Pravopis

'''Pravopis''' (též ''ortografie'' či starším pravopisem ''orthografie'', z [[řečtina|řeckého]] {{cizojazyčně|el|ορθογραφία}}, což je složenina ze slov {{cizojazyčně|el|ορθος}} (''orthos'') správný a {{cizojazyčně|el|γραφος}} (''grafos'') píšící) je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.
== Vývoj [[písmo|písma]] a pravopisu ==
Nejčastějším předchůdcem písma byla tzv. '''[[Obrázkové písmo|"písma" obrázková]] či piktografická'''. Tím, že se jednalo o sled více či méně stylizovaných obrázků, které bylo možno interpretovat poměrně volně s ohledem na konkrétní jazykovou formulaci, nešlo  v přísném slova smyslu o písma, jak jsou dnes běžně definována. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen trvanlivé uchování sdělení, ale zvlášť v tomto případě i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky. Teprve pevným a přímočarým konvenčním spojením určité grafické jednotky s jednotkou jazyka z těchto soustav vznikalo skutečné písmo.
Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik písem, v nichž původní [[piktogram]]y nebyly již spojovány volně s označovanými předměty, ale přímo s jednotkami konkrétního jazyka - slovy nebo [[morfém]]y, nezachycovaly však výslovnost těchto jednotek. Někdy se jim proto říká písma ideografická, kterýžto pojem se však pro svou kontroverznost v odborných kruzích takřka nepoužívá. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává tzv. "ideogram". Značnou nevýhodou tohoto druhu písma je potřeba velkého počtu znaků.
'''Fonetické písmo''' vzniklo tak, že jednotlivé znaky přestaly být spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat zvuky jazyka - [[slabika|slabiky]], později v některých systémech i jednotlivé [[hláska|hlásky]] nebo další fonetické rysy ([[přízvuk]] ap.). Velká výhoda '''hláskového písma''' spočívá v jeho jednoduchosti - namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských [[hieroglyf]]ech a [[Mezopotámie|mezopotámském]] [[klínové písmo|klínovém písmu]]. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili [[abeceda|abecedu]] (resp. [[alfabeta|alfabetu]]) o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma - západní, z niž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská ([[hlaholice]]) a z ní další včetně ruské [[azbuka|azbuky]] (pův. [[cyrilice]]). Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického.
Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka.
Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. [[Latina]] má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), [[angličtina]] má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), [[čeština]] má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je [[Mezinárodní fonetická abeceda|IPA]].
Podrobněji viz [[Seznam písem (podle skupin)]]
Ze základního písma mohou být odvozeny další '''navazující písma nebo jiné kódy''', například [[Braillovo písmo|Braillovo slepecké písmo]], [[Morseova abeceda]], [[těsnopis]], [[kryptografie|kryptografické kódy]], gestikulační kódy atd.
'''Konvenční písma obvykle vznikla uměle''' jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá '''přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority''' příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byly těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademické vědecké pracoviště.
== Pravopis hláskových písem v některých jazycích ==
=== Čeština ===
Viz [[Český pravopis]]. Kodifikační příručkou jsou ''[[Pravidla českého pravopisu]]'', která vydává [[Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky|Ústav pro jazyk český AV&nbsp;ČR]].
=== Slovenština ===
Ve [[slovenština|slovenštině]] jsou kodifikační pravopisnou příručkou ''Pravidlá slovenského pravopisu'' (PSP), jejímž vydavatelem je v současnosti [[Slovenská akademie věd]].
=== Afrikánština ===
Stejně jako je [[angličtina]] kreolizovaná [[francouzština]] (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná [[nizozemština]]. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se [[výslovnost]]. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku [[1914]] ve škole, od roku [[1919]] v kostele. V roce [[1925]] byla afrikánština prohlášena úředním jazykem [[Jihoafrická republika|Jižní Afriky]]. V roce [[1933]] byl dokončen překlad [[Bible]] do [[afrikánština|afrikánštiny]].
=== Angličtina ===
{{Viz též|Anglický pravopis}}
[[Angličtina]] má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky ''a'' a ''u'' též v zavřených slabikách.
=== Francouzština ===
[[Francouzština]] se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od [[renesance (historická epocha)|renesance]] jen k minimálním změnám.
=== Nizozemština ===
Současný pravopis je v [[nizozemština|nizozemštině]] kodifikován Usnesením o pravopisu (''Spellingbesluit'') z roku [[1996]] formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve ''Staatscourant'', obdobě [[Sbírka zákonů|Sbírky zákonů]]. ''Nizozemská jazyková unie'' je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. ''Zelené knížečky'', obdoby českých [[Pravidla českého pravopisu|Pravidel]]. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v [[Belgie|Belgii]] v roce 1864 a v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] v roce 1883.
=== Norština ===
Situace v Norsku je komplikována existencí 2 pravopisných standardů: většinový ''Bokmål'' (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový ''Nynorsk'' (Høgnorsk) (ovlivněný švédštinou). Bokmål kodifikoval [[Knud Knudsen]] (1812 – 1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval [[Ivar Aasen]] (1813 – 1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.
=== Řečtina ===
Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými [[výslovnost]]ními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická:
* β	původně se vyslovovala raženě [b], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [v]. Hláska b se nyní zapisuje jako μπ.
* γ 	původně se vyslovovala raženě [g], od přelomu letopočtu spirantně – třeně. Hláska g nyní se zapisuje jako γγ nebo γκ.
* δ	původně se vyslovovala raženě [d], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [ð]. Hláska d se nyní zapisuje jako ντ.
* η	původně se vyslovovala jako [é], nyní jako [i].
* θ	původně se vyslovovala aspirovaně – dyšně [t<sup>h</sup>], nyní spirantně – třeně [θ]. Češi θ vyslovují aspirovaně – dyšně [t<sup>h</sup>].
* σ	původně se vyslovovala jako [s] – i mezi samohláskami, nyní téměř jako [ś].
* υ	původně se vyslovoval jako [u], v ionštině od 7. století př. n. l. jako [ü čili y], nyní jako [i]. Hláska u se zapisuje jako ου.
* φ 	původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [p<sup>h</sup>], nyní spirantně – třeně [f]. Češi φ vyslovují spirantně – třeně [f].
* χ 	původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [k<sup>h</sup>], nyní spirantně – třeně [x]. Češi χ vyslovují spirantně – třeně [x].
* ω	původně se vyslovovala jako [ó], nyní jako [o].
== Reformy pravopisu ==
K reformám pravopisu dochází v mnoha jazycích, a to například
* k obnovení fonetičnosti písma, pokud se mluvený jazyk a jeho výslovnost vzdálí od historického pravopisu, nebo
* přizpůsobení pravopisu cizích slov domácímu pravopisu
* k rozvinutí a zdokonalení stávajícího pravopisu, nebo
* sjednocení pravopisu
* k uplatnění změněných požadavků na funkci pravopisu
=== Čeština ===
''Hlavní článek:'' [[Český pravopis]]
=== Slovenština ===
V 18. století se [[Anton Bernolák]] neúspěšně pokusil o kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenských nářečí. V roce 1843 kodifikoval [[Ľudovít Štúr]] slovenštinu, založenou na středoslovenských nářečích. Podle Bernolákova vzoru byl štúrovský pravopis fonetický (používalo se pouze měkké ''i'', měkkost předchozí souhlásky se vyznačovala háčkem: ''ďi'', chybělo ještě ''ô, ä, ľ''). 1849 se na Slovensku jako jazyk na školách a v tisku zavedla ''„staroslovenština“'', slovenskými nářečími ovlivněná čeština. Štúrova slovenština se nakonec prosadila, její pravopis byl upraven v mluvnici, která vyšla 1852. V ''„opravené slovenštině“'' se rozlišuje psaní ''i/y'' jako v češtině, byly zavedeny nové hlásky a měkčení háčkem odpovídalo dnešní podobě). 1890 a [[1902]] vydává [[Samo Czambel]] normativní díla, která pravopis vylepšují a vystupují proti přejímání českých slov.
V roce [[1931]] vydala [[Matica slovenská|Matice slovenská]] 1. vydání PSP, na kterém se podíleli i čeští jazykovědci, a která byla poplatná politické doktríně [[čechoslovakismus|čechoslovakismu]]. Nová pravidla, usilující o vzdálení od češtiny, vyšla ve [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenském státě]] v roce [[1940]] (ze [[synonymum|synonym]] se zpravidla zakázala ta, která zněla česky). V nové společenské situaci po [[Druhá světová válka|válce]] vyšla v roce [[1953]] nová pravidla s dílčími úpravami pravopisu (znovuzavedení zakázaných synonym, zjednodušení psaní předložek a předpon ''s, z'' atd.), vydané již Slovenskou akademií věd. Rok [[1991]] přinesl menší pravopisné změny v oblasti psaní vlastních jmen, psaní čárek, rytmického krácení. Poslední změny pravopisu byly provedeny v roce [[1997]], obsahovaly však jen nepatrné změny.
=== Angličtina ===
Nejzásadnější změnou anglického pravopisu je zavedení amerického pravopisu. Jeho autorem je americký nacionalista [[Noah Webster]] (1758 – 1843), otec známého slovníku ''An American Dictionary of the English Language'' (Americký slovník angličtiny, 1828).
Pokusy, jako např. [[George Bernard Shaw]]ův, který v roce [[1908]] založil ''Simplified Spelling Society'' (SSS), selhaly.
=== Francouzština ===
Ve 12. století se francouzština ještě psala fonetickým pravopisem, s využitím písmen latinské abecedy. Pro lepší čitelnost a rozlišení [[homonymum|homonym]] se začínají později vkládat do slov nevyslovované souhlásky. Od 16. století se vedle dalších změn v tisku začínají objevovat interpunkční znaménka, všeobecně se nový způsob psaní prosazuje od 18. století. Interpunkce zčásti vytlačuje nevyslovované souhlásky, způsob psaní prakticky určují tiskaři.
V roce 1740 vychází 3. vydání Akademického slovníku (''Dictionnaire de l'Académie''), používá nový pravopis, který mění přibližně třetinu slov. Od 6. vydání 1836 je tento slovník považován za kodifikační dílo. 1878 zavádí Akademie do francouzštiny „w“. Na začátku [[20. století]] z některých slovních spojení mizí apostrof. Četné pokusy o další reformy se setkaly s odporem veřejnosti, poslední změny jsou z roku [[1976]] a [[1990]], s cílem opatrného odstranění pravopisných nedůsledností ve školní výuce.
=== Němčina ===
Po celé 19. století nedošlo k žádné reformě. Zato ve [[20. století]] došlo hned ke třem:
# [[1903]] – jejím autorem je [[Konrad Duden]] (1829 – [[1911]]), autor známého slovníku. Předchozí pokus o reformu vetoval v roce 1876 [[Konzervatismus|konzervativní]] kancléř [[Otto von Bismarck]]. Obecně se rozšířila norma germanisty Konrada Dudena (především díky Dudenově slovníku "Vollständiges Orthographisches Wörterbuch der deutschen Sprache“ (1880). Tato norma byla v roce roce 1894 zavedena ve Švýcarsku. Reformy pravopisu byly dovršeny na II. pravopisné konferenci v [[Berlín]]ě v roce 1901. Její podstatou a hlavním přínosem bylo především sjednocení pravopisu v německy mluvících zemích, spočívalo např. ve zrušení ''th'' a jeho náhradou písmenem ''t'' ve slovech domácího původu (''zu thun'', nyní ''zu tun'' (dělat), ''Heimath'', nyní ''Heimat'' (vlast), ''Athem'', nyní ''Atem'' (dech)). Na základě nařízení císaře [[Vilém II. Pruský|Viléma II.]] byl ponechán původní pravopis slova ''Thron'' (trůn). Bylo zrušeno zdvojování souhlásek v cizích slovech tam, kde to nemá význam pro výslovnost: ''Literatur'' místo ''Litteratur'', místy zrušeno psaní c v cizích slovech, zavedeno psaní -ieren (původně v -iren) v koncovce sloves cizího původu. Dále bylo zrušeno dlouhé s (ſ). Odstraněno ß v koncovce -nis. Úplně stranou byla ponechána interpunkce. Byla schválena v roce [[1901]] a [[účinnost (právo)|účinnosti]] nabyla v roce [[1903]].
# [[1944]] – její podstatou bylo především poněmčení cizích slov: ''Filosof, Fosfor, Rabarber, rytmisch, Teater, Tese, Kautsch, Miliö, Ragu, Träner, Tur''. Hitler ji nechal odsunout jako nedůležitou pro vedení války, později už nebyla provedena. Ještě předtím, v roce 1941 bylo zakázáno používání tzv. „německých“ písem fraktury a kurentu.
# [[1996]] – byla dlouho odkládána vzhledem k rozdělení Německa. Po desetiletích jednání byla schválena na Vídeňské konferenci [[22. listopad|22]] – [[24. listopad]]u [[1994]]. Podle nových pravidel se učí od roku [[1996]], všeobecně se používají od [[1. srpen|1. srpna]] [[1998]], na přechodné období do začátku roku [[2005]] platí souběžně i stará pravidla. Cílem pravopisné reformy bylo opatrné odstranění nedůsledností a zjednodušení pravidel. Ke změnám došlo v těchto oblastech: rozšíření ''kmenového principu'' (''plazieren > platzieren'', kmen ze slova ''Platz''); omezení používání ''„ß“'' pouze na případy po dlouhé samohlásce a dvojhlásce (''Kuß > Kuss''); tam, kde se ve složených slovech vyskytují tři souhlásky po sobě, se ruší psaní pouze dvou (''Schiffahrt > Schifffahrt''); u cizích slov se zavádějí dubletní, poněmčené tvary (''Mayonnaise'' a nově též ''Majonäse''); u složených slov se doporučuje pro lepší čitelnost oddělovat dílčí části spojovníkem (''Weihnachtsschmuckladen'' vedle nového ''Weihnachtsschmuck-Laden''); psaní zvlášť se preferuje před psaním dohromady (''radfahren > Rad fahren''; ''kennenlernen > kennen lernen''); změny v psaní velkými písmeny (''im einzelnen > im Einzelnen''); liberalizace použití čárek ve větách; ruší se výjimky z dělení slov na konci řádků. Pravopisná reforma vyvolala v německy hovořících zemích velkou diskusi. Některá média se rozhodla používat starý pravopis, jiná zavedla svá vlastní pravidla, spočívající v konsekventním používání jedné z dublet. Řada spisovatelů trvá na vydávání svých knih ve starém pravopisu.
=== Nizozemština ===
Pravopis se v roce [[1934]] zjednodušil (tzv. ''Marchantův pravopis'' podle tehdejšího ministra školství), ovšem jen pro potřeby nizozemského školství. V roce [[1946]] v Belgii a [[1947]] v Nizozemsku byl tento pravopis upraven pro všeobecné používání. Tato reforma přinesla radikální zjednodušení psaní slov, po [[Druhá světová válka|válce]] i se zřejmým cílem odstranit tvary, které by mohly vyvolávat podobnost s [[němčina|němčinou]]. Mizí tak koncové ''-sch (mensch>mens)'' a zavádí se pravidlo otevřených a zavřených slabik (v zavřených slabikách se dlouhé samohlásky nezdvojují, v otevřených ano: ''deelen>delen, noodig>nodig''). V ''Zelené knížečce'', poprvé vydané v roce [[1954]], byly v pravopisu zavedeny dublety (tradiční a progresivní psaní) s jednou explicitně „preferovanou“ a jednou „přípustnou“ variantou (''productie/produktie'').
Poslední pravopisná reforma [[1996]] „preferovaný pravopis“ zrušila a byla zavedena nová pravidla pro spojovací písmeno ve složených slovech.
V současnosti se diskutuje o možných menších změnách.
=== Norština ===
V letech [[1907]] a [[1917]] byl Bokmål předmětem pravopisné reformy, která ho měla přiblížit výslovnosti. Jejich výsledkem bylo prohlášení norštiny za samostatný jazyk a v roce [[1919]] se objevil první překlad z dánštiny do norštiny. Další reforma proběhla v roce [[1938]], jejíž cílem bylo sblížit Bokmål a Nynorsk v jeden společný jazyk – ''Samnorsk''. Výsledkem ale bylo rozkolísání pravopisného standardu, takže nyní existuje mnoho variant obou dialektů podle míry radikálnosti. Proti trendu, který přibližně odpovídal snaze sblížit češtinu a slovenštinu vznikl odpor. Soukromá a konzervativní [[:en:Norwegian Academy for Language and Literature|Norská akademie pro jazyk a literaturu]] obnovila původní podobu ''Riksmål''. Na druhou stranu vznikl ''Høgnorsk'', který je radikálnější než Nynorsk. Poslední pravopisná reforma Bokmål z roku [[1981]] je obrácením dřívějšího trendu a opětovným přiblížením k dánštině.
=== Řečtina ===
V 3. století př. n. l. bylo v Alexandrii zavedeno psaní přízvuku pro školní potřeby, od 3. století n. l. pro literární texty. Vyznačování všech přízvuků (kromě jednoho – dnes důrazového pomocí dřívějšího ostrého) bylo zrušeno v roce [[1976]].
=== Ruština ===
Ruský pravopis prošel dvěma velkými reformami:
# 1708 – car Petr Veliký v rámci evropeizace [[Rusko|Ruska]] zavedl graždanku, tj. latinizované tvary azbuky. V rámci této reformy bylo zavedeno tvrdé e (э) a j (й) a zrušena tradiční písmena – jusy. Proti zrušení jusů se postavila [[pravoslaví|pravoslavná]] církev, ale přesto za carevny Alžběty (1741 – 1761) zmizely z užívání.
# [[1917]] – bolševici zrušili 4 tradiční písmena: і (nahradilo ho и), ѳ (nahradilo ho ф), ѣ (nahradilo ho е) a ѵ (nahradilo ho и) a psaní tvrdého znaku na konci slov s otevřenou slabikou. Psaní ''jať'' (ѣ) se stalo symbolem odporu proti [[komunismus|komunismu]]. Proto [[cenzura]] nepropouštěla texty psané starým pravopisem, který tak vymizel.
[[Michail Vasiljevič Lomonosov]] (1711 – 1765) se pokusil zavést rozlišování mezi ''e'' přízvučným (vyslovováno [jo]) a nepřízvučným (vyslovováno [je]) tím, že by se přízvučné ''e'' psalo ''ё''. Tato norma se stala obligatorní za [[druhá světová válka|druhé světové války]]. V období Tání se opět stala pouze fakultativní a s rozvojem [[počítač]]ové techniky je považována za zastaralou.
=== Čínština ===
V roce [[1956]] byl na pevninské Číně a Singapuru zjednodušen systém psaní znaků ''(simplified, GB, CN)''. Na Taiwanu a v Hongkongu zůstal systém starý ''(traditional, Big5, TW)''. Používaní tradičních znaků je považováno za kontrarevoluční činnost. Pod patronací státu se občas v Čínské lidové republice konají akce „Ať jarní vítr odvane špatně napsané znaky“, při nichž pionýři přepisují na ulicích nápisy neodpovídající platnému pravopisu. Vzhledem k tomu, že jde o písmo, které informaci o výslovnosti podává jen zprostředkovaně, lze oba systémy snadno převádět jeden na druhý bez ztráty informace.<ref>http://www.cinstina.cz/article-simplified-traditional.html</ref>
Čínané také věnovali pozornost [[romanizace|romanizaci]] čínských znaků. Tradiční systém [[Wade-Gilles]] nahradil [[pinyin]].
== Související články ==
* [[Písmo]]
* [[Typografie]]
* [[Výslovnost]]
* [[Pravidla českého pravopisu]]
* [[Lingvistika]]
== Externí odkazy ==
* [http://www.typo.cz/_typo/typo-sazba-ost.html Pravopis a sazba cizích jazyků]
== Použité chráněné zdroje informací ==
* Jiří Černý + Jan Holeš, Sémiotika, Praha, Portál 2004
== Reference ==
<references/>
[[Kategorie:Pravopis]]
{{Článek z Wikipedie}}