Dějiny Černé Hory

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

Tato stránka obsahuje souhrnné informace o [[historie|historii]] [[Černá Hora|Černé Hory]]. == Starověk a středověk == == Moderní dějiny == === Černá Hora === V roce 1516 světský kníže Durad V. Crnojević odstoupil ve prospěch arcibiskupa Vavila, který přeorganizoval Černou Horu v teokratický stát pod nadvládou knížete-biskupa ([[vladyka|vladyky]]) z Celinje, což byla pozice předána roku 1697 Petrović-Njegošovou rodinou z rodu Ridani ze strýce na synovce, jelikož biskupům nebylo dovoleno se ženit. Petar Petrović Njegoš, snad nevlivnější vladika Černé Hory, vládl v první polovině 19. století. Je zajímavé poznamenat, že podle osmanského kronikáře Evliji Celebiji jsou ortodoxní Černohorci „čistí původní Chorvaté“, což pronesl, když navštívil oblast Piva v roce 1664. Roku 1851 Danilo Petrović se stal vladykou, ale roku 1852 se oženil, odhodil svůj [[eklektika|eklektický]] původ, přijal titul knjaze ([[kníže]]te) Danila I. A přeorganizoval svou zem na světský [[principát]]. Následovala Danilova vražda Todorem Kadicem, v roce 1860 prohlásili Černohorci [[14. říjen|14. října]] téhož roku Nicholase I. jako jeho nástupce. V letech 1861 – 1862 se Nicholas neúspěšně zapojil do války s [[Turecko|Tureckem]], udržel však alespoň nezávislost Černé Hory. Roku 1875 byl však mnohem úspěšnější. Následujícího Herzegovineckého povstání se částečně zúčastnil svými tajnými akcemi a znovu vyhlásil válku Turecku. Srbsko se připojilo k Černé Hoře, ale bylo poraženo tureckými silami roku 1876, jen aby se o to následujícího roku pokusili znovu poté, co [[Rusko]] drtivě rozprášilo Turky. Výsledky těchto konfliktů byly značné: # 1900 čtverečních mil bylo k Černé Hoře přidáno díky [[Berlínská smlouva|Berlínské smlouvě]]. # Přístav [[Bar (město)|Bar]] a všechny černohorské vody jsou uzavřeny válečným lodím všech národů. # Administrativa námořní a zdravotní policie na pobřeží byla svěřena do rukou [[Habsburská monarchie|Rakouska]]. Za vlády Nicholase I. (1860 – [[1918]]) došlo ke zdvojení území a mezinárodnímu uznání černohorské nezávislosti (1878). Poskytl také Černé Hoře její první ústavu ([[1905]]) a byl povýšen na hodnost [[král]]e. Za balkánských válek ([[1912]] – [[1913]]) se vyklubal počátek její otevřenosti. Černá Hora získala další území spojením Sanjaku se Srbskem. A navíc nově získané město [[Skadar]] muselo být odevzdáno nově tvořícímu se státu [[Albánie|Albánii]] kvůli naléhání „velkých mocností“ nehledě na ztráty Černohorců, kteří obětovali 10 000 životů pro dobytí města z rukou osmansko-albánských sil Esada Pashi. === První světová válka === Černá Hora v [[první světová válka|první světové válce]] hrozně trpěla. Během první invaze Rakušanů do Srbska Černá Hora neztrácela čas vyhlašováním války [[Trojspolek|Trojspolku]]. Přestože její armáda měla jen okolo 50 000 mužů, byla okamžitě [[mobilizace|mobilizována]]. Rakousko rychle připravilo oddělenou armádu k invazi do Černé Hory a k zabránění spojení srbských a černohorských armád. Tato armáda však byla odehnána a Černohorci pokračovali ze silně opevněného vrcholku hory Lovćen v bombardování nepřáteli obsazeného Kotoru. [[10. srpen|10. srpna]] [[1914]] černohorská pěchota provedla silný útok proti rakouským pevnostem, ale nevyužila výhodu, kterou předtím získala. Úspěšně odolali druhé invazi do Srbska a téměř dosáhli Sarajeva v Bosně. Nicméně s počátkem třetí rakouské invaze musela černohorská armáda ustoupit před početnějším soupeřem a rakousko-německá vojska konečně překročily Srbsko. V lednu [[1916]] Černá Hora utrpěla také invazi a po zbytek války zůstala državou Trojspolku. Král Nicholas uprchl do [[Itálie]] a následně do [[Francie]]; vláda se přesunula do [[Bordeaux]]. Nakonec srbské síly osvobodily Černou Horu od Rakušanů. Nově svolaný Národní sněm [[Podgorica|Podgoricy]] (Podgorička skupština), kontrolovaná srbskými silami, obvinil krále z hledání klidu u nepřítele, a tak ho sesadil a poté mu zakázal návrat do země. Následně se Černá Hora dne [[1. prosinec|1. prosince]] [[1918]] připojila ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ([[Jugoslávie]]). Černá Hora se takto stala jedinou spojeneckou zemí, která po válce ztratila nezávislost. === Jugoslávie === V období mezi oběma válkami vládl v [[Jugoslávie|Jugoslávii]] král [[Alexandr I.]] Toto období bylo poznamenáno množstvím vnitřních konfliktů, etnických půtek a povstání. Země stála na rozcestí, zda se stát nezávislou Černou Horou nebo částí velké Jugoslávie. Alexandr, který byl vnukem krále Nicholase, s myšlenkou na nezávislost Černé Hory bojoval a podporoval sjednocení se Srby. Proti němu stála [[Komunistická strana Jugoslávie]], která uznávala rovnost Černohorců před ostatními národy Jugoslávie (Chorvaty, Srby a dalšími), kteří bojovali ve [[Druhá světová válka|2. světové válce]], aby si získali nezávislost. To komunistům v Černé Hoře, která byla Bělehradem ignorována jako okrajová provincie, získalo značnou oblibu. [[Josip Broz Tito|Titovi]] přisluhovači po vítězství ve válce ocenili masivní odpor Černohorců proti silám [[Osa|Osy]] a ustanovili ji za jednu ze šesti republik sdružených ve Federaci jugoslávských socialistických republik. Země se stala ekonomicky silnější než kdy před tím a také začala být vyhledávanou turistickou destinací. I přesto se ale Černá Hora nemohla měřit s ostatními republikami. Jako nejmenší ze svazových republik byla také jednou z nejchudších. Turistické pásmo v [[Boka Kotorská|Boce Kotorské]] a nedaleko [[Budva|Budvy]] se sice úspěšně rozvíjelo, ostatní části republiky se ale příliš nezměnily. Významnou proměnou bylo vybudování [[železnice Bělehrad - Bar|železnice z Bělehradu do Baru]], stavby kritizované hlavně v severních republikách federace. Ke konci 80. let v Černé Hoře neprobíhaly demokratické proměny podobné pro mnohé z republik, moci se ujali a získali ji i ve svobodných volbách komunisté, kteři dokonce ponechali straně i její původní název. === Po rozpadu Jugoslávie === Rozpad komunistické Jugoslávie ([[1991]] - [[1992]]) a nastolení politicky mladšího a rozmanitějšího zřízení započal jen pár let před tím na konci osmdesátých let. Černé Hoře tehdy vládli tři muži - Milo Đukanović, Momir Bulatović a Svetozar Marović, kteří se dostali k moci při „anti-byrokratické revoluci“ - čistce v jugoslávské komunistické straně, vedenou mladšími členy kolem [[Slobodan Milošević|Slobodana Miloševiče]]. Všichni tři se prezentovali jako skalní komunisté, ale zároveň byli dostatečně zkušení a přizpůsobiví, aby pochopili, že lpění na starých pořádcích může být v nové době velmi nebezpečné. A proto když se stará Jugoslávie rozpadla a vzniklo množství nových stran, urychleně reformovali černohorské komunistické křídlo na Černohorskou demokraticko-socialistickou stranu. Po staré komunistické straně socialisté zdědili slušnou organizaci, zdroje a množství členů a to jim před nově vzniklými stranami dalo více než slušný náskok. S přehledem tak vyhráli parlamentní i prezidentské volby. Od té doby se až do dnešních dnů drží ve vedení. V polovině devadesátých let poskytovala Černá Hora významnou podporu Miloševičovu válečnému úsilí. Jejich vojáci v záloze byli povoláni, aby bojovali u Dubrovníku, kde také Miloševiče často navštěvoval premiér Milo Đukanović. V dubnu 1992 se konalo narychlo uspořádané [[referendum]], kde se rozhodlo o připojení Černé Hory k Miloševičovu Srbsku a vytvoření „nového“ státu - Svazové republiky Jugoslávie, což definitivně zbortilo starou komunistickou Jugoslávii. Svazová republika se aktivně zapojila do války proti Bosně a Chorvatsku, Spojené národy na ni posléze uvalily obchodní [[embargo]] a to vážně ovlivnilo i Černohorce. Pro svou vynikající zeměpisnou polohu (skvělý přístup k [[Jaderské moře|Jaderskému moři]] a vodní cesta do Albánie přes Skadarské jezero) se stala Černá Hora centrem pašeráctví. Veškerý průmysl se díky embargu zastavil a tak se pašovalo hlavně užitné zboží, jehož ceny vylétly nahoru - příkladně benzín a cigarety. Tato činnost zde byla de facto legální a provozována po mnoho let. Černohorská vláda nelegální aktivity nejen přehlížela, ale nezřídka se na nich i sama podílela. Pašeráctví učinilo milionáře z mnoha šedých eminencí, nevyjímaje vládní úředníky. V polovině devadesátých let poskytl dokonce premiér Đukanović azyl několika italským [[mafie|mafiánským]] bossům, kteří byli do řetězu taktéž zapojeni. V roce [[1997]] se rozhořel ostrý spor ohledně výsledků prezidentských voleb. Milo Đukanović v nich zvítězil nad Momir Bulatović, ale ihned se vyrojily pochybnosti o zmanipulování druhého kola. Navzdory těmto stížnostem byl oficiálními autoritami prezident uznán. To znesvářilo množství dřívějších politických spojenectví a vytvořilo kolem října [[1997]] v Černé Hoře atmosféru blížící se občanské válce. Mimojiné se také rozpadla vládnoucí Demokraticko-socialistická strana. Bulatović a jeho následovníci zformovali novou stranu - Socialistickou stranu lidovou a zůstali věrní Miloševičovi, zatímco nový prezident Đukanović si začínal od Srbska udržovat odstup. Jen díky tomu byla Černá Hora ušetřena masivního bombardování letectvem [[Severoatlantická aliance|NATO]], vedeným na Miloševičovy přívržence. Đukanović vyšel z tohoto souboje jako jasný vítěz a dosud se drží u moci. Bulatović se do úřadu již nikdy nedostal a v roce [[2001]] odešel do důchodu, jen krátce poté, co byl Miloševič zatčen a postaven před [[Hágský tribunál]]. V roce [[2003]] se Svazová republika Jugoslávie přejmenovala na "[[Srbsko a Černá Hora|Srbsko a Černou Horu]]" a byla oficiálně ustanovena jako soustátí. Oba státy měly společný parlament a armádu. V roce [[2006]] uspořádala Černá Hora referendum o nezávislosti a o odtržení od Srbska. 55,5% voličů bylo pro a hranice 55%, nastavená Evropskou unií, tak byla překročena. Černá Hora vyhlásila nezávislost [[3. červen|3. června]] [[2006]]. == Etymologie == Jedna legenda praví, že jméno Montenegro (Černá Hora) je odvozeno od benátské fráze pro „černou horu“, černý vzhled borů hory [[Lovćen]] inspiroval první benátské dobyvatele. ''Crna Gora'' je černohorským, srbským, chorvatským a bosenským překladem slova Montenegro. A právě hora Lovćen, jeden z nejvyšších bodů země, bývá mnohdy považován za onu původní Černou Horu. == Historie vybraných míst Černé Hory == === Budva === Je mnoho archeologických důkazů, že [[Budva]] patří k nejstarším osídleným územím na pobřeží Jaderského moře vůbec. Mnoho písemných pramenů dokazuje, že tato oblast byla obydlená již od 5. století př. n. l. Podle legendy byla Budva založena Cadmem z Fénicie, hrdinou, vyhnaným z [[Théby|Théb]] v Řecku. Zde prý nalezl přístřeší pro sebe a jeho ženu Harmonii. Dvě další civilizace zde také nechali nesmazatelné stopy: Řekové a Římané. Na sklonku pádu říše římské a jejím rozdělení na východní a západní celky se obraná linie, dělící tyto dvě oblasti, probíhala právě skrze toto území. Tím následně udělalo obrovský dopad na historii a kulturu tohoto města. Ve středověku byla Budva pod nadvládou následovníků duklijských králů, srbských a zetanských aristokratů. [[Benátky|Benátčané]] vládli tomuto městu téměř 400 let, od roku 1420 do roku 1797. Budva se jmenovala Budua a byla součástí Benátské Albánie-Černé Hory a byla opevněna silnými benátskými zdmi proti osmanskému postupu. Většina populace hovořila benátským jazykem až do začátku 19. století (alespoň podle historika Luigi Paulucciho v jeho knize "Le Bocche di Cattaro nel 1810" (The Bay of Kotor in 1810). Nastala velice neklidná léta pro Budvu, ta totiž zažila změnu vlády několika mocností. Rakouska, Francie a Ruska. Svaz Boky Kotorské (a Budvy) s Černou Horou měl platnost pouze pro krátké období (1813 - 1814), až od roku 1817 do roku [[1918]] Budva zůstala pod Rakouskou říší. Po první světové válce roku [[1918]] padla Budva pod vládu Jugoslávského království a byla později připojena ke království Italskému v roce [[1941]]. Druhá světová válka si vzala mnoho životů z této oblasti při boji proti fašistickým dobyvatelům. Budva byla nakonec osvobozena od nacistické vlády [[22. listopad]]u [[1944]] a poté patřila k Jugoslávii. Nyní je součástí nově samostatné Černé Hory. Katastrofální zemětřesení zasáhlo Budvu [[15. duben|15. dubna]] [[1979]]. Mnoho ze starého města bylo poničeno nebo úplně zničeno. Dnes je zde ale pouze málo důkazů o této katastrofě – téměř většina budov byla opět zrekonstruována do své původní podoby. === Sveti Stefan === Zdejší vesnici založili v 15. stol. příslušníci 12 rodin rodu Paštrovićů, kteří se do ní uchylovali v případě nebezpečí. Každé rodině patřil jeden se zdejších domků, v němž měla uskladněny mj. zásoby potravin. V průběhu doby tu vzniklo administrativní centrum samostatné komuny Paštrovićů. Od konce 16. století bylo obehnáno hradbami a vyrostly tu i další domky. V posledních 200 letech se začala osada vylidňovat. Její záchranu znamenal projekt realizovaný v 50. letech minulého století: přebudoval rybářskou vesnici v luxusní hotelové zařízení při zachování původního vnějšího vzhledu. A tak bylo začátkem 60. let [[20. století|20. stol.]] otevřeno jedinečné hotelové zařízení, kde domky většinou tvoří samostatný apartmán s vlastní zahrádkou nebo terasou, dokonce i u několika domků s vlastním bazénem, příp. i s vlastním přístupem k moři a malou plošinkou ke koupání a slunění. Domky jsou propojeny uličkami s malými luxusními obchůdky, průchody, schodišti, bohatá vegetace jim vtiskla specifický středomořský ráz. Centrální [[gastronomie|gastronomická]] část je na vysoké úrovni. Komplex je určen pro prominentní klientelu a je navštěvován společenskou, politickou a uměleckou smetánkou. === Bar === Archeologické vykopávky ze staršího neolitu potvrzují, že v [[Bar (město)|Baru]] žili lidé i v prehistorickém období. Materiál používaný za Ilyrských dob lze vidět všude v Barské zástavě. Obecně se věří, že Bar byl zmíněný jako zrekonstruovaný Římský hrad Antipargal v 6. století a jméno Antibarum bylo prvně zmíněno v 10. století. Přestože se přesně neví, kdy přesně město padlo do rukou Dukljských vládců poprvé, díky vlivu Slovanů, který dominoval po dlouhou dobu před touto událostí. To se stalo pravděpodobně už v 9. století. Mnoho Dukljských vládců zde v Baru zůstávalo – kupříkladu Mihalo, první Dukljský král, jehož královský titul byl potvrzen právě v Baru, stejně tak Bodin, který získal v Baru trůn arcidiecéze. Po pádu Duklji křeslo [[arcidiecéze]] bylo přesunuto do Baru. V tomto období Duklja vedla úporné boje proti svým sousedům – Byzantské říši a Samuilově „západnímu bulharskému státu“ – a nejslavnější vládce Duklji kníže Vladimir měl svě sídlo v Krajině poblíž Baru. Aby byla Duklja osvobozena od Byzantského tlaku, syn Vojislava kníže Mihailo požádal a dostal korunu od Říma roku 1077 a toto datum znamená oficiální počátek separace Duklji od byzantské moci. Později dosadil roku 1089 papež Mihailova syna Bodina do barské arcidiecéze. Byzantská říše vládla znovu v Baru od roku 1166 do roku 1183, kdy Stafan Nemanja udělal výpad, který zdemoloval města na Jaderském pobřeží včetně „slavného města Baru“ a připojil Zetu k jeho státu Rašce. Od roku 1443 do 1571 byla tato oblast pod nadvládou Benátek. Ve středověku byl Bar centrem jižního Jaderského pobřeží, městský stát který měl vlastní vojsko, vlajku, sochu a razil vlastníí mince. Osmané dobyli Bar roku 1571 a ten zůstal v jejich rukách do roku 1878. === Kotor === Nejstarší zprávy uvádějí jako zakladatele zdejší osady Akurion řecké přistěhovalce. Řeky pak vystřídali Římané, za nichž se město nazývalo Acruvium, po nich následovali Byzantinci a Slované. O tuto velmi dobře spravovanou autonomní obec usilovali různí vládci, včetně uherských králů, ale až Benátčané se města zmocnili na více než 300 let a podrobili je svým zájmům (mezi léty 1420 až 1777). Pak se tu v pohnutých dobách napoleonských válek střídali vládci, usilující o hegemonii v této části Evropy. Po Napoleonovi se tu stali pány Rakušané, a to až do roku [[1918]], kdy se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Království Jugoslávie. Pak měl Kotor stejný osud jako celá Černá Hora. Kotor byl od 15. století nejen bohatým městem mořeplavby a obchodu, ale i umění a řemesel. Byla tu proslulá malířská škola, vzdělávali se tu významní stavitelé působící i v sousedních zemích. Velkého mistrovství dosáhli také kotorští zlatníci. Kotor býval podobně jako chorvatský Dubrovník velmi pokrokovým městem v oblasti zdravotní a sociální péče o své občany: měl lazaret, záchytnou hygienickou stanici, lékárnu, nalezinec, sirotčinec, bylo postaráno i o staré a invalidní občany. Na předměstí Kotoru, ve Škaljaru, jsou na místním hřbitově pohřbeni hlavní vůdcové vzpoury námořníků proti velení rakousko-uherských lodí zakotvených v Boce kotorské. Došlo k ní v únoru [[1918]] na křižníku [[Sankt George]] v Kumborské úžině a přidaly se k ní posádky 40 dalších rakousko-uherských lodí kotvících v Boce, tj. na 6000 námořníků. Vzpoura však byla potlačena a její vůdcové, k nimž patřil i Čech [[František Raš]], byli popraveni. == Souvislející články == * [[Vládci Černé Hory]] == Externí odkazy == * [http://cerna-hora.rovnou.cz/historie.htm Historie Černé Hory na cerna-hora.rovnou.cz] * [http://www.montenet.org/history/history.htm Historie Černé Hory na www.montenet.org] {{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Dějiny Černé Hory]] [[Kategorie:Dějiny podle zemí|Černá Hora]]

Návrat na stránku „Dějiny Černé Hory“.