Herbert von Karajan

Z Multimediaexpo.cz

Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod:

Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky:

{{Upravit}} [[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-S47421, Herbert von Karajan.jpg|thumb|Herbert von Karajan (1938)]] '''Heribert rytíř von Karajan''', (* [[5. duben|5. dubna]] [[1908]], [[Salzburg|Salcburk]] – [[16. červenec|16. července]] [[1989]], [[Anif]], [[Salzbursko]]) byl jedním z nejvýznamnějších [[dirigent]]ů [[20. století]]. == Hudební vzdělání == Studoval na salcburském [[Mozarteum|Mozarteu]] a na Hochschule für Musik ve [[Vídeň|Vídni]]. == Umělecká činnost == V [[Ulm an der Donau|Ulmu na Dunaji]] se v roce [[1930]] stal prvním kapelníkem v [[Ulm|Městském divadle Ulm]] a současně v [[Philharmonisches Orchester der Stadt Ulm|Filharmonickém orchestru města Ulm]]. V roce [[1935]] se stal generálním hudebním ředitelem v [[Cáchy|Cáchách]]. U příležitosti dne okresního [[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]] v témže roce uvedl cyklus ''Feier der neuen Front'' s tělesem o 750 zpěvácích a přes 100 instrumentalistů, věnovaný [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] od [[Richard Trunk|Richarda Trunka]]. I přes silný tlak okolí podvakráte odmítl vstoupit do [[Nacistické Německo|německé]] i [[Rakousko|rakouské]] [[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]] (nebo přesněji: pokus o první formální vstup do strany v [[Rakousko|Rakousku]] nebyl dokončen). Jelikož se pak v březnu [[1935]] stal [[Hudební ředitel|Generálním hudebním ředitelem]] v Cáchách, antedatuje se jeho vstup do strany k 1. květnu [[1933]]. Avšak jeho členské stranické číslo 3430914 naznačuje, (podle údajů [[Berlin Document Centre]]), že vstup mohl být uskutečněn teprve v březnu [[1935]]. [[Frances Stonor Saunders]] píše v publikaci ''The Cultural Cold War'', vydané v [[Anglie|Anglii]] jako ''Who Paid the Piper?'', knize o kulturní politice [[Ústřední zpravodajská služba|CIA]] v [[Evropa|Evropě]] po válce, že Karajan „had been a party member since 1933, and never hesitated to open his concerts with the Nazi favourite '[[Horst-Wessel-Lied|Horst Wessel Lied]]'.“ Na rozdíl od [[Wilhelm Furtwängler|Wilhelma Furtwänglera]], se vůbec nerozpakoval dirigovat v obsazených zemích Evropy. Jako hostující dirigent vystupoval v [[Bukurešť|Bukurešti]], [[Brusel]]u, [[Stockholm]]u, [[Amsterdam]]u a [[Paříž]]i. Po jednom z uvedení [[Tristan a Isolda|Tristana a Isoldy]] v [[Staatsoper Unter den Linden|Berlínské státní opeře]] roku [[1938]], [[Hermann Göring]] jako nejvyšší představitel [[divadlo|divadla]], složil pochvalu mladému dirigentovi a spolustraníkovi.<ref>DIE ZEIT, 23/1997, Der vergessene Geiger, Von Burkhard Braach</ref> Brzy byla uzavřena první smlouva s vydavatelstvím [[Deutsche Grammophon]]. V letech [[1939]] až 1943 pracoval Karajan jako státní kapelník [[Staatsoper Unter den Linden|Berlínského státního orchestru]] a v tisku byl vystaven jako protivník [[Wilhelm Furtwängler|Furtwänglera]]. Furtwänglerem vedení [[Berlínská filharmonie|Berlínští filharmonikové]] měla právní formu [[s.r.o.|společnosti s ručením omezeným]], jejichž podíl od roku [[1934]] připadal [[Deutsches Reich|Německé říši]], v zastoupení [[ministr]]a [[propaganda|propagandy]] [[Joseph Goebbels|Josepha Goebbelse]]. Naproti tomu Státní orchestr, coby orchestr [[Staatsoper Unter den Linden]] ve svazu pruského Státního divadla, podléhal [[Ministerský předseda|ministerskému předsedovi]] [[Hermann Göring|Hermannu Göringovi]]. Dne 18. února [[1945]] měl poslední koncert se Státní [[orchestr]]em v [[Berlín]]ě. Konec války strávil společně se svou tehdejší ženou Anitou v [[Milán]]ě a u [[Komské jezero|Komského jezera]], kde se, jak sám říkal - „skrýval, aby se vyhnul povolávacímu rozkazu k bojovému útvaru propagandy ''Südstern''.“<ref>Reinhard J. Brembeck. ''Der Mann, der nicht danke sagen konnte''. V: Süddeutsche Zeitung, 28. června 2007, S. 13</ref> V roce [[1946]] mu byl [[Sovětský okupační úřad v Německu|sovětskými okupačními úřady]] kvůli jeho čleství v [[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]] vysloven [[zákaz výkonu povolání]], který však byl následně roku [[1947]] zrušen. Roku [[1948]] se stal ředitelem a čestným členem společnosti Přátel hudby ve [[Vídeň|Vídni]] (od roku [[1949]] do konce života). Od tohoto bodu začala jeho samostatná umělecká [[kariéra]]. Po [[angažmá]] v [[milán]]ské [[Teatro alla Scala|Scale]] (stálým hostujícím dirigentem byl v letech [[1948]] - [[1968]]) se stal v roce [[1955]] nástupcem [[Wilhelm Furtwängler|Wilhelma Furtwänglera]] a [[Sergiu Celibidache|Sergia Celibidache]] na postu [[šéfdirigent]]a [[Berliner Philharmoniker|Berlínských filharmoniků]]. V prosinci [[1954]], krátce po Furtwänglerově smrti, ho [[berlín]]ský [[senátor]] pro kulturu [[Joachim Tiburtius]] oslovil, zda by mohl Furtwänglera zastoupit na turné po [[Spojené státy americké|USA]], sjednané s [[Berlínští filharmonikové|Berlínskými filharmoniky]] na březen [[1955]]. Karajan tehdy odpověděl:''„Mit tausend Freuden, aber nur als designierter Nachfolger und künstlerischer Leiter (S obrovskou radostí, ale pouze jako jmenovaný nástupce a umělecký vedoucí“.''<ref>http://blogs.salzburg.com/mozart2006/2006/08/index.html</ref> Když Karajan v roce [[1955]] dirigoval Berlínské filharmoniky v [[New York]]u, došlo k dramatickým [[demonstrace (protest)|demonstracím]] proti [[Německo|Německu]] a Karajanovi. Od své v roce [[1956]] na doživotí uzavřené smlouvě<ref>[[NZZ]]: [http://www.nzz.ch/nachrichten/kultur/aktuell/ein_mythos_wird_entruempelt_1.546074.html Mýtus byl odklizen] 26. srpen 2007</ref>s Berlínskými filharmoniky odstoupil v dubnu [[1989]], jelikož mu nevyhovovaly finanční podmínky za podporu města a jeho kompetencí.<ref>http://www.cicero.de/97.php?ress_id=7&item=801</ref> Kromě toho byl v letech [[1957]] - [[1964]] uměleckým vedoucím [[Vídeňská státní opera|Vídeňské státní opery]], kterou rozhodně dovedl ke světové slávě a jako první přivedl mnoho významných zpěváků do tohoto operního domu. Kvůli rozepři s ředitelem [[Egon Hilbert|Egonem Hilbertem]] v důsledku [[stávka|stávky]] zaměstnanců opery, nakonec Státní operu předčasně opustil (ve sporu šlo o udělení pracovního povolení jednoho italského divadelního [[nápověda|nápovědy (sufléra)]], kterého Karajan prosazoval). Od poloviny 70. let byl stále častěji sužován zdravotními problémy, což jej však vůbec neodradilo od [[turné]] po celém světě. V roce [[1967]] založil [[Salzburg|Salcburské]] ''[[Osterfestspiele]]'', jejichž byl do konce svého života vedoucím. Každoročně zde vypracoval operní novou produkci, kde mu jako orchestr sloužili [[Berlínští filharmonikové]], dokud nesáhl po přerušení spolupráce s tímto hudebním tělesem roku [[1989]] po [[Lipsko|lipském]] [[Gewandhausorchestr]]u. Hrál rozhodující roli při [[Salzburger Festspielen|Salcburských slavnostech hudby]] jako člen jejich vedení - především v letech od [[1960]] až do své smrti roku [[1989]]. Předběžné rozhodnutí však padlo již v roce [[1938]]: v době, kdy se v [[berlín]]ském Top-[[Hotel Adlon|hotelu Adlon]] stýkal se špičkami [[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]] měl platil za privilegovaného hosta až do trpkého konce, kdy byl roku [[1938]] [[Gottfried von Einem]] v [[Hotel Adlon|hotelu Adlon]] zatčen [[Gestapo|Gestapem]]. Karajan dirigoval vítězný [[koncert]] u příležitosti vojenského obsazení [[Praha|Prahy]] a [[Paříž]]e.<ref> Franz Krahberger, Die Pürggschrift, 1998</ref> Jednalo se o zakládajícího člena Společnosti [[Paul Hindemith|Paula Hindemitha]] v [[Berlín]]ě [[Paul-Hindemith-Gesellschaft in Berlin]]. Také se silně zajímal o techniky hudební produkce a přikládal velkou váhu zpravodajství médií o [[Klasická hudba|klasické hudbě]]. Jako jediný [[Rakušan]] si ponechal svůj šlechtický [[titul]] i po skončení [[monarchie]], neboť jej chápal jako své [[umělecké jméno]]. Přístup na území Státu [[Izrael]] zůstal jemu a jeho orchestru kvůli jeho členství v [[Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei|NSDAP]] zamítnut. == Význam == Během svého života natočil na postu [[dirigent]]a více [[gramofon]]ových desek a [[Kompaktní disk|CD]] než většina jeho kolegů. Po menším množství válečných nahrávek, (m.j. také raná stereonahrávka poslední věty [[Anton Bruckner|Brucknerovy]] [[8. symfonie (Bruckner)|8. symfonie]]), začal s natáčením v roce [[1946]] za pomoci [[Walter Legge|Waltera Leggeho]] z Columbia Records (pozdějšího EMI), kdy natočil první větší sérii gramofonových záznamů s nově založeným [[Philharmonia Orchestra]]. Od poloviny 50. do začátku 60. let nahrával také u společnosti [[Decca Records]]/London, od roku [[1959]] současně vedle, až do 80. let trvající smlouvy s EMI také u [[Deutsche Grammophone]]. Standardní repertoár (a jen ten ho až na malé výjimky zajímal výhradně) nahrál až pětkrát, a počet záznamů podle názoru mnoha [[kritik]]ů není v poměru k jejich uměleckému provedení. Jím založená firma Telemondial ([[1982]]) měla za úkol zachovat jeho „odkaz“ také v podobě obrazů. Vznikly obrazové a zvukové nahrávky, v nichž Karajan částečně řídil i obrazovou režii, jež měla působit pateticky, která však občas sjížděla spíše k trapnosti. Jeho muzikantský styl byl většinou (s výjimkou jeho raných let u EMI) akademický bez větší odvahy, nicméně kladl velký význam na zvuk. Jeho ideálem byl „odmaterializovaný“ [[zvuk]], jež nepřipouští žádné další zvuky a šumy při tvorbě [[tón]]u. To vedlo u zvukově významných prací jako např. u [[Impresionismus|impresionistických]] nebo též u skladeb [[Jean Sibelius|Jeana Sibelia]] k velkolepým výsledkům (platil vedle [[Leopold Stokowski|Leopolda Stokowského]] za jednoho z největších „mágů zvuku“ vůbec), u klasického a romantického [[repertoár]]u byl však jeho ideál zvuku často kritizován jako naleštěný povrch. Jeho poslední nahrávkou byla [[Anton Bruckner|Brucknerova]] [[7. symfonie (Bruckner)|7. symfonie]] s [[Wiener Philharmoniker|Vídeňskými filharmoniky]]. Obdržel mnoho ocenění (m.j. v roce [[1961]] Rakouské čestné uznání za vědu a umění ([[Österreichisches Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst]]), v roce [[1978]] se stal čestným občanem města [[Vídeň|Vídně]]). Od roku [[1997]] se konají v [[Festspielhaus Baden-Baden|baden-badenském Festspielhausu]] „Letnice Herberta von Karajana“ („Herbert von Karajan Pfingstfestspiele“). Od roku [[2003]] se v [[Baden-Baden]]u uděluje také [[Herbert-von-Karajan-Musikpreis]] (cena H. von Karajana). Šéf a zakladatel firmy [[Sony]], [[Akito Morita]], byl velikým vyznavačem klasické hudby a Karajanův velký ctitel. Významně investoval do nového média - [[Kompaktní disk|CD]]. Tak vzniklo v [[orchestr]]u za výrazného Karajanova přispění, ve své době nejpokročilejší [[nahrávací studio]] na světě, a téměř všechny dnes známé digitální nahrávky - a především techniky snímání zvuku [[mikrofon]]em vznikaly zde, v místě Akito Morita shromáždil nejlepší [[zvuk]]ové [[inženýr]]y a techniky z celého světa, aby snímali Karajanovo „digitální snímání“ standardního klasického repertoáru. Tyto nahrávky byly pořizovány střídavě s Vídeňáky a Berlíňáky. Karjan sám pobízel [[muzikant]]y i zvukové techniky přímo otrocky k tomu, aby docílili „perfektního“ zvuku: bez dodatečných zvuků, bez šumů, každý hlas, ba dokonce každý nástroj musel být rozeznatelný a měl znít živě. Bylo zapotřebí mnoho nekonečných sezení, než byl spokojen. V jednom z tehdejších záznamů v dokumentárním pořadu se ke slovu dostali také hudebníci a zvukoví pracovníci, kteří se pochopitelně nevyjadřovali příliš nadšeně o Karajanově „přepečlivosti“. Nahrávky dnes však neplatí za příliš zdařilý příklad raného „digitálního zvuku“ - neprůhledného a se syntetickým zvukem [[Smyčcové nástroje|smyčců]]. Pod titulem „Karajan Gold“ se [[Deutsche Grammophon]] pokusil o [[remastering]], ten však přinesl v tomto ohledu jen malé zlepšení. Jeho technické zájmy se neomezovaly jen na zvukovou a záznamovou techniku. Byl též vyznavačem rychlých aut a patřil mezi dlouholetými řidiči Porsche k malému okruhu prominentů, kterým se podařilo získat limitovaný model [[Porsche 959|959]], a to dokonce dvakrát. (Citát: „S tím prvním jsem neměl žádné starosti, neboť shořel.“). Kromě toho byl majitelem pilotního průkazu a nezřídka létal s vlastní [[Cessna|Cessnou]]. Také plavba na veliké jachtě patřila mezi jeho aktivitám ve volném čase. Mnohokrát byly také tyto aktivity - úmyslně - doprovázeny novináři. Zemřel poté, co vedl zkoušku na „[[Un ballo in maschera|Maškarní ples]]“, [[16. červenec|16. července]] [[1989]] v [[Anif]]u na [[selhání srdce]] a byl pohřben na tamním [[hřbitov]]ě. == Soukromý život == Jeho praděd Georgios Karajannis vycestoval z [[Kozani]] v severním Řecku do Saska a působil zde jako kupec. Jeho syn [[Theodor von Karajan]] byl za zásluhy v textilním průmyslu povýšen do šlechtického stavu kurfiřtem [[Fridrich August I.|Friedrich Augustem III.]]. Byl třikrát ženat. V prvním manželství ([[1938]]) s Elmy von Karajan-Holgerloef, podruhé ([[1942]]) s Anitou Gütermannovou a potřetí ([[1958]]) s Eliette von Karajan. Z tohoto manželství vzešly dcery Isabela (* [[1960]]) a Arabela (* [[1964]]). Nad oběma dcerami převzaly orchestry, jež byly s Karajanem spojené, patronát, [[Vídenští filharmonikové]] nad Isabelou a [[Berlínští filharmonikové]] nad Arabelou. == Související články == * [[Uli Märkle]], osobní Karajanův poradce * [[Bruno Weil]], dlouholetý Karajanův asistent == Literatura == * Karl Löbl: ''Das Wunder Karajan''. Hestia, Bayreuth 1965 * Ernst Haeusserman: ''Herbert von Karajan. Biographie''. C. Bertelsmann, Gütersloh 1968 * Hans-Joachim Hinrichsen: ''Leben und Musik Herbert von Karajans''. In: ''Musik & Ästhetik'', 8 (2004), Nr. 32, S. 98-102 * Hans-Joachim Hinrichsen: ''Wirtschaftswunder und absolute Musik. Zu Peter Uehlings neuer Karajan-Monographie''. In: ''Musik & Ästhetik'', 11 (2007), Nr. 42, S. 105-110 * Richard Klein: ''Der Fall Herbert von Karajan''. In: ''Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken'', 57 (2003), S. 339-344 * Richard Klein: ''Physiognomie eines Interpreten. Zu Peter Uehlings Karajan-Deutung''. In: ''Merkur. Deutsche Zeitschrift für europäisches Denken'', 61 (2007), Nr. 695, S. 258-266 * Annemarie Kleinert: ''Berliner Philharmoniker von Karajan bis Rattle.'' Jaron Verlag, Berlin 2005, ISBN 3-89773-131-2, S. 1–189 ([http://www.physik.fu-berlin.de/~kleinert/kleinerta/pubengl.html#b5 online]) * Klaus Lang: ''Herbert von Karajan. Der philharmonische Alleinherrscher''. Zürich/St. Gallen 1992 * Richard Osborne: ''Herbert von Karajan. Leben und Musik''. Wien 2002 * Wolfgang Stresemann: ''„Ein seltsamer Mann…“. Erinnerungen an Herbert von Karajan.'' Berlin 1991 * Werner Thärichen: ''Paukenschläge. Furtwängler oder Karajan.'' Zürich/Berlin 1987 * Peter Uehling: ''Karajan. Eine Biographie''. Reinbek 2006 == Reference == <references/> == Externí odkazy == * [http://www.karajan.org/ Herbert-von-Karajan-Centrum] * [http://www.klassikakzente.de/artist_bio_herbert_von_karajan_12549.jsp Herbert von Karajan] na http://www.klassikakzente.de * [http://www.welt.de/data/2005/04/05/621756.html ''Die Welt'' k 50. výročí Karajanova šéfování Berlínským filharmonikům] * [http://www.bad-bad.de/pfingstfestspiele/ Herbert von Karajan Pfingstfestspiele Baden-Baden] * [http://www.karajan.co.uk/index.html Tribute site to Herbert von Karajan] {{Článek z Wikipedie}} {{DEFAULTSORT:Karajan, Herbert von}} [[Kategorie:Rakouští dirigenti]] [[Kategorie:Rakouští hudebníci]] [[Kategorie:Rakouští šlechtici]]

Návrat na stránku „Herbert von Karajan“.