Rhétská dráha

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

[[Soubor:KARTE rhb.png|thumb|Mapka tratí společnosti]] [[Soubor:Landwasserviaduct.jpg|thumb|Landwasserský viadukt - jedno z nejznámějších míst RhB. Snímek z roku 2003 s historickým vlakem]] [[Soubor:Albula_412.jpg|thumb|Tentýž vlak ve stoupání před stanicí Preda. V úseku Preda - Bergün vede podle trati naučná stezka]] [[Soubor:Samedan_cisterna.jpg|thumb|O tom, že úzkorozchodná síť RhB má stále své nezastupitelné místo v dopravě svědčí i pořizování moderních vozidel]] [[Soubor:Alp_grum.jpg|thumb|Berninská dráha jako jediná překonává Alpy bez vrcholového tunelu, ovšem za cenu ostrých oblouků a až 70 o/oo spádů]] [[Soubor:Privilasco.jpg|thumb|Snímek pořízený nedaleko Poschiava, zde již berninská dráha klesá do údolí směřujícímu k Tiranu]] [[Soubor:Brusio.jpg|thumb|Známý spirálový most v Brusiu]] '''Rhétská dráha''' ([[němčina|německy]] ''Rhätische Bahn'', italsky ''Ferrovia retica'', rétorománsky ''Viafier retica'') ([[VKM]]: '''RhB''') je největší soukromou železniční společností [[Švýcarsko|Švýcarska]], provozující dopravu na rozsáhlé síti metrového [[rozchod kolejí|rozchodu]] v kantonu [[Graubünden]]. == Začátky == Jediná [[rozchod kolejí|normálněrozchodná]] trať kantonu byla postavena v roce 1858 společností Spojených švýcarských drah. Na území kantonu je dlouhá pouhých 17 km a je téměř v celé této délce z Landquartu do hlavního města [[Chur]]u sledována souběžnou [[úzkorozchodná dráha|úzkorozchodnou]] tratí (1000 mm) Rhétské dráhy (RhB). Z Landquartu vede úzkou soutěskou stejnojmenné řeky nejstarší trať RhB do [[Davos]]u. S návrhem na její výstavbu přišli Dr. Alexander Spengler a holandský obchodník Willem Holsboer, kteří 7. září 1872 založili Výbor pro stavbu železnice Landquart - [[Davos]]. Zpočátku navrhovali výstavbu normálněrozchodné železnice. V náročném prostředí Rhétských ([[Švýcarské Alpy|švýcarských]]) [[Alpy|Alp]] vyžadoval takový projekt velmi mnoho finančních prostředků, které se však nepodařilo shromáždit. K obratu došlo až v roce 1884, kdy byla uvedena do provozu Arlberská dráha v sousedním [[Rakousko|Rakousku]] a převzala tranzit zboží přepravovaného do té doby po silnicích hlavně přes [[Davos]] a průsmyk Flüella do údolí [[Inn]]u. Tím byla dostatečně prokázána výhodnost a potřeba železniční dopravy v oblasti a 15. srpna 1886 byl schválen návrh na stavbu tratě metrového [[rozchod kolejí|rozchodu]]. Projekt vypracovala firma Philipp Holzmann z [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]] a práce začaly 29. června 1888. Už za rok – 29. září 1889 přijel první [[vlak]] z Landquartu do Klostersu. Oficiálně byl provoz zahájen 9. října tohoto roku. V Klostersu je úvrať, dráha opouští údolí řeky a následuje náročný 17,5 km dlouhý úsek do [[Davos]]u. Tato trať byla uvedena do provozu až v roce 1890. Železnici tehdy provozovala Akciová společnost Landquartsko-davoské dráhy, která byla v roce 1895 přejmenována na Rhétskou dráhu. Stavba první tratě z kantonálního hlavního města [[Chur]]u na jihozápad do Reichenau a Thusis začala na podzim 1894 a skončila 1. července 1896. Vzápětí, 29. srpna 1896, byla dokončena i úzkorozchodná spojovací trať mezi Landquartem a [[Chur]]em. Koncem roku 1896 dosáhla Rhétská dráha délky 91,1 km a službu na ní vykonávalo 296 zaměstnanců. Tehdy Holsboer, který se mezitím stal švýcarským občanem, prosadil v kantonálním parlamentu zákon, podle kterého se zřizovatelem Rhétské dráhy stává kanton [[Graubünden]]. Dráha zůstává i nadále akciovou společností, avšak 95,5 % všech akcií dnes vlastní [[Švýcarsko|Švýcarská konfederace]] a kanton [[Graubünden]]. 1,4 % je v majetku obcí a pouze 4,1 % je dodnes v rukou soukromníků. Proto se Rhétské dráze někdy také říká státní společnost. Po vzoru lokomotiv [[SBB|Švýcarských spolkových drah]] označených znakem [[Švýcarsko|Švýcarské konfederace]] mají lokomotivy RhB na čelech znak kantonu [[Graubünden]]. Na síť stále ještě nebylo připojeno horské letovisko [[St. Moritz]] v horním Engadinu. Projekt tratě z Thusis přes Tiefencastel, Bever a Samedan vypracoval profesor Friedrich Hennings. Trať vedl údolím řeky Albuly až do Bergünu/Bravuognu, kde byl postaven před úkol převést koleje přes horský masiv do údolí [[Inn]]u. Aby dosáhl Predy, kam umístil severní portál tunelu pod Albulským průsmykem, musel využít stoupání 35 ‰ a soustavy mnoha spirálových [[tunel|tunelů]] a [[galerie (dopravní stavba)|galerií]]. Na trati mezi Bergünem a Predou vzdálenými asi 5,5 km získal délku trati 12,6 km a mohl překonat převýšení 416 m. Na trati jsou dva pozoruhodné mosty: Soliserský most vysoký 89 m a dlouhý 164 m a Landwasserský viadukt vysoký 65 m a dlouhý 130 m ležící ve směrovém oblouku o poloměru 100 m. Stavba byla zahájena roku 1899 a pracovalo na ní současně až 4331 dělníků nepočítaje v to raziče Albulského tunelu. Do provozu byla uvedena 1. července 1903 a končila ve stanici Celerina/Schlarigna. Poslední čtyři kilometry mohly být dokončeny teprve o rok později 10. července 1904, kdy bylo po zásahu Spolkové rady v [[Bern]]u konečně určeno místo pro nádraží v [[St. Moritz]]. To už byla 1. června [[1904]] otevřena i Oberlandská trať z Reichenau-Tamins do Ilanzu. Do stanice Disentis/Mustér, kde na ni dnes navazuje dráha Furka - Oberalp téhož rozchodu, byla prodloužena 1. srpna 1912. Trať Samedan - Pontresina byla otevřena 1. července 1908 a trať [[Davos]] - Filisur přesně o rok později. Nachází se na ní Wiesenský viadukt dlouhý 210 m a vysoký 88 m a Brombanzský viadukt ohraničený na obou koncích tunelovými portály. Na Engadinské trati Bever - Scuol/Schuls byl zahájen provoz 1. července 1913 od počátku v [[elektrická trakce|elektrické trakci]]. Do roku 1922 byla elektrifikována celá síť systémem sníženého kmitočtu 11 kV 16 2/3 Hz. Bylo dodáno celkem 10 lokomotiv Ge 6/6 I, které vstoupily do dějin RhB pod přezdívkou [[Krokodýl (lokomotiva)|Krokodýl]]. Byly určeny pro těžké nákladní vlaky. Při rychlosti 30 km/h utáhly do stoupání 35 ‰ vlak o hmotnosti 200 tun. Dodnes jsou některé z nich používány při vyhlídkových jízdách zvláštních vlaků. == Začlenění ostatních drah kantonu == Ve čtyřicátých letech byly k RhB přičleněny ostatní železnice kantonu, všechny s metrovým [[rozchod kolejí|rozchodem]], ale [[Železniční napájecí soustava|elektrifikované]] systémy stejnosměrného proudu různého napětí. Roku 1942 to byly tratě [[Chur]] - Arosa postavená v letech 1912 - 1914 s napětím 2400 V, Berninská dráha ze [[St. Moritz]] do Italského Tirana postavená 1906 -1910 s napětím 1000 V, roku 1944 trať Castione - Mesocco postavená 1905 - 1907 s napětím v troleji 1500 V. Tak se délka sítě zvětšila na 394 km a RhB se stala největší soukromou drahou ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]]. Trať mezi stanicemi Cama a Mesocco je dnes už zrušena a koleje sneseny. Zachován byl pouze úsek Castione - Cama pro nákladní dopravu. Berninská dráha jako jediná železnice překračuje Alpy bez použití vrcholového tunelu. Mezi stanicemi Tirano (429 m n.m.) a Ospizio Bernina (2 253 m n.m.) překonává výškový rozdíl 1 824 m, sklony na této trati dosahují až 70 ‰. == Nový tunel == Budování sítě však neskončilo. V prosinci [[1986]] uvolnil švýcarský parlament prostředky na vybudování dalšího spojení do Engadinu. Trať mezi Klostersem a Lavinem byla otevřena v roce [[1999]] a je 22 km dlouhá, z toho 19 km připadá na Vereinský tunel, který se tak stal nejdelším úzkorozchodným [[tunel]]em světa. Řidiči osobních aut mají možnost přepravit své vozidlo autovlakem jezdícím mezi oběma konci tunelu a vyhnout se tak dobrodružné cestě přes 2 383 m vysoký průsmyk Flüella. Síť Rhétské dráhy má tak dnes délku 399 km. V okolí tratí [[Chur]] - Thusis - Filisur, Chur - Landquart - [[Klosters]] - [[Davos]] a [[Chur]] - Ilanz bydlí 70 tisíc lidí, tj. polovina všech obyvatel kantonu. Proto má doprava na těchto úsecích předměstský charakter. Zajišťují ji elektrické jednotky Be 4/4 dodané roku [[1971]]. Jsou vybaveny dálkovým ovládáním dveří a mnohonásobným řízením. == Současnost == Ze [[St. Moritz]] vyjíždí denně [[Glacier Express]]. Ve stanici Disentis/Mustér přechází na trať společnosti Matterhorn-Gothard-Bahn, po níž pokračuje do Brigu na Simplonské dráze a odtud do [[Zermatt]]u. Cestu urazí za 7,5 hodiny, projede přitom 291 mostů a 91 tunelů. Na všech tratích se dnes používá moderní zabezpečovací zařízení. Všechny [[Železniční stanice|stanice]] jsou vybaveny reléovým [[Železniční zabezpečovací zařízení|zabezpečovacím zařízením]] a [[Světelné návěstidlo|světelnými návěstidly]], jízdu vlaků zajišťuje bodový zabezpečovač. Dálkové ovládání je v provozu na všech tratích. Jako v celém Švýcarsku i zde platí taktový jízdní řád. <gallery> Image:Solisbruecke.jpg|Soliserský most Image:Wiesener Viadukt.jpg|Wiesener viadukt Image:Tirano.jpg|V italském Tiranu se jezdí ulicemi města a přes náměstí. V čele dvouzdrojový vůz (energie z trolejového vedení nebo z dieselelektrického soustrojí) Image:Drezina_bergun.jpg|Drezína v bergünském muzeu. Pozoruhodné je provedení kol - na stoupáních, jakými oplývají tratě RhB je znát každé deka </gallery> == Externí odkazy == * [http://www.rhb.ch/ Oficiální stránky Rhétské dráhy] * [http://web.utanet.at/smiderkr/asr/desigazszsi90.html Stránky o zabezpečovacím zařízení RhB (německy)] {{commonscat|Rhätische Bahn}}{{Šablona:Světové dědictví - Švýcarsko}}{{Šablona:Světové dědictví - Itálie}}{{Článek z Wikipedie}} [[Kategorie:Švýcarské železniční společnosti]] [[Kategorie:Železniční tratě ve Švýcarsku]] [[Kategorie:Úzkorozchodné dráhy]] [[Kategorie:Světové dědictví (Švýcarsko)]] [[Kategorie:Světové dědictví (Itálie)]]

Návrat na stránku „Rhétská dráha“.