Rozum Z Multimediaexpo.cz stránky Rozum Nemáte oprávnění „upravit tuto stránku“. Důvod: Požadovanou činnost smějí provádět jen uživatelé ve skupinách Automaticky schválení uživatelé, RCRedaktors. Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky: '''Rozum''' je schopnost lidské [[mysl]]i zobecňovat jednotlivé [[zkušenost]]i, pracovat s [[abstrakce|abstraktními]] [[pojem|pojmy]] a činit závěry z předpokladů. V běžném užití má však slovo ''rozum'' a od něj odvozené [[přídavné jméno]] ''rozumný'' širší význam (např. „měj rozum“, „rozumná cena“, „rozumné chování“). == Rozum ve filosofii == Rozum je jeden z nejdůležitějších [[filosofie|filosofických]] termínů a jeho chápání i hodnocení se u jednotlivých myslitelů a škol liší. === Rozlišení pojmů === Platón rozlišil dvojí roli rozumu a zavedl pro ně řecká označení ''noésis'' jako „nahlížení věčných podstat“ a ''dianoia'' jako rozmysl či rozvažování v praktických otázkách. Dvojice ''noésis'' – ''dianoia'' se pak v latinské tradici vyskytuje jako ''ratio'' a ''intellectus'' a u [[Immanuel Kant|Immanuela Kanta]] jako ''Vernunft'' (rozum) a ''Verstand'' (praktický rozum, rozvažovací schopost). V češtině se v podobném smyslu někdy rozlišují přídavná jména rozumový a rozumný. === Platón === Pro Platóna a celou [[platónismus|platónskou]] tradici je rozum nejvyšší schopností duše, která jediná má přístup k tomu, co je neměnné a věčné. Významným příkladem činnosti rozumu je [[matematika]] a [[geometrie]]. Zatímco rozum je tak obrácen k tomu, co se nemění a nepomíjí, rozvažovací schopnost řídí jako „vozataj“ dva koně vášní, dobré a zlé.<ref>Platón, ''Faidros'' 246a aj. </ref> Tento obraz rozumu jako „krotitele“ přirozených sklonů a vášní pak hrál ve filosofické tradici velmi důležitou roli. === Evropská tradice === Antickou tradici převzalo evropské myšlení prostřednictvím křesťanské [[scholastika|scholastiky]] a jejích pojmů ''ratio'' a ''intellectus''. Zatímco ''ratio'' se především zabývá věčnými věcmi, ''intellectus'' rozvažuje na základě poznání i zkušenosti. Důraz na rozumové – a tedy spolehlivé – poznání stojí u kořene evropské vědy a její snahy o matematizaci skutečnosti. Myšlenka Božího nebo také světového rozumu, pevného a dokonalého řádu, který má člověk poznávat, je základem novověkého [[racionalismus|racionalismu]], kdežto spíše praktická orientace britského myšlení stavěla do popředí zkušenost. Rozum se pak projevuje spíše jako '''intelekt''', schopnost zobecňování a zacházení s pojmy na základě smyslových zkušeností ([[empirismus]]). Immanuel Kant obnovil dvojí pojetí rozumu jako [[a priori|apriorního]] (''Vernunft'') a empirického či [[a posteriori|aposteriorního]] (''Verstand''), který pracuje se smyslovými zkušenostmi. Vlastní rozum však ještě rozdělil na „čistý“ (teoretický) a „praktický“ zejména proto, aby obhájil nezávislost „říše svobody“ či „říše účelů“ lidského jednání a [[etika|etiky]] na přírodě jako „říši nutnosti“, ovládané přírodními zákony. [[Hegel]] sice uznává Kantovo rozlišení, nespokojuje se však s pojetím rozumu jen jako lidské schopnosti a vrací se ke starší představě „světového“ či absolutního rozumu, který nezávisí na jednotlivém člověku. Tento rozum ovšem u Hegela není nadčasový, nýbrž teprve vzniká a probouzí se v dějství světa a ducha. Právě tuto představu absolutního rozumu zpochybnil už Friedrich Nietzsche, zejména jí však silně otřásly války a zločiny 20. století, takže moderní filosofové hledají skromnější formy rozumu, jako je komunikativní rozum diskuse u [[Jürgen Habermas|J. Habermase]] a dalších. == V katolické teologii == Pojetí rozumu v oficiální [[římskokatolická církev|římskokatolické]] [[teologie|teologii]] je založeno na vztahu k víře a vůli člověka. [[Víra]] vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí pochopil a přijal [[zjevení]], které [[Bůh]] uskutečnil svými činy a slovy. Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření (smyslově vnímatelné). Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého [[Stvořitel]]e. Víra stojí nad rozumem, ale nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem, neboť Bůh, který zjevuje [[tajemství]] a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu a tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe a ani [[pravda]] nemůže odporovat pravdě. Tuto teorii nově obhajuje a popisuje encyklika [[Fides et ratio]]. ===Související články=== * [[Duše]] * [[Inteligence]] * [[Mysl]] * [[Poznání]] * [[Racionalismus]] ===Literatura=== * P. Aubenque, ''Rozumnost podle Aristotela''. Praha: OIKOYMENH, 2003 - 268 s. ISBN 80-7298-075-0 * J. W. Burrow, ''Krize rozumu : evropské myšlení 1848-1914''. Brno: CDK 2004 - 295 s. ISBN 80-7325-025-X * R. Descartes, ''Rozprava o metodě''. Poznámky a doslov Jan Patočka. Praha: Svoboda, 1992 - 67 s. ISBN 80-205-0216-5 * R. Descartes, ''Regulae ad directionem ingenii (Pravidla pro vedení rozumu).'' Praha: OIKOYMENH, 2000 - 314 s. ; 21 cm ISBN 80-7298-000-9 * E. Gellner, ''Rozum a kultura: historická úloha racionality a racionalismu''. Brno: CDK, 1999 - 188 s. ISBN 80-85959-44-5 * M. Heidegger, ''Fenomenologická intepretace Kantovy Kritiky čistého rozumu''. Praha: OIKOYMENH, 2004 - 343 s. ISBN 80-7298-124-2 * D. Hume, ''Zkoumání o lidském rozumu''. Praha: Svoboda, 1996 - 235 s. ISBN 80-205-0521-0 * I. Kant, ''Kritika čistého rozumu''. Praha: OIKOYMENH, 2001 - 567 s. ISBN 80-7298-035-1 * I. Kant, ''Kritika praktického rozumu''. Praha: Svoboda, 1996 - 306 s. ISBN 80-205-0507-5 * J. Locke, ''Esej o lidském rozumu''. Praha: Svoboda, 1984 - 407 s == Externí odkazy == * [http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/378188-rozum ''Ottův slovník naučný'', heslo Rozum] * [http://plato.stanford.edu/entries/kant-reason/ ''Stanford encyclopedia of philosophy'', heslo Kant´s account of reason] * [http://plato.stanford.edu/entries/practical-reason-med/ ''Stanford encyclopedia of philosophy'', heslo Medieval theories of practical reason] [[Kategorie:Filosofické pojmy]] [[Kategorie:Gnozeologie]] [[Kategorie:Psychologie]] Návrat na stránku „Rozum“.
