávat takovou rychlostí, kterou už oko nepostřehne.

Animace je i základem pro film, který (společně s televizorem a dalšími zobrazovacími přístroji) využívá téhož efektu. Lidské oko má určitou setrvačnost, tzn. obraz zůstává po určitou dobu zaznamenán na sítnici. Tento efekt se nazývá anglickými slovy „persistence of vision“. Díky tomu se dá vytvořit iluze spojitého pohybu pomocí rychle se střídajících obrázků. Film obvykle využívá 24 snímků za jednu sekundu. Jde o frekvenci, při které již lidské oko vidí spojitý obraz. Starší filmové kamery používaly nižší počet snímků za sekundu, například 16, ruční kamery dokonce i kolem 10. Televize v normě PAL používá frekvenci 25 snímků za sekundu, v normě NTSC 29,97 snímků za sekundu. Při klasické animaci se animovaný film vytváří pomocí specializovaných filmových trikových kamer, kdy jednotlivá políčka filmu jsou kamerou fotografována postupně obrázek po obrázku, a to mnohem pomaleji než je snímán klasický film běžnou filmovou kamerou. Produkce klasické animace obvykle začíná poté, co je příběh převeden na skript animovaného filmu, ze kterého je odvozen storyboard.

Storyboard svým vzhledem připomíná panely komiksu. Jednotlivé záběry jsou v něm zakresleny tak, jak jdou po sobě. Každý záběr se skládá ze scény, hraní a všech pohybů kamery, které budou ve filmu přítomny. Obrázky umožňují animačnímu týmu přehledně naplánovat vývoj zápletky a kompozici snímků. Autoři scénářů se poté pravidelně scházejí s režisérem a sekvenci dle potřeby překreslují tak dlouho, dokud nedojde k jejímu schválení.

Tradiční animace (známá také jako celuloidová nebo ručně kreslená animace) se užívala při tvorbě většiny animovaných filmů 20. století. U filmu vytvořeného pomocí tradiční animace představují jednotlivé snímky ve skutečnosti fotografie či kresby, které se prvně nakreslí na papír. Každý obrázek se vždy lehce liší od toho předchozího, díky čemuž vznikne iluze pohybu. Kresby jsou poté obtáhnuty nebo okopírovány na průhledné acetátové neboli celuloidové listy. Následuje kolorování, během něhož se barvy nanáší na opačnou stranu listu než kde se nachází daná perokresba. Hotové listy jsou dále po jednom nasnímány oproti barevnému pozadí speciálním snímacím přístrojem a poté převedeny na filmový pás.

S příchodem 21. století se však tento tradiční proces celuloidové animace stal zastaralým. Kresby i pozadí se začaly skenovat, nebo kreslit přímo do počítačového systému. Ke kolorování a simulaci pohybu kamery a efektů se používá řada specializovaných softwarů. Výsledná animace se poté přenese na vybrané přenosové médium, například na tradiční 35mm film, neboli kinofilm, či na některé z novějších médií, která disponují digitálním videem. Vzhled tradiční celuloidové animace je však stále zachován. Stejně tak práce animátorů se za posledních devadesát let příliš nezměnila.

Příkladem tradičně animovaných filmů může být Pinocchio (1940), Farma zvířat (1954), Lucky a Zorba (1998) či Iluzionista (2010). Mezi tradiční animované filmy vytvořené pomocí počítačové technologie patří například Lví král (1994), Princ egyptský (1998), Akira (1988), Cesta do fantazie (2001) či Trio z Belleville (2003). Z české tvorby se jedná například o filmy Zasadil dědek řepu (1945), Zvířátka a Petrovští (1946) či Pérák a SS (1946) od filmaře a ilustrátora Jiřího Trnky.

514. článek dne...(do 3. října 2024)

"Deus Ex: Mankind Divided – Digital Deluxe Edition"

Deus Ex: Mankind Divided je akční RPG videohra vyvinutá společností Eidos Montréal a vydaná evropskou pobočkou Square Enix v srpnu 2016 pro Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One.

Verze pro MacOS byly vydána v roce 2017. Jedná se o čtvrtou hru ze série Deus Ex a pokračování hry Deus Ex: Human Revolution z roku 2011. Hra kombinující prvky střílečky z pohledu první osoby, stealthu a hraní rolí obsahuje průzkum a boj v prostředích propojených s hlavním centrem v Praze a úkoly, které udělují zkušenosti a umožňují přizpůsobení schopností hlavní postavy pomocí sad Praxis. Rozhovory mezi postavami mají různé odpovědi, přičemž volby v rozhovorech a v klíčových bodech příběhu ovlivňují průběh událostí. Hráči mohou kromě hlavní kampaně absolvovat i Breach, režim výzvy zasazený do kyberprostoru. Breach byl později vydán jako bezplatný, samostatný produkt.

Děj se odehrává dva roky po Human Revolution v roce 2029 a svět je rozdělen na normální lidi a lidi s pokročilými, kontroverzními umělými orgány, kterým se přezdívá "augmentace". Po velké násilné události známé jako Aug Incident byli augmentovaní lidé segregováni, což vyvolalo vášnivé debaty ve společnosti a temnou éru "mechanického apartheidu". Hlavní hrdina Adam Jensen, vybavený po Human Revolution novými pokročilými experimentálními augmentacemi, je dvojitým agentem hackerské skupiny Juggernaut Collective. Snaží se odhalit ilumináty, kteří v zákulisí organizují události.

Příběh se zabývá tématy transhumanismu a diskriminace, přičemž využívá opakující se kyberpunkové prostředí série a motiv konspirační teorie.

Produkce hry Mankind Divided začala téměř ihned po dokončení rozšíření Human Revolution The Missing Link. Společnost Eidos Montréal chtěla vylepšit jeho hratelnost a příběh, a reagovat na kritiku fanoušků a recenzentů Human Revolution. Hratelnost a grafický engine byly od základu přepracovány pro hardware nové generace. Větší důraz na realismus a temnější témata příběhu vedly k utlumení barevné škály ve srovnání s předchozí hrou. Skladatel hudby ke hře Human Revolution Michael McCann se vrátil, aby společně s nováčky Saschou Dikiciyanem a Edem Harrisonem napsal hudbu.

Hra byla oznámena v roce 2015 po dlouhé propagační kampani. Následné marketingové slogany byly kritizovány novináři a rozporuplná předobjednávková kampaň byla kvůli odporu hráčů zrušena. Po spuštění hry byl v roce 2016 vydán příběhový stahovatelný obsah. Přijetí hry Mankind Divided kritikou bylo pozitivní a příběh, grafika i hratelnost hry byly chváleny. Kritika se oprávněně zaměřila na malou délku kampaně, zpracování klíčových témat a podivné prostředí města Prahy.

Hráč se dostane do role Adama Jensena, muže vybaveného mechanickými kybernetickými implantáty zvanými augmentace. Prostředí hry, od center otevřeného světa až po více skriptovaná prostředí, jsou prozkoumávána z pohledu první osoby; akce, jako je schovávání se za krytem, konverzace s nehratelnými postavami (NPC) a některé útočné animace, se přepínají do pohledu třetí osoby. V těchto prostředích mohou hráči najít NPC, které posunou hlavní příběhový úkol a nepovinné vedlejší úkoly; plnění úkolů a další akce, jako je hledání skrytých postav, jsou pro hráče důležité. Odměňují totiž Adama zkušenostními body (EXP). EXPy odemykají Praxis body, které vylepšují jeho schopnosti. Přístupní jsou také prodejci na černém trhu, kteří dodávají vybavení, materiály a zbraně za herní měnu – kredity.

Hráči mohou k situacím přistupovat různými způsoby; násilným přístupem si prostřílí cestu prostředím a zároveň se pomocí krytí schovají před nepřátelskou palbou. Adam může zvolit kradmý přístup a vyhýbat se strážím a bezpečnostním zařízením (opět s využitím krytí, aby se vyhnul zornému poli nepřátel). Může se pohybovat mezi krycími prvky a za rohy, takže zůstane dlouho skrytý. Systém boje zblízka nabízí kromě různých smrtících a nesmrtících zbraní také smrtící a nesmrtící možnosti. Adam může přesouvat těla nepřátel do úkrytů, čímž zabrání jejich spatření a vyvolání poplachu. Adamova vylepšení lze získat a vylepšit pomocí sad Praxis nalezených v herním prostředí, zakoupených u některých prodejců (velmi drahá možnost) nebo automaticky odemčených nasbíráním určitého množství Expů.

Funkce vylepšení sahají od pasivních vylepšení Adamova zraku nebo odolnosti proti poškození až po aktivní vylepšení, jako je zvýšená síla nebo schopnost padat z velkých výšek bez zranění. Některá vylepšení jsou závislá na úrovni Adamovy energie a po jejím vyčerpání se deaktivují.

515. článek dne...(do 7. října 2024)

Charlotte Perrelli (* 7. října 1974) je populární švédská zpěvačka a moderátorka.

S písní "Take Me To Your Heaven" zvítězila za Švédsko na Eurovision Song Contest 1999 v Jeruzalémě.

Znovu vystoupila na Eurovizi 2008 v Bělehradě, kde s písní "Hero" obsadila 18. místo. Perreli patří mezi nejpopulárnější švédské interpretky.

Ve věku třinácti let začala vystupovat s lokální dansbandovou skupinou Bengt Ingvars. Po dokončení základního studia se přestěhovala do Växjö, kde nastoupila na střední uměleckou školu a stala se zpěvačkou formace Kendix.

V roce 1994 začala Nilsson vystupovat s populární dansbandovou skupinou Anders Engbergs, kterou opustila po vydání dvou alb v roce 1997, aby začala působit s ještě slavnějším tělesem - skupinou Wizex, v níž působila mimo jiné populární Kikki Danielsson. Díky tomu Charlotte poprvé vystupovala před velkým publikem v masivních koncertních síních. Kromě toho se objevila v televizním seriálu Vita Lögner. V roce 1998 byli Wizex nominováni na cenu Grammis (švédský ekvivalent Grammy) za album Mot Nya Mål. Tehdy Charlotte poznala, že je čas osamostatnit se.

Počátkem roku 1999 Charlotte zvítězila s písní "Tussen Och En Natt" v soutěži Melodifestivalen, národním kole do Eurovision Song Contest. Po domácím vítězství zpěvačka v květnu reprezentovala Švédsko na mezinárodním finále v Jeruzalémě s anglickou verzí písně, "Take Me To Your Heaven". Se ziskem 163 bodů zvítězila a její popularita v Evropě vzrůstala. Po úspěchu na soutěži zpěvačka uspořádala turné po evropském kontinentu a Blízkém Východě. Současně se věnovala přípravám debutového alba Charlotte, které bylo kritikou velmi dobře přijato.
V domovském Švédsku byla Charlotte časopisem Café zvolena nejatraktivnější umělkyní.

V roce 2001 bylo vydáno druhé album Miss Jealousy, na němž se zpěvačka daleko více ubírala rockovým směrem. Spolupracovali na něm Johan Åberg a Paul Rein, kteří pracovali mimo jiné pro Victorii Becham či Christinu Aguileru. Ve Švédsku se velmi populárními staly písně "You Got Me Going Crazy" a "Light Of My Life". Zpěvačka album podpořila turné po Evropě a Novém Zélandu. Počátkem roku 2003 Nilsson vystoupila v televizi SVT spolu s Lenou Philipsson coby moderátorka prvního semifinále soutěže Melodifestivalen 2003. O rok později spolu s Peterem Settmanem a Olou Lindholmem odmoderovala celou soutěž. Zpěvačka navíc obdržela nabídku moderovat vlastní dětskou talentovou show na TV4, Super Troupers. Díky tomuto projektu se mimo jiné proslavila zpěvačka Amy Diamond. Po vydání velmi úspěšného alba Gone Too Long se zpěvačka v létě 2004 připojila k řadě populárních hudebníků na turné Rhapsody In Rock-tour. Ten rok také porodila svého prvního syna Angela. Jeho otcem je švédsko-italský podnikatel Nicola Ingrosso, za něhož se Charlotte provdala v roce 2003. Vzápětí si oba změnili příjmení na Perrelli. Druhého syna Alessia zpěvačka porodila v roce 2005.

V roce 2006 Perrelli vydala album I Din Röst" na počest zesnulé zpěvačky Monicy Zetterlund. Coververze některých hitů této jazzové interpretky následně představila na největších švédských festivalech Monica Zetterlund a Nationaldagen. V říjnu pak moderovala pořad Tillsammans för världens barn. V létě 2007 se připojila k populárním umělcům (Linda Bengtzing, Molly Sandén či Lotta Engberg) na pódiu každoročně pořádaného turné Diggiloo. S novými písněmi vystoupila na festivalu Sommarkrysset a v pořadu Babban & Co.

Počátkem roku 2008 se Perrelli zúčastnila Melodifestivalenu 2008 s popovou písní "Hero" z pera Fredrika Kempeho a Bobbyho Ljunggrena. 15. března zvítězila ve finále soutěže v stockholmské Globen Areně, přestože od diváků získala až druhý nejvyšší počet hlasů (porazila ji Sanna Nielsen). Na první místo ji kvalifikovala odborná porota. Coby reprezentantka Švédska na nadcházející Eurovizi 2008 absolvovala Perrelli propagační turné po Evropě, kde se píseň "Hero" stala favoritem na vítězství. Jen ve Švédsku se několik týdnů držela na nejvyšších příčkách hitparády a stala se nejprodávanějším singlem roku 2008
(po Eurovizi obdržela platinovou desku za prodej 40 000 kopií).

516. článek dne...(do 21. října 2024)

"The Trieste City Hall on Piazza Unità d'Italia."

Terst (italsky: Trieste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem.

Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz, kdy zde vedle převládajících Italů žily komunity většiny národů a náboženství monarchie.

Po pádu Římské říše roku 476 se o město a jeho okolí podělila východořímské říše Byzantská, Langobardi a Ostrogóti. Byzantinci na základech římského chrámu vybudovali křesťanskou baziliku San Giulio. Po bojích s barbary Terst roku 774 získali Frankové pod vedením Karla Velikého, který území ovládl jako součást nové říšské marky Furlanské. Její církevní správu získal za císaře Lothara III. terstský biskup. Roku 1203 nadvládu vybojovala Benátská republika. Válečné konflikty mezi nároky Benátčanů a akvilejských patriarchů si vyžádaly vybudování městských hradeb. Od 6. století v Terstu sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Pius II., pozdější papež Pius II.

V roce 1382 se Terst s přilehlým vnitrozemím stal součástí území pod vládou arcivévody Leopolda III. Do jeho pravomocí až do roku 1436 zasahovali čeští Lucemburkové, prostřednictvím patriarchů akvilejských. V rámci Habsburské monarchie si Terst zachoval autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v roce 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se roku 1730 stal centrem správy Přímoří. V roce 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky, zvanou Litorale.

V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie přišla o celé Přímoří a v roce 1809 se Terst stal součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Po Napoleonově porážce v roce 1813 tuto oblast Rakousko vlastnilo znovu a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po roce 1825 byl Terst s bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a v Terstu sídlil místodržící pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala z markrabství Istrie, okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 se Terst stal opět samostatnou korunní zemí Rakouského císařství.

Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří. Společným místodržícím byl v letech 1861–1863 Maxmilián Habsburský.

Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakouské monarchie. Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Spory o hranice s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a příslušnost Terstu k Italskému království vyřešila roku 1920 Rapallská smlouva, a to v italský prospěch.

Koncem druhé světové války Terst okupovala Třetí Říše a po válce jej nárokovala Jugoslávie. Situace byla vyřešena teprve roku 1954, kdy byl dočasný státní útvar Svobodné území Terst rozdělen mezi Itálii (samotný Terst s nejbližším okolím) a Jugoslávii (zázemí včetně přístavů Koper, Piran, Umag), zčásti na etnickém a zčásti strategickém základě. Terst se tak stal italským pobřežním výběžkem do jugoslávského (dnes slovinského) území a i přes velmi excentrickou polohu zůstal hlavním městem regionu Furlansko-Julské Benátsko. Někdejší část města, osada Lipica, je od roku 1947 trvale součástí Slovinska, přičemž je součástí katastrálního území Bazovica; součástí Slovinska jsou dále dvě další původně terstská katastrální území – Trebče a Gropada. Jádrové části těchto tří katastrálních území však zůstávají nadále součástí Terstu.

Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu.

Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti třeba z Albánie.

Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924.

517. článek dne...(do 31. října 2024)

Airbus A380 je dvoupatrový čtyřmotorový proudový širokotrupý letoun vyráběný evropskou společností Airbus S.A.S. Je největším dopravním letadlem světa. Studie o letounu byly zahájeny v roce 1988 a projekt byl vyhlášen v roce 1990 jako výzva modelu Boeing 747 na trhu dálkových dopravních letounů.

Projekt A3XX byl představen v roce 1994 a program A380 ve výši 9,5 miliard euro (10,7 miliard USD) Airbus zahájil 19. prosince 2000. První prototyp byl představen v Toulouse dne 18. ledna 2005 a jeho první let se konal 27. dubna 2005. Potíže s elektrickým vedením způsobily dvouleté zpoždění a náklady na vývoj vzrostly na 18 miliard euro. 12. prosince 2006 letoun obdržel certifikáty EASA a FAA.

První stroj byl společnosti Singapore Airlines dodán 15. října 2007 a do služby vstoupil 25. října. V letech 2012 a 2014 dosáhla produkce vrcholu 30 letounů ročně. Airbus však připouští, že jeho investice do letadla ve výši 25 miliard dolarů jsou nevratné. Poslední letoun tohoto typu byl vyroben v prosinci 2021.

Celkem bylo vyrobeno 254 kusů tohoto letounu – nejvýznamnějším kupcem byla letecká společnost Emirates.

Dvoupodlažní letadlo má typickou kapacitu 525 míst, i když je certifikováno až pro 853 cestujících. Je poháněn čtyřmi dvouproudovými motory Engine Alliance GP7200 nebo Rolls-Royce Trent 900 s doletem 8 000 nmi (14 800 km).

Airbus investoval do vývoje okolo 10 miliard eur. Pro tyto účely musel nechat postavit novou dopravní loď a vybudovat další výrobní halu. Za tuto cenu získal větší a tišší letadlo než Boeing 747 s větším doletem a menší spotřebou paliva. Firma Boeing na tuto výzvu odpověděla projektem Boeing 747-8.

Proces uvedení do provozu oproti předpokladu nabral zpoždění – na přelomu listopadu a prosince 2006 teprve končil proces certifikace letounu po 150 hodinách zkušebních letů. Až 15. října 2007 byl předán první letoun s označením MSN003 ke komerčnímu užívání koncovému zákazníkovi, společnosti Singapore Airlines. Airbus oslavil 15. října 2012 pět let od dodání prvního stroje A380 společnosti Singapore Airlines.

V březnu 2017 Airbus spustil web iflya380.com, což je vyhledávač letenek pouze s letadlem Airbus A380.

V roce 2016 musel Airbus snížit produkci A380 kvůli nízké poptávce. V létě téhož roku Airbus oznámil, že do roku 2018 sníží produkci na 12 letounů ročně. Celková investice do vývoje byla 25 miliard Eur a Airbus začal pochybovat o její návratnosti. Původně se počítalo s prodejem 1 200 letadel za dvacet let, devět let od zařazení do komerčního provozu v prosinci 2016 jich létalo po světě ale jen 200, přičemž dalších 126 měly společnosti objednaných.

Klíčovým zákazníkem pro odběr tohoto letadla jsou Emirates, bez kterého by se tento model nejspíše už nevyráběl. Několik letounů vlastní leasingová společnost Amadeo, která kvůli snižujícímu se zájmu o letadlo založila vlastní leteckou společnost – první leteckou společnost, která provozuje pouze tato velká letadla. Podle propočtů některých expertů se vyplatí vypravit dvě menší moderní letadla, než jeden A380.

V prosinci 2018 byly poprvé definitivně vyřazeny dva Airbusy A380, které sloužily u Singapore Airlines. Jsou určeny k rozebrání na náhradní díly, další provoz by se aerolince nevyplatil a jiný dopravce o ně zájem neměl.

V roce 2020 z důvodu poklesu poptávky po létání byly A380 u některých aerolinií vyřazeny a určeny k prodeji nebo šrotaci.

Dne 16. prosince 2021 letecká společnost Emirates převzala poslední vyrobený Airbus A380. Šlo o 251. vyrobený letoun tohoto typu.

A380-800 je základní verze Airbusu A380 a je jediná, která létá na světě v provozu. Vychází z ní všechny ostatní navrhované verze.

Airbus počítá i s luxusní verzí business jet, která by sloužila jako soukromý letoun. Zahrnovala by vlastní ložnice, bar, společenské místnosti nebo tělocvičnu.

518. článek dne...(do 11. listopadu 2024)

The Hunt for Red October je americký akční film z roku 1990, který vznikl na základě románu Toma Clancyho.

Režie se ujal režisér John McTiernan. Hudbu k filmu složil americko-řecký hudebník Basil Poledouris.

Film začíná na palubě raketonosné jaderné ponorky Rudý říjen (v originále Red October), nejnovějším plavidle sovětského válečného námořnictva, které vyplouvá z ponorkové základny Murmansk. Na věži ponorky stojí litevský kapitán Marko Ramius (Sean Connery) a jeho zástupce Borodin (Sam Neill). Marko Ramius sleduje dalekohledem remorkéry, které je vlečou, zatímco Borodin s ním rozmlouvá. Po chvíli kapitán odloží dalekohled, filozoficky promluví, načež začnou oba důstojníci scházet do vnitřní části ponorky.

Ve stejné chvíli, ale v USA rozmlouvá Jack Ryan (herec Alec Baldwin), zaměstnanec CIA, pro kterou dělá rozbory, s americkým admirálem Greerem (James Earl Jones), kterého informuje o tom, že britská zpravodajská služba získala snímky nejnovější sovětské ponorky třídy Tajfun, která je o 12 metrů delší a o tři metry širší než ostatní ponorky třídy Tajfun. Nejvíce je ale oba začnou trápit zvláštní otvory, které má ponorka na bocích trupu. Ani jeden z nich netuší co to může být, a proto se Ryan vydává do suchého doku za expertem, aby to zjistil.

Ve stejné chvíli, kdy se dějí tyto události, se americká jaderná útočná ponorka USS Dallas třídy Los Angeles pohybuje asi 100 mil od Rudého října. její radista Jones zrovna zaučuje svého mladšího kolegu Bonmonta do tajů radaru jejich ponorky, když v tom se na sonaru objeví ponorka (Rudý říjen) v kurzu 0.9.7. Americký kapitán Bart Mancuso (Scott Glenn) vydává rozkaz, aby Jones ponorku neustále sledoval a dal jí jméno Tajfun 7 (sedmá ponorka třídy Tajfun).

Na palubě sledovaného Rudého října kapitán Ramius směřuje do své kabiny, kde, jak mu oznámil zástupce Borodin, má být politruk Putin. Kapitán z toho moc velkou radost nemá, protože tím, že by ho sledoval politický pracovník, by nemohl emigrovat do USA, což má v plánu i se svými loajálními důstojníky, kteří s ním slouží na všech nejnovějších ponorkách už řadu let. Okamžitě při prvním setkání je zřejmé, že politruk je silně podezřívavý, a kapitán se ho proto rozhodne zbavit, jakmile otevřou trezor s rozkazy. Po otevření trezoru přečte politruk rozkaz. Ponorce je uloženo plout do severních polárních moří, kde se setká s ponorkou třídy Alfa, se jménem Konovalov, které velí Ramiusův žák kapitán Tupolev. Na místě, ve čtverci 54-90, má Tupolev simulovat souboj s Ramiusem, přičemž Ramius má otestovat nejnovější ruský vynález, supertichý, tzv. housenkový pohon, námořníky nazývaný jen „housenka“. Politruk jde okamžitě oznámit poslání posádce, ale to kapitán nechce dovolit, tudíž ho na místě povalí k zemi, přeruší mu spojení s míchou, a tím ho i zabije. Následné dojde i Borodin a palubní doktor Petrov (Tim Curry) a pomocný kuchař Loginov, kteří sledují, jak kapitán bere mrtvému Putinovi klíče od trezoru a tajné dokumenty.

O chvíli později vstupuje Jack Ryan do loděnice číslo 4 v Patuxent ve státě Maryland, kde se právě vyrábí nová ponorka třídy Los Angeles a jedna tajná miniponorka (nazvaná DSVR). Celou práci kontroluje kapitán, Ryanův dobrý přítel. Ten po prozkoumání fotky Tajfunu zjistí, že je větší i širší než normální Tajfun, a že neznáme kryty u boků jsou ve skutečnosti housenkový pohon. Je z toho zklamaný, protože podobný pohon už vyzkoumávalo i USA, ovšem neúspěšně. Začne vyslovovat jako první varování, že Rudý říjen chce možná odpálit rakety.

Na Rudém říjnu mezitím kapitán Ramius začne svůj proslov. vykládá o boji USA proti SSSR, o tom, že dříve se třásli před jejich raketami, a nyní se zachvějí před jejich tichem (housenkový pohon). Místo spálených rozkazů prohlásí, že ponorka podle rozkazu popluje na Kubu, kde se posádka setká se svými udatnými soudruhy. Ve skutečnosti už přemýšlí, jak předat ponorku Američanům bez posádky, jen s důstojníky.

Následující den na velitelství sovětského námořnictva v Moskvě vstupuje admirál Paďorin do své kanceláře. Při popíjení čaje ve své pracovně si čte dopis od Marka Ramiuse, v němž je napsáno, že se chystá s Rudým říjnem zběhnout k Američanům.

V USA ve Washingtonu se mezitím chystá porada generálů, velvyslance USA, admirálů a Jacka Ryana ohledně Rudého října. Admirál Paďorin totiž zalarmoval celé sovětské námořnictvo. Na hon za ponorkou vyráží jeden raketový křižník třídy Kirov, tři lehké křižníky třídy Sverdlov, a dvě letadlové lodě, Minsk a Kijev a také nespočet ponorek (asi 50) třídy Alfa. Tato síla představuje prakticky celé sovětské námořnictvo...

519. článek dne...(do 22. listopadu 2024)

Pátý element je koprodukční film Velké Británie a Francie, který v roce 1997 natočil francouzský režisér Luc Besson.

V hlavních rolích si zahráli Bruce Willis (Korben Dallas), Milla Jovovich (Leeloo), Gary Oldman (Jean-Baptiste Emmanuel Zorg), Ian Holm (otec Vito Cornelius) a Chris Tucker (Ruby Rhod).

Výprava filmu pochází z dílny francouzských autorů komiksů Jeana Girauda a Jeana-Claudea Mézièra. Je typickou ukázkou silného vlivu francouzské komiksové dějové linie a estetického pojetí. Kostýmy byly navrženy francouzským módním návrhářem Jeanem-Paulem Gaultierem, který jich pro film musel vyrobit 954.

Přestože byl scénář napsán a odehrán v angličtině a děj se odehrává ve New Yorku budoucnosti, je film koprodukčním dílem Francie a Velké Británie. Nejvíce záběrů bylo pořízeno v Pinewood Studios v Anglii, další byly natočeny v Mauretánii. Koncertní scény byly nafilmovány v královské opeře. Filmový formát je Super 35 mm a ve filmu bylo použito mnoho vizuálních efektů. Celkové tržby přesáhly 260 milionů amerických dolarů. Některé scény z New Yorku připomínají film Metropolis, zatímco hláška „Děkujeme vám za spolupráci“ a vzhled policistů evokuje film Robocop.

V roce 1914 v předvečer první světové války přilétají mimozemšťané známí jako Mondošavané k starobylému egyptskému chrámu, aby odsud odvezli kameny 4 živlů (oheň, voda, vítr, země) do bezpečí. Tyto kameny jsou součástí zbraně, která jako jediná dokáže porazit pradávné Zlo objevující se každých 5 000 let. Berou také sarkofág, jenž obsahuje nezbytný „pátý element“ v lidské podobě. Mondošavané slíbí jejich lidské spojce (kněz), že se s nimi v potřebný čas vrátí. Klíč od chrámu se díky nehodě dostane do ruky knězi, který je instruován, aby jej uchoval (společně se znalostmi) pro další generace, dokud se Mondošavané nevrátí.

Zlo se objeví ve 23. století ve formě obrovské ohnivé koule ve vesmíru, na kterou neúčinkuje žádná pozemská zbraň. Současný držitel klíče od chrámu Vito Cornelius informuje prezidenta o povaze zla. Když se Mondošavané vrací na Zemi, jsou napadeni Mangalořany, mimozemskou bojovnou rasou. Ty si najal magnát Jean-Baptiste Emanuel Zorg, aby získali kameny, které by on předal Zlu. Loď Mondošavanů je zničena, Pozemšťané však dokáží z pozůstatku končetiny pátého elementu naklonovat humanoidní ženu Leeloo. Ta je po svém vzkříšení v šoku a uprchne. Z mrakodrapu vyskočí před dotírající ochrankou do taxíku Korbena Dallase, bývalého člena speciálních jednotek. Korben ji navzdory svým potížím pomůže a unikne s ní létajícím policejním vozům.

Leeloo zatím nemluví anglicky, ale vysloví jméno otce Cornelia. Dallas ji k němu přivede. U něho se Leeloo (s pomocí počítače a díky svým výjimečným schopnostem) začne velice rychle učit, vstřebává informace ze všech oblastí celého lidstva. Otec Cornelius se svým pomocníkem Davidem mezitím seznají, že 4 kameny živlů má v držení operní zpěvačka Diva Plavalaguna, která má vystoupení na planetě Fhloston na obrovském vzdušném parníku Fhloston Paradise. Ačkoliv Zorg nechal zlikvidovat několik Mangalořanů, jejich vůdce rozhodne, že se kamenů zmocní pro sebe. Mimo nich se na Fhloston Paradise chystá i Zorgův člověk. Dallas je najat svým bývalým velitelem, generálem Mundem, aby kameny dopravil na Zemi. Zajistí mu falešnou identitu jako vítěze soutěže v rádiu. Dallas letí s Leeloo, na palubu kosmické lodi se dostane s menšími problémy i otec Cornelius.

Diva je zabita při útoku Mangalořanů na parník. Ještě než zemře, prozradí Korbenovi, že kameny ukrývá ve svém těle. Dallas je vytáhne a nyní musí čelit střelbě Mangalořanů. Leeloo je rovněž napadena Mangalořany. Ubrání se sice, ale je zraněná a vysílená, zůstává bezvládně ležet v mezipalubí parníku. Zorg mezitím osobně přiletěl na Fhloston Paradise, kde sebere kufřík a nechá zde časovanou nálož. Kufřík ale kameny neobsahuje, proto se musí vrátit zpět na parník. Dallas zatím zlikvidoval Mangalořany a našel Leeloo. Společně s otcem Corneliem, Leeloo a Ruby Rhodem (moderátorem populární stanice) odlétá při evakuaci Fhloston Paradise, zatímco Zorg je zabit při explozi.
Během cesty zpět na Zemi Leeloo pokračuje ve studiu historie a zjistí, že prakticky celá historie lidstva byla plná válek a násilí...

520. článek dne...(do 1. prosince 2024)

Fallout 4 je akční RPG z roku 2015, které vyvinula společnost Bethesda Game Studios a vydala Bethesda Softworks. Jedná se o čtvrtou hlavní hru ze série Fallout, která byla celosvětově vydána 10. listopadu 2015 pro PlayStation 4, Windows a Xbox One. Hra se odehrává v postapokalyptickém prostředí otevřeného světa ve městě Boston a okolí, které je známé jako „The Commonwealth“.

Hlavní příběh se odehrává v roce 2287, 10 let po událostech hry Fallout 3 a 210 let po „Velké válce“, která způsobila jaderný holocaust. Hráč se ujímá ovládání postavy označované jednoduše jako „Jediný přeživší“, která se vynoří z dlouhodobé kryogenní stáze v podzemním protiatomovém krytu Vault 111. V tomto krytu je umístěna i postava, která se v průběhu hraní ocitne v nebezpečí jaderného spadu. Poté, co se stane svědkem vraždy své manželky a únosu svého syna, se jediný přeživší vydává do Společenství, aby pátral po svém ztraceném dítěti. Hráč prozkoumává zchátralý herní svět, plní různé úkoly, pomáhá různým frakcím a získává zkušenostní body, které mu umožňují zvyšovat úroveň a schopnosti jeho postavy. Mezi novinky v sérii patří možnost rozvíjet a spravovat osady a rozsáhlý systém craftingu, v němž lze materiály získané z prostředí použít k výrobě výbušnin, vylepšování zbraní a brnění a stavbě, vybavování a vylepšování osad. Fallout 4 je první hrou v sérii, která obsahuje plně namluveného hlavního hrdinu.

Fallout 4 získal od kritiků pozitivní recenze, v nichž mnozí chválili hloubku světa, svobodu hráče, celkové množství obsahu, zpracování, příběh, postavy a soundtrack. Kritika směřovala hlavně na zjednodušené RPG prvky ve srovnání s předchozími díly a technické problémy. Hra se do obchodů dostala ve 12 milionech kusů, což během prvních 24 hodin od uvedení na trh vyneslo 750 milionů dolarů. Získala řadu ocenění od různých herních publikací a ocenění, včetně příslušných cen za hru roku a nejlepší hru v rámci D.I.C.E. Awards a British Academy Games Awards. Společnost Bethesda vydala šest stahovatelných obsahových přídavků, včetně velkých rozšíření Far Harbor a Nuka-World.

Fallout 4 je akční RPG zasazené do prostředí otevřeného světa. Hratelnost je podobná jako ve hrách Fallout 3 a Fallout: New Vegas, dvou předchozích významných her série. Na rozdíl od předchozích dvou titulů se však o hraní se zbraněmi postarala společnost id Software. Mezi navrátivší se prvky patří kamera, která může přepínat mezi pohledem z první a třetí osoby. Fallout 4 přináší funkce včetně systému vrstveného brnění, budování základen, dialogového systému obsahujícího 111 000 řádků dialogů a systému craftingu, který implementuje každý předmět, který lze ve hře získat. Vracejí se nepřátelé jako Mole Rats, Raiders, Super Mutants, Deathclaws a Feral Ghouls spolu se společníkem psem Dogmeatem.

Hráč se může volně pohybovat po herním světě a kdykoli opustit konverzaci. Pokud hráč objeví určitou lokaci, může do ní rychle cestovat, pokud nehraje na obtížnost „Survival Difficulty“, ve které je rychlé cestování zakázáno. Zbraně lze velmi výrazně upravovat. Hra obsahuje více než 60 zbraní, které lze vyrábět s různými modifikacemi, jako jsou přijímače, typy hlavní a laserové zaměřovače, přičemž je k dispozici více než 700 modifikací. Power Armor byl přepracován tak, aby se spíše podobal vozidlu než brnění, vyžaduje fúzní jádra a bez nich je v téměř mrtvou váhou. Power Armor můžeme různě upravovat, což hráči umožňuje přidávat předměty, jako je jetpack nebo výběr samostatných typů pancéřování pro každou část obleku.

Novinkou série je možnost stavět nové a výrazně upravovat existující budovy a celé osady. Hráč může vybrat a rozložit mnoho herních objektů a staveb a výsledné suroviny použít k volné stavbě vlastních struktur. Sídla lze navíc napájet funkční elektřinou, a to pomocí systému elektrického vedení. Hráčovy osady mohou obývat obchodníci a nehráčské postavy, kterým musí hráč zajistit postele na spaní, obživu pěstováním potravin na provizorních políčkách a stavbou vodních pump. Hráč může kolem svých osad stavět různé obranné prvky, jako jsou betonové zdi, střelecké věže, laserové věže, miny a pasti, což dává osadníkům velmi slušné šance ubránit se náhodným útokům.

Pip-Boy, osobní počítačové zařízení připevněné na zápěstí postavy, umožňuje hráči přístup k menu se statistikami, mapami, údaji a předměty, které hráč získal. Hráč může najít herní kazety (holotapes), které lze přehrávat na Pip-Boyi nebo terminálu.

Hráč má k dispozici asi 275 perků, které si může odemknout. Existuje měkký strop levelu 65535...a hra určitě nekončí po dokončení hlavního příběhu.

521. článek dne...(do 9. prosince 2024)

Days Gone je akční dobrodružná počítačová hra s otevřeným světem, kterou vyvinulo studio American Bend a vydala společnost Sony Interactive Entertainment.

Děj hry se odehrává v Oregonu dva roky po vypuknutí celosvětové pandemie, která proměnila většinu obyvatelstva v zombie, ve hře označované jako „zrůdy“. Hráč se ujímá role motorkáře Deacona St Johna, který se snaží přežít v drsném světě, téměř zcela zničeném epidemií. Příběh je založen na pátrání po Deaconově ženě Sarah, která je v době událostí ve hře považována za mrtvou. Hra Days Gone je z pohledu třetí osoby a je založena na průzkumu otevřeného světa. Hráč může k obraně před nepřátelskými bandity a zrůdami používat střelné zbraně, zbraně pro boj zblízka a „improvizované“ typy zbraní. Hlavním prostředkem pro cestování po světě je motorka, kterou lze vylepšovat a měnit její vzhled.

Days Gone je první hrou studia Bend s otevřeným světem, prvním originálním projektem od Syphon Filteru z roku 1999 a první hrou pro domácí konzole po deseti letech: předtím studio vyvíjelo projekty hlavně pro kapesní systémy. Vývoj Days Gone trval přibližně šest let a během této doby se vývojový tým rozrostl téměř třikrát. Hlavními zdroji inspirace byly seriály Válka světů Z, The Walking Dead a Sons of Anarchy. Projekt byl oficiálně oznámen na veletrhu E3 2016; hra měla původně vyjít v roce 2018, ale její datum vydání bylo od té doby několikrát posunuto.

Hra byla vydána 26. dubna 2019 na PlayStation 4. Pro Windows vyšla hra 18. května 2021. Po vydání se hra Days Gone setkala se smíšenými ohlasy kritiků i hráčů. Hra byla kritizována za příběh, design a technické problémy, jako klady však byla označena umělá inteligence nepřátel, grafika a herecký výkon Sama Witwera, který ztvárnil roli Deacona. Přesto se Days Gone stala komerčně úspěšnou hrou. V USA se umístila na 19. místě v žebříčku nejprodávanějších her roku 2019 a pro studio Bend se stala nejprodávanější hrou v historii společnosti.

Země byla napadena virem, který proměnil většinu lidstva v násilnické zombie zvané Zrůdy ("Freakers"). V nepříliš vzdálené budoucnosti v Oregonu se členové motorkářského klubu Mad Dogs – Deacon St John (Sam Witwer) a William „Boozer“ Gray (Jim Pirri) spolu s Deaconovou ženou Sarah Whitakerovou (Courtnee Draper) rozhodnou odletět do bezpečí ve vrtulníku Národní organizace pro mimořádné události (N.E.R.O.) poté, co Sarah vážně pobodá dítě, které se přerodí ve zrůdu. Mladý vědec doprovázející vrtulník, James O'Brien, hrdinům oznámí, že má pouze dvě místa, načež Deacon, který nechce nechat rovněž zraněného Buchariho napospas osudu, pomůže O'Brienovi dostat Sarah do letadla a slíbí své ženě, že se pro ni vrátí.

Uplynuly dva roky. St John a Boozer pracují jako žoldáci. Sarah je považována za mrtvou, protože uprchlický tábor N.E.R.O., kde pobývala, byl napaden mutanty. Dva motorkáři mají v plánu vydat se na sever za lepším životem, ale napadne je banda fanatických vyznavačů kultu. Boozer utrpí těžké popáleniny na ruce; nemohou pokračovat v cestě, a tak se s Deaconem ukryjí v úkrytu, kde hledají lékařské zásoby a kde se dozvědí, že kultisté vypsali odměnu na jejich hlavy. O několik dní později se Deacon s údivem dozvídá, že organizace N.E.R.O. nezmizela v zapomnění, jak si myslelo několik přeživších, a začne pronásledovat vrtulník s vědcem a vojáky. Ve snaze neprozradit se St John zjistí, že O'Brien, který se Sarah odešel před dvěma lety, přežil. Deaconovi, který je posedlý jeho hledáním, se podaří vystopovat další vrtulník s jiným výzkumným týmem N.E.R.O. Získá vysílačku N.E.R.O. a díky ní snadno zjistí čas a místo, kde přistane další výprava. Deacon dorazí na místo a poté, co počká, až bude vědec ze skupiny sám, se k němu přiblíží s připravenou zbraní. Ukáže se, že vědec je O'Brien. Po Deaconových výhrůžkách hrdinu poznává a informuje ho, že Sářin vrtulník byl během letu odkloněn do jiného tábora a ona je možná stále naživu.

Boozerův zdravotní stav se rychle zhoršuje a Deacon ho i přes jeho neochotu vezme do tábora Lost Lake, který vedou Železný Mike Wilcox (Eric Allan Kramer) a Raymond „Shizzo“ Sarkozy (Jason Spicek). Když lékařka amputuje Boozerovu gangrenózní ruku, O'Brien kontaktuje Deacona a nabídne mu, že mu pomůže najít Saru, pokud mu Deacon pomůže se špionáží probíhajících výzkumných výsadků N.E.R.O. v regionu. . Mezitím Shizzo, který nevěří příměří mezi fanatiky a táborem, uzavře vlastní dohodu a vydá Deacona kultistům. Deacon se dozvídá, že jejich vůdce Carlos je ve skutečnosti Jesse Williamson (Scott White), s nímž měl Deacon kdysi dávno spor v klubu. Deacon uteče z tábora fanatických kultistů a zničí přehradu nad ním, čímž utopí mnoho kultistů.
Později Jesseho zabije v osobním souboji.

522. článek dne...(do 9. prosince 2024)

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
-Zde je archiv článků DNE pro rok '''[[2023]]''', které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).
+Zde je archiv článků DNE pro rok '''[[2024]]''', které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).
 Všechny články se vkládají pomocí šablon.
+* Další staré články pro rok [[2023]] najdete v archivu : '''[[Archiv pro Článek dne 2023]]'''
 * Další staré články pro rok [[2022]] najdete v archivu : '''[[Archiv pro Článek dne 2022]]'''
 * Další staré články pro rok [[2021]] najdete v archivu : '''[[Archiv pro Článek dne 2021]]'''
@@ Řádka 21: / Řádka 22: @@
 ----
-{{Článek dne/2022/27}}
+{{Článek dne/2023/22}}
-. článek dne...(do 7. března 2023)
+. článek dne...(do 25. ledna 2024)
 ----
-{{Článek dne/2023/01}}
+{{Článek dne/2024/01}}
-. článek dne...(do 28. března 2023)
+. článek dne...(do 2. února 2024)
 ----
-{{Článek dne/2023/02}}
+{{Článek dne/2024/02}}
-. článek dne...(do 11. dubna 2023)
+. článek dne...(do 13. února 2024)
 ----
-{{Článek dne/2023/03}}
+{{Článek dne/2024/03}}
-. článek dne...(do 25. dubna 2023)
+. článek dne...(do 18. února 2024)
 ----
-{{Článek dne/2023/04}}
+{{Článek dne/2024/04}}
-. článek dne...(do 1. května 2023)
+. článek dne...(do 22. února 2024)
 ----
-{{Článek dne/2023/05}}
+{{Článek dne/2024/05}}
-. článek dne...(do 4. května 2023)
+. článek dne...(do 27. března 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/06}}
+. článek dne...(do 10. dubna 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/07}}
+. článek dne...(do 22. dubna 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/08}}
+. článek dne...(do 29. dubna 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/09}}
+. článek dne...(do 8. května 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/10}}
+. článek dne...(do 13. května 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/11}}
+. článek dne...(do 6. června 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/12}}
+. článek dne...(do 18. června 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/13}}
+. článek dne...(do 27. června 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/14}}
+. článek dne...(do 9. července 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/15}}
+. článek dne...(do 16. července 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/16}}
+. článek dne...(do 16. srpna 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/17}}
+. článek dne...(do 29. srpna 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/18}}
+. článek dne...(do 6. září 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/19}}
+. článek dne...(do 18. září 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/20}}
+. článek dne...(do 3. října 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/21}}
+. článek dne...(do 7. října 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/22}}
+. článek dne...(do 21. října 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/23}}
+. článek dne...(do 31. října 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/24}}
+. článek dne...(do 11. listopadu 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/25}}
+. článek dne...(do 22. listopadu 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/26}}
+. článek dne...(do 1. prosince 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/27}}
+. článek dne...(do 9. prosince 2024)
+----
+{{Článek dne/2024/28}}
+. článek dne...(do 9. prosince 2024)
 ----
 [[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]