Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.
Šablona:Článek dne/2021/09
Z Multimediaexpo.cz
m (Stránka Šablona:Článek dne/2020/34 přemístěna na stránku Šablona:Článek dne/2021/09: 2021) |
(+ Aktualizace) |
||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
<!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. --> | <!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. --> | ||
- | [[Soubor: | + | [[Soubor:Io highest resolution true color.jpg|right|160px|NASA's Galileo spacecraft acquired its highest resolution images of Jupiter's moon Io on 3 July 1999]] |
- | '''[[ | + | '''<big>[[Io]]</big>''' je jedním z [[Měsíc (satelit)|měsíců]] planety [[Jupiter (planeta)|Jupiter]], nejvnitřnější ze skupiny [[Galileovy měsíce|měsíců objevených Galileem]]. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve [[sluneční soustava|sluneční soustavě]]. Pojmenován byl dle řecké mytologie po Íó – kněžce Héry, která se stala milenkou vládce bohů Dia. |
- | + | Na povrchu měsíce se nachází více jak 400 aktivních [[sopka|sopek]] a Io je tak [[geologie|geologicky]] nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných [[slapové jevy|slapových jevů]] způsobených vlivem Jupitera, [[Europa (měsíc)|Europy]] a [[Ganymed (měsíc)|Ganymedu]]. Slapové síly působí na celý měsíc, způsobují tření a to je příčinou zahřívání jeho jádra. [[Sopečná erupce|Erupce]] na povrchu vytvářejí oblaka [[síra|síry]] a [[Oxid siřičitý|oxidu siřičitého]], které dosahují výšky až 500 km. Povrch je pokryt více jak stovkou [[hora|hor]], které vznikly vyzdvihnutím částí kůry vlivem extrémní [[komprese]] silikátového [[planetární plášť|pláště]]. Některé z těchto hor sahají výše než nejvyšší [[Země|pozemská]] hora [[Mount Everest]]. Na rozdíl od většiny měsíců ve vnější sluneční soustavě (které mají tlustou vrstvu [[led]]u), je Io složen převážně ze silikátových [[hornina|hornin]], které jsou okolo roztaveného železného či síro-železnatého [[planetární jádro|jádra]]. Většina povrchu měsíce je charakteristická rozsáhlými pláněmi potaženými sírou nebo [[mráz|zmrzlým]] oxidem siřičitým způsobující jeho zvláštní zbarvení. | |
- | + | Povrchový vulkanismus je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů na Io. Sopečná mračna a [[lávový proud|lávové proudy]] neustále přetvářejí povrch měsíce a jeho zbarvení, které se vyskytuje v různých odstínech červené, žluté, bílé, černé a zelené způsobované většinou sloučeninami síry. Velké množství lávových proudů, několik z nich delších než 500 km, přispívají k rychlým změnám vzhledu povrchu. Při pohledu z vesmíru povrch měsíce připomíná povrch [[pizza|pizzy]]. Sopečné erupce neustále doplňují materiál do slabé [[atmosféra|atmosféry]] Io a druhotně i do rozsáhlé [[Magnetosféra Jupiteru|magnetosféry Jupiteru]]. | |
- | + | Měsíc Io hrál významnou roli v rozvoji [[astronomie]] v 17. a 18. století. Objevil ho již v roce 1610 Galileo Galilei, spolu s dalšími velkými satelity Jupiteru. Objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkovo [[Heliocentrismus|heliocentrického]] modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových [[Keplerovy zákony|pohybových zákonů]] a první měření [[rychlost světla|rychlosti světla]]. Až do konce 19. století zůstával Io jen pouhým bodem. Na začátku 20. století zlepšení astronomických dalekohledů umožnilo rozpoznat tmavě červené polární a světlé rovníkové oblasti. V druhé polovině 20. století prolétly okolo měsíce dvě kosmické sondy [[Voyager 1]] a [[Voyager 2]], které přinesly poznatky o jeho geologické aktivitě v podobě sopek, velkých hor a mladého povrchu bez zjevného pokrytí [[impaktní kráter|impaktními krátery]]. V 90. letech a na začátku roku [[2000]] kolem měsíce několikrát prolétla kosmická sonda [[Sonda Galileo|Galileo]], což přispělo k získání znalostí o vnitřní stavbě měsíce. Průzkum Io pokračoval v prvních měsících roku [[2007]] pomocí přeletu sondy [[New Horizons]]. | |
<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude> | <noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude> |
Verze z 20. 4. 2021, 11:46
Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny měsíců objevených Galileem. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenován byl dle řecké mytologie po Íó – kněžce Héry, která se stala milenkou vládce bohů Dia.
Na povrchu měsíce se nachází více jak 400 aktivních sopek a Io je tak geologicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných slapových jevů způsobených vlivem Jupitera, Europy a Ganymedu. Slapové síly působí na celý měsíc, způsobují tření a to je příčinou zahřívání jeho jádra. Erupce na povrchu vytvářejí oblaka síry a oxidu siřičitého, které dosahují výšky až 500 km. Povrch je pokryt více jak stovkou hor, které vznikly vyzdvihnutím částí kůry vlivem extrémní komprese silikátového pláště. Některé z těchto hor sahají výše než nejvyšší pozemská hora Mount Everest. Na rozdíl od většiny měsíců ve vnější sluneční soustavě (které mají tlustou vrstvu ledu), je Io složen převážně ze silikátových hornin, které jsou okolo roztaveného železného či síro-železnatého jádra. Většina povrchu měsíce je charakteristická rozsáhlými pláněmi potaženými sírou nebo zmrzlým oxidem siřičitým způsobující jeho zvláštní zbarvení.
Povrchový vulkanismus je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů na Io. Sopečná mračna a lávové proudy neustále přetvářejí povrch měsíce a jeho zbarvení, které se vyskytuje v různých odstínech červené, žluté, bílé, černé a zelené způsobované většinou sloučeninami síry. Velké množství lávových proudů, několik z nich delších než 500 km, přispívají k rychlým změnám vzhledu povrchu. Při pohledu z vesmíru povrch měsíce připomíná povrch pizzy. Sopečné erupce neustále doplňují materiál do slabé atmosféry Io a druhotně i do rozsáhlé magnetosféry Jupiteru.
Měsíc Io hrál významnou roli v rozvoji astronomie v 17. a 18. století. Objevil ho již v roce 1610 Galileo Galilei, spolu s dalšími velkými satelity Jupiteru. Objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkovo heliocentrického modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových pohybových zákonů a první měření rychlosti světla. Až do konce 19. století zůstával Io jen pouhým bodem. Na začátku 20. století zlepšení astronomických dalekohledů umožnilo rozpoznat tmavě červené polární a světlé rovníkové oblasti. V druhé polovině 20. století prolétly okolo měsíce dvě kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2, které přinesly poznatky o jeho geologické aktivitě v podobě sopek, velkých hor a mladého povrchu bez zjevného pokrytí impaktními krátery. V 90. letech a na začátku roku 2000 kolem měsíce několikrát prolétla kosmická sonda Galileo, což přispělo k získání znalostí o vnitřní stavbě měsíce. Průzkum Io pokračoval v prvních měsících roku 2007 pomocí přeletu sondy New Horizons.