Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Verze z 30. 9. 2022, 12:18

Zde je archiv článků DNE pro rok 2022, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

Další staré články pro rok 2021 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2021
Další staré články pro rok 2020 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2020
Další staré články pro rok 2019 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2019
Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
Další staré články pro rok 2015 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2015
Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Ann Lennox, OBE, známá jako Annie Lennox (* 25. prosince 1954), je britská zpěvačka, politická aktivistka a filantropka. Známou se stala již v 70. letech 20. století s hudební skupinou The Tourists, ale největší mezinárodní úspěch jí přineslo až působení ve skupině Eurythmics v 80. letech s hudebníkem Davidem A. Stewartem. Se ziskem osmi cen je nejvíce oceňovanou zpěvačkou v historii cen britské populární hudby BRIT Awards. Někdy bývá označována jako „Brits Champion of Champions“.

Annie Lennoxová působila od roku 1976 v kapele Dragon's Playground, kde hrála na flétnu. V kapele působila ještě v době, než se Dragon's Playground proslavili v britské talent show New Faces. V letech 1977 až 1980 byla frontmankou nepříliš známé skupiny The Tourists, kde také navázala spolupráci se zpěvákem Davidem A. Stewartem. V době, kdy hráli společně ve skupině The Tourists, měli spolu milostný vztah. Ten ale skončil v období, kdy založili slavnou skupinu Eurythmics.

Spolupráce Lennoxové a Stewarta pokračovala dále i v 80. letech. V roce 1980 založili slavné zpěvácké duo Eurythmics. Lennoxová se v Eurythmics proslavila svým stylem oblékání a také tím, že jednou zosobnila Elvise Presleyho. Během 80. let vydali Eurythmics celou řadu singlů. Ačkoliv se Eurythmics oficiálně nikdy nerozpadli, vydala se Lennoxová od roku 1990 na sólovou dráhu.

Ve druhé polovině 90. let obnovila Lennoxová spolupráci se Stewartem a Eurythmics vydali nové album Peace. Poté odstartovalo jejich turné a výtěžky z koncertů putovaly na činnost organizací Greenpeace a Amnesty International.

Lennoxová obdržela celkem osm cen BRIT Awards a stala se nejvíce oceňovanou zpěvačkou v historii.

V roce 1988 nazpívala společně s Alem Greenem singl „Put a Little Love in Your Heart“ (jednalo se o coververzi stejnojmenného songu Jackie DeShannon z roku 1969). Píseň byla nahrána jako soundtrack k filmu Strašidelné Vánoce. Singl se vyšplhal na druhou příčku hitparády US Adult Contemporary chart, na devátou příčku americké hitparády Billboard Hot 100 a ve Spojeném království se umístil mezi top 40 hity. Lenoxová nahrála také song „Ev'ry Time We Say Goodbye“, původně píseň Cola Portera, která se objevila ve filmu Edward II. V roce 1992 hostovala na koncertě The Freddie Mercury Tribute Concert na stadionu Wembley v Londýně, kde nazpívala společně s Davidem Bowiem a zbývajícími členy skupiny Queen píseň „Under Pressure“.

V roce 1992 začala Lennoxová pracovat společně se Stephenem Lipsonem na svém debutovém albu Diva. Jednalo se o komerčně velmi úspěšné album, ve Spojeném království se umístilo na prvním místě, v Německu na šesté příčce a v USA skončilo na 23. příčce hitparád alb, kde získalo dvojité platinové ocenění. Součástí alba byly také dva úspěšné singly „Why“ a „Walking on Broken Glass“. Singl „Why“ získal ocenění MTV Video Music Awards za nejlepší ženský videoklip roku 1992. Ve videoklipu k singlu „Walking on Broken Glass“ si zahráli herci Hugh Laurie a John Malkovich. Song „Little Bird“ se stal, společně s písní „Love Song for a Vampire“, součástí soundtracku k filmu Drákula, který v roce 1992 natočil Francis Ford Coppola. Její song „Step by Step“ posloužil v roce 1996 ke vzniku coververze, kterou nazpívala Whitney Houston. Song Whitney Houstonové se stal později hitem jako soundtrack k filmu Kazatelova žena. Píseň „Keep Young and Beautiful“ byla na CD zařazena jako bonusová skladba, původní vinylová deska měla jen deset songů.

Album vstoupilo do britské hitparády alb na první pozici a od té doby se ho prodalo přes 1,2 milionů kopií v samotném Spojeném království. Deska získala čtyřnásobné platinové ocenění. Album zaznamenalo velký úspěch také v USA, kde se ho prodalo přes 2,7 milionů kopií. V roce 1993 bylo zařazeno mezi 50 nejlepších alb roku 1992 podle magazínu Q. Magazín Rolling Stone zařadil album v roce 1999 na seznam základních nahrávek 90. let 20. století. V roce 1993 získalo album Diva na udílení cen BRIT Awards ocenění za nejlepší britské album roku.

445. článek dne...(do 18. ledna 2022)

Mafia II nebo Mafia 2 je pokračování 3D akční počítačové hry Mafia: The City of Lost Heaven, vydané roku 2002. Její vývoj byl oznámen 21. srpna 2007, na herní výstavě Leipzig Games Convention. Hra byla vydána 27. srpna 2010 v Evropě a 24. srpna v Severní Americe. Vývojářem je 2K Czech (dříve Illusion Softworks). Hra je určená pro Mac OS X, PlayStation 3, Windows a Xbox 360.

Mafia II využívá The Illusion Engine, který v 2K Czech vyrobili přímo pro potřeby hry. S jeho pomocí se dle slov vývojářů úspěšně daří minimalizovat hadwarové nároky hry, aniž by tím trpěla kvalita grafického zpracování. O demolici modelů se stará technologie NVIDIA PhysX, která hráči dovoluje zdemolovat karosérii (nejen svého) auta či rozstřílet sklo, přičemž veškerý tento typ fyziky působí značně realisticky.

Oproti prvnímu dílu je v pokračování zastoupeno automatické obnovování zdraví. Podle hráčem nastavené obtížnosti se pak bude odvíjet, do jaké míry se při zranění hráčovo zdraví obnoví. Ve hře je možné se po stisku klávesy skrýt za okolními předměty a z úkrytu střílet. Nevýhodou je, že ve hře není "volná jízda" (jako v Mafia: The City of Lost Heaven), takže si města musíte užít během příběhu.

Většinu aut lze různě upravovat – měnit laky, kola, motory, ráfky nebo tuning. V kompletní verzi hry (Mafia II: Director’s Cut) lze ještě přemalovat vzor a nebo přidat Turbodmychadlo. Vozidla jsou z různých období (předválečná, válečná a poválečná).

Hlavní postavou v Mafii 2 je mladý Vito Scaletta, jenž bojoval ve druhé světové válce. Jeho dlouholetý přítel, Joe Barbaro, mu ze začátku pomůže dostat se natrvalo z armády. Dalšími dvěma důležitými postavami jsou Henry Tomasino a Eddie Scarpa.

Vito Scaletta se narodil roku 1925 na Sicílii, ale už jako malý chlapec emigroval s otcem, matkou a sestrou Francescou do USA. Vitův otec zde začal pracovat v přístavu a jednoho dne se nešťastnou náhodou utopil. Aby si Vito pomohl k penězům, začal s kamarádem Joem vykrádat auta a obchody. V roce 1943 byl však Vito při jedné z krádeží chycen. Jelikož však v té době zuří v Evropě válka a armáda potřebuje na invazi na Sicílii vojáky, co se dokážou domluvit italsky, dostane Vito možnost stát se místo vězněm výsadkářem 82. výsadkové divize (82nd Airborne). Vito je později v boji zraněn a s Purpurovým srdcem a válečným křížem se po dvou letech vrací na měsíc do Ameriky.

Na nádraží v Empire Bay potká Vito Joea, který tenkrát stačil uprchnout. Joe Vitovi zařídí přes zloděje Giuseppeho falešné propouštěcí doklady, takže se Vito nemusí vrátit do Evropy, a také ho zasvětí do svých nekalých kšeftů. Takřka hned po svém příjezdu se Vito zúčastní krádeže auta pro Joeova přítele Mika Bruskiho. Matka ale po Vitovi chce, aby pracoval poctivě. Vito tedy navštíví Frederica Papalarda (Dereka), zaměstnavatele svého otce, a jeho pravou ruku Steva. Po krátkém pokusu o poctivou práci Vito zjistí, že Derek se také zná s Joem, a díky tomu získá dobře placenou, i když opět ne zrovna poctivou práci.

Zanedlouho se Vito přes Joea seznámí s mafiánem Henrym Tomasinem. Dostane od něj „pořádný kšeft“, musí ukrást cenné přídělové lístky na benzin ze střežené federální budovy. Po úspěšném Vitově vloupání ale Henry zjistí, že lístky už mají vyplněné datum splatnosti, a lze je využít jen do půlnoci. Vito je tedy musí co nejrychleji rozprodat po benzinových stanicích. Později dostanou Vito s Joem od Henryho další úkol – vykrást klenotnictví, které patří jistému podnikateli, jenž nesplácí Henryho rodině své dluhy. Během vloupání se však na scéně hlasitě objeví irská zlodějská banda O’Neilla.

Později se Vito seznámí s Lucou Gurinem, consiglierim rodiny Clemente. Ten Vita i s Joem a Henrym zaúkoluje, že je nutné zlikvidovat tlouštíka, jenž vlastní lihovar na Clementeho území a nechce mafii platit výpalné. Tlouštík je zastřelen a Vito za odměnu získá dost peněz na to, aby splatili otcův dluh, jenž trápí jeho matku a sestru.

Zanedlouho je však Vito zatčen za onu krádež přídělových lístků a je odsouzen na 10 let do vězení. Zde potká O'Neilla, který je ve vězení právě kvůli Vitovi, ale díky této události se také spřátelí s mužem jménem Leo Galante. Díky němu se Vito dostane do skupiny rváčů, která pořádá souboje s jinými skupinami, např. čínskou, černošskou nebo irskou. Peppé, hlavní člen Vitovy skupiny, se má utkat s O'Neillem, Irové jej však v přesile napadnou a zmlátí ještě před utkáním, aby nemohl bojovat a Peppému zlomí ruku. Vitovi se naskytne možnost vrátit to O'Neillovi samotnému v prázdné tělocvičně. Tento souboj již O'Neill nepřežije a Vito ho zabije.

446. článek dne...(do 27. ledna 2022)

Doutzen Kroes, česky: Doutzen Kroesová, (* 23. ledna 1985) je nizozemská modelka a herečka.

Kariéru modelky zahájila v roce 2003 v Nizozemsku a její agentura ji rychle vyslala do New Yorku, kde ji obsadila značka spodního prádla Victoria's Secret. Od roku 2008 do roku 2014 byla andílkem Victoria's Secret. Od roku 2006 je ambasadorkou značky L'Oréal Paris. Kroesová patřila k nejlépe placeným modelkám, její příjem se odhaduje na více než 10 000 dolarů. 5 milionů dolarů ročně, od roku 2008. V roce 2014 se umístila na druhém místě v žebříčku nejlépe vydělávajících modelek časopisu Forbes, její roční výdělek se odhaduje na 8 milionů dolarů.

V prosinci 2015 ji server Models.com zařadil mezi "nové superhvězdy" módního průmyslu a nazval ji "Helenou z Tróje v oblasti reklamy".V roce 2013 se stala první modelkou, která během jediného roku získala čtyři různé samostatné mezinárodní obálky zářijového vydání časopisu Vogue.

Doutzen Kroesová se narodila ve vesnici Eastermar. Její matka Geartsje Leistra byla zdravotní sestra, poté učitelka, a otec Johan Kroes byl psychoterapeut.

V mládí se popisovala jako "tomboy" a nikdy vážně neuvažovala o modelingu, ale v roce 2003 poslala snímky do modelingové agentury Paparazzi Model Management v Amsterdamu.

V roce 2005 získala Kroesová titul "Modelka roku" podle čtenářů časopisu Vogue.com. V květnu 2007 byla představena na obálce časopisu Vogue jako jedna z "World's Next Top Models", mimo jiné spolu s Chanel Iman. Spolu s několika dalšími modelkami se objevila v kalendáři Pirelli na rok 2008.

V roce 2006 byl uveden fríský dokumentární film režiséra J. J. M. Jansena o týdnu v životě Kroesové jako modelky. Dokumentoval Kroesovou na milánském týdnu módy a její přemýšlení o modelingovém průmyslu. V červenci 2007, kdy si za předchozích dvanáct měsíců vydělala odhadem celkem 1,5 milionu dolarů, zařadil časopis Forbes Kroesovou na čtrnácté místo v seznamu patnácti nejlépe vydělávajících supermodelek světa. V dubnu 2008 se umístila na pátém místě s odhadovaným příjmem 6 milionů dolarů. V letech 2009 (6 milionů dolarů), 2010 (6 milionů dolarů) a 2012 (6,9 milionu dolarů) časopis Forbes označil Kroesovou opět za pátou. V roce 2014 se Kroesová vyšplhala na druhé místo žebříčku, když rok předtím vydělala 8 milionů dolarů.

Na konci srpna 2008 potvrdila Victoria's Secret časopisu People, že Kroesová bude nejnovějším andílkem Victoria's Secret. Její první kampaň jako nejnovějšího andílka značky se jmenovala "Supermodel Obsessions". V amsterodamské pobočce muzea voskových figurín Madame Tussaud's se nachází vosková figurína Kroesové. Od listopadu 2009 do července 2010 psala Kroesová měsíční sloupek o svém životě pro nizozemské vydání Marie Claire.

V únoru 2010 se Kroesová vrátila na přehlídkové molo během týdne módy pro značku Prada spolu s kolegyněmi z řad andělů Alessandrou Ambrosio a Mirandou Kerr.

V září 2013 se Kroesová stala první modelkou v historii, která se během jednoho měsíce objevila na obálce čtyř mezinárodních vydání časopisu Vogue.

V roce 2014 se Kroesová objevila v nové reklamě na vůni Calvin Klein Reveal po boku Charlieho Hunnama a také pokračovala ve svých dlouholetých smlouvách. Rovněž oznámila, že po sedmi letech spolupráce se značkou Victoria's Secret ukončuje smlouvu; v letech 2005-2009 (s výjimkou roku 2007) a 2011-2014 se procházela po módních přehlídkách Victoria's Secret. Kroesová je podle serveru Models.com považována za jednu z "nových supermodelek".

Dne 24. listopadu 2011 Kroes debutovala ve filmu Nova Zembla, prvním nizozemském 3D filmu, který byl natočen. Kroesová již několik let navštěvuje kurzy herectví v New Yorku a v rozhovorech uvedla, že plánuje hrát v dalších filmech. V roce 2017 se objevila v superhrdinském filmu Wonder Woman v roli amazonské bojovnice a prakticky stejnou roli hrála i ve filmu Wonder Woman 1984.

447. článek dne...(do 3. února 2022)

Farrah Fawcett (* 2. února 1947, † 25. června 2009) byla americká filmová a televizní herečka proslavená zejména televizním seriálem Charlieho andílci ze 70. let.

Zároveň je díky svému vzhledu považovaná za jeden ze symbolů popkultury.

V letech 1966 až 1969 studovala na University of Texas. V prvním ročníku se stala školní královnou krásy, což významně nasměrovalo její kariéru, neboť její fotografie byla umístěna do hereckého rejstříku.

Na televizních obrazovkách se zpočátku objevovala jako modelka v reklamách na spotřební zboží. První významnější roli získala v seriálu I Dream of Jeannie (1965). Následovalo hostování v seriálech Owen Marshall: Counselor at Law (1971) či v The Six Million Dollar Man (1974–1976).

V roce 1976 se objevila ve filmu Charlieho andílci v roli vyšetřovatelky Jill Munroe. Díky úspěchu filmu byl následně natočen stejnojmenný seriál, který se vysílal v letech 1976 – 1981. Účast ve filmu a seriálu byla pro Fawcettovou nejvýznamnějším zlomem v její kariéře a zařadila ji mezi hvězdy. V roce 1976 hrála i v dalším úspěšném filmu Loganův útěk po boku Michaela Yorka.

V roce 1976 navíc nafotila sérii snímků, z nichž se fotografie v jednodílných červených plavkách stala nejprodávanějším plakátem Pin-up girl všech dob. Její podíly z prodeje tohoto plakátu jí finančně vynesly více než honoráře za Charlieho andílky.

V letech 1976 až 1983 se objevila v řadě filmů, které nebyly úspěšné komerčně a nezískaly ani příznivé ohlasy kritiky (např. Saturn 3 či Tajný závod). V roce 1984 se objevila v dramatické roli týrané ženy ve filmu The Burning Bed. Příběh filmu se zakládal na skutečnosti a Fawcettová za roli získala tři nominace na cenu Emmy. Další nominaci, tentokrát na Zlatý glóbus získala v roce 1986 za roli ve filmové verzi divadelní hry Extremities pojednávající o ženě, které se ubrání sexuálnímu napadení a následně řeší psychické dilema pomsty.

Další nominace následovaly za roli Beate Klarsfeldové v Nazi Hunter: The Beate Klarsfeldová Story (nominace na Zlatý Glóbus) a za roli vražedkyně Diany Dowson v miniseriálu Small Sacrifices (nominace na Cenu Emmy a nominace na Zlatý Glóbus).

Během své kariéry v 70. a 80. letech Fawcettová odolávala nabídkám na to, aby se nechala fotografovat nahá. To skončilo v 90. letech, kdy se její fotografie objevily v časopise Playboy. Tohoto čísla se po celém světě prodaly 4 milióny kusů.

V roce 1997 hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Roberta Duvalla Apoštol. Za roli manželky hlavního hrdiny v tomto filmu získala nominaci na Independent Spirit Award.

V posledních letech se Fawcetová objevila například ve filmu Hollywoodské manželky či v televizních seriálech Ally McBealová a Spin City.

V letech 1973 – 1982 byla Fawcettová provdaná za herce Leeho Majorse. V té době ke svému jménu připojovala příjmení Majors.

Od roku 1982 až do své smrti Fawcettová udržovala vztah s hercem Ryanem O'Nealem. Z toho vztahu se v roce 1985 narodil syn Redmond. V roce 2001 zemřela na rakovinu plic Diane Fawcettová, starší Farrahina sestra, její matka zemřela v březnu 2005.

V roce 2006 byla Fawcettové diagnostikována rakovina konečníku a tlustého střeva. Díky následnému chirurgickém zákroku a prodělané chemoterapii bylo onemocnění vyléčeno. Ale za necelé čtyři měsíce u ní byl v tlustém střevě objeven maligní polyp. Navrženou kolostomii ("vývod bokem") Fawcettová odmítla a v Německu se podrobila léčbě.

448. článek dne...(do 9. února 2022)

Just Cause 2 je akční adventura z roku 2010, kterou vyvinulo studio Avalanche Studios, vydala společnost Eidos Interactive a distribuovala společnost Square Enix. Hra je pokračováním hry Just Cause z roku 2006 a byla vytvořena na enginu Avalanche 2.0 od Avalanche Studios. Jeho hrdinou je Rico Rodriguez, hlavní agent fiktivní Agentury, který přijíždí na Panau, aby svrhl diktátora Pandaka "Baby" Panaye a postavil se svému bývalému mentorovi Tomu Sheldonovi.

Panau je prakticky fiktivní dystopický ostrovní stát obklopený mořem v jihovýchodní Asii. Just Cause 2 zavádí systém Chaosu, v němž hráči musí plnit mise a ničit vládní majetek na Panau za body Chaosu. Tyto body jsou nezbytné pro další postup v příběhu.

Hra vznikla jako vylepšení Just Cause 1. Její tým viděl v první hře nevyužité příležitosti, analyzoval je a vylepšil. Výsledkem bylo přepracování designu misí, umělé inteligence a většiny základních herních mechanismů. Fiktivní stát Panau, inspirovaný jihovýchodní Asií, považoval tým za dobrou lokaci pro velkou akční hru. Avalanche Studios při vývoji Just Cause 2 spolupracovalo s londýnskými studii Square Enix. Hra byla oznámena v roce 2007 a její demo přilákalo přes dva miliony hráčů.

Hra byla vydána v březnu 2010 pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360. Hra Just Cause 2 získala vesměs pozitivní recenze od kritiků, kteří chválili její hratelnost, otevřenost, kaskadérské kousky, design světa a grafiku, zatímco kritizovali příběh, střelbu a design misí. Celosvětový prodej šesti milionů kopií překonal původní odhady. Hra byla při vydání podporována stahovatelným obsahem a nakonec byl jako přídavek schválen i fanouškovský projekt pro více hráčů.

Just Cause 2 je akční adventura z pohledu třetí osoby, ve které hráči ovládají Rica Rodrigueze, polního agenta Agentury, ve snaze svrhnout diktaturu na ostrově Panau: otevřený svět, který mohou hráči prozkoumávat. Hra má tři typy misí. Mise Agentury rozvíjejí příběh a jsou hlavní kampaní hry; mise frakcí dávají hráčům za úkol pomáhat třem frakcím ve hře a mise pevností dávají hráčům za úkol infiltrovat vládní základny a osvobodit je pro frakce. K postupu v misích kampaně musí hráč získat body chaosu, což je systém postupu zavedený ve hře. Hráči získávají body chaosu za plnění misí a ničení určeného vládního majetku. S rostoucím počtem bodů chaosu získávají frakce vliv a vláda se začíná hroutit. Kromě typických misí obsahuje Just Cause 2 i závodní výzvy, za které hráči dostanou peníze.

Otevřený svět hry mohou hráči volně prozkoumávat, když zrovna neplní mise. Panau je popisováno jako oblast o rozloze přibližně 1 000 km² (390 mil čtverečních). Nachází se zde různé krajiny, včetně pouští, hor a džunglí, a více než tři stovky osad. V osadách se nacházejí vládní zařízení a nemovitosti, které lze zničit, a odemykatelné předměty, jako jsou skrýše s penězi a součástkami zbraní, vozidel a brnění. Nalezení všech sběratelských předmětů a zničení všech vládních nemovitostí pomůže hráčům osvobodit osadu a získat body chaosu. Když hráči vytvářejí chaos nebo vstupují do zakázaných oblastí, generují teplo, kterého si všimnou nepřátelští vládní bojovníci; teplo se snižuje, když se jim hráč vyhne. Mapa se zobrazuje v Ricově PDA a jsou v ní vyznačeny body zájmu včetně míst, kde se plní mise, osad, vojenských stanovišť, závodních výzev a postupu hráče. Na PDA lze nastavit body cesty.

Hráči mohou k boji s nepřáteli používat různé zbraně. Hra obsahuje rozsáhlý arzenál zbraní, od pistolí po velké raketomety, a různá námořní, pozemní i letecká vozidla. Hráči je mohou řídit, skákat na ně nebo se před nimi schovávat za jízdy a unášet nepřátelská vozidla, čímž se spouští řada událostí. Zpočátku musí hráč získávat zbraně a vozidla v terénu. Na začátku hry se setká s dodavatelem na černém trhu, od něhož lze zbraně a vozidla zakoupit (s volitelným doručením na místo hráče vrtulníkem). Se získáváním dalších bodů chaosu se na černém trhu zpřístupňují další zbraně, vozidla a možnost extrakce. Všechny zbraně a vozidla na černém trhu lze postupně vylepšovat součástkami zbraní a vozidel v herním světě – lze získat více než 2 000 součástek. Hráči používají k přístupu na černý trh speciální vysílačku.

449. článek dne...(do 24. února 2022)

Dishonored je akční stealth steampunková videohra vytvořená společností Arkane Studios pro Microsoft Windows, Xbox 360, Xbox One, PlayStation 3 a PlayStation 4 a distribuovaná firmou Bethesda Softworks.

Hra kromě dalších ocenění získala cenu hra roku od British Academy Games Awards (Bafta) za rok 2013.

Hlavní protagonista hry se jmenuje Corvo Attano, osobní strážce císařovny. Corvo se právě vrací z neúspěšné zahraniční cesty domů, do císařského města Dunwall. Corvo měl za úkol získat pomoc ostatních ostrovních států v boji proti krysímu moru. Po svém návratu je přijat u císařovny Jessamine Kaldwin, která je následně zavražděna, a její dcera Emily, dědička trůnu, je unesena. Corvo je obviněn šéfem císařské špionáže Hiramem Burrowsem z její vraždy a zatčen. Půl roku je mučen ve vězení, aby se k vraždě přiznal. Vraždu totiž zosnoval právě Burrows, který se následně prohlásil lordem regentem, a přiznání by se mu mohlo hodit.

Corvovi se však díky pomoci zvenčí podaří z věznice uprchnout před jeho plánovanou popravou. Skrze místní stoky se dostane k Samueli Beechworthovi, který ho přepraví ke skupince, kteří si říkají loyalisté. Skupinu vede vysloužilý admirál Farley Havelock, který se po císařovnině smrti snažil ovládnout armádu. Po jeho boku stojí Treavor Pendleton, dunwallský šlechtic. Tito vědí, že vraždu nechal objednat Burrows, a také ho chtějí svrhnout. Rekrutují Corva jako zabijáka, jehož cílem je odstranit hlavní pilíře Burrowsovy moci a nakonec lorda regenta samého. Corvovi je k dispozici Piero Joplin, zneuznaný vědec a vynálezce, autor jednoho ze dvou léků na krysí mor, který ho opatří specifickou maskou.

Corvo tak prvně musí odstranit Thaddeuse Campbella, nejvyššího dozorce Opatství všech (Abbey of Everyman) a pravou ruku lorda regenta, přičemž osvobodí třetího člena loyalistického triumvirátu Teague Martina. Poté zlikviduje dvojčata Morgana a Custise Pendletonovi, Treavorovy bratry a hlavní opory režimu v parlamentu. Při jejich likvidaci také zachrání mladou Emily. Následně se mu podaří unést císařského lékaře Antona Sokolova, vynálezce druhé verze léku na krysí mor. Díky Campbellovu deníku, skrývajícímu choulostivé informace, dosadí loyalisté Martina jako nového nejvyššího dozorce. Také zjistí, že Burrows má milenku.

Poté, co lord regent ztratil církevní, parlamentní i finanční podporu, infiltroval Corvo Dunwallskou věž, regentovo sídlo, s cílem regenta odstranit. Po pádu režimu je však Corvo loyalisty otráven, jejich služebníci povražděni a Emily opět unesena. Corvo se zachrání jen díky tomu, že mu sympatizující Samuel nedá plnou dávku jedu. Jeho bezvědomé tělo je puštěno v loďce na vodu a nakonec nalezeno nájemnými vrahy v Zaplavené čtvrti. Zabijáci Corva zajmou a uvězní. Attanovi se však opět podaří uprchnout a zlikvidovat vůdce zabijáků Dauda, který zavraždil císařovnu.

Při svém návratu do bývalé centrály loyalistů zjistí, že se Havelock prohlásil novým lordem regentem. Podaří se mu zachránit Sokolova a Joplina a zjistit polohu triumvirátu. Ti se skrývají na ostrově Kingsparrow ve zdejší pevnosti na vrcholku majáku. Corvovi se podaří infiltrovat pevnost i maják a zneškodnit zrádnou trojici.

Hra je viděna z pohledu vlastních očí. Hráč využívá obě ruce postavy, v pravé je defaultně umístěn nůž, který slouží jako útočná i obranná zbraň, do levé ruky si může nastavit pomocnou schopnost či předmět. Mezi předměty patří (upravitelná) pistole, (upravitelná) minikuše s různými šípy (normální, uspávací, zápalné), granáty, výbušné pasti a zařízení na úpravu elektrických obranných prostředků (jako jsou elektrické sloupy, obranné věže či světelné zdi), které pak zraňují nepřátele místo hráče. Speciálním předmětem je pak srdce, které ukazuje hráči umístění run a kostěných amuletů.

Hráč postupuje příběhem na základě plnění misí. V každé misi má pevně daný úkol, který je třeba splnit. Pravidelně se nabízí také postranní nepovinné úkoly. Hlavní úkol, pokud se jedná o likvidaci nějakého cíle, se dá splnit buď násilnou nebo alternativní cestou. Hráč je v každé misi přenesen do určité lokace, kde plní cíle. V lokacích narazí na nepřátele i civilisty. Průchody lokacemi mohou být variabilní a k cíli vede několik cest. Hráč může zvolit také několik typů hraní, může hrát agresivně a zabíjet nepřátele v otevřeném boji, může je zabíjet skrytě či je jen omráčit, popřípadě se jim může zcela vyhnout. S (ne)agresivním postupem také souvisí míra chaosu, kterou hráč svým jednáním (zabíjením nepřítel) přímo ovlivňuje. Pokud je míra chaosu vysoká (agresivní postup), pak je konec hry temnější (mor nadále ničí město), pokud je nízká (mírumilovný přístup), pak je konec jasnější (Emily moudrá císařovna, mor zcela vyléčen).

450. článek dne...(do 8. března 2022)

Bitva u Sokolova se odehrála 8. a 9. března 1943 u města Sokolovo (Соколове, Sokolove) nedaleko Charkova na Ukrajině, když byl probíhající útok Wehrmachtu zdržen společnými sovětskými a československými silami. Bylo to poprvé, kdy zahraniční vojenská jednotka, První československý samostatný polní prapor, bojovala společně s Rudou armádou. Pod velením Ludvíka Svobody, pozdějšího československého prezidenta, zdrželi českoslovenští vojáci postup Němců k řece Mži.

Vojáci 1. čs. samostatného praporu byli přepraveni z výcvikového tábora Buzuluk do železniční stanice Valujka, odkud vyrazili na 350-ti kilometrový pochod do Charkova, protože dále již byly železnice zcela zničené. Pochodovalo se v noci, jelikož přes den hrozily nálety letadel Luftwaffe. Do právě osvobozeného Charkova se prapor dostal 1. března 1943. Zde si vojáci odpočinuli a 2. března po půlnoci vyrazili k dalšímu pochodu do prostoru Sokolova. Tam dostali svůj první bojový úkol - udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Přístupy k Sokolovu bránil v první linii v osadě Taranovka sovětský 78. gardový střelecký pluk, který bojoval s obrovskou přesilou Němců. A tak se mohli čs. vojáci dobře připravit na blížící se útok a provádět opevňovací práce. Problémem bylo, že řeka Mža byla zamrzlá a proto nebylo těžké, aby se přes ni dostaly německé tanky. Velitel praporu Ludvík Svoboda tedy rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme ve vesnici Sokolovo vysunuté obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel první roty nadporučík Otakar Jaroš. Vesnice byla dobře opevněna, k posílení obrany byly Jarošovi přiděleny dva sovětské protitankové kanóny. Dalšími podpůrnými prostředky bylo těžké dělostřelectvo a raketomety, umístěné za řekou Mža a deset sovětských tanků T-34, které sloužily jako záloha k protiútoku. Od 6. března čs. průzkumné oddíly několikrát narazili na Němce, a při přestřelkách jich několik zastřelili. Byla to předzvěst rozhodujícího útoku.

Dne 8. března 1943 okolo půl druhé hodiny odpoledne zaútočilo čtrnáct německých tanků na Sokolovo. Palbou sovětských děl a raketometů byl však postup zastaven a tanky se obrátily na ústup. Před vesnicí zůstaly stát tři hořící tanky, což se však ukázalo jako lest, protože minimálně jeden z nich byl nepoškozený a vycházel z něj pouze dým z dýmovnice. Německá posádka zjistila postavení československých a sovětských zbraní, a při druhém útoku, který začal o dvě hodiny později, již měli Němci sokolovskou obranu rozkrytou. Podařilo se jim zneškodnit jedno ze dvou protitankových děl a těžký kulomet. Rozhořel se krutý boj, při kterém se však čs. vojáci nezalekli postupujících tanků a snažili se je ničit protitankovými puškami a protitankovými granáty. Jelikož protitankové pušky neměly účinnost probít čelní pancíře německých tanků, stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž a do prostoru motoru. Čs. vojáci odrazili několik útoků pěchoty, ale německá přesila byla veliká. Kolem páté hodiny odpolední vojáci zaujali kruhovou obranu kolem sokolovského kostela. Ludvík Svoboda se rozhodl, že vyšle do protiútoku sovětské tanky. Pod prvním z nich se při přejezdu přes řeku probořil led, takže v podpoře první roty nebylo možné pokračovat. Tato událost však byla dobrou zprávou pro bránící se československá a sovětská vojska - bylo jasné, že německá tanková vojska již nemohou z chodu překročit řeku, protože led důsledku tání rychle rozmrzá. Ludvík Svoboda tedy kolem sedmé hodiny nařídil, aby se vojáci bojující v Sokolovu stáhli za řeku. V důsledku minometného odstřelování bylo přerušeno telelefonní vedení, byla zničena i radiostanice. Rozkaz k ústupu se tak do Sokolova nedostal. Stejně tak se tam nepodařilo proniknout spojkám, které byly německými vojáky zlikvidovány. A tak u sokolovského kostela pokračoval hrdinný boj, ve kterém čs. vojáci dokazovali své kvality i svoji statečnost. Například vojín Černý nejprve zlikvidoval granátem jeden německý tank, poté vhodil další protitankový granát dovnitř obrněného vozidla, kde zlikvidoval dvacet německých vojáků.

Padl i nadporučík Otakar Jaroš, který dostal zásah v okamžiku, kdy se chystal hodit na německý tank protitankový granát.
Po setmění prudké boje ustaly, ústup čs. vojáků ze Sokolova probíhal celou noc. Čechoslováci tak splnili svůj bojový úkol, který zněl: nepustit Němce přes řeku Mžu.

Boje ještě pokračovaly 9. března, kdy dvě čs. roty podnikly protiútok na Sokolovo, při němž Němci utrpěli další ztráty. Dne 11. března zachytili čs. radisté německou zprávu, díky které byl odhalen německý protiútok. Sovětské dělostřelectvo zahájilo do místa soustředění Němců palbu a útočící jednotky rozprášilo. Po opětném dobytí Charkova německými vojsky dne 15. března 1943 hrozilo 1. čs. samostatnému praporu obklíčení a tak se vydal na taktický ústup. Tragicky skončil osud čs. zraněných a zajatých vojáků. Čs. vojáci totiž věděli, že jako občané Protektorátu mohou být za údajnou „vlastizradu“ popraveni, a tak se do zajetí dostávali v drtivé většině jen z důvodu silného zranění. Těžce ranění Čechoslováci, kteří byli v nemocnici v Charkově, byli po obsazení města Němci bezmilostně postříleni.

451. článek dne...(do 18. března 2022)

Tyrhénské moře je část Středozemního moře ležící západně od italské pevniny mezi ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře Messinská úžina s Jónským mořem. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků: Tyrrhenoi.

Moře se nachází na složitém systému zemských tektonických desek a je geologicky mladé. Současnou podobu ostrovů a pobřeží ovlivnil vulkanismus. Části příkopů a podmořských hor jsou tvořené oceánskou kůrou. Některé zdroje uvádí maximální hloubku až 3 840 metrů. Pobřeží Tyrhénského moře je od dob starověku osídleno vyspělými civilizacemi, vedly přes něj obchodní cesty a bylo dějištěm mnohých námořních bitev. Námořníky plavícími se dříve přes oblast moře byli Etruskové, Řekové, Římané, Vandalové, Normané, Janované, Španělé a Francouzi. Řím má díky Tyrhénskému moři spojení se zbytkem Středozemního moře, také námořní cesty z Marseille a z Janova na východ a k Suezskému průplavu vedou přes Tyrhénské moře. Nejdůležitějším přístavem v oblasti je Gioia Tauro v Kalábrii. V porovnáním se zbytkem Středozemního moře má Tyrhénské moře nízkou bioproduktivitu. Biologicky významné jsou skalnaté úseky pobřeží, kde se vyskytují červení koráli a langusty. Pobřeží Neapolského zálivu, Amalfinské pobřeží, pobřeží Sicílie a menší ostrovy Capri nebo Ischia patří od počátků moderní turistiky k nejoblíbenějším turistickým oblastem světa.

Moře má přibližně trojúhelníkový tvar. Maximální hloubka není přesně známa, většina pramenů udává hloubku kolem 3 600 metrů, ale je možné se setkat i s hloubkami od 3 400 až 3 840 metrů. Dno moře se dá rozdělit na části, které odděluje 41. rovnoběžka. Jižně od této linie je zemská kůra zřetelně slabší a silně ovlivněná vulkanickou činností. Kontinentální šelf je úzký, dosahuje šířky od 10 do 40 kilometrů. Z celkové rozlohy moře 231 000 km² připadá na kontinentální šelf 14 800 km², na kontinentální svah dalších 48 600 km². Zbytek rozlohy zaujímají hlubokomořské pánve.

Hlavní spojení mezi hlubokomořskými pánvemi Tyrhénského moře s hlubinou Ligurského moře tvoří Canale di Corsica. Hlubokomořský kanál je zhruba 100 km dlouhý a na nejužším místě mezi toskánským šelfem a ostrovem Capraia a Korsika jen 30 kilometrů široký. Kanál má hloubku 460 metrů. Sever Tyrhénského moře nedosahuje větších hloubek než 2 000 metrů. Západní část, tzn. Korsická hlubina, má rovinný povrch.

Na centrálním hřebeni leží ostrovy Elba, Montecristo, Capraia a Pianosa. Při pobřeží se nachází rovinný toskánský šelf. Podmořské hory Etruschi a Cialdi leží na přechodu k hlubšímu jižnímu Tyrhénskému moři.

Jižní část Tyrhénského moře se skládá pravděpodobně z čedičové oceánské kůry. Zemská kůra má na západě u Sardinie tloušťku 30 km a směrem na východ se zeslabuje na tloušťku pět až deset kilometrů. Velmi slabá je zemská kůra v centrální části moře, u podmořských hor Vavilov a Marsili, která se nachází na měkkém zemském plášti. Podobnou charakteristiku má zemská kůra u ostrova Ischia.

Tyrhénské moře má nejslabší zemskou kůru z celého Středozemního moře a největší tepelný tok z zemských hlubin. Přenos tepla z nitra Země, stejně jako magnetické anomálie, je velice nepravidelný a variabilní. Mořské dno je zde velice členité, s četnými svahy a častými malými hlubinami. Hlubiny jsou obklopené podmořskými horami, které se také nachází uprostřed hlubin. K tomuto je nutno započítat členité pobřeží. Ze severního sicilského pobřeží padá mořské dno strmě v hlubinu, které patří k nejhlubším částem moře.

V jižní části Tyrhénského moře se nachází četné magmatické útvary, z nichž některé dosahují výšky několika tisíc metrů. Patří k nim podmořské hory vulkanického původu, Vavilov a Marsili. Marsili dosahuje výšky 2 600 metrů od mořského dna a skládá se z nejstarších hornin v oblasti Tyrhénského moře. Liparské ostrovy na jihu Tyrhénského moře jsou mladší než samotné moře a jsou staré pouze milion let. Vznikly pohybem magmatu, který byl výsledkem sunutí jónské desky pod Tyrhénské moře. Ostrov Ustica leží na kontinentální kůře v přechodné oblasti mezi tyrhénskou oceánskou kůrou a okolními deskami a je vulkanického původu.

452. článek dne...(do 29. března 2022)

Barbora Strycova vs Katerina Siniakova – 2019 Prague Open Quarterfinal

Barbora Strýcová (* 28. března 1986) je vynikající česká tenistka, která se profesionálkou stala v únoru 2000.

Na žebříčku WTA byla pro dvouhru nejvýše klasifikovaná v lednu 2017 na 16. místě a ve čtyřhře pak v červenci 2019 na 1. místě.

Obrovské úspěchy dosáhla již v juniorské kategorii, kdy vyhrála dvakrát za sebou juniorku Australian Open (2002, 2003). Ve finále roku 2002 porazila Marii Šarapovovou 6–1, 7–5 a na konci této sezóny byla vyhlášena juniorskou mistryní světa, když figurovala na 1. místě juniorského žebříčku. Navíc v roce 2002 získala juniorské tituly ve čtyřhře French Open a Wimbledonu.

Jejím trenérem byl Jan Havel, kterého vystřídal německý tenista Jakub Herm-Záhlava, za kterého se v roce 2006 provdala. Je v příbuzenském vztahu s tenistkou Sandrou Záhlavovou skrze Sandřina bratrance Jakuba Herm-Záhlavu.

Na Australian Open 2010 odehrála nejdelší utkání v dosavadní historii ženské dvouhry tohoto turnaje, když v 1. kole porazila Rusku Reginu Kulikovovou 7–6, 6–7, 6–3. Zápas, ve kterém proměnila až osmý mečbol, trval čtyři hodiny a devatenáct minut.

V červenci 2010 na posledním 14. ročníku turnaje ECM Prague Open 2010 se poprvé v kariéře probojovala do finále dvouhry na okruhu WTA, v němž podlehla Maďarce Ágnes Szávayové. Mediální odezvu vzbudil moment během poslední výměny stran finálového utkání, kdy k její lavičce přistoupil trenér Jakub Herm-Záhlava s připevněným portem. Tenistka se na adresu soupeřky vulgárně vyjádřila, což proniklo do přímého přenosu České televize. Záležitostí se zabývala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Premiérové singlové finále v kategorii WTA Premier Tournaments si zahrála na červnovém AEGON Classic 2014, probíhajícím na birminghamské trávě. Ve druhém kole si poradila s pátou nasazenou krajankou Lucií Šafářovou a ve čtvrtfinále pak přehrála belgickou turnajovou čtyřku Kirsten Flipkensovou. Po dvousetové výhře nad šestnáctou nasazenou Australankou Casey Dellacquovou prošla do finále, kde byla nad její síly favorizovaná světová jedenáctka Ana Ivanovićová ze Srbska, na níž uhrála pět gamů.

Dobrou formu zužitkovala na navazujícím grandslamu ve Wimbledonu 2014, kde se poprvé v kariéře probojovala do čtvrtfinálové fáze. Ve druhém kole zůstala na její raketě 32. nasazená ruská tenistka Jelena Vesninová. Poté zvládla tiebreakové koncovky obou setů s čínskou světovou dvojkou Li Na. V osmifinále ji nezastavila ani bývalá světová jednička a dánská turnajová desítka Caroline Wozniacká, která dokázala odvrátit čtyři mečboly. Mezi poslední osmičkou hráček však byla nad její síly šestá nasazená a pozdější vítězka Petra Kvitová po dvousetovém průběhu, přestože ve druhém dějství servírovala dvakrát s výhodou breaku na ukončení sady.

Sezónu 2019 rozehrála jako 33. hráčka žebříčku na aucklandském ASB Classic 2019, kde ji ve druhém kole vyřadila americká teenagerka Amanda Anisimovová z konce první světové stovky, jejíž byla nejmladší členkou. Australská túra pokračovala prohrou v úvodu kvalifikace Sydney International 2019 s Kazaškou Zarinou Dijasovou. Časný konec na melbournském Australian Open jí přinesla prohra s další reprezentantkou Kazachstánu Julií Putincevovou ve dvou setech. Do prvního čtvrtfinále roku prošla na dauháském Qatar Total Open, když proti Anett Kontaveitové v němž ji vyřadila německá světová šestka Angelique Kerberová až v tiebreaku rozhodující sady. Navazující Dubai Tennis Championships znamenal úvodní porážku od Carly Suárezové Navarrové, která ztratila jen čtyři gemy.

Na březnových událostech z kategorie Premier Mandatory dosáhla jediné výhry, když na BNP Paribas Open 2019 v Indian Wells přehrála švýcarskou kvalifikantku Viktoriji Golubicovou. Následně skončila na raketě světové dvojky Simony Halepové. Na Miami Open 2019 utržila první ze tří sezónních porážek od krajanky Markéty Vondroušové.

Antukovou část roku rozehrála na dubnovém Istanbul Cupu, kde postoupila do semifinále po výhrách nad Viktorií Kužmovou, Soranou Cîrsteaovou a kazašskou kvalifikantkou Jelenou Rybakinovou. V něm však nenašla recept opět na Vondroušovou, když na ni uhrála tři hry. Ve čtvrtfinále J&T Banka Prague Open jí odebrala jen tři gemy šestá nasazená Kateřina Siniaková.

453. článek dne...(do 7. dubna 2022)

Znojmo je město v Jihomoravském kraji na levém břehu řeky Dyje, 55 km jihozápadně od Brna a 75 km severozápadně od Vídně. Hranice Rakouska probíhá 8 km od města. Je druhým největším městem Jihomoravského kraje a historickým centrem jihozápadní Moravy.

Prostor města byl osídlen již v době prehistorické. Od osmého století našeho letopočtu se na skalním ostrohu naproti dnešního centra města a hradu rozkládalo rozsáhlé slovanské hradiště, které chránilo brod přes řeku Dyji vzdálený asi 900 m, kudy procházela obchodní cesta z české kotliny do Podunají. Uvnitř hradiště, které v osmém až desátém století ovládalo rozsáhlou oblast dnešní jihozápadní Moravy a přilehlé části Dolního Rakouska, byly ve velkomoravském období zřejmě vystavěny mimo jiné dva kamenné kostely, jejichž existence však někdy bývá zpochybňována. Existovalo zde také rozsáhlé pohřebiště, objevené v roce 2007 a nadále intenzivně zkoumané. Hradiště bylo někdy v 10. století vyvráceno Maďary a následně je během století jedenáctého vystřídal přemyslovský hrad, vybudovaný v bezprostřední blízkosti brodu. Zakladatelem tohoto hradu byl kníže Konrád I. Brněnský.

První písemná zmínka o Znojmě je v padělané listině, hlásící se do roku 1048, kterou kníže Břetislav I. zakládá proboštství v Rajhradě a kde je mezi svědky uveden znojemský kastelán Markvart. Po smrti knížete Břetislava připadlo Znojemsko jeho synu Konrádovi I. Brněnskému. Nejpozději po roce 1092 zde vzniklo samostatné údělné přemyslovské knížectví. Za Konrádova syna Litolda se na znojemském hradě razily i první mince – znojemské denáry.

Nejvýznamnější ze znojemských Přemyslovců Konrád II. Ota, který postupně ovládl celou Moravu a nakonec se stal i knížetem v Čechách, založil v roce 1190 premonstrátský klášter v Louce, který stojí na jih od historického středu města. V letech 1222–1226 bylo Znojmo Přemyslem I. Otakarem povýšeno na královské město, první svého druhu na jižní Moravě, a opevněno silnými hradbami, které se z velké části dochovaly dodnes. Velký rozkvět Znojma nastal ve 13. a 14. století, kdy Znojmo mělo již dlážděné ulice, vodovod a dva špitály. Roku 1240 daroval král Václav I. proboštství sv. Hippolyta na Hradišti společenství špitálních bratří a sester u sv. Františka v Praze, vzniklému z iniciativy sv. Anežky České, sestry krále Václava, z něhož se zanedlouho vytvořil řád křižovníků s červenou hvězdou.

Po bitvě na Bílé hoře se ve městě v roce 1628 konal zemský sněm, na němž bylo pro Moravu vyhlášeno obnovené zřízení zemské, uzákoňující dědičnost Habsburků na českém trůnu a rekatolizaci. Roku 1645, za třicetileté války, dobyli zchudlé Znojmo během tří dnů Švédové pod velením generála Lennart Torstensona.

Koncem 17. století bylo město postiženo velkou epidemií moru, která si vyžádala téměř 800 obětí. Znojmo zasáhly i napoleonské války, poprvé v roce 1805, kdy tudy prošli Rusové i Francouzi před bitvou u Slavkova, a podruhé roku 1809, kdy se v blízkosti Znojma odehrála bitva mezi rakouskými a francouzskými vojsky, známá jako bitva u Znojma. Znojemský hrad ztratil po porážce Turků u Vídně roku 1683 svůj strategický význam a ve zpustlém stavu jej císař Josef I. Habsburský prodal Maxmiliánovi Františkovi z Deblína a jeho bratrovi, kteří jeho západní část přestavěli na zámek. Ve východní části zřídili pivovar. Od roku 1784 byl zámek využíván jako kasárna a špitál a od roku 1921 slouží Jihomoravskému muzeu. Z původního hradu se zachovala pouze románská rotunda sv. Kateřiny a do roku 1892 stála u vstupu z předhradí takzvaná Loupežnická věž.

Další rozvoj města Znojma nastal v 18. a 19. století v souvislosti s vybudováním císařských silnic do Brna, Prahy a Vídně, vybudováním propojovací Státní dráhy Vídeň-Hrušovany nad Jevišovkou-Brno s odbočkou na Znojmo (1870) a zejména Severozápadní dráhy Vídeň–Znojmo–Jihlava–Nymburk–Praha–Děčín (1871). Výstavba dráhy dala podnět k vypracování nadčasového, velmi kvalitního regulačního plánu, podle kterého se město začalo velmi rychle rozšiřovat, zejména směrem na východ k Novosadům, k údolí potoka Lesky a k novému nádraží. Na okružní silnici vzniklo zajímavé hvězdicové Mariánské náměstí, inspirované pařížským Place Charles-de-Gaulle. Výstavba dráhy umožnila rozvoj znojemského zelinářství a sadovnictví. Znojemská okurka se stala pojmem i v zahraničí. Nalezení ložisek kaolinu přispělo také k rozvoji keramického průmyslu ve městě. Byly zakládány četné parky, stavěly se nové školy, Albrechtova kasárna (později Žižkova), městská vodárna, židovská synagoga (1888), městské divadlo (1900), evangelický kostel či krajský soud s věznicí (1913–1919).

454. článek dne...(do 19. dubna 2022)

Maria Šarapovová (* 19. dubna 1987) je bývalá ruská profesionální tenistka, stříbrná olympijská medailistka z Londýnských her 2012 a bývalá světová jednička ve dvouhře, která na čele strávila 21 týdnů. Od roku 1994 trvale žije ve Spojených státech.

Na okruhu WTA Tour vyhrála tři turnaje ve čtyřhře a třicet šest ve dvouhře, včetně všech čtyř Grand Slamů. Prvním z nich se stal Wimbledon 2004, na kterém zvítězila v sedmnácti letech po finálové výhře nad Serenou Williamsovou. Díky tomu pronikla do elitní světové desítky. Následovaly tituly z US Open 2006 a Australian Open 2008. Od srpna 2008 nehrála téměř dalších 10 měsíců pro zranění ramene, kvůli kterému podstoupila v říjnu téhož roku operaci.

Kariéru obnovila v květnu 2009 a mezi deset nejlepších tenistek se vrátila téměř po dvou letech v březnu 2011. Triumfem na French Open 2012 se stala teprve desátou hráčkou historie a šestou v otevřené éře, která zkompletovala kariérní grandslam. Pátou trofej dobyla na Roland Garros 2014, kde si v závěrečném klání poradila s Rumunkou Simonou Halepovou.

V sezóně 2004 také zvítězila na Turnaji mistryň. Pětkrát odešla z finále Grand Slamu poražena. Poprvé podlehla na Australian Open 2007 Sereně Williamsové, ve Wimbledonu 2011 nestačila na Petru Kvitovou, na Australian Open 2012 prohrála s Viktorií Azarenkovou a konečně na French Open 2013 i Australian Open 2015 ji opět zdolala Serena Williamsová. V rámci nižší úrovně profesionálního tenisu – okruhu ITF, získala čtyři tituly ve dvouhře.

V březnu 2016 na tiskové konferenci v Los Angeles oznámila, že měla pozitivní dopingový nález na Australian Open 2016, za který ji v červnu téhož roku Mezinárodní tenisová federace (ITF) potrestala dvouletým zákazem startu. Následující týden se proti verdiktu odvolala k Mezinárodní sportovní arbitráži, jež na počátku října 2016 trest snížila na 15měsíční období s uplynutím 26. dubna 2017. Na dvorce se vrátila divokou kartou na stuttgartském Porsche Tennis Grand Prix 2017. V den uplynutí trestu vyřadila Italku Robertu Vinciovou.

Na prvním místě singlového světového žebříčku WTA byla klasifikována v pěti oddělených obdobích. Poprvé od 22. srpna 2005 pouze jeden týden a popáté čtyři týdny do 9. července 2012. Ve čtyřhře jí v červnu 2004 nejvýše patřilo 41. místo. Od července 2013 do roku 2014 ji trénovala bývalá světová jednička Jimmy Connors, který nahradil Švéda Thomase Hogstedta, s nímž tenistka spolupracovala od roku 2011. K ukončení spolupráce se Švédem došlo po jejím časném vypadnutí ve Wimbledonu 2013. Dříve tuto roli mnoho let plnil Michael Joyce a také otec Jurij Šarapov. Od sezóny 2014 byl hlavním koučem Nizozemec Sven Groeneveld, s nímž se rozešla pro pokles formy a po vyřazení z březnového Indian Wells Masters 2018.

Kromě tenisu se věnuje modelingu a reklamním aktivitám. Nafotila sérii fotek pro časopis Sports Illustrated Swimsuit Issue. Propaguje výrobky společností jakými jsou Nike, Prince či Canon a její tvář byla spojena s několika módními domy, nejvíce pak s Cole Haan. V letech 2005 a 2008 se stala nejvyhledávanějším sportovcem na Yahoo!. Od února 2007 působí v roli velvyslankyně dobré vůle podílející se na programu obnovy po černobylské havárii. V červnu 2011 ji časopis Time zařadil mezi „30 ženských legend tenisu: Minulosti, přítomnosti a budoucnosti“ a v březnu 2012 se v televizní anketě stanice Tennis Channel nazvané 100 Greatest of All Time – sto největších tenistů všech dob, umístila na 71. místě. Na zahajovacím ceremoniálu Letních olympijských her 2012 byla vlajkonoškou ruské výpravy.

Poprvé na sebe upozornila v listopadu 2000, kdy jako třináctiletá vyhrála dorostenecký turnaj Eddie Herr International Junior Tennis Championships hraný v kategorii dívek do šestnácti let. Poté obdržela zvláštní cenu „Rising Star Award“, udělovanou pouze nadějným mladým hráčům s velkým příslibem.
Debut mezi profesionály se uskutečnil v sezóně 2001. Premiérový zápas na okruhu WTA Tour odehrála v březnu 2002, když nastoupila k utkání na Pacific Life Open v Indian Wells proti Američance Brie Rippnerové, které vyhrála, aby ji poté vyřadila světová devítka Monika Selešová. Pro omezení maximálního počtu ženských turnajů u mladých hráček, pokračovala souběžně také na juniorském okruhu, na němž se probojovala do finále dvouhry na Australian Open 2002 a Wimbledonu 2002. Na prvním z nich se dokonce stala nejmladším finalistou v historii této juniorky, když k boji o titul nastoupila ve čtrnácti letech a devíti měsících.

455. článek dne...(do 27. dubna 2022)

Betelgeuze je červený veleobr spektrální třídy M1-2 IAB, nachází se v tedy poměrně pokročilé fází svého vývoje. Vykazuje polopravidelnou proměnnost s periodou asi 2 300 dní (cca 5,8 let). Vzdálenost od Země byla odhadnuta před několika lety na 427 ly. Nedávno opakovaná měření paralaxy podala vyšší hodnoty v rozmezí přibližně od 600 do 640 ly (některé starší prameny hovoří až o téměř dvojnásobné vzdálenosti), stále je však hvězda naším nejbližším červeným veleobrem.

Pozemní měření úhlového průměru napovídají, že je Betelgeuze se svými enormními rozměry jednou z největších zdokumentovaných hvězd. Odhadovaný poloměr činí cca 800 milionů až 1 miliarda km (v průměru se uvádí 4,6 AU, tj. asi 1 000 slunečních poloměrů). Pokud by byla umístěna do středu sluneční soustavy, vnější okraj by zasahoval téměř až k oběžné dráze Jupitera.

Díky své obrovské sálavé ploše je Betelgeuze až 135 000x svítivější než naše hvězda, což ji činí jednu z nejjasnějších známých hvězd vůbec. Nicméně tato světelnost není způsobena pouze velkou plochou, a proto se astronomové domnívají, že hvězda disponuje vysokou hmotností, přibližně 15 až 20-krát větší než jakou má Slunce. Kvůli tak vysoké hmotnosti je dost dobře možné, že ukončí svůj život v podobě supernovy. Vzhledem ke stáří ostatních hvězd v Orionu je Betelgeuze dost starý objekt (většina z nich je mnohem mladších), v porovnání s ostatními hvězdami ve vesmíru je však velice mladý. S největší pravděpodobností vyčerpala vodík ve svém jádře a v současné době tedy získává energii z termonukleární reakce helia na uhlík a kyslík. V Hertzsprung-Russelově diagramu se posunula z hvězdy hlavní posloupnosti vlivem zvětšení a ochlazení na červeného veleobra. Patří též k jedné z mála hvězd, kterou se podařilo vyfotografovat pozemními i vesmírnými dalekohledy jako disk, ne jen jako jasnou skvrnu. Má také ze souhvězdí největší vlastní pohyb.

Ačkoli je Betelgeuze označena řeckým písmenem „alfa“, které se dává většinou nejjasnější hvězdě souhvězdí, nebývá jím tak patrně vždy. Podle některých zdrojů se sice v maximu své jasnosti někdy stává jasnější jak Rigel, podle jiných zdrojů bylo toto tvrzení založeno na špatném odhadu jasnosti astronomem Johannem Bayerem (1572–1625), který ve svém díle Uranometria označoval řeckými písmeny hvězdy podle jejich hvězdné velikosti. Přestože je to hvězda proměnná, nestává se jasnějším jak Rigel, označení „alfa“ ji však už zůstalo.

Betelgeuze patří mezi první hvězdy, jejichž průměr se měřil pomocí interferometrické techniky, jako je třeba skvrnková interferometrie či aperturní maskovací interferometrie. Ta pomohla určit zdánlivý úhlový průměr ve viditelném spektru na 59,2 mas (milliarcsecond = tisícina úhlové vteřiny) a 54,7 ± 0,3 mas ve spektru infračerveném. Tento rozdíl o téměř pět tisícin obloukové vteřiny je způsoben tím, že infračervené pozorování nebere v úvahu světelný přírůstek způsobený horkými skvrnami, které jsou na těchto vlnových délkách méně patrné a výrazně snižují účinky okrajového ztemnění. Jak je u červených veleobrů obvyklé, hvězda nemá přesně vymezený okraj kvůli optickým emisím, které se od středu směrem ven pozvolna zmenšují a s nimi se mění i jejich barva, což razantně ztěžuje přesné určení velikosti hvězdy. Ve skutečnosti se plyn s rostoucí vzdáleností od fotosféry vytrácí. Z pohledu Země má Betelgeuze díky své velikosti a blízkosti třetí největší úhlový průměr, větší mají již jen hvězdy Slunce a R Doradus. Dále bylo zjištěno, že je tento průměr proměnný.

Značná velikost je také částečnou příčinou vysokého jasu hvězdy, který se rovná 9 400 násobku zářivosti Slunce. Zkombinujeme-li tuto hodnotu se vzdáleností, dostaneme absolutní magnitudu rovnou -5,14. Pokud však vezmeme v úvahu emise na dalších vlnových délkách elektromagnetického spektra, včetně infračerveného, hvězda dosáhne mnohem vyššího jasu – více než 135 000 násobného, což ji činí jednu z nejzářivějších hvězd. Důvodem pro toto ohromné množství infračervené záření spočívá v nízké povrchové teplotě (asi 3 500 K), která v souladu s Wienovým zákonem způsobuje, že hlavní složka záření je umístěna v infračervené oblasti a pouze 13 % energie se vypouští ve formě viditelného světla. Pokud by lidské oko bylo citlivé na všechny vlnové délky elektromagnetického spektra, byla by Betelgeuze nejjasnější hvězdou na obloze, srovnatelnou s Venuši (-4,6).
Velká sálavá plocha není však dostačující k vysvětlení takové světelnosti, a proto se odhaduje, že má hvězda poměrně vysokou hmotnost, kterou se pomocí počítačových simulací podařilo určit na 15–20 násobek hmotnosti Slunce. Nejistota těchto údajů je přesto stále poměrně vysoká.

456. článek dne...(do 11. květen 2022)

Kateřina Siniaková (* 10. května 1996) je česká profesionální tenistka.

Spolu s Barborou Krejčíkovou vyhrála ženskou čtyřhru na French Open v letech 2018 a ve Wimbledonu 2018. V juniorské kategorii společně získaly tři deblové Grand Slamy, když triumfovaly na French Open 2013, ve Wimbledonu 2013 a US Open 2013. Jako poražená finalistka skončila na juniorce Australian Open 2013 a Orange Bowlu 2012.

Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála dva singlové tituly, nejdříve na lednovém Shenzhen Open 2017 a poté na bastadském Swedish Open 2017. K nim přidala jedenáct deblových triumfů. Jako poražené finalistky s Krečíkovou dohrály na Turnaji mistryň 2018 a Australian Open 2021. V rámci okruhu ITF získala sedm titulů ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře. Domovským oddílem je Tenisový klub Sparta Praha.

V letech 2018–2019 byla třicet tři týdnů světovou jedničkou ve čtyřhře žen, kterou se s Barborou Krejčíkovou staly společně jako pátá a šestá Češka, respektive čtyřicátá a čtyřicátá první hráčka od zavedení klasifikace v roce 1984. V deblovém žebříčku tak vytvořily čtrnáctou dvojici na vrcholu pořadí. Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v říjnu 2018 na 31. místě a ve čtyřhře pak v témže měsíci na 1. místě. V prosinci 2012 figurovala na juniorském kombinovaném žebříčku ITF na druhé příčce. Trenérský tým, jehož členkou byla také Helena Suková, vede otec Dmitrij Siniakov.

V českém fedcupovém týmu debutovala v roce 2017 čtvrtfinálem světové skupiny proti Španělsku, v němž za rozhodnutého stavu prohrála po boku Šafářové čtyřhru s párem Martínezová Sánchezová a Sorribesová Tormová. Češky zvítězily 3:2 na zápasy. Jedničkou se poprvé stala v následném semifinále se Spojenými státy, v němž porazila Rogersovou a poražena odešla od Vandewegheové, stejně tak i z rozhodující čtyřhry. Američanky postoupily po výhře 3:2 na zápasy. V roce 2018 se stala členkou vítězného družstva. V pražském finále proti Spojeným státům vyhrála obě dvouhry a Češky triumfovaly 3:0 na zápasy.

Do června 2021 v soutěži nastoupila k pěti mezistátním utkáním s bilancí 4–2 ve dvouhře a 1–3 ve čtyřhře. Ženská tenisová asociace vyhlásila Siniakovou s Krejčíkovou deblovým párem roku pro sezónu 2018.

Tenisovou kariéru začínala v oddíle TK Tenis-centrum Hradec Králové. V roce 2010 se probojovala do finále dvouhry mistrovství Evropy kategorie čtrnáctiletých, v němž prohrála s Nizozemkou De Vroomeovou. Na stejné události se stala mistryní Evropy jako členka českého vítězného týmů. V letech 2008 a 2009 obdržela cenu Naděje královéhradeckého sportu.

Na podzim 2012 triumfovala na turnaji v Ósace. Na konci roku se probojovala do finále dvouhry na floridském Orange Bowlu v kategorii osmnáctiletých, kde podlehla chorvatské hráčce Aně Konjuhové. Dne 10. prosince 2012 dosáhla na 2. místo v singlové klasifikaci světového žebříčku ITF juniorek.

Jako turnajová dvojka nastupovala do juniorské dvouhry Australian Open 2013, kde došla do finále. V něm nestačila opět na Anu Konjuhovou.

Z pozice druhé nasazené dvojice hrála s krajankou Barborou Krejčíkovou juniorskou čtyřhru na French Open 2013. V celém průběhu turnaje neztratily ani jednu sadu. Ve finále zdolaly ekvádorsko-brazilský pár Doménica Gonzálezová a Beatriz Haddad Maiová ve dvou setech.

Roli favoritky potvrdila i na kurtech All England Clubu, kdy spolu s Barborou Krejčíkovou ve čtyřhře, coby nasazené jedničky, zdolaly ve finále ukrajinsko-běloruský pár Anhelina Kalininová a Irina Šimanovičová ve dvou sadách. Jako první nasazená nastupovala spolu s krajankou Barborou Krejčíkovou i do posledního juniorského turnaje v kariéře na US Open 2013. V celém průběhu turnaje neztratily ani jednu sadu a suverénně si dokráčely pro třetí společný grandslamový titul v tomto roce...

457. článek dne...(do 30. květen 2022)

Crysis 3 je střílečka z pohledu první osoby z roku 2013, kterou vyvinula společnost Crytek a vydala společnost Electronic Arts. Jedná se o třetí hru ze série Crysis, která navazuje na videohru Crysis 2 z roku 2011. Multiplayerovou část hry vyvinula společnost Crytek UK. Příběh hry Crysis 3 se točí kolem zabijáka Propheta, držitele nanoobleku, který se vydává na cestu pomsty proti Alpha Cephu, vůdci mimozemské rasy Ceph.

Příběh hry slouží jako praktický závěr celé trilogie Crysis.

Hratelnost se točí kolem používání nanoobleku, který hráčům poskytuje řadu schopností, například neviditelnost. Mezi novinky představené ve hře Crysis 3 patří nové schopnosti nanoobleku, složený luk a hackování, která hráčům umožňuje nabourávat se do vybavení nepřátel, dronů a bezpečnostních zařízení.

Hra se odehrává v postapokalyptickém New Yorku ve snaze spojit městskou krajinu z Crysis 2 a lesní prostředí z původní hry Crysis. Hra představuje "sedm divů", přičemž každý div má svou vlastní jedinečnou krajinu a taktické uspořádání. Vzhledem ke stížnostem na linearitu hry Crysis 2, byly úrovně hry otevřeny, aby hráči získali větší volnost. Vývojový tým také vynaložil úsilí na vytvoření emotivnějšího příběhu, a hlavní hrdina příběhu byl inspirován hlavní postavou filmu District 9. Na hře pracoval tým 100 lidí v rámci 23-měsíčního vývojového cyklu. Společnost Crytek UK vyvinula multiplayerovou část hry.

Hra byla oficiálně oznámena v dubnu 2012 a v únoru 2013 vyšla pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360.

Ve vývoji byl i port pro Wii U, ale ten byl kvůli problémům ve vztazích mezi společnostmi Nintendo a EA zrušen. Hra se po vydání dočkala pozitivních recenzí. Chvála směřovala k výběru a přizpůsobení zbraní, menu, vizuální stránce a multiplayeru, zatímco byla kritizována za příběh, design úrovní, délku a zastaralé mechanismy ve srovnání s předchozími díly. S rozpočtem 66 milionů dolarů se hry během prvního měsíce prodalo 205 000 kopií, a pro Electronic Arts se stala komerčním neúspěchem. Hra byla později zařazena do kompilace Crysis Trilogy, která vyšla v únoru 2014.

Remasterovaná verze s názvem Crysis 3 Remastered, která navazuje na Crysis 2 Remastered, vyšla v roce 2021 pro Microsoft Windows, PlayStation 4, Xbox One a Nintendo Switch a rovněž přibalena jako součást kompilace Crysis Remastered Trilogy.

Podobně jako předchozí hry ze série Crysis je i Crysis 3 střílečkou z pohledu první osoby.

Hráči se ujímají kontroly nad Prorokem, který postupuje New Yorkem, aby porazil Ceph, technologicky vyspělou mimozemskou rasu. V průběhu hry se hráči mohou posouvat, sprintovat, skákat a krčit se. Při setkání s nepřáteli je hráči mohou porazit pomocí zbraní nebo složeného luku, použitím výbušnin, jako jsou granáty a C4, nebo útokem zblízka. Provádění určitých pohybů spotřebovává energii z nanoobleku, brnění, které Prophet nosí. Pokud je energie v nanoobleku příliš málo, hráči nemohou některé schopnosti provádět nebo využívat – musí počkat, dokud se energie nedoplní. Hráči díky tomu mají za úkol hospodařit s energií. Ve hře byla aktualizována umělá inteligence, která umožňuje nepřátelům rychleji reagovat na útoky hráčů. Nepřátelé se mohou při útoku krýt a mohou využívat strategie, aby si vzájemně pomáhali a podporovali se v útocích.

Nanooblek umožňuje hráčům identifikovat úroveň ohrožení a zbraně, které nepřátelé drží. Hráči mohou označovat nepřátele a předměty zapnutím hledí a mohou zpozorovat nepřátele pomocí nanovidění, který detekuje teplo nepřátel i spojenců. Úrovně jsou otevřenější než ve hře Crysis 2. Hráči mají větší volnost a mohou si zvolit herní styl založený na přímé konfrontaci, nebo na diskrétnějším a skrytějším přístupu, aby se vypořádali s nepřáteli a splnili své cíle. Neexistuje žádný jednoznačný způsob, jak překonat sedm úrovní hry. Místo toho se hráči mohou vydat různými alternativními cestami k dosažení svých cílů.

Hráči mohou bojovat proti nepřátelům pomocí široké škály pomůcek a zbraní a pomocí schopností, které jim poskytuje nanooblek. Mohou využívat neviditelný plášť, aby se vyhnuli nepřátelům, zabránili svému odhalení nebo prováděli tiché útoky.

458. článek dne...(do 13. června 2022)

Petra Vlhová (* 13. června 1995) je slovenská alpská lyžařka specializující se na slalom, obří slalom a paralelní slalom.

Na Zimních olympijských hrách 2022 v Pekingu vyhrála slalom, čímž se stala druhým olympijským vítězem na zimních hrách v rámci slovenských výprav. Na světových šampionátech získala šest medailí. Na Mistrovství světa 2019 v Åre zkompletovala celou medailovou sadu, když se stala světovou šampionkou v obřím slalomu, druhá skončila v superkombinaci a třetí místo obsadila ve slalomu. Na MS 2017 ve Svatém Mořici byla členkou stříbrného slovenského týmu v soutěži družstev. Na Světovém šampionátu 2021 v Cortině d'Ampezzo dojela druhá v superkombinaci a ve slalomu.

V sezóně 2020/2021 vyhrála jako první slovenský lyžař celkové hodnocení Světového poháru. V sezónách 2018/2019 a 2021/2022 se umístila na celkovém druhém místě. Jako první Slovák rovněž získala malý křišťálový glóbus v ročníku 2019/2020 za vítězství ve slalomu a paralelním slalomu. Podruhé slalomovou klasifikaci ovládla v sezóně 2021/2022. Do října 2022 ve Světovém poháru vyhrála 26 závodů, z toho 17 ve slalomu, 6 v obřím slalomu, 1 v paralelním slalomu, 1 v paralelním obřím slalomu a 1 v městském závodu.

Od ledna 2017 do prosince 2020 zvítězily Vlhová a Shiffrinová ve 28 slalomech v řadě. V letech 2019, 2020 a 2021 byla vyhlášena slovenským Sportovcem roku.

V únoru 2011 se jako patnáctiletá stala ve švýcarské Crans-Montaně juniorskou mistryní světa v obřím slalomu v kategorii 18letých. Ve slalomu stejné věkové kategorie obsadila 4. místo. V sezóně 2011/2012 poprvé ovládla slovenskou anketu Lyžař roku, organizovanou národní lyžařskou asociací, když o 19 bodů předstihla favorizovanou čtyřnásobnou vítězku soutěže Veroniku Zuzulovou. Na I. zimních olympijských hrách mládeže v Innsbrucku se během ledna 2012 stala zlatou medailistkou ve slalomu, jakožto první slovenský olympijský šampion v mládežnické kategorii. V innsbrucké superkombinaci i obřím slalomu dojela čtvrtá. V roce 2012 pak triumfovala na otevřeném šampionátu Slovenska v Jasné. Z březnového Juniorského mistrovství světa 2012 v italském Roccarasu si odvezla bronzovou medaili. V době závodu figurovala na 69. místě slalomového hodnocení žen Mezinárodní lyžařské federace, na pozici slovenské trojky za Zuzulovou a Barborou Lukáčovou.

V sezóně 2012/2013 se stala součástí slovenského reprezentačního týmu dospělých v alpském lyžovaní. V únoru 2014 vybojovala titul juniorské mistryně světa ve slalomu na šampionátu v Jasné, když Švédku Charlottu Saefvenbergerovou předstihla o 17 setin sekundy (0,17). Stala se druhou slovenskou světovou šampionkou v této disciplíně po Veronice Zuzulové z roku 2002.

Ve Světovém poháru debutovala v sedmnácti letech během prosince 2012. V rakouském Semmeringu skončila ve slalomu těsně za elitní desítkou, na 11. pozici. První vítězství zaznamenala o tři roky později, když jako dvacetiletá ovládla v prosinci 2015 slalom v Åre. Zároveň se jednalo o její premiérové pódiové umístění a teprve druhé v elitní desítce světového poháru. Navázala jím na sedmou příčku ze slalomu v Aspenu, konaného o dva týdny dříve. Na čele aarského závodu figurovala již po prvním kole a ve druhém navýšila náskok před Švédkou Fridou Hansdotterovou, vedoucí závodnicí celkového pořadí, na 59 setin sekundy. Stala se tak třetí slovenskou vítězkou závodu Světového poháru, po Janě Gantnerové a Veronice Zuzulové.

Do druhého kola obřího slalomu poprvé postoupila během ledna 2016 ve Flachau, kde obsadila konečné 14. místo. V lednu 2017 dojela v záhřebském slalomu druhá. Poprvé v historii Světového poháru obsadily stupně vítězů pouze závodnice z Česka a Slovenska, když soutěž ovládla Veronika Velez Zuzulová a třetí příčku opanovala Šárka Strachová. Premiérový start v kombinačním závodu proměnila ve švýcarské Crans-Montaně na počátku března 2018 ve třetí místo. S minimálním odstupem devíti setin sekundy zaostala za vítěznou Italkou Federicou Brignoneovou.

V úvodní části sezóny 2018/2019 se stala první slovenskou vítězkou závodu v obřím slalomu. Po úvodním kole v Semmeringu, během prosince 2018, figurovala na čtvrtém místě. Druhou nejrychlejší jízdou druhého kola však závod vyhrála o půl sekundy před Němkou Viktorií Rebensburgovou. Vylepšila tím své maximum z této disciplíny, jímž byla sedmá pozice. O tři dny později, na Nový rok 2019, triumfovala v městském paralelním slalomu na osloském Holmenkollbakkenu.
Šestý triumf v sezóně 2018/2019 znamenal překonání slovenského rekordu výher v jednom ročníku, jenž držela Velez Zuzulová.

459. článek dne...(do 20. června 2022)

Strakapoud velký (Dendrocopos major) je široce rozšířený šplhavec z čeledi datlovitých (Picidae). Je průměrně 22,5 cm dlouhý, černobíle zbarvený s červenými spodními krovkami ocasními.

U pohlaví je přitom vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus, samci mají na rozdíl od samic totiž i červený týl.

Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie, na svém rozsáhlém areálu rozšíření přitom tvoří 14 poddruhů. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, běžně se však vyskytuje i v parcích a zahradách. V České republice je pak zdaleka nejběžnějším zástupcem řádu šplhavců.

Zjara je nápadný svým charakteristickým „bubnováním“ do kůry stromů nebo na plechové části staveb. Přes léto v jeho potravě převažují malí bezobratlí živočichové, občas plení i hnízda jiných ptáků; přes zimu, kdy je živočišné stravy nedostatek, požírá zejména různé plody. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí většinou vysoko ve ztrouchnivělých stromech. V jedné snůšce pak bývá 4–7 smetanově bílých vajec.

Strakapoud velký dosahuje přibližně stejné velikosti jako špaček, dorůstá 22–23 cm, v rozpětí křídel měří 34–39 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 70–90 g. Stavbou těla je skvěle přizpůsoben životu na stromech. Jeho čtyři prsty, z nichž dva směřují dopředu a dva dozadu, jsou opatřeny zahnutými drápy, které usnadňují šplhání a jeho tuhá ocasní pera při něm slouží jako opora těla. K rozbíjení dřeva má velmi silný, zašpičatělý zobák s velmi dlouhým a citlivým, štíhlým, plochým jazykem, který je na konci opatřený drsnou štětičkou a který mu napomáhá k získání kořisti i ze špatně dostupných míst. Díky jeho velmi silným krčním svalům je schopen do dřeva narážet velkou rychlostí, proto má i velmi silnou lebku, která chrání jeho mozek před zpětnými nárazy.

Svrchu je strakapoud velký převážně černý s výraznými bílými znaky na křídlech v podobě velké skvrny na jejich vrchní části a tenkých světlých pruhů na letkách. Spodinu těla má lehce nažloutlou, opeření na spodních krovkách ocasních oranžovo-červené. Na boční straně jinak světlé hlavy má dva výrazné, ve středu spojené tmavé pruhy. U pohlaví je vyvinut patrný sexuální dimorfismus – samci mají výraznou červenou skvrnu na týle, zatímco samice tento znak zcela postrádají a týl mají černý. Mladí ptáci jsou od dospělců až do listopadu, kdy u nich probíhá přepeřování, snadno odlišitelní díky červenému zbarvení na temeni a růžovému opeření na spodních krovkách ocasních.

Podobně jako ostatní strakapoudi létá ve vlnovkách s krátkými, důraznými údery křídel. Na území České republiky se vyskytují dva poddruhy. Kromě převažujícího strakapouda velkého středoevropského (D. major pinetorum) zde na zimu zalétá také malý počet strakapoudů velkých severoevropských (D. major major), lišících se především čistě bílým peřím na spodině těla a na lících, na rozdíl od svých středoevropských příbuzných jen zřídkakdy s hnědavým nádechem. Jejich zobák je o něco silnější.

Na rozdíl od ostatních druhů strakapoudů žijících v ČR má samec na hlavě pouze červený proužek, ne „čepičku“. Tu mají strakapoud prostřední, strakapoud malý a strakapoud bělohřbetý. Od strakapouda jižního ho lze odlišit podle zbarvení hlavy. Mezi bílou skvrnou na tváři a bílou skvrnou na krku probíhá černý pásek, zatímco u strakapouda jižního jsou tyto skvrny propojeny. Podle těchto skvrn lze rozlišit i samice těchto dvou druhů, kterým červený proužek na hlavě chybí.

Strakapoud velký je široce rozšířený šplhavec. Jeho areál rozšíření pokrývá celou Evropu s výjimkou Islandu, severu Skandinávského poloostrova a Irska. Početně zasahuje také na asijský kontinent, kde obývá široký pruh v rozmezí od její západní části až po Čínu a Japonsko, izolovaně obývá i severozápad Afriky. Velikost jeho globálního areálu rozšíření není vzhledem k jeho značné velikosti vyhodnocena, přesně vyčíslena není ani jeho globální populace, která čítá na 73 500 000 – 216 000 000 jedinců. V Evropě, která pokrývá 25–49 % jeho globálního rozsahu, se jedná o vůbec nejhojnějšího strakapouda. Počet hnízdících ptáků je zde odhadován na 12–18 mil. párů. V současné době není nijak viditelně ohrožen.

460. článek dne...(do 28. června 2022)

Etna je nejvyšší činná sopka a druhá nejmohutnější sopka v Evropě.

Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania. Její výška k roku 2009 dosahuje 3 329 metrů nad mořem, ale ještě do erupce v roce 1981 měřila o 21 metrů více, a to 3 350 metrů. Následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu došlo k poklesu sopky. Jedná se o nejvyšší horu v Itálii jižně od Alp. Etna se rozkládá na 1190 km² s obvodem báze okolo 140 km. Samotná základna sopky je eliptického tvaru o rozměrech 38×47 km. Jedná se tak o největší aktivní sopku v Itálii, která je přibližně dva a půl krát větší než druhá největší sopka Vesuv. Pouze Pico de Teide na ostrově Tenerife předčí Etnu v Evropě, i když z geografického a nikoliv politického členění je Tenerife již ostrov v Africe. Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na světě, která je v podstatě neustále aktivní a u které existuje nejdelší doložený záznam erupcí. Projevuje se celou škálou typů sopečných erupcí od strombolského po pliniovský, jedná se o stratovulkán. Úrodná sopečná půda podporuje extenzivní zemědělství na jejích svazích, pěstování vinné révy a provozování ovocných sadů, které jsou rozmístěny v nižších oblastech svahů sopky a na jižní straně v rovině Catania. Etna se nachází v hustě obydlené oblasti, což zvyšuje její potenciální nebezpečí, jelikož v případě silné erupce by mohla způsobit značné materiální škody a oběti na životech. Z toho důvodu byla organizací OSN prohlášená společně s dalšími 15 sopkami za sopku desetiletí, což přináší větší pozornost vědecké obce a umožní podrobný průzkum její sopečné historie.

Etna je stratovulkán, ale nejedná se o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vznik Etny je spojen s erupcemi více kuželovitých útvarů, které se vzájemně do sebe zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery Voragine a Bocca Nuova. Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery – 250 metrů vysoký Bocca Nuova vzniklý v roce 1968, Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Na vrcholku sopky se nachází několik kalder, mezi nejvýznamnější patří Ellittico Caldera, která vznikla před 14 000 až 15 000 roky.

Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je několika stovek. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi nebo Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejvíce nebezpečnou sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém.

Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta - Alcantara, Messina - Giardini a Tindari - Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.

Až do roku 1911 měla Etna jediný vrchol s Centrálním kráterem v jeho nejvyšší části. Jednalo se o kuželovité těleso 250 metrů vysoké na jehož vrcholu byl 500 metrů široký kráter. Z historických záznamů vyplývá, že se jednalo o kužel vzniklý během 18. století na místě katastrofického sesuvu z roku 1669. Kráter byl výrazně aktivní až do roku 1869. V červenci 1787 se v tomto kráteru odehrála i nejsilnější zdokumentovaná erupce, kdy došlo ke vzniku lávové fontány tryskající až do výšky přes 3 000 metrů a lávového proudu 5 km dlouhého. Během druhé poloviny 19. a začátku 20. století se Centrální kráter stal jediným útvarem s téměř kolmými stěnami zdvihajícími se do výšky 150 až 200 metrů. Mezi roky 1916 až 1922 se v severní části kráteru vytvořil nový menší kužel, který zaplňoval centrální část původního kráteru eruptivním materiálem až vznikla rovná terasa, kterou zničil pozdější kolaps. Ve 40. letech 20. století docházelo k podobným událostem, kdy vzniklo několik menších kuželů a kolapsů. V této době se začal také pomalu formovat kužel, ze kterého později vznikl dnešní kužel Voragine.

461. článek dne...(do 13. července 2022)

Dishonored 2 je steampunková stealth akční adventura z roku 2016, kterou vyvinulo Arkane Studios a vydala Bethesda Softworks pro Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Jedná se o pokračování hry Dishonored z roku 2012. Poté, co je císařovna Emily Kaldwinová sesazena čarodějnicí Delilah Copperspoonovou, si hráč může vybrat, zda bude hrát za Emily, nebo za jejího královského ochránce a otce Corva Attana, který se snaží získat trůn zpět. Emily a Corvo využívají vlastní řadu nadpřirozených schopností, ačkoli hráč se může alternativně rozhodnout, že se těchto schopností zcela vzdá. Vzhledem k nelineární hratelnosti hry existuje mnoho způsobů, jak mise dokončit, od nesmrtícího plížení až po záměrně násilný konflikt.

Posunutí časové linie přinesl návrh na Emily Kaldwinovou, dítě ve hře Dishonored, jako hratelnou postavu. Estetika hry byla ovlivněna obrazy a sochami. Děj se odehrává ve fiktivním městě Karnaca a jeho historie byla vymyšlena během jednoho roku. Samotné město vycházelo z jihoevropských zemí, jako je Řecko, Itálie a Španělsko, a čerpalo z architektury, módy a technologií roku 1851.

Mezi hlasové herce hry patří Rosario Dawson, Sam Rockwell, Robin Lord Taylor, Jamie Hector, Pedro Pascal a Vincent D'Onofrio.

Hra Dishonored 2 se dočkala značně pozitivního přijetí. Chválena byla vylepšení, která byla provedena od první hry: náročnější stealth, přizpůsobivost schopností Emily a Corva oběma herním stylům, výtvarné vedení, kreativní design jednotlivých misí, realizace herního světa i znovuhratelnost a umělá inteligence.

Kritika směřovala k nedostatečnému zaměření zastřešujícího příběhu. Kromě toho byly nepříznivě přijaty technické chyby a také problémy s PC verzí při uvedení na trh, a kritizován byl i nedostatek obsahu při uvedení na trh. Aby se tyto problémy napravily, byla hra během svého životního cyklu mnohokrát aktualizována, a to pomocí režimu New Game Plus, funkce rychlého ukládání a rychlého načítání, černo-bílého režimu a do hry byla přidána přizpůsobitelná obtížnost.

Hra Dishonored 2 získala ocenění za nejlepší akční/dobrodružnou hru na The Game Awards 2016 a za kostýmy na NAVGTR Awards 2017.

Hráči sice začínají a končí hru v Dunwallu, ale velká většina příběhu se odehrává v pobřežním městě Karnaca, hlavním městě Serkonosu, které leží v jižní oblasti Ostrovní říše, jehož hlavním vývozním artiklem je stříbro. Na rozdíl od Dunwallu, který se spoléhal na energii z velrybího oleje, je Karnaca téměř výhradně poháněna větrnými turbínami, které jsou napájeny větrnými proudy vznikající u rozštěpené hory podél hranic města.

Větry, které vanou nad městem a do města, však způsobují, že se ve městě vyskytují prachové bouře, zejména v jeho důlní oblasti, kvůli nimž se mu začalo říkat "Prachová oblast". V době, kdy hra začíná, vedou v okrsku násilný konflikt dvě frakce, Howlerové a Dozorci, přičemž Howlerové se snaží postavit proti novému vévodovi a celé jeho rodině.

Dishonored 2 je akční adventura se stealth prvky, která se hraje z pohledu první osoby. Po hraní za císařovnu Emily Kaldwin během prologu, se hráči mohou rozhodnout, zda budou hrát za Emily, nebo za Corva Attana, hlavního hrdinu z předchozí hry Dishonored. Vedlejší mise odemykají alternativní metody vraždy, nesmrtící přístupy a cesty, jak projít hlavní misi. Obě postavy ovládají pistoli, kuši, výsuvnou čepel, granáty a miny – všechny tyto zbraně lze vylepšovat. Vylepšení lze zakoupit v obchodech na černém trhu, které se nacházejí v jednotlivých úrovních, a modré návody (blueprints) rozeseté po celém prostředí odemykají nová vylepšení. K nákupu těchto vylepšení jsou zapotřebí mince, které lze nalézt v úrovních nebo získat z jiných sběratelských předmětů, například z krádeží obrazů. Hráči si mohou vybrat, zda budou hrát skrytě, nebo ne, a mohou hru dokončit, aniž by přišel o život jediný nepřítel.

Detekce nepřátel funguje na principu přímé viditelnosti, přičemž hráči mohou využívat krytí nebo vyvýšená místa mimo zorný kužel nepřátel, aby zůstali neodhaleni. Tma může hráči pomoci zůstat skrytý, ale je účinná pouze na dálku. Měřiče výstrahy nepřátel a hudební signály dávají hráči vědět, zda byl spatřen. Hluk způsobí, že se nepřátelé vydají na průzkum, včetně hluku způsobeného rozbitými lahvemi nebo údery hráče mečem o zeď. Toho lze využít k záměrnému nalákání stráží do pastí nebo k narušení jejich hlídkové trasy. Hráči se mohou dívat klíčovými dírkami, které jim pomohou prozkoumat místnost před vstupem, a mohou se naklánět, aby se podívali z úkrytu, aniž by se zcela odhalili. Hráč může být odhalen, pokud příliš dlouho vykukuje zpoza zdi, což je vlastnost, která se v Dishonored nevyskytovala.

462. článek dne...(do 22. července 2022)

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (zkratka JWST, James Webb Space Telescope) je vesmírný dalekohled, který vznikl v mezinárodní spolupráci NASA, Evropské kosmické agentury a Kanadské kosmické agentury. Dalekohled je pojmenován po Jamesi E. Webbovi, který byl v letech 1961–1968 administrátorem NASA a hrál důležitou roli v programu Apollo. Má být nástupcem Hubbleova vesmírného dalekohledu jako vlajková loď NASA v oblasti astrofyziky. JWST byl vypuštěn 25. prosince 2021 raketou Ariane 5 při letu VA256. Je navržen tak, aby poskytoval lepší rozlišení a citlivost v infračerveném spektru než Hubbleův dalekohled a zobrazoval objekty až 100krát slabší než nejslabší objekty detekovatelné Hubbleovým dalekohledem. To umožní širokou škálu výzkumů napříč obory astronomie a kosmologie, například pozorování až do rudého posuvu z≈20 některých nejstarších a nejvzdálenějších objektů a událostí ve vesmíru (včetně prvních hvězd a vzniku prvních galaxií) a detailní charakterizaci atmosféry potenciálně obyvatelných exoplanet.

Primární zrcadlo JWST, optický prvek dalekohledu, se skládá z 18 šestiúhelníkových zrcadlových segmentů vyrobených z pozlaceného berylia, které dohromady vytvářejí zrcadlo o průměru 6,5 metru. Díky tomu má Webbův dalekohled světelnou sběrnou plochu přibližně 5,6krát větší než Hubblovo 2,4 metrové zrcadlo (25,37 m² sběrné plochy oproti 4,525 m² Hubblova zrcadla). Na rozdíl od Hubblova dalekohledu, který pozoruje v blízkém ultrafialovém, viditelném a blízkém infračerveném spektru (0,1–1,0 μm), bude JWST pozorovat v nižším frekvenčním rozsahu, od dlouhovlnného viditelného světla (červené) po střední infračervené spektrum (0,6–28,3 μm). To mu umožní pozorovat objekty s vysokým rudým posuvem, které jsou pro Hubbla příliš staré, slabé a vzdálené. Aby mohl dalekohled pozorovat slabé signály v infračerveném oboru bez rušení jinými zdroji tepla, musí mít teplotu nižší 50 K (−223 °C), proto je umístěn ve vesmíru u libračního centra soustavy Slunce–Země L2, což je bod ve vesmíru vzdálený asi 1,5 milionu kilometrů od Země, kde ho jeho pětivrstvá sluneční clona ve tvaru deltoidu může ochránit před současným zahříváním Slunce, Země a Měsíce.

Vývoj řídilo Goddardovo kosmické středisko NASA v Marylandu a dalekohled provozuje Space Telescope Science Institute. Hlavním dodavatelem byla společnost Northrop Grumman.

Vývoj byl zahájen v roce 1996 a původně se počítalo se startem v roce 2007 a s rozpočtem 500 milionů amerických dolarů. Došlo k mnoha zpožděním a překročení nákladů, včetně zásadního přepracování projektu v roce 2005, roztržení sluneční clony při cvičném nasazení, doporučení nezávislé revizní komise, problémů s raketou Ariane 5 a samotným dalekohledem a problémů s komunikací mezi dalekohledem a nosnou raketou. Média si všímala, jak je dalekohled složitý a jak jeho vypuštění náročné a vědci a inženýři se k němu vyjadřovali.

Výroba byla dokončena koncem roku 2016, kdy začala rozsáhlá testovací fáze. Dalekohled byl vypuštěn 25. prosince 2021 ve 12.20 světového času nosnou raketou Ariane 5 z Kourou ve Francouzské Guyaně a o 27 minut později byl uvolněn z horního stupně. Start NASA popsala jako "bezchybný" a "dokonalý". K 24. lednu 2022 byl dalekohled plně a úspěšně rozložen do provozní konfigurace, jeho zrcadla byla přesunuta ze startovních pozic a úspěšně se dostal na oběžnou dráhu v cílovém místě.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba má hmotnost přibližně poloviční oproti Hubbleovu vesmírnému dalekohledu, ale má primární zrcadlo o průměru 6,5 m pokryté pozlaceným beryliem a složené z 18 šestiúhelníkových zrcadel, takže jeho celková velikost je více než šestkrát větší než 2,4 metru velkého Hubbleova dalekohledu. Beryllium je velmi tuhý, tvrdý a lehký kov často používaný v letectví a kosmonautice, který je nemagnetický a přesně si udržuje svůj tvar v ultrachladném prostředí. Má šestkrát větší měrnou tuhost (rigiditu) než ocel nebo titan a zároveň je o 30 % lehčí než hliník.

463. článek dne...(do 6. září 2022)

Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona.

Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje -140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm³. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru.

Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky.

Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby.

Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 98 000 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7 000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (třeba v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu.

Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční soustavy. Předpokládá se, že jádro planety je tvořeno z kovového vodíku či hélia (nebo sloučeniny těchto dvou kovů), což je způsobeno obrovským tlakem panujícím uvnitř planety. Teplota v jádře se odhaduje na 12 000 K. Podle údajů získaných během průletu sondy Voyager 1 je poměr vodíku ku héliu v atmosféře 9:1.

Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25 000 až 33 000 km pod vrchními mraky začíná vrstva tekutého kovového vodíku, která má hloubku přibližně 20 000 km. Kovový vodík je tekutá molekulární látka se zvláštními vlastnostmi, mezi které patří velmi dobrá elektrická vodivost. Jádro planety má průměr pod 20 000 km a tvoří ho pravděpodobně směs skalnatého materiálu a ledu. Teplota ve vnitřním jádře je podle odhadů 12 000 K. Jádro má přibližně 25 000 km v průměru a jeho hmotnost se pohybuje okolo 22 násobku hmotnosti Země, tlak se odhaduje na 8 miliónů MPa.

Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (89 %), který je následován héliem (11 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu.

Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C.

464. článek dne...(do 20. září 2022)

Emil Zátopek (* 19. září 1922, † 21. listopadu 2000) byl slavný český atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu, manžel atletky Dany Zátopkové.

Zátopek byl prvním člověkem na světě, který uběhl trať 10 km pod 29 minut (28:54,2 1. června 1954 v Bruselu) a trať 20 km pod jednu hodinu (59:51,8 29. září 1951 ve Staré Boleslavi). Celkem vytvořil třináct světových rekordů na kilometrových a pět na mílových tratích. Je to jeden z největších atletů všech dob. Nejvíce se ale proslavil během olympijských her 1952 v Helsinkách, kde vyhrál běh na 5 km, 10 km a dokonce i maratón, který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplin tehdy zároveň ustavil nový olympijský rekord. Tento „trojboj“ se dodnes žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat a atletičtí experti pochybují, že se ještě někomu kdy podaří. Zátopek, známý svým upracovaným stylem běhu, doprovázeným křečovitými grimasami, byl v cizině přezdíván „supící lokomotiva“.

Emil Zátopek se narodil do chudé rodiny jako sedmé dítě. Ve svých šestnácti letech začal pracovat v Baťově obuvnické továrně ve Zlíně. Ve Zlíně začal trénovat ve společnosti tehdy elitních českých běžců, jako byli Tomáš Šalé či Jan Haluza. Právě Jan Haluza se stal na dva roky jeho prvním (neoficiálním) trenérem. Společně absolvovali také řadu závodů. V roce 1944, tedy za pouhé čtyři roky, Emil pokořil český rekord v běhu na 2 000, 3 000 a 5 000 metrů. Byl vybrán do českého reprezentačního týmu na mistrovství Evropy 1946. Na pětikilometrové trati skončil pátý, když překonal výkonem 14:25.8 svůj vlastní český rekord 14:50.2.

Zátopek poprvé vstoupil na mezinárodní atletické závodiště na LOH v Londýně roku 1948, kde vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho druhý závod na takovou vzdálenost) a na 5 km skončil druhý za Gastonem Reiffem z Belgie. Následující rok se mu podařilo hned dvakrát zlomit světový rekord v běhu na 10 km a ve čtyřech dalších sezónách si třikrát vylepšil svůj vlastní rekord. Držel také rekordy v běhu na 5 km (1954), 20 km (dvakrát v roce 1951), 25 km (1952 a 1955), 30 km (1952) a také v hodinovém běhu (dvakrát v roce 1951). Na mistrovství Evropy 1950 vyhrál běh na 5 a 10 km a na dalším mistrovství Evropy byl znovu první na 10 km trati.

Na LOH 1952 v Helsinkách vyhrál Zátopek zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu. Ve všech třech těchto disciplínách tak překonal olympijské rekordy. Na pětikilometrové trati zvítězil po úporném boji v posledním kole (57.5 s), v němž se dostal ze čtvrtého na první místo, když předběhl i Christophera Chatawaye, který zakopl o obrubník dráhy a doběhl tedy jako druhý. Třetí medaili získal, když se na poslední chvíli rozhodl zúčastnit se také maratonu. Běžel ho poprvé v životě a zvítězil. Jeho strategie pro maraton byla jednoduchá: držet se Jima Peterse, britského držitele světového rekordu. Po úmorných prvních patnácti kilometrech, kdy už Peters věděl, že přecenil své síly, se ho Zátopek zeptal, co si zatím o závodu myslí. Překvapený Angličan řekl Zátopkovi ve snaze ho zmást, že tempo je dost pomalé”. Čech tedy prostě zrychlil, Peters závod nedokončil a Zátopek nastolil nový olympijský rekord. Zátopek se pokusil obhájit svou zlatou medaili z maratonu v roce 1956, na tréninku si ale poranil tříslo a musel být na šest týdnů hospitalizován.

Zátopkův běžecký styl byl velmi charakteristický a hodně se lišil od toho, co se v tehdejší době považovalo za účinný styl. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku Emil Hrozný nebo česká lokomotiva. Když se ho lidé ptali na jeho umučený výraz ve tváři, prý odpověděl: To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.” Navíc trénoval za každého počasí, a to i když sněžilo, a na sobě měl často těžké válečné kanady namísto speciálních běžeckých bot, tvrdil, že při závodě tak získá pocit lehkých nohou. Měl i speciální tréninkovou pomúcku. Běžel se svojí manželkou na zádech. Vždycky rád poradil jiným běžcům.

Jako čestný host se zúčastnil olympiády v Mexiku na podzim roku 1968.

Po nuceném odchodu z armády jej nikde nesměli zaměstnat, místo našel roku 1969 až u podniku Stavební geologie, takže šest let jezdil a hloubil studny. S kolegy přespával v maringotce. Španělský novinář, který chtěl vidět, jak čtyřnásobný olympijský vítěz žije a kterého za ním Dana Zátopková zavezla, spatřil Zátopka, jak zablácený pracuje ve špíně a bahně. A podle Dany Zátopkové se cestou zpátky do Prahy rozplakal: „Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu ?“

465. článek dne...(do 26. září 2022)

Pablo Neruda, vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto, (* 12. července 1904, † 23. září 1973) byl chilský komunistický básník a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971), autor řady básnických sbírek. Svůj literární pseudonym, který později přijal za své oficiální jméno, odvodil od jména českého básníka a spisovatele Jana Nerudy.

Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. Neruda psal v mnoha básnických stylech od eroticky nabitých milostných básní, surrealistických básní, historických eposů až po politické manifesty.

Během svého života Neruda zastával mnoho diplomatických postů a působil jako senátor v chilském Senátu za komunistickou stranu. Když konzervativní chilský president González Videla zakázal v Chile komunismus, byl na Nerudu vydán zatykač. Přátelé ho měsíce skrývali doma ve sklepě v chilském přístavním městě Valparaísu. Poté Neruda utekl do exilu přes horský průsmyk blízko Maihujského jezera do Argentiny. O pár let později se stal blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Salvadora Allendeho.

Pablo Neruda se narodil v Parralu. Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Neruda se s otcem brzo odstěhovali do Temuca, kde si otec vzal Trinidad Candia Marverde, ženu s kterou měl již před devíti lety dítě, devítiletého chlapce, který se jmenoval Rodolfo. Neruda také vyrůstal se svojí nevlastní sestrou Lautou, která byla jednou z vícera otcových nemanželských dětí. Po druhém jméně jeho matky byl mladý Neruda byl pokřtěn „Neftalí“. Otec byl proti Nerudovu zájmu v psaní a literatuře, ale Neruda měl podporu od ostatních, např. i od budoucí laureátky Nobelovy ceny Gabriely Mistralové, která vedla místní dívčí školu. Jeho první publikované dílo byla esej, kterou napsal v 13 letech do místního deníku La Mañana. Do roku 1920, kdy přijal pseudonym Pablo Neruda, už byl Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto publikovaný novinář a autor poezie i prózy.

V následujícím roce (1921) se Neruda přestěhoval do Santiaga, aby studoval francouzštinu na chilské univerzitě, ale brzy studium přerušil a začal se plně věnovat poezii. V roce 1923 byla publikována jeho debutová básnická sbírka Kniha soumraku. Další rok následovala kniha Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň, kolekce milostných básní, které byly kontroverzními pro svoji erotičnost. Zvláště uvážíme-li autorův mladý věk. Obě knihy byly kritikou velmi dobře přijaty a byly přeloženy do mnoha jazyků. V průběhu desetiletí se prodalo milióny výtisků Dvaceti básní a tato sbírka se stala nejznámější Nerudovou prací. Ačkoliv Nerudova reputace rostla jak v Chile, tak i za jejími hranicemi, on sám byl sužován chudobou. V roce 1927 vzal ze zoufalství čestné konzulství v Rangúnu, v bývalém hlavním městě Myanmaru. V místě, o kterém předtím nikdy ani neslyšel. Později pracoval ještě v Kolombu (Srí Lanka), Jakartě (Indonésie) a v Singapuru. V Jakartě potkal a vzal si svoji první ženu, vysokou Holanďanku, která pracovala v bance. Jmenovala se Maryka Antonieta Hagenaar Vogelzandová. Neruda přečetl hodně poezie a experimentoval s mnoha různými básnickými styly. Napsal dvoudílné dílo Sídlo na zemi, které obsahovaly mnoho surrealistických básní, které se později proslavily.

Po návrátu do Chile získal diplomatický post v Buenos Aires a poté v Barceloně ve Španělsku. Později nahradil Gabrielu Mistralovou jako konzul v Madridu, kde se stal středem čilého literárního kroužku. Spřátelil se s takovými spisovateli jakými byli Rafael Alberti, Federico García Lorca nebo peruánský básník César Vallejo. Dcera, Malva Marina Trinidad, se narodila v Madridu v roce 1934. Po celý její krátký život trpěla častými zdravotními problémy (obzvláště vodnatostí mozku). Během tohoto období se Neruda pomalu odcizil manželce a seznámil se s Deliou del Carrilovou, argentinskou ženou, která byla o 20 let starší a která se nakonec stala jeho druhou manželkou. S první ženou se rozvedl v roce 1936. Ta se přestěhovala do Holandska s jejich jediným dítětem, které zemřelo v roce 1943.

Když se Španělskem začala šířit občanská válka, Neruda se začal politicky angažovat. Díky zkušenostem ze španělské občanské války a jejích následků přestal Neruda myslet na sebe (na individuální štěstí jednotlivce) a soustředil se na své okolí. Stal se zaníceným komunistou a zůstal jím až do konce života. Na jeho příklonu ke komunismu měla velký vliv radikální levicová politika jeho literárních přátel, ovšem největší důvodem byla poprava Federica García Lorca vojenskými ozbrojenými silami Francisca Franca.

466. článek dne...(do 30. září 2022)

Uranium is a chemical element with the symbol U and atomic number 92.

Uran je radioaktivní chemický prvek, kov, patří mezi aktinoidy. Prvek objevil v roce 1789 Martin Heinrich Klaproth, v čisté formě byl uran izolován roku 1841 Eugene-Melchior Peligotem. Prvek byl pojmenován podle tehdy nově objevené planety Uran, která dostala jméno podle boha Urana v řecké mytologii (otec Titánů a první bůh nebes, manžel všeplodné bytosti Gaia). Uran se tak stal prvním prvkem pojmenovaným podle planety. Později následovaly ještě neptunium a plutonium.

Uran se už v roce 79 př. n. l. používal k barvení glazur (nálezy poblíž Neapole).

První laboratorně izolovanou sloučeninou uranu byla uranová žluť 1789 izolovaná lékárníkem a profesorem chemie Martinem Heinrichem Klaprothem, jenž objevil nebo spoluobjevil i několik dalších prvků (zirkonium, titan, cer a tellur). Objev oznámil v projevu před Pruskou akademií věd 24. září 1789. Pojmenován byl podle planety Uran objevené krátce předtím (1781), původní název ovšem byl uranit, v roce 1790 přejmenován na uranium. Klaproth analyzoval rudu z dolu George Wagsfort ve Wittingshalu u Johanngeorgstadtu v Sasku. Vystavil ji působení kyseliny a silně zahřál a získal žlutý prášek, uran, jak se domníval. Ve skutečnosti šlo o jeho síran, čistý uran se podařilo získat až v roce 1841 francouzi Eugene-Melchior Peligotovi.

Uran se pak používal k barvení skla a glazur, kterým dodává zelenou barvu, těžen byl v českém Jáchymově a v britském Cornwallu. Toto použití podstatně kleslo v 2. polovině 20. století. Podle Ottova slovníku naučného bylo v roce 1904 vytěženo 17 193 kg uranu.

V roce 1896 zjistil Henri Becquerel, že uran je radioaktivní a – pokud nepočítáme objev rentgenových paprsků krátce předtím – vlastně tím radioaktivitu objevil. Marie Curie-Sklodovská se svým manželem Pierrem Curie poté z uranové rudy (jáchymovského smolince) izolovala 2 nové prvky: nejdřív polonium a o něco později pak také radium. Uranové rudy pak byly až do 30. let (objev umělých izotopů) používány pro výrobu radia v něm obsaženého (radia se velmi brzo po objevu začalo v malých množstvích používat pro lékařské účely). Podle Františka Běhounka bylo ovšem za celou tuto dobu izolováno jen kolem 1,5 kg radia.

Pro účely jaderného průmyslu se začal uran využívat až během druhé světové války...

V přírodě je uran v nejrůznějších rudách relativně častý, ovšem jen v nízkých koncentracích 0,04 – 3 %. Vyskytuje se zde jako směs izotopů.

Uranové rudy se ve velkém množství vyskytují v Kanadě, Austrálii, USA, Nigeru, Nigérii, Kongu, Zairu, Namibii, Gabonu, Rusku, Uzbekistánu , Kazachstánu a Jihoafrické republice. Nové významné ložisko bylo nedávno (oznámeno v roce 2007) objeveno v Guineji. V Evropě se uran těží nebo těžil v Sasku, v anglickém Cornwallu, v Rumunsku, na Ukrajině a v Česku. Těžba v Evropě však dnes není z celosvětového hlediska příliš významná. Podle ve světe existují hospodářsky využitelné zásoby ve výši mezi 1,73 až 9,4 mil. tun, při připočtení zásob předpokládaných činí celkové zásoby 16,9 mil. tun, při současné spotřebě by tak zásoby vystačily na 260 let; nedostatek uranu se nepředpokládá ani v případě masivního rozvoje jaderné energetiky.

Velikost těžitelných zásob uranu přesahuje 20 Mt, společně s uranem z moří, z hornin a z thoria dosahují těžitelné zásoby dokonce nejméně 160 Mt. Značné rezervy navíc existují v recyklaci vyhořelého paliva. Velkou výhodou při těžbě uranu je to, že v řadě jeho nalezišť ho lze těžit současně s jinými surovinami (třeba australský megadůl Olympic Dam).

Uran se vyskytuje rovněž v mořské vodě a to v relativně velké koncentraci kolem 3,3 mikrogramů na litr. Odhaduje se, že v mořské vodě jsou celkově obsaženy 4 miliardy tun uranu, zatím však jeho získávání z vody není efektivní. V sladkovodních vodách je obsah uranu velmi proměnný. Uran je obsažen mimo jiné rovněž v uhlí, což je důvod, proč tepelné elektrárny do prostředí uvolňují celkově mnohem víc radioaktivity než elektrárny jaderné.

V minulosti byla významná těžba v Česku, zde zejména v Jáchymově (do 2. poloviny 20. století zdaleka nejvýznamnější zdroj), v Horním Slavkově, v Příbrami a v křídových pískovcích v okolí Stráže pod Ralskem. V Česku se dosud uranová ruda těží poblíž Dolní Rožínky u Žďáru nad Sázavou.

467. článek dne...(do 2. října 2022)

@@ Řádka 148: / Řádka 148: @@
 {{Článek dne/2022/21}}
-. článek dne...(do 28. září 2022)
+. článek dne...(do 30. září 2022)
+----
+{{Článek dne/2022/22}}
+. článek dne...(do 2. října 2022)
 ----
 [[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]